Od zoufalství k extrému?

Ivan Štampach

Cílem emancipačních hnutí není to, abychom byli všichni velmi bohatí. To prostě není možné. Cílem je demokratizace ekonomiky, získání důstojně pozice lidí práce a jejich spolurozhodování v pracovním procesu.

V posledních dnech mne hluboko zasáhlo zoufalství, s jakým jeden z mých dávných přátel glosoval v telefonickém rozhovoru současné politické poměry. Přemýšlel jsem o tom celé dny. Současná situace mého známého trápí hned ze dvou důvodů.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

První je ideový. V osmdesátých letech se jako mladý podílel na disidentských aktivitách. Přispěl svou účasti k pádu komunistického režimu. Jako mnozí z nás, třeba tehdy už zkušenějších, věřil ideologickým floskulím o svobodě, demokracii a pluralitě. Dokonce dal později po listopadu svou odbornou způsobilost do služeb ideového boje nového režimu s pozůstatky starého. Reálná podoba systému nastoleného na přelomu let 1989 a 1990 ho však zaskočila. Definitivní vítězství nejtvrdšího kapitalismu, obnaženého po volbách do sněmovny v květnu 2010 ho definitivně ukázalo marnost jeho usilování.

Druhý důvod jeho zoufalství je sociální. Ač absolvent university s doktorátem, žije od výplaty k výplatě. Hrozí mu zadlužení. Děsí se chvíle, kdy mu vypoví službu některé z dražších domácích zařízení jako je lednice nebo pračka, protože v takovém měsíci by se možná musel rozhodovat, jestli bude prát nebo jíst.

Snažil jsem se ho v jeho zoufalství uklidnit a napsal jsem mu něco v tom smyslu, že výměna politických garnitur toho zase tolik změnit nemůže a že nebude velký rozdíl mezi nynější vládou otevřeně asociální a budoucí vládou, která pocukruje hořké ekonomicko-sociální podmínky trochou sociální rétoriky. V tomto smyslu se jeví střídání parlamentní levice a pravice u vesla jako nepodstatné. Dá-li se současná vláda vyjádřit jako tragédie, nebude zřejmě žádná příští tématem jásavé ódy.

Napsal jsem mu také, že všichni chudneme a s tím že se asi nedá nic dělat. I se svými současnými potížemi, s rostoucími daněmi, částečně zpoplatněnou zdravotní péčí, s vyšší cenovou a nižší mzdovou hladinou než v sousedním Německu patříme tady všichni k 10 % nejbohatších lidí na světě. Máme se mimo jiné lépe než naší evropští spoluobčané v Řecku, na Kypru, na Maltě, v Portugalsku, v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, lépe než v Polsku, Bulharsku a Rumunsku. Ekonomicky se vzchopily lidnaté země, jako je Čína, Indie a Brazílie. Kdyby se tam lidé brzy měli tak, jako teď my, byly by neobnovitelné zdroje vyčerpány mnohem dřív, než se zatím míní, nejspíš ještě za života dnes žijících lidí. Odpady, např. skleníkové plyny by možná nenapravitelně zamořily planetu. Je spravedlivé, že se v těch donedávna chudých zemích budou mít lidé poněkud lépe a že my se i v zájmu ekologické rovnováhy trochu uskromníme. To však žádná strana před volbami otevřeně neřekne.

Myslím, že cílem emancipačních hnutí není to, abychom byli všichni velmi bohatí. To prostě není možné. Cílem není ani to, aby ti, kdo svou práci vytvoří větší hodnoty, měli stejný příjem jako ti, kdo vytvoří méně. Cílem je demokratizace ekonomiky, získání důstojně pozice lidí práce, jejich (spolu)rozhodování v pracovním procesu.

Jak nastolit sociální a obnovit občanskou demokracii? Zjevně ne volbami podle dosavadních scénářů. Kde se naskýtá politický subjekt, který by místo mírného pokroku v mezích zákona přinesl radikální změnu, návrat k ústavnímu pořádku, respekt k občanským svobodám a sociálním právům zaručeným mezinárodními i českými závaznými a ignorovanými dokumenty? Vznikne a získá důvěru voličů? Transformuje se v něj některá současná parlamentní nebo neparlamentní strana?

Sdílím s mým přítelem jeho úzkosti a hledám řešení. Nedivím se, že všude vystrkují růžky spasitelé. Obvykle pod hlavičkou přímé demokracie nabízejí přímou diktaturu. Vládnout má lid. Z voleb a referend těchto let je však zřejmé, že souhlas s tou či onou verzí vlády je ochotna poskytnout menšina obyvatel. Spasitelé ovšem vědí, co obyvatelstvo chce, a nepotřebují se nás ptát. I dnes někteří věří, že Strana (která už existuje nebo kterou teprve vytvoří) má vědecké poznání společenských zákonitostí a má proto úkol a právo vládnout. Není moc přesvědčivé, když to doprovázejí rituálními gesty naznačujícími, že oni se starých chyb dopouštět nebudou.

Půjdu volit, ať už k tomu dojde brzy nebo na konci řádného volebního období a budu hlasovat pro menší zlo. Nemyslím si však, že bude mezi politiky méně rasismu. Je lhostejné, zda se opovržlivě vyslovuje o Romech pravičačka Liana Janáčková nebo bývalý národní socialista, pak sociální demokrat posunutý z nevolitelného na volitelné místo voličským kroužkováním v květnu 2010 Stanislav Křeček. Je lhostejné, přivolává-li huntigtonovskou válku civilizací (islámské a západní) ateista Valentin Kusák nebo křesťanský konzervativec Dan Drápal. Neoliberální diagnózy, terapie a prognózy jsou nakonec stejné bez ohledu na to, znějí-li z tábora modrého, oranžového nebo případně i rudého. Vím, že první, co po volbách musí přijít, jsou kompromisy mezi volebními sliby a reálnou aritmetikou mandátů. Voliči, kteří čekají spásu od některé velké a tradiční strany nebo od některého zbrusu nového plodu politické vynalézavosti, budou zklamáni. Evropa bude nadále chudnout a my v ní. Demokratičtější poměry můžeme přivolat vysokou volební účastí, volbou ne podle okamžitých poryvů iracionálních sympatií a antipatií, nýbrž podle volebních programů a podle dosavadního jednání, a pak dál důslednou občanskou kontrolou politiků a tlakem na ně.

Nemohu se zbavit dojmu, že nás z existenciální tísně spojené s tristní politickou a ekonomickou situací nezachrání politika ve smyslu líté řeže politických směrů. Snad ano politika jako péče o polis, tedy o obec. Ale ta se neobejde bez péče o jazyk a péče o duši.

    Diskuse
    AM
    April 16, 2012 v 11.7
    Mluvíte mi z duše pane Štampachu.
    Zastavím se u jedné jednotlivosti. V českém prostoru rozhodně chybí evropsky kultivovanější pohled na přímou demokracii. Pokud bychom vzali za bernou minci nejviditelnější český výhonek příznivců přímé demokracie, Hnutí za Přímou Demokracii, a podívali se na jeho program a návrhy a představili si je v praxi... - brrrr.
    Ne Moc posvěcená diktátem většiny. Spíše čistý zákonodárce.
    Je třeba se podívat po funkčních modelech.
    Je třeba řešit klíčové otázky Přímé demokracie, mezi něž rozhodně patří zneužitelnost...
    Pokud by se našla v budoucnu shoda, mohlo by být Referendum velmi dobrým pomocníkem. Sluhou. Ne pánem.

    Hurá program HzPD spíš škodí, než pomáhá...
    VK
    April 16, 2012 v 16.34
    Budeme chudnout
    Především, za okolností neustálého růstu produktivity práce a souběžného růstu ekonomiky, zároveň za přítomnosti asi třetiny nevyužitých průmyslových kapacit a desti (a třeba ve Španělsku dvaceti) procent nezaměstnaných, za těchto okolností je nějaká nutnost chudnutí logicky nesmysl. Vůbec mám pocit, že se levicové alternativy příliš zabývají demokracií, lidskými a sociálními právy, bezesporu dojemnými příběhy provázejícími majetkovou a příjmovou polarizaci společnosti - a příliš málo se pouštějí do ekonomických analýz. Nepotřebujeme ukazovat, že současný systém ztrácí lidskost. Potřebujeme prokazovat, že současný systém ztrácí ekonomickou výhodnost. Toto je pole neorané a tady se budou svádět hlavní bitvy. Dojímavé příběhy sociálního úpadku zatím jsou s úspěchem smetávány ze stolu odkazem - to je všechno strašně smutné, ale vidíte sami, nemáme na to sociálno, nevyděláme na to, je to neekonomické, nebostojíme v soutěži atd atp. Neustále omílaný, ale je třeba přiznat účinný argument, tvrzení pravice zefektivňuje a vydělává, levice zneefektivňuje a rozhazuje. Toto je potřeba převědčivě rozbít. Příležitostí je k tomu dost, jen se jich chopit. Resignované "budeme chudnou, musíme chudnout", to je přesně to, kam nás chtějí neoliberálové natlačit, tím přejímáme jejich agendu.
    VH
    April 16, 2012 v 17.1
    Podstata našich dnešních běd
    nemohla být vyslovena lépe: "Cílem emancipačních hnutí není to, abychom bylo všichni bohatí. Ani to, aby ti, kdo svou prací vytvoří větší hodnoty, měli stejný příjem jako ti, kdo vytvoří méně. Cílem je demokratizace ekonomiky, získání důstojné pozice lidí práce, jejich (spolu)rozhodování v pracovním procesu." Až naše levicové politické strany (jakož i odborové i družstevní centrály) naberou odvahu právě toto učinit svým hlavním cílem své případné vládní angažovanosti (resp. její podpory) místo toho, aby se soustřeďovaly na změkčování dopadů pravicového hyenismu, svitne občanům naděje na lidský život a přírodě na její obnovu. Toto by měla být "hvězda betlémská", za kterou by se měla vydat různá alternativní hnutí a podřídit tomoto kompasu všechny své ostatní podcíle. Chtělo by se zvolat :"Štampach na hrad!", ale bojím se, aby to pak nedopadlo jako s heslem o vítězné pravdě a lásce a jejím autorem.
    April 16, 2012 v 17.8
    Připustit, že lid není schopen vládnout je velice ošemetné, protože tím připustíme, že není schopen ani dobře zvolit toho, kdo vládnout má. Myslím si, že v každém případě by naším cílem nemělo být vládnutí, ale měli bychom usilovat o vliv na své okolí a na celý svět, aby nikdo nerozhodoval bez nás o tom, co bude se světem a tedy i s námi. Je mi dávno jasné, že voliči, kteří čekají spásu od kohokoliv, budou naprosto zklamáni. Nevkládám naději do vlády sociální demokracie ani žádné jiné strany. Zato úplně schvaluji požadavek demokratizace ekonomiky. Všichni by se měli učit zodpovědnosti, což však neznamená, že ten, kdo nebude hned dostatečně zodpovědný, nemá právo na důstojný život. Ten by měl být zaručen všem bez rozdílu. Důstojný život znamená nestrádat; nemusí však nutně znamenat blahobyt. Měli bychom myslet jak na jiné lidi, kteří trpí bídou více než my, tak na velikost ekologické stopy každého z nás. A to už nutně souvisí s požadavkem nežít konzumně, tedy i s péčí o duši nebo prostě s náklonností k nehmotným věcem. Tím nikterak nepřejímáme agendu neoliberálů. Nikdo totiž nemá právo žádat po někom, aby se uskromňoval, pokud tak nečiní sám, tedy ani neoliberálové. Nelze kázat vodu a pít víno.
    JS
    April 16, 2012 v 19.47
    Co je špatného na programu HzPD?
    Pane Morbicere,

    jelikož znám Milana Valachu a (sice už starší, ale předpokládám, že stále tentýž) program HzPD, nedá mi to nezeptat se, co vám na nich _konkrétně_ tolik vadí? Co vám připadá tak "brrr"?
    VK
    April 16, 2012 v 23.18
    ad uskromňování
    Paní Hájková, argument neoliberálů je jiný. Nepožadují uskromnit se, požadují, nechť každému náleží tolik a pouze tolik, kolik si vydělal a není žádné přerozdělování. Strašně špatně proti tomu hledají námitky. Náš úkol není nic menšího, než skutečně obhájit krádež za bílého dne. Mějme to na paměti. A pomněme, že cílem není převědčovat převědčené, nýbrž ty ostatní.
    April 17, 2012 v 5.41
    Pane Klusáčku, já nemyslím, že musíme někoho přesvědčovat, aby žil skromně. Já vím, že si tím nepomůžeme.To nemám vůbec na mysli, ale domnívám se, že to tak nějak přijde nebo už přichází samo, jako výraz určitého postoje. Něco podobného, jak se za francouzské revoluce prosadila úplně nová móda v oblékání - bez zbytečného přepychu a okras - která prostě jen demonstrovala názor svých nositelů, zdůraznění jejich kontrastu s "rozežranou" šlechtou.
    AM
    April 17, 2012 v 6.41
    Jsem pro, pane Samohýle. Buďme zcela konkrétní.
    Přečtěte si prosím znova na jejich webových stránkách Návrh Občanské ústavy a soustřeďte se přitom na roli Prezidenta v tomto systému.
    Je to v pořádku?
    Není moderní demokracie spíše o vyvažování moci, než o jejím soustředění do jedněch rukou s použitím momentální většiny (tzv. vůle lidu)?
    ...........
    K čemu se vlastně přímá demokracie hodí? Určitě k rozhodování místních sporů, jaké teď řeší třeba brňáci (les x garáže). Ale i k věcem celostátního významu - obzvlášť u těch sporů, které je třeba v dohledné době nějak vyřešit, ale kde jsou politické strany v nesmiřitelném klinči nebo naopak, kdy podpora či nepodpora na příslušnosti k té či oné části politického spektra nezáleží, může pomoci. Rovněž se hodí pro zcela konkrétní a vyhraněné záležitosti, které stranické programy tak detailně nedokáží postihnout anebo se prostě politiky netýkají.

    Přímá demokracie také určitě nedokáže "vychovat kádry" ke každodennímu vládnutí a správě země. To, mimo jiné, dokáží politické strany. Jenže pokud se na výkonné moci žádní straníci podílet nemohou (opět viz NOú), systém stran se nepochybně zhroutí...

    Těch konkrétních výhrad je zkrátka mnoho.

    Je třeba ale sestoupit i kapku hlouběji. Jak funguje a čím je tvořena ve funkčních přímých demokraciích rozhodná (rozhodující) většina? Je to jednolitá, diktující masa?
    Jak je to z dobrovolností / povinností účasti při referendu? Atd.
    Otázek je spousta.
    AM
    April 17, 2012 v 7.58
    Opět se omlouvám češtinářům.
    "Jak je to s dobrovolností / ... " samozřejmě. (inu, vypadám jako idiot)
    JS
    April 17, 2012 v 13.13
    OÚ a HzPD
    OÚ jsem četl už kdysi dávno, takže si detaily již nepamatuji. Ale znovu jsem to prohledal na slovo "prezident" a nevidím tam nic, proti čemu by bylo možné něco zásadně namítat (oproti současnosti).

    Upřímně řečeno, vaše pozice mi není příliš jasná. Pokud přijmeme, že demokracie je vládou lidu, nevidím moc problém v tom, pokud tu moc chtějí lidé vykonávat. Zastánci demokracie a současně odpůrci PD jsou v logickém sporu - chtějí ale zároveň nechtějí lidem tu moc dát.

    Z mého pohledu není PD nic jiného, než jen efektivnější forma demokracie. Je to asi podobné jako psané vs. ústní smluvní právo - psané právo není odlišný morální princip, ale je to efektivnější procedurální záležitost - v případě sporu můžeme lépe určit, kde je pravda. Stejně tak zavedením přímé demokracie získáme lepší mechanismus, jak politiky kontrolovat (díky možnosti je obejít), ale nepřidává to nic, co by principiálně, z morálního hlediska nebylo možné i v reprezentativní demokracii.

    Co se týče těch kádrů a dalších otázek, zkušenosti ze zemí s PD naznačují, že nemáte pravdu. PD zvyšuje účast lidí na politice (ve Švýcarsku mají referenda 4x do roka s účasti nad 30%), snižuje polarizaci ve společnosti (lidé chápou prohru v referendu jako běžný stav), a zlepšují politickou kulturu (politici ani moc neprotlačují zákony proti vůli lidí, protože to zkrátka nemá velký smysl), a tak dále. Další informace lze nalézt ve vynikající knížce: http://www.democracy-international.org/book-direct-democracy.html

    Někteří lidé označují PD za "diktaturu většiny". To je ovšem propagandistický blábol. V PD vzniká ona většina ad hoc a mění se s konkrétní politickou otázkou. Žádnou "většinu", která rozhoduje, nelze identifikovat, a proto nejde o diktát. Dále se často tvrdí, že "masy" mění své názory ze dne na den. Empirie ukazuje pravý opak - voliči v PD jsou daleko konzervativnější než zastupitelé, dokonce tolik, že by toto bylo možné považovat za nevýhodu.

    A konečně, účast v referendu a volbách by měla být dobrovolná. Lze poměrně snadným myšlenkovým experimentem ukázat, že takový systém vede společensky k lepším výsledkům.
    + Další komentáře