V posledních dnech mne hluboko zasáhlo zoufalství, s jakým jeden z mých dávných přátel glosoval v telefonickém rozhovoru současné politické poměry. Přemýšlel jsem o tom celé dny. Současná situace mého známého trápí hned ze dvou důvodů.

První je ideový. V osmdesátých letech se jako mladý podílel na disidentských aktivitách. Přispěl svou účasti k pádu komunistického režimu. Jako mnozí z nás, třeba tehdy už zkušenějších, věřil ideologickým floskulím o svobodě, demokracii a pluralitě. Dokonce dal později po listopadu svou odbornou způsobilost do služeb ideového boje nového režimu s pozůstatky starého. Reálná podoba systému nastoleného na přelomu let 1989 a 1990 ho však zaskočila. Definitivní vítězství nejtvrdšího kapitalismu, obnaženého po volbách do sněmovny v květnu 2010 ho definitivně ukázalo marnost jeho usilování.

Druhý důvod jeho zoufalství je sociální. Ač absolvent university s doktorátem, žije od výplaty k výplatě. Hrozí mu zadlužení. Děsí se chvíle, kdy mu vypoví službu některé z dražších domácích zařízení jako je lednice nebo pračka, protože v takovém měsíci by se možná musel rozhodovat, jestli bude prát nebo jíst.

Snažil jsem se ho v jeho zoufalství uklidnit a napsal jsem mu něco v tom smyslu, že výměna politických garnitur toho zase tolik změnit nemůže a že nebude velký rozdíl mezi nynější vládou otevřeně asociální a budoucí vládou, která pocukruje hořké ekonomicko-sociální podmínky trochou sociální rétoriky. V tomto smyslu se jeví střídání parlamentní levice a pravice u vesla jako nepodstatné. Dá-li se současná vláda vyjádřit jako tragédie, nebude zřejmě žádná příští tématem jásavé ódy.

Napsal jsem mu také, že všichni chudneme a s tím že se asi nedá nic dělat. I se svými současnými potížemi, s rostoucími daněmi, částečně zpoplatněnou zdravotní péčí, s vyšší cenovou a nižší mzdovou hladinou než v sousedním Německu patříme tady všichni k 10 % nejbohatších lidí na světě. Máme se mimo jiné lépe než naší evropští spoluobčané v Řecku, na Kypru, na Maltě, v Portugalsku, v Litvě, Lotyšsku a Estonsku, lépe než v Polsku, Bulharsku a Rumunsku. Ekonomicky se vzchopily lidnaté země, jako je Čína, Indie a Brazílie. Kdyby se tam lidé brzy měli tak, jako teď my, byly by neobnovitelné zdroje vyčerpány mnohem dřív, než se zatím míní, nejspíš ještě za života dnes žijících lidí. Odpady, např. skleníkové plyny by možná nenapravitelně zamořily planetu. Je spravedlivé, že se v těch donedávna chudých zemích budou mít lidé poněkud lépe a že my se i v zájmu ekologické rovnováhy trochu uskromníme. To však žádná strana před volbami otevřeně neřekne.

Myslím, že cílem emancipačních hnutí není to, abychom byli všichni velmi bohatí. To prostě není možné. Cílem není ani to, aby ti, kdo svou práci vytvoří větší hodnoty, měli stejný příjem jako ti, kdo vytvoří méně. Cílem je demokratizace ekonomiky, získání důstojně pozice lidí práce, jejich (spolu)rozhodování v pracovním procesu.

Jak nastolit sociální a obnovit občanskou demokracii? Zjevně ne volbami podle dosavadních scénářů. Kde se naskýtá politický subjekt, který by místo mírného pokroku v mezích zákona přinesl radikální změnu, návrat k ústavnímu pořádku, respekt k občanským svobodám a sociálním právům zaručeným mezinárodními i českými závaznými a ignorovanými dokumenty? Vznikne a získá důvěru voličů? Transformuje se v něj některá současná parlamentní nebo neparlamentní strana?

Sdílím s mým přítelem jeho úzkosti a hledám řešení. Nedivím se, že všude vystrkují růžky spasitelé. Obvykle pod hlavičkou přímé demokracie nabízejí přímou diktaturu. Vládnout má lid. Z voleb a referend těchto let je však zřejmé, že souhlas s tou či onou verzí vlády je ochotna poskytnout menšina obyvatel. Spasitelé ovšem vědí, co obyvatelstvo chce, a nepotřebují se nás ptát. I dnes někteří věří, že Strana (která už existuje nebo kterou teprve vytvoří) má vědecké poznání společenských zákonitostí a má proto úkol a právo vládnout. Není moc přesvědčivé, když to doprovázejí rituálními gesty naznačujícími, že oni se starých chyb dopouštět nebudou.

Půjdu volit, ať už k tomu dojde brzy nebo na konci řádného volebního období a budu hlasovat pro menší zlo. Nemyslím si však, že bude mezi politiky méně rasismu. Je lhostejné, zda se opovržlivě vyslovuje o Romech pravičačka Liana Janáčková nebo bývalý národní socialista, pak sociální demokrat posunutý z nevolitelného na volitelné místo voličským kroužkováním v květnu 2010 Stanislav Křeček. Je lhostejné, přivolává-li huntigtonovskou válku civilizací (islámské a západní) ateista Valentin Kusák nebo křesťanský konzervativec Dan Drápal. Neoliberální diagnózy, terapie a prognózy jsou nakonec stejné bez ohledu na to, znějí-li z tábora modrého, oranžového nebo případně i rudého. Vím, že první, co po volbách musí přijít, jsou kompromisy mezi volebními sliby a reálnou aritmetikou mandátů. Voliči, kteří čekají spásu od některé velké a tradiční strany nebo od některého zbrusu nového plodu politické vynalézavosti, budou zklamáni. Evropa bude nadále chudnout a my v ní. Demokratičtější poměry můžeme přivolat vysokou volební účastí, volbou ne podle okamžitých poryvů iracionálních sympatií a antipatií, nýbrž podle volebních programů a podle dosavadního jednání, a pak dál důslednou občanskou kontrolou politiků a tlakem na ně.

Nemohu se zbavit dojmu, že nás z existenciální tísně spojené s tristní politickou a ekonomickou situací nezachrání politika ve smyslu líté řeže politických směrů. Snad ano politika jako péče o polis, tedy o obec. Ale ta se neobejde bez péče o jazyk a péče o duši.