Očekávat, že protesty u nás vyústí v revoluci, po níž se z ničeho nic všechno změní, mi nepřipadá reálné, ačkoliv protesty rozhodně smysl mají. Revoluce je patrně věcí budoucnosti a vůbec netušíme, jakou bude mít podobu. Pravděpodobně bude muset být světová. Ale skepticismus není to, co dnes potřebujeme. Čekání na revoluci není k ničemu. Je třeba dělat to, co se v dané době dělat dá.
Zvolme si vlastní politické zástupce, kteří nás budou reprezentovat v příštích volbách. Tito zástupci by neměli být členy žádné stávající strany. Budou to zástupci, kterým budeme důvěřovat a kteří budou důvěřovat nám. Zástupci, kteří budou politicky schopní, a přitom budou dělat politiku, na niž budeme mít aktivní vliv. Možná, že takové lidi známe. Dokažme společně, že systém neformuje lidi, že my se nenecháme formovat. Ano, je tu velké riziko, že nové osobnosti budou nakonec úplně stejné, jako všichni politici před nimi. Ale co jiného nám zbývá, než doufat, že tentokrát to vyjde. Prostě to pořád zkoušet znovu.
Museli by to být politici, kteří se nebojí toho, že budou odjinud ocejchováni jako extrémisté. Politici, kterým nejde o koryto. Politici, kteří s námi podle potřeby budou konzultovat, jak mají hlasovat, kteří budou prosazovat prvky přímé demokracie, kteří budou dbát na naše přání, kteří nepodlehnou neoliberálním tlakům a budou námi odvolatelní (i kdyby na to ještě neexistoval zákon!). Jenže - jakou aktivitu budeme chtít vidět u těch svých politiků nahoře, taková aktivita musí být vidět i mezi námi dole. Pokud nechceme být neoliberální „homines oeconomici“, budou se z nás muset stát „homines politici“. Nenechávejme politiku „na triku“ jen politikům. Politici bez opory zdola totiž budou tu oporu hledat někde jinde.
Myslím si, že vůbec nemůže jít jen o to, rozbít politický systém a počítat s tím, že ono pak samo něco vznikne. Ostatně, ten systém už začal sám chátrat, případně už ho začali demontovat úplně jiní lidé. Pojďme systém (liberální demokracii) naopak zabydlet a ovládnout tak, abychom jej byli schopni přestavět k svému obrazu. Rozhodně tím, že to zkusíme, nemůžeme nic ztratit.
Tekutý hněv je nám k ničemu, vždyť jak někteří filosofové píší, samotná dnešní skutečnost je tekutá. Tekutý hněv ji nezničí. Pokud nechceme žít ve vodním světě, musíme nechat tekutý hněv vykrystalizovat v něco pevného. Musíme přímo v tomto tekutém systému začít stavět malé ostrovy, které budeme postupně zvětšovat a navzájem spojovat mosty. Časem z nich možná vznikne nová pevnina, kterou lidé k životu nutně potřebují.