Někteří studenti by chtěli házet „Dobeše do koše.“ Byla by to chyba. Za Dobeše je třeba nastotisíckát děkovat. Boží prozřetelnosti, osudu, jeho dobrým rodičům, vězeňskému systému, Věcem veřejným, ABL. Komukoli, kdo mu pomohl do křesla ministra školství.

Kdo totiž vysokoškolským studentům, akademické půdě, akademickým svobodám a vysokoškolským kantorům prospěl nejvíce, je právě Josef Dobeš. Protože je liška podšitá, a bez toho se člověk ve vězení neobejde, i kdyby tam byl psychologem, rozhodl se vládní plán k zavedení školného, správních rad na univerzitách, dočasných docentských a profesorských titulů vzešlých z výběrových řízení, a dalších podnikatelských vymožeností, s tváří profesionálního hráče pokeru zhatit.

Na reformu, jak se říká záměru podojit univerzitní školství, studenty a jejich rodiče, bylo našlápnuto pěkně dlouho, když Dobeš ještě káral ty nemožné nepraktické vysokoškoláky jako personalista ABL. Spolupracovaly na tom i do té doby renomované osobnosti typu ekonoma Daniela Münicha či sociologa Petra Matějů.