Někteří studenti by chtěli házet „Dobeše do koše.“ Byla by to chyba. Za Dobeše je třeba nastotisíckát děkovat. Boží prozřetelnosti, osudu, jeho dobrým rodičům, vězeňskému systému, Věcem veřejným, ABL. Komukoli, kdo mu pomohl do křesla ministra školství.

Kdo totiž vysokoškolským studentům, akademické půdě, akademickým svobodám a vysokoškolským kantorům prospěl nejvíce, je právě Josef Dobeš. Protože je liška podšitá, a bez toho se člověk ve vězení neobejde, i kdyby tam byl psychologem, rozhodl se vládní plán k zavedení školného, správních rad na univerzitách, dočasných docentských a profesorských titulů vzešlých z výběrových řízení, a dalších podnikatelských vymožeností, s tváří profesionálního hráče pokeru zhatit.

Na reformu, jak se říká záměru podojit univerzitní školství, studenty a jejich rodiče, bylo našlápnuto pěkně dlouho, když Dobeš ještě káral ty nemožné nepraktické vysokoškoláky jako personalista ABL. Spolupracovaly na tom i do té doby renomované osobnosti typu ekonoma Daniela Münicha či sociologa Petra Matějů.

Noviny to vítaly a dělaly vládě dobrovolně a zadarmo slušné PR, daleko slušnější, než si vláda dělala sama. Studenty to moc nezajímalo a další voliče už vůbec ne. Zdálo se, že školné a správní rady budou, přestože žádný člověk znalý českých poměrů si přímý vliv bytostí jako politiků a byznysmanů na univerzitách přát nemůže.

Jenže Dobeš, kterému sice vadí „mentálně retardovaní bakaláři“ - ale u magistrů, inženýrů a doktorů takovou charakteristiku nejspíš vítá - si pravděpodobně jako absolvent brněnské psychologie rozpomněl na svízelné studentské časy, kdy horko těžko sesmolil proslulou mizernou diplomku. A nejspíš si díky své lidské citlivosti hodné psychologa uvědomil, že když to s grácií nedal ani on, a to bez starostí o značné platby nad rámec kolejného, menzy a podobně navíc, nedá to už nikdo. A zároveň ví, že lidé jako on jsou přeci jen budoucností národa.

A tak sestrojil ďábelský plán, jak se to učil už od svého představeného v ABL. Škodlivé reformy prostě zničí, a přitom se na kamarádíčky z vlády bude tvářit jako pracovitý a agilní nešťastník, kterému to holt jen občas nevyjde pro nevymáchanou pusu, nezkrotný temperament a bláznivé nápady. A vyšlo to.

Nečasovo sdělení, že prý nebyly vysokoškolské reformy dobře komunikovány představitelům akademické obce, je jeho vítězstvím. Nový obří bankovní produkt a politickou a firemní kolonizaci univerzit lze sice těžko komunikovat dobře, ať už akademikům či voličům, ale nebýt Dobeše, bůhvíjak by to dopadlo.

Nezdálo se totiž, že by to někomu tak vadilo. Dřívější protesty studentů byly chabé, neboť jim média téměř unisono stihla nabulíkovat, že školné zvýší příjmy škol a tím i kvalitu vzdělání, byť několikrát Dobeš opakoval, že co se vybere na školném, to školám strhne na dotacích.

Dobeš, pravda, vytáhl pokrývače a prodavačky, které prý nesou za studenty náklady na jejich vzdělání. Jeho argumentační rukojmí bylo ale lstivě kontraproduktivní v době, kdy eskaluje zneužívání zaměstnanců, že využívat je ještě proti univerzitám sklidilo další kritiku. Zásluhu na skvělém výsledku Dobešova altruismu má ale Klausovo prohlášení, že studenti jsou paraziti. Tedy včetně potomků pokrývačů a prodavaček.

Své altruistické dílo dokonal Dobeš hned na začátku Týdne neklidu, v předvečer největší studentské demonstrace od roku 1989. Zdánlivě chtěl v očích svých soukmenovců studenty koupit a zneutralizovat tím, že tedy školné nebude - a ukázat tím, že studenti mysleli jen sami na své dobro a nějaké akademické svobody jsou jim šumafuk.

Studenti a akademici se na to samozřejmě nechytli. Kdyby to ministr myslel vážně, udělal by to mistrně populisticky až po hlavních celotýdenních protestech, a tím by zabodoval. Jenže to by nebyl on, Josef. A za to mu patří náš dík. Další krok vstříc ekonomickému decimování obyvatel a byznysové utilizarizace univerzit tentokrát nevyjde.