na něco jste ve své definici člověka velmi přiznačně zapomněl. Člověk je bytost společenská, ale taky duševně-duchovně-tělesná, tedy niterná. Co se týče ekonomie, tak ta je jen podmnožinou společenskosti člověka, tedy vzájemných lidských vztahů.
Právě to popírání duševně-duchovně-fyzického základu, tedy samostatného jádra osobnosti člověka, jeho jedinečnosti, jedinečné subjektivity, je v hloubce jedním z hlavních důvodů krize, která teď vrcholí ale začala už velmi dávno. Rodíme se vybaveni učitými vrozenými předpoklady, určitým semenem osobnosti, které se touží rozvinout v úplnost a celistvost. Teprve až poté začínáme být výchovou socializováni. A to často velmi špatně. Socializace by naše vrozené duševně-duchovní sémě měla rozvíjet, ne zabíjet.
Popírání individuálního vědomí je zcela absurdní. To už na Marxově a Engelsově filosofii kritizoval Masaryk v jejím velmi pobdrobném rozboru v knize "Otázka sociální". Právě to že mám vědomí je mi jedinou skutečnou jistotou. Když už se o nitru vůbec dnes mluví, tak se spojuje výlučně s rozumem, to je taky redukce a nesmysl. Descartovo "myslím, tedy jsem" je neúplné - správně by se mělo říct "vnímám, cítím, prožívám, myslím, mám představy, mám intuici, cítím své tělo, tedy jsem".
Stejně tak je nesprávné popírání subjektu z jiných důvodů, jako to udělal Foucault, podle kterého jsme jen výtvory dobového mocenského diskursu, tedy dobové vůle k moci (ach ta vůle k moci, co ta už nadělala zlého! nebo že by sama byla tím hlavním zlem ?). To by znamenalo že jsme nutně všichni konformisti a nemůžeme jinak, což není pravda. Znám mnoho lidí, kteří jdou proti, nebo mimo hlavní dobový proud.
Stejně tak znám děti, které jsou tak výrazně jiné, než rodiče a další předci, že jejich vrozené dispozice nelze vysvětlit geneticky.
A dnes je tak všechno špatně uspořádáno - na vrcholu pyramidy je člověk jako ekonomická jednotka, což je ve skutečnosti jak jsem psal podmnožina člověka sociálního, pak je člověk sociální prý jako důsledek ekonomického a teprve na konci je, pokud se nepopírá zcela, člověk jako duševně-duchovně-fyzická osobnost. Důsledkem je tak zcestný, reduktivní a vulgárně materialistický pohled na člověka, jaký se nepovedlo prosadit ani v reálném komunismu.
Ve skutečnosti z hlediska příčin a důsledků je to právě naopak. Všechno počíná v našem nitru, díky tomu vzniká určitá forma sociálních vztahů a tím i vztahů ekonomických. Jako náš výtvor na základě toho, jací jsme. Samozřejmě vazba je zde oboustranná, ale co se týče základu, tak ten je v niternosti. Stejně tak svět psouvají kupředu ti, kteří dokázali realizovat svou osobnost a tím svou vnitřní svobodu navzdory podmínkám své doby. Příkladů je dost a dost.
Takže nejde o to, něco rušit, nebo zakazovat, jde o to věci správně uspořádat.
Ten text o mírném pásmu a zrušení vlastnictví je vtipný :) Připomíná to kdysi slavnou Proudhonovu větu "vlastnictví je krádež". Na druhou stranu je v něm i náznak zrnka pravdy - přicházíme na svět bez ničeho a jediné co si můžeme odnést je náš životní příběh, a z něj plynoucí obraz naší vlastní osobnosti. A pokud milujeme někoho opravdu silně, odnášíme si s sebou tam, kde nevíme nikdo přesně, co bude, či nebude, i tuto lásku. A náš životní příběh, to jsou především zážitky a vztahy.
Přesto však v průběhu života potřebujeme jak peníze tak nějaké věci. Já osobně vlastním jen knihy, audio přehrávač a kolekci CD, ale mám toto své vlastnictví rád, protože mě a nejen mě k něčemu, co považuji za dobré, slouží. Společně se ženou platíme hypotéku na jednopokojový byt, kde jsme i s dcerou, byt je psán na ženu. Auto ani nic podobného nemáme. Žijeme od výplaty k výplatě, přesto nemám nejmenšího důvodu někomu něco závidět. Rozhodně ne v oblasti věcí. Jednou mi jeden člověk popsal, jak by vypadal život lidí, kdyby se bohatství světa rozvrstvilo opravdu rovným dílem pro všechny. To co říkal nachlup odpovídalo životu naší rodiny. Takže pro nás by se ani v ekonomickém rovnostářství nic neměnilo :) Ovšem trvalo mi cca 36 let, než jsem pochopil, díky krizím, špatným i dobrým zkušenostem, lásce druhých lidí, jak správně žít, a to doufám zdaleka nejsem na konci cesty.
Nevadí mi bohatší lidi, než jsme my. Záleží ovšem na míře jejich nadbytku, na způsobu, jak jej získali, za jakou cenu a co s ním dělají. A to všechno opět souvisí s mezilidskými vztahy. Mezi kvakery, kde přátelství, tedy bratrská láska, nejsou jen prázdné pojmy jsou i bohatší lidi. Například jedna kvakerka ve Vídni zdědila několik bytů. Co s nimi dělá ? Používá jeden a ostatní propůjčuje bezdomovcům. Jiný můj pražský kamarád je taky bohatší, má perfektně fungující rodinou se 4 dětmi, jsou vždy ochotni pomoci a angažují se v tzv. Hunger project, což je aktivistické hnutí za odstranění hladu na světě, samozřejmě i finančně. Nebo jiný příklad - náš Jan Amos Komenský by se ve své době nemohl věnovat své didaktické i jiné práci pro budoucnost, nebýt jeho mecenášů z řad šlechty, kteří jej podporovali, protože jeho snahám o zlepšení světa věřili.
Co z toho vyplývá ? Že pokud by byla v těch největších sobcích, co hromadí takový nadbytek, který už ani nemohou k ničemu použít, kromě manipulace a moci, špetka lidkosti, dávno se chovají jinak. Většina z nich taky ovšem k tomu nadbytku došla ne zrovna čistou cestou. O to méně je může jejich majetek těšit, proto potřebují neustálé dokazování si své důležitosti skrze druhé - tedy moc. Člověk co opravdu miluje sám sebe, svůj život, není na mínění druhých nijak zásadně závislý, jeho pocit ze sebe vyvěrá z vlastní nitra a sebepoznání. Sobci, většinou navíc zloději, jsou ve skutečnosti neschopní se milovat, nejsou opravdově naplněni a proto baží po moci, aby se mohli buď mstít, nebo budovat kult své osobnosti. Záleží na nás, jak to budeme snášet nebo se bránit a jak jim to budeme "žrát". Právě díky tomu, jak to mocní a nejbohatší se svou nelidkostí přehánějí se lidi mění - řada z nich už nehledí zpitomněle a s obdivem a závistí na žebříčky nejbohatších, jako ještě před pár lety a hledá v životě něco jiného
Samozřejmě je dávno naprosto nelidsky překročena rozumná míra rozpětí od nejchudších po nejbohatší. Ale víc než vlasnictví samo o sobě je důležité - jak bylo získáno ve vztahu k druhým a jak je používáno v tomtéž vztahu.
Totéž se dá říct o i penězích. Ty jsou samy o sobě zcela neutrálním, prázným znakem bez významu. Co to je ? Kov, papír, číslo ? Hodnotový význam peníze získávají opět až svým užitím. A i zde je zásadní otázka vztahu k druhým (i k sobě samému ). A vztahy vznikají na základě toho, jak myslíme, cítíme a jaké máme představy. A tady je potřeba zásadní změny. Jedině tak je podle mě možné zepsod změnit sociální systém, který nebude umožňovat takové politické prostředí, jako je dnes, nebo nespadne k nečemu ještě horšímu, jako byl např. stalinismus, nebo nacismus.
Vlastnosti člověka nejsou nijak dopředu dané, člověk je nesmírně tvárný tvor, který se mění socializací a to především skrze vzory (u dětí je to zjevné, dospělí to rádi maskují). Reduktivní teorie typu těch Freudových apod (nemluvě o zrůdnostech různých sociodarwinismů), že jsme jen sexuální parní stroje byly většinou vyvráceny a jinými doplněny a pozměněny do mnohem lidštější a pravdivější podoby (Jung, Frankl, Rogers např.)
Zásadní pro vývoj člověka je směr, zaměření, kterým jde, což znamená víru. Víru nikoliv jako cosi primárně náboženského, ale jako základní lidskou psychickou schopnost. A ta vyplývá z představy o tom, co to znamená být člověk a co je smyslem lidského života. Pokud budu člověka považovat za schopného rozvíjet cestu lásky a porozumění, budu také věřit, že se může člověk stávat lepším. Když si budu naopak myslet že člověk je nenapravitelně sobecký a amorální "omyl přírody" nebudu mít žádný skutečný důvod na sobě pracovat a měnit se k lepšímu. Ve skutečnosti tyto falešné a ponižující pohledy na člověka slouží většinou jako alibi.
To samé je konformita - alibistická cesta nejmenšího odporu, kdy se člověk může vždycky obhájit tím, že řekne "kradu (/udávám/hajluji atd.) protože to je normální, protože OSTATNÍ to dělají taky tak". Ve skutečnosti ale touto cestou nelze dosáhnout skutečného vnitřního naplnění, nelze se zcela vymanit z osamění (jak by řekl Erich Fromm) nebo se stát skutečnou osobností (jak by řekl Berďajev).
Zákonitostí je, že pokud člověk chce opravdu růst, musí být schopen dávat, musí se umět milovat (což znamená milovat život v sobě, jen tak ho mohu milovat i v druhých - to není sobectví, ale jeho pravý opak), musí se učit milovat druhé. Skutečné naplnění přichází jen ze svobody, lásky (láskyplných vztahů) a tvořivé činnosti. K tomu všemu je ovšem třeba odvaha, schopnost za své přesvědčení trpět, být i třeba v nějaké skupině lidí neoblíbený, nepochopený, dávat v sázku pro životní pravdu celý svůj život.
Je zajímavé, že v tomto se shodují filosofové vycházející z mystiky - tj. přímé zkušenosti a mystici sami například s marxisty frankfutské školy (nebo i jiní, u nás např. filosof Machovec), kteří Marxe humanizovali v tom smyslu, že z něj vzali především pasáže týkající se osvobození člověka a hledali způsob jak skutečně svobody dosáhnout.
Výborný článek. Co se týče uskromnění a konzumního života, tak jde o dva různé úhly pohledu. Na jedné straně neskutečná sprostota výzev těch "nahoře" s přecpanými břichy a tučnými konty k běžným lidem, že jejich přežranost je důvodem krize i takzvaných reforem. To je opravdu nejen ideologické, ale i lidsky hnusné svinstvo.
Pak je tady druhý pohled a to, že konzumní život a vůbec život, kde cílem jsou peníze a nakupování věcí v žádném případě nemůže vést k naplnění a štěstí. To vychází z hlubinné moudrosti "umění žít", která se z tohoto světa vytrácí, což je katastrofální. Měli bychom mít všichni a nejen v Čechách možnost žít důstojný život, ne v luxusu, ani v blahobytu, ale se zajištěním základních potřeb, kde je ale možné se taky věnovat něčemu jinému, než je vydělávání a hmotné zabezpečení. Samozřejmě zde je možná diskuse, co patří mezi základní potřeby. Je to například jedno auto pro rodinu, nebo dvě auta, nebo vůbec žádné ? Je v odpovědi na takovou otázku důležité, nakolik cítíme solidaritu s ostatními lidmi ? Nakolik vnímáme, že jsme, jak říkal Komenský "všichni bratři, jednoho světa občané" ? Podle mě zcela zásadně.
Co nejhoršího podle mě konzum a technokratické myšlení vytvořil je naprostá devalvace lidského nitra, zbožštění účelového rozumu na úkor citu, což vede k "rozumářské absurditě" a v důsledku toho i degradaci lidkosti. Protože ale věřím v člověka a v to, že existuje určitý smysluplný vesmírný řád, tak právě pro tu do očí bijící nelidkost bohatých a mocných se celá řada lidí z ideologického poblouznění probouzí. A hledá, případně oprašuje a oživuje hodnoty, na něž po dlouhé roky zapomněla. Řekl bych, že u lidí propadlých moci nelidkost roste v přímé úměře jak roste lidskost lidí, kteří skutečně alespoň do nějaké míry chápou, co to je cesta lásky. (Mimochodem o ní napsal v 60-tých letech skvělou knihu "Umění milovat" marxista! frankfurtské školy a psycholog Erich Fromm - jeho závěry se zcela shodují s poznáním skutečných mystiků ať už zakotvených v jakémkoliv náboženství nebo i bez něj. Fromm knihu zakončuje varováním, že když z veřejného prostoru zmizí "lidi lásky" jako vzory, když přestane být vidět, že skutečně existují, tak tím dojde k zániku kultury i civlizace. Není to blízké naší celosvětové situaci ?).
Na co vzpomínají lidi před smrtí ? Na peníze ? Na baráky ? Na auta ? Na práci ? Ve většině případů na dětství, kdy byli ještě sami sebou, na vztahy, na zážitky s druhými lidmi, na dobro i na křivdy ve vztazích, na lásku, na zážitky krásy, na svou tvorbu, na dobrou stopu, kterou zanechali, pokud nějaká je. Zkrátka povětšinou na to, co není materialistickými hodnotami, ale naopak hodnotami duchovními v tom nejširším slova smyslu.
Podstatné je, aby ve veřejném prostoru dostala slovo také řeč srdce. Řešíme symptomy, nemluvíme o hlubinných důvodech. Přesně tak jako západní medicína a psychiatrie. My však potřebujeme humanistickou otevřenou a dialogickou psychoterapii. Ať promluví kultivované srdce lidí, co umí žít a znají cestu, jsou poctiví, vyvíjí se a rozumí současnosti nejen v ekonomickém ohledu. Ať místo rozumářství promluví moudrost! Jedině tak je možné vyvážit rostoucí emoce vzteku a nenávisti, které zákonitě plodí takové skutečnosti jako je tekutý hněv Holešovická výzvy a které hrozí dohnat celou situaci k násilí a válečnému výbuchu.
Už před nějakým časem při čtení článku o tom, že Řekové díky chodobě dávají děti do siročinců jsem hledal na českém internetu, zda pro ně existuje nějaká sbírka. Nenašel jsem nic, zato na mě vyskočilo množství titulků typu "Řekové si za to mohou sami, byli přežraní... ". To je z lidského hlediska neuvěřitelný hnus. Nechci se pouštět do debaty, jak se měli "předtím", protože to přeci není důležité vzhledem k současné situaci. důležité je, jak jsou na tom teď. Nebo se snad doktor ptá na příčinu zlomené nohy a podle něj vás buď ošetří, nebo ne ?
Kdyby někdo znal nějakou sbírku pro Řecko, prosím o odkaz a děkuji za něj.
Od zoufalství k extrému?
Ivan Štampach
Právě to popírání duševně-duchovně-fyzického základu, tedy samostatného jádra osobnosti člověka, jeho jedinečnosti, jedinečné subjektivity, je v hloubce jedním z hlavních důvodů krize, která teď vrcholí ale začala už velmi dávno. Rodíme se vybaveni učitými vrozenými předpoklady, určitým semenem osobnosti, které se touží rozvinout v úplnost a celistvost. Teprve až poté začínáme být výchovou socializováni. A to často velmi špatně. Socializace by naše vrozené duševně-duchovní sémě měla rozvíjet, ne zabíjet.
Popírání individuálního vědomí je zcela absurdní. To už na Marxově a Engelsově filosofii kritizoval Masaryk v jejím velmi pobdrobném rozboru v knize "Otázka sociální". Právě to že mám vědomí je mi jedinou skutečnou jistotou. Když už se o nitru vůbec dnes mluví, tak se spojuje výlučně s rozumem, to je taky redukce a nesmysl. Descartovo "myslím, tedy jsem" je neúplné - správně by se mělo říct "vnímám, cítím, prožívám, myslím, mám představy, mám intuici, cítím své tělo, tedy jsem".
Stejně tak je nesprávné popírání subjektu z jiných důvodů, jako to udělal Foucault, podle kterého jsme jen výtvory dobového mocenského diskursu, tedy dobové vůle k moci (ach ta vůle k moci, co ta už nadělala zlého! nebo že by sama byla tím hlavním zlem ?). To by znamenalo že jsme nutně všichni konformisti a nemůžeme jinak, což není pravda. Znám mnoho lidí, kteří jdou proti, nebo mimo hlavní dobový proud.
Stejně tak znám děti, které jsou tak výrazně jiné, než rodiče a další předci, že jejich vrozené dispozice nelze vysvětlit geneticky.
A dnes je tak všechno špatně uspořádáno - na vrcholu pyramidy je člověk jako ekonomická jednotka, což je ve skutečnosti jak jsem psal podmnožina člověka sociálního, pak je člověk sociální prý jako důsledek ekonomického a teprve na konci je, pokud se nepopírá zcela, člověk jako duševně-duchovně-fyzická osobnost. Důsledkem je tak zcestný, reduktivní a vulgárně materialistický pohled na člověka, jaký se nepovedlo prosadit ani v reálném komunismu.
Ve skutečnosti z hlediska příčin a důsledků je to právě naopak. Všechno počíná v našem nitru, díky tomu vzniká určitá forma sociálních vztahů a tím i vztahů ekonomických. Jako náš výtvor na základě toho, jací jsme. Samozřejmě vazba je zde oboustranná, ale co se týče základu, tak ten je v niternosti. Stejně tak svět psouvají kupředu ti, kteří dokázali realizovat svou osobnost a tím svou vnitřní svobodu navzdory podmínkám své doby. Příkladů je dost a dost.
Takže nejde o to, něco rušit, nebo zakazovat, jde o to věci správně uspořádat.
Přesto však v průběhu života potřebujeme jak peníze tak nějaké věci. Já osobně vlastním jen knihy, audio přehrávač a kolekci CD, ale mám toto své vlastnictví rád, protože mě a nejen mě k něčemu, co považuji za dobré, slouží. Společně se ženou platíme hypotéku na jednopokojový byt, kde jsme i s dcerou, byt je psán na ženu. Auto ani nic podobného nemáme. Žijeme od výplaty k výplatě, přesto nemám nejmenšího důvodu někomu něco závidět. Rozhodně ne v oblasti věcí. Jednou mi jeden člověk popsal, jak by vypadal život lidí, kdyby se bohatství světa rozvrstvilo opravdu rovným dílem pro všechny. To co říkal nachlup odpovídalo životu naší rodiny. Takže pro nás by se ani v ekonomickém rovnostářství nic neměnilo :) Ovšem trvalo mi cca 36 let, než jsem pochopil, díky krizím, špatným i dobrým zkušenostem, lásce druhých lidí, jak správně žít, a to doufám zdaleka nejsem na konci cesty.
Nevadí mi bohatší lidi, než jsme my. Záleží ovšem na míře jejich nadbytku, na způsobu, jak jej získali, za jakou cenu a co s ním dělají. A to všechno opět souvisí s mezilidskými vztahy. Mezi kvakery, kde přátelství, tedy bratrská láska, nejsou jen prázdné pojmy jsou i bohatší lidi. Například jedna kvakerka ve Vídni zdědila několik bytů. Co s nimi dělá ? Používá jeden a ostatní propůjčuje bezdomovcům. Jiný můj pražský kamarád je taky bohatší, má perfektně fungující rodinou se 4 dětmi, jsou vždy ochotni pomoci a angažují se v tzv. Hunger project, což je aktivistické hnutí za odstranění hladu na světě, samozřejmě i finančně. Nebo jiný příklad - náš Jan Amos Komenský by se ve své době nemohl věnovat své didaktické i jiné práci pro budoucnost, nebýt jeho mecenášů z řad šlechty, kteří jej podporovali, protože jeho snahám o zlepšení světa věřili.
Co z toho vyplývá ? Že pokud by byla v těch největších sobcích, co hromadí takový nadbytek, který už ani nemohou k ničemu použít, kromě manipulace a moci, špetka lidkosti, dávno se chovají jinak. Většina z nich taky ovšem k tomu nadbytku došla ne zrovna čistou cestou. O to méně je může jejich majetek těšit, proto potřebují neustálé dokazování si své důležitosti skrze druhé - tedy moc. Člověk co opravdu miluje sám sebe, svůj život, není na mínění druhých nijak zásadně závislý, jeho pocit ze sebe vyvěrá z vlastní nitra a sebepoznání. Sobci, většinou navíc zloději, jsou ve skutečnosti neschopní se milovat, nejsou opravdově naplněni a proto baží po moci, aby se mohli buď mstít, nebo budovat kult své osobnosti. Záleží na nás, jak to budeme snášet nebo se bránit a jak jim to budeme "žrát". Právě díky tomu, jak to mocní a nejbohatší se svou nelidkostí přehánějí se lidi mění - řada z nich už nehledí zpitomněle a s obdivem a závistí na žebříčky nejbohatších, jako ještě před pár lety a hledá v životě něco jiného
Samozřejmě je dávno naprosto nelidsky překročena rozumná míra rozpětí od nejchudších po nejbohatší. Ale víc než vlasnictví samo o sobě je důležité - jak bylo získáno ve vztahu k druhým a jak je používáno v tomtéž vztahu.
Totéž se dá říct o i penězích. Ty jsou samy o sobě zcela neutrálním, prázným znakem bez významu. Co to je ? Kov, papír, číslo ? Hodnotový význam peníze získávají opět až svým užitím. A i zde je zásadní otázka vztahu k druhým (i k sobě samému ). A vztahy vznikají na základě toho, jak myslíme, cítíme a jaké máme představy. A tady je potřeba zásadní změny. Jedině tak je podle mě možné zepsod změnit sociální systém, který nebude umožňovat takové politické prostředí, jako je dnes, nebo nespadne k nečemu ještě horšímu, jako byl např. stalinismus, nebo nacismus.
Zásadní pro vývoj člověka je směr, zaměření, kterým jde, což znamená víru. Víru nikoliv jako cosi primárně náboženského, ale jako základní lidskou psychickou schopnost. A ta vyplývá z představy o tom, co to znamená být člověk a co je smyslem lidského života. Pokud budu člověka považovat za schopného rozvíjet cestu lásky a porozumění, budu také věřit, že se může člověk stávat lepším. Když si budu naopak myslet že člověk je nenapravitelně sobecký a amorální "omyl přírody" nebudu mít žádný skutečný důvod na sobě pracovat a měnit se k lepšímu. Ve skutečnosti tyto falešné a ponižující pohledy na člověka slouží většinou jako alibi.
To samé je konformita - alibistická cesta nejmenšího odporu, kdy se člověk může vždycky obhájit tím, že řekne "kradu (/udávám/hajluji atd.) protože to je normální, protože OSTATNÍ to dělají taky tak". Ve skutečnosti ale touto cestou nelze dosáhnout skutečného vnitřního naplnění, nelze se zcela vymanit z osamění (jak by řekl Erich Fromm) nebo se stát skutečnou osobností (jak by řekl Berďajev).
Zákonitostí je, že pokud člověk chce opravdu růst, musí být schopen dávat, musí se umět milovat (což znamená milovat život v sobě, jen tak ho mohu milovat i v druhých - to není sobectví, ale jeho pravý opak), musí se učit milovat druhé. Skutečné naplnění přichází jen ze svobody, lásky (láskyplných vztahů) a tvořivé činnosti. K tomu všemu je ovšem třeba odvaha, schopnost za své přesvědčení trpět, být i třeba v nějaké skupině lidí neoblíbený, nepochopený, dávat v sázku pro životní pravdu celý svůj život.
Je zajímavé, že v tomto se shodují filosofové vycházející z mystiky - tj. přímé zkušenosti a mystici sami například s marxisty frankfutské školy (nebo i jiní, u nás např. filosof Machovec), kteří Marxe humanizovali v tom smyslu, že z něj vzali především pasáže týkající se osvobození člověka a hledali způsob jak skutečně svobody dosáhnout.
Pak je tady druhý pohled a to, že konzumní život a vůbec život, kde cílem jsou peníze a nakupování věcí v žádném případě nemůže vést k naplnění a štěstí. To vychází z hlubinné moudrosti "umění žít", která se z tohoto světa vytrácí, což je katastrofální. Měli bychom mít všichni a nejen v Čechách možnost žít důstojný život, ne v luxusu, ani v blahobytu, ale se zajištěním základních potřeb, kde je ale možné se taky věnovat něčemu jinému, než je vydělávání a hmotné zabezpečení. Samozřejmě zde je možná diskuse, co patří mezi základní potřeby. Je to například jedno auto pro rodinu, nebo dvě auta, nebo vůbec žádné ? Je v odpovědi na takovou otázku důležité, nakolik cítíme solidaritu s ostatními lidmi ? Nakolik vnímáme, že jsme, jak říkal Komenský "všichni bratři, jednoho světa občané" ? Podle mě zcela zásadně.
Co nejhoršího podle mě konzum a technokratické myšlení vytvořil je naprostá devalvace lidského nitra, zbožštění účelového rozumu na úkor citu, což vede k "rozumářské absurditě" a v důsledku toho i degradaci lidkosti. Protože ale věřím v člověka a v to, že existuje určitý smysluplný vesmírný řád, tak právě pro tu do očí bijící nelidkost bohatých a mocných se celá řada lidí z ideologického poblouznění probouzí. A hledá, případně oprašuje a oživuje hodnoty, na něž po dlouhé roky zapomněla. Řekl bych, že u lidí propadlých moci nelidkost roste v přímé úměře jak roste lidskost lidí, kteří skutečně alespoň do nějaké míry chápou, co to je cesta lásky. (Mimochodem o ní napsal v 60-tých letech skvělou knihu "Umění milovat" marxista! frankfurtské školy a psycholog Erich Fromm - jeho závěry se zcela shodují s poznáním skutečných mystiků ať už zakotvených v jakémkoliv náboženství nebo i bez něj. Fromm knihu zakončuje varováním, že když z veřejného prostoru zmizí "lidi lásky" jako vzory, když přestane být vidět, že skutečně existují, tak tím dojde k zániku kultury i civlizace. Není to blízké naší celosvětové situaci ?).
Na co vzpomínají lidi před smrtí ? Na peníze ? Na baráky ? Na auta ? Na práci ? Ve většině případů na dětství, kdy byli ještě sami sebou, na vztahy, na zážitky s druhými lidmi, na dobro i na křivdy ve vztazích, na lásku, na zážitky krásy, na svou tvorbu, na dobrou stopu, kterou zanechali, pokud nějaká je. Zkrátka povětšinou na to, co není materialistickými hodnotami, ale naopak hodnotami duchovními v tom nejširším slova smyslu.
Podstatné je, aby ve veřejném prostoru dostala slovo také řeč srdce. Řešíme symptomy, nemluvíme o hlubinných důvodech. Přesně tak jako západní medicína a psychiatrie. My však potřebujeme humanistickou otevřenou a dialogickou psychoterapii. Ať promluví kultivované srdce lidí, co umí žít a znají cestu, jsou poctiví, vyvíjí se a rozumí současnosti nejen v ekonomickém ohledu. Ať místo rozumářství promluví moudrost! Jedině tak je možné vyvážit rostoucí emoce vzteku a nenávisti, které zákonitě plodí takové skutečnosti jako je tekutý hněv Holešovická výzvy a které hrozí dohnat celou situaci k násilí a válečnému výbuchu.
Středeční sebevražda řeckého důchodce je jednou z mnoha, obětí krize přibývá
Petr Jedlička
Kdyby někdo znal nějakou sbírku pro Řecko, prosím o odkaz a děkuji za něj.