Melouny vrhané na studentské demonstraci považuji za působivé gesto. Vnímám ho jako symbolickou agresi, vyjadřující případně a  vtipně ale zároveň naléhavě rostoucí hněv společnosti . Na jedné straně z pocitů bezmoci vůči důsledkům nebetyčné arogance, pokrytectví a neschopnosti současných mocných roste přitažlivost pravicového populismu, zaměřeného proti obětem místo proti viníkům, ale zdá se, že se konečně vzmáhá i jiná forma odporu. Ministr školství působí jako jakási groteskní galiona na přídi vládní kocábky a právě proto, že ho nelze brát jako vážného partnera, inspiruje ke kreativitě.

Nedávno vyvolal diskusi o formách odporu článek Štěpána Kotrby na Britských listech.  Autor, který se sám označuje za „dlouhodobě nezúčastněného pozorovatele“, vypočítává nejrůznější iniciativy a malé politické strany, aby je šmahem odepsal jako neúčinné a bezzubé — pravici jen pro smích jsoucí. I v diskusích Deníku Referendum se takové nářky ozývají, navíc zahrnují často i fungování obou parlamentních stran, hlásících se k levici. Není těžké pro takové hodnocení najít argumenty, ale myslím, že skutečný „nezúčastněný pozorovatel“ by si musel všimnout rostoucí dynamiky ve společnosti. I samotný růst počtu lidí a skupin, které se společenskou kritikou a hledáním alternativ zabývají už je změnou. Posun lze sledovat i ve veřejné debatě a razance s jakou vedoucí představitelé ctihodných akademických institucí napadají vládní „reformy“ je nebývalá. Pravdou je, že dosud protesty zásadních změn nedosáhly a ani se nestaly masovými. Zatím. I střízlivý a dlouhodobě zúčastněný pozorovatel Petr Pithart v posledním rozhovoru pro Právo počítá s tím, že k výbuchu může dojít kdykoliv.