2012: Čas začít znovu
Adam BorzičAktivovat občansky společnost v intencích prohlubování demokracie je dnes prvořadý úkol a je třeba ocenit všechny, kdo se o toto oživení snaží. Vtáhnout je třeba i lidi na úplném okraji. Bez nich můžeme vést leda tak řeči v intelektuálních salonech.
Jsme na počátku roku 2012. Mnozí z nás, aniž by věřili pochybným výkladům dávných kalendářů tropického původu, tuší, že tento rok může být přelomový. Může se otevřít budoucnost. Zatím toho moc nevíme… Už teď ale cítíme, že žádný společenský přelom nenastane mávnutím kouzelného proutku ani železné metly. Že bez angažovanosti každého z nás se nic neuskuteční. A je zřejmé, že, pokud jakýkoliv přelom nastane, bude jen počátkem dlouhého ozdravného procesu společnosti, která se dostala na systémové scestí, a ne pomíjivou vlnou revolučního okamžiku. Svět po přelomu, který otevře novou budoucnost, prahne. Svrab současnosti nevidí už jen notoričtí spáči. Je zbytečné vyjmenovávat, v kolika podobách se zjevuje apokalyptická obluda společnosti, která všechno převedla na jediné rovnítko = ne/osobní zisk. Nejsme slepí. Všichni nespíme.
Aktuální snaha našich vládců aplikovat rovnici zisku na vzdělání je srozumitelná. Kromě hlediska zisku je nutným prostředkem ovládnutí demokracie poroba oblasti vzdělání, která je z podstaty semeništěm všeho podvratného, především nejpodvratnější činnosti vůbec - svobodného myšlení; konečně ideologie nekonečné svobody trhu z bytostných hlubin nenávidí veřejnou, tedy sdílenou svobodu poznání. Má-li být demokracie definitivně proměněna v oligarchii či plutokracii oděnou v nacionální dres, je třeba si podrobit starého protivníka - svobodné vzdělávání. To je zřejmé. A to vyhnalo i naši dosud ospalou akademickou obec do ulic.
Stará moudrost říká, že nic není zadarmo.
Těžko bychom v historii nalezli sociálně bezbolestné přeměny, které by současně měly zásadní a zlomový charakter pro další uspořádání společnosti a civilizace.
Zkrátka systémová změna znamená „sociální bolest“.
Můžeme si v této souvislosti připomenout (což se vysloveně nabízí) tzv. „prvotní akumulaci kapitálu“ a ohrazování v Británii, jak to je popsáno Marxem na konci I. dílu Kapitálu, propad životní úrovně za Velké francouzské revoluce atd. Ale pro potřebný kontrast si zkusme připomenout ještě jinou systémovou změnu – a sice vznik reálného socialismu. Ano, protože reálný socialismus sice asi byl slepou uličkou historických civilizačních procesů - ale zároveň bezesporu šlo o jiný, od kapitalismu systémově odlišný a tedy nekapitalistický společenský řád.
A v případě nově vznikajícího společenského řádu v Sovětském svazu to dokonce nebyla jenom „bolest“ – tentokrát to byl doslova a do písmene sociální horror. To když se vládnoucí komunistická moc v dosud ještě zaostalém Sovětském svazu bránila tomu, aby spontánním a přirozeným pokračováním Nové ekonomické politiky z 20. let minulého století se znovu (spontánně a přirozeně) nezformovala a hlavně rozšířeně nereprodukovala třída buržoazie, kterou předtím ze sociální struktury sovětské společnosti vytlačil válečný komunismus a kterou nepmani (zárodek sovětské buržoazie) začali nahrazovat zhruba od roku 1922. Pod vedením Stalina, za nesmírného utrpení a někdy až sociální genocidy rolnictva, byla prováděna „prvotní socialistická akumulace“ podle trockistického ekonoma Jevgenije Preobraženského (později – v r. 1937 - popraveného, jak bylo tehdy zvykem).
V této souvislosti je třeba také důrazně připomenout, že původní národní sociální stát nebolel společenskou většinu - protože systémovou změnou nebyl.
Původní sociální stát neměl autonomní ekonomické základy, protože spočíval na vytěžování “starého dobrého“ kapitálu jako mechanismu, který „přinášel zlatá vejce“. Původní sociální stát znamenal značné přerozdělování tehdy ještě významných soukromých zisků (viz shora srovnání profesora Andrewa Klimana). Původní sociální stát jistě kvůli výraznému zdaňování bolel asi bohaté - ale ne mnoho, protože v dobách cyklických propadů se „pracovalo“ s využíváním veřejného dluhu, který snad občas býval (když byla dostatečná politická vůle) v etapách konjunktur (poněkud) umořován. Veřejný dluh zdánlivě nikoho nebolel a navíc tu vznikalo prostředí se ztlumenými krizemi a s větším ekonomickým bezpečím.
Ale to všechno bylo v dobách, kdy kapitál i ve vyspělých zemích „šlapal, jak náleží“, a kdy všechny myslitelné možnosti, jak využít „princip dluhu“, před ním ležely zatím ještě nevyčerpány a k dispozici k využití a vytěžení …
Výše uvedený ekonom Preobraženskij ve své koncepci nejen uváděl, že systémové změny bolí, ale také zdůraznil, že sociální bolest systémové metamorfózy je o to slabší a snesitelnější, oč vyspělejší je země, ve které systémová změna probíhá.
Zde můžeme sáhnout do své vlastní minulosti. Mnohem vyspělejší, průmyslová Republika československá (jak zněl oficiální název do r. 1960) v souvislosti se změnami směrem k reálnému socialismu provedla některé změny sovětského typu sice rovněž na úkor rolnictva - ale v mnohem nižší intenzitě sociální bolesti. V ekonomicky velmi vyspělé Československé republice už nešlo o horror – „pouze“ o utrpení a bolest soukromého rolnictva asi do začátku 60. let XX. století. Ale potom, už v roce 1968 (a stejně tak později v roce 1989) byla československá vesnice vůči vládnoucímu reálnému socialismu ideologicky vcelku konformní - a naopak vůči změnám zpět ke kapitalismu skeptická …
Proto také zřejmě přesun daňové zátěže na společenskou většinu byl a je asi tak nejvíce snesitelný ve vyspělé a „rovnostářské“ Skandinávii, když zde musely být před časem oslabeny příliš vysoké daně bohatým (a tedy daňová zátěž relativně přesunuta na ty ostatní) a přesto zde byl udržen sociální stát, kde mzdy rostly spíše s produktivitou práce a nestagnovaly jako v USA i jinde v „neoliberálních“ zemích. Giniho index nerovnosti je ve Skandinávii (kromě snad Norska) na rozdíl od České republiky stále nejnižší (kolem 0.23 – 0,25) - stejně jako ve Slovinsku a stejně jako tomu kdysi bylo také – ještě před pár lety - v České republice do konce vlád ČSSD) …