Jsme na počátku roku 2012. Mnozí z nás, aniž by věřili pochybným výkladům dávných kalendářů tropického původu, tuší, že tento rok může být přelomový. Může se otevřít budoucnost. Zatím toho moc nevíme… Už teď ale cítíme, že žádný společenský přelom nenastane mávnutím kouzelného proutku ani železné metly. Že bez angažovanosti každého z nás se nic neuskuteční. A je zřejmé, že, pokud jakýkoliv přelom nastane, bude jen počátkem dlouhého ozdravného procesu společnosti, která se dostala na systémové scestí, a ne pomíjivou vlnou revolučního okamžiku. Svět po přelomu, který otevře novou budoucnost, prahne. Svrab současnosti nevidí už jen notoričtí spáči. Je zbytečné vyjmenovávat, v kolika podobách se zjevuje apokalyptická obluda společnosti, která všechno převedla na jediné rovnítko = ne/osobní zisk. Nejsme slepí. Všichni nespíme.

Aktuální snaha našich vládců aplikovat rovnici zisku na vzdělání je srozumitelná. Kromě hlediska zisku je nutným prostředkem ovládnutí demokracie poroba oblasti vzdělání, která je z podstaty semeništěm všeho podvratného, především nejpodvratnější činnosti vůbec - svobodného myšlení; konečně ideologie nekonečné svobody trhu z bytostných hlubin nenávidí veřejnou, tedy sdílenou svobodu poznání. Má-li být demokracie definitivně proměněna v oligarchii či plutokracii oděnou v nacionální dres, je třeba si podrobit starého protivníka - svobodné vzdělávání. To je zřejmé. A to vyhnalo i naši dosud ospalou akademickou obec do ulic.

Trefné analýzy Terezy Stöckelové a Martiny Poljakové z minulého týdne ukázaly, že to nemusí být vždy zřejmé ani těm, kdo se postavili na odpor ministerským reformám a skandují Dobeše do koše. O tohoto zvláštního ministra skutečně nejde. A nezápasíme jen o vysoké školy a jeden špatný návrh zákona. Ani o 90 melounů vyhozených z veřejných rozpočtů nejde v prvé řadě. Reformátorské běsnění v oblasti vysokého školství není izolovaný jev. Reformátoři reformují o závod celou zem. A obdobné trendy v různé míře souží celý svět. V sázce je mnohem víc: svobodná společnost, která nemůže existovat bez vzájemné solidarity a která nesmí stát pouze na chorobných utilitárních cílech hrstky občanů.

Přesto je probuzení akademické obce nadějnou záležitostí. Samotný fakt, že se reformátorské zhoubě postavili pedagogové i studenti napříč názorovým spektrem a s  rektorem Karlovy univerzity v čele vyjádřili jasné ne reformátorovým snahám přeměnit univerzity na manažersky řízená mraveniště, je dobrým znamením. Každá aktivace občanské společnosti dnes může mít povahu jiskry, která vyvolá, roznítí roj dalších společenských změn. Studentský odpor má vzhledem k českým dějinám navíc charakter radikálního symbolu, byť stále část studentů věří neoliberálním pohádkám v kultivovanějším aristokratickém balení. A i když mají zatím události revoluční nádech jemný jak chmýří, cosi se rozpohybovalo.

Smyslem tohoto pohybu není revoluční pseudo-romantismus. Nepotřebujeme eschatologicky znějící iluze. Potřebujeme změnu osobního i společenského vědomí. Souhlasím s Tomášem Tožičkou, že potřebujeme prohlubovat dialogické vědomí. Naše bezradnost v hledání alternativ či alternativy vůči systému je pouze zdánlivá. Obnova společnosti se může postupně rodit z veřejného dialogu občanů. Nemusíme mít dokonalé plány budoucna a být inženýry lidských duší. Potřebujeme si uvědomit vlastní spoluodpovědnost za svět, v němž žijeme, a systém, kterému jsme dovolili, aby nás ovládnul, tvořivě proměnit. Nemusíme žít v nežitelném světě a je v naší moci stávající stav zvrátit za předpokladu, že si uvědomíme vzájemnou provázanost a odpovědnost a na tomto základě začneme jednat. Za předpokladu, že se nebudeme izolovat a ze svých práv si neučiníme svá výlučná privilegia.

Proměna dnešního neutěšeného stavu společnosti vyžaduje takřka alchymický sňatek radikální solidarity a radikálního individualismu, jak o tom před časem v rozhovoru pro Nový Prostor mluvil Slavoj Žižek. Potřebujeme současně posilovat vědomí solidarity a vlastní občanské důstojnosti, která se projevuje společenskou angažovaností. Přenesen do světa ideologií, vyžaduje tento sňatek principů dialog mezi „levicovými“ a „středovými“ liberály, protože liberály jsme v tomto „post-liberálním“ světě paradoxně téměř všichni, včetně nedogmatických marxistů. Tento dialog se teprve rodí a zatím skřípe. Jak jsme viděli i na příkladu nedávné diskuse v DR. Boj proti zamýšlené reformě vysokých škol se může stát platformou pro další fázi tohoto dialogu. Levice musí přesvědčit liberály, že se vzdala chiméry jediné dokonalé pravdy dějin. I proto je důležité, aby kriticky zkoumala nejen vlastní minulost, ale i stávající levicové režimy (Žižek). Liberálové musí na oplátku připustit, že demokracie nemůže existovat bez narovnání ekonomických vztahů. Bez ekonomické demokracie jsou všechny ostatní svobody zárodečné a v současné fázi neoliberálního kapitalismu se mohou stát čirou iluzí.

To vše by ovšem mohly být pouze abstraktní hříčky z internetových a mediálních salónů, pokud do tohoto dialogu o směřování společnosti nebude zahrnut, co největší počet občanů, včetně těch, kteří jsou současným systémem nejvíce postihováni — lidí na okraji, hnusnou řečí dneška nazývaných nepřizpůsobivými. Aktivovat občansky společnost v intencích prohlubování demokracie je dnes prvořadý úkol a je třeba ocenit všechny, kdo se o toto oživení snaží.

Na jednom z transparentů během průvodu, který se odehrál po jednání akademické obce na právnické fakultě, byly napsány tyto číslovky: 1968, 1989, 2012. Oba staré letopočty označují roky radikálních změn společnosti. Oba letopočty v sobě mají tragický nádech zmarněných snah o humánnější svět. Člověk ovšem přestává být člověkem, pokud tento zápas vzdá. V tomto smyslu musíme začínat stále znovu. Udržet si, řečeno s jedním zenovým mistrem, svěží mysl začátečníků. Podíváme-li se na svět a na vlastní život poctivě, musíme si otevřeně přiznat, že potřebujeme začít znovu. Už příliš dlouho žijeme v utopické víře, že takto lze pokračovat donekonečna. V tomto smyslu potřebuje revoluci - revoluci vědomí. Revoluci, která zachrání a následně prohloubí demokracii. Možná o něco poučenější revoluci. Revoluci radikálně sociální, občanskou a demokratickou, použijeme-li ona krásná, tolik zneužívaná slova.