Na adresu tzv. Holešovské výzvy poznamenávají někteří politici a komentátoři ironicky, že její program je zmatený a nerealistický. Totéž bylo před časem slyšet o tzv. „rozhořčených“, jejichž hnutí se rozlilo z Madridu do ostatních evropských měst, nebo o americkém hnutí Okupujte Wall Street.

Ti, kdo tato hnutí odbývají tímto poněkud povýšeneckým způsobem, by si ale možná měli položit otázku, zda projevy „tekutého hněvu“, jak esenci rostoucích masových protestů současnosti pojmenoval trefně Václav Bělohradský, nejsou jen odvrácenou stranou neschopnosti politických elit nabízet smysluplná východiska ze situace, kterou stále více lidí vnímá jako hlubokou krizi demokratického systému.

S tím souvisí i otázka, zda se tudíž nejedná o jev potenciálně mnohem nebezpečnější, protože zneužitelnější různými populisty, než jsou třeba masové protesty různých hnutí a odborů, které alternativy k systému, jenž vidí jako nefunkční, asociální či zkorumpovaný, nabízejí.

Jinými slovy: nabízí se otázka, zda „tekutý hněv“ není poslední fází zloby na systém, který je neschopný reflektovat svá selhání a „opravovat se“ zevnitř.

Když ministr financí Miroslav Kalousek odsoudí Holešovskou výzvu jako útok na demokracii, má v jistém slova smyslu pravdu, ale možná by se měl obratem zeptat, kdo zahnal tisíce lidí do pocitu takové bezvýchodnosti, že už nevěří smysluplnosti změn „uvnitř“ systému, ale chtějí rovnou smést celou existující politickou třídu?

Bylo možné zaslechnout, že organizátoři a účastnici protestů pod záštitou Holešovské výzvy mají prý v hlavách názorovou „bramboračku“, přičemž ukazují neschopnost či neochotu artikulovat nějaký strukturovaný program.

S tím se prý dá jen těžko pracovat na politické úrovni.

Je na místě se otázat, zda k vytváření takové „bramboračky“, která ovšem nebezpečně vře jakousi beztvarou zlobou vůči „systému“, nemají zásluhu právě ti, kdo by v politice měli vytvářet prostor pro strukturovanou diskusi.

Četní pozorovatelé české politiky už drahnou dobu varují, že katastrofální stav politické kultury u nás přímo vybízí k tomu, aby nastoupilo hnutí, které už nebude usilovat o „pokrok v mezích zákona“, ale bude chtít smést celý systém, anebo bude v lepším případě populisticky útočit na současné elity, které bude vykreslovat jako neschopné skutečné změny.

Současná vláda je bohužel možná zatím asi nejhorším projevem této politické „kultury“, jež dláždí cestu k nástupu v podstatě nedemokratických hnutí. Bylo by vlastně překvapující, kdyby se taková hnutí nezjevila, když to, co se vydává za demokracii v české politice, dnes uspokojuje jen naprostou menšinu občanů.

Uchyluje-li se Kalousek v reakci na Holešovskou k historickým příměrům a v této souvislosti mluví o nástupu Hitlera, měl by se možná coby představitel establishmentu, který se tak rád ohání demokracií, zamyslet nad tím, jaké společenské a politické patologie ve Výmarské republice Hitlerův nástup k moci umožnily.

Měl by si především položit otázku, co jeho vláda dělá pro to, aby dále zbytečně nerostla společenská frustrace do té míry, že mnoho lidí může vidět demokracii a kapitalismus jako nereformovatelné, a nechtějí už nic jiného, než systém smést bez toho, že by formulovali skutečně pozitivní alternativy.

Současná česká vláda bohužel pocit bezmoci v širokých vrstvách společnosti jen posiluje. O „reformách“ se nevedou žádné velké diskuse, protože si je prý vynucují „trhy“. Politika se tak jeví jako stále více zprivatizovaná do rukou skupin, které nejsou odpovědné voličům, ale řídí se kritérii vlastního zisku.

Přitom „zisku“, který by v nepokřiveném tržním prostředí měl být výsledkem soutěže a nových idejí, se stále častěji dosahuje tak, že nejrůznější mafie manipulují politiky a ovládají politické strany. Občan, který by možná v transparentním prostředí uznal, že je třeba si utáhnout opasky, pociťuje jen zlobu a bezmoc, když si uvědomí, že peníze na něm „asociálně“ ušetřené putují zčásti do kapes korupčních souručenstev.

Nikdo by se také neměl divit, že v prostředí tekutého hněvu se na iniciativy, jako je Holešovská výzva, okamžitě nalepí nejrůznější extremně pravicové, utopicky libertinské, nebo neostalinské skupiny. Všechny je spojuje hněv vůči „systému“.

Pokud tento systém nebude ústy politiků schopen nabídnout společnosti dialog a nepřestane arogantně přijímat rozhodnutí, která vytvářejí, často zcela zbytečně, v lidech pocit ohrožení, bude tekutý hněv sílit. A jak známo, „tekutost“ je ošidná kvalita. Tisíce malých potůčků se nakonec vždy spojí v jeden proud. Nečasova vláda si opravdu zahrává.