Rozhořčení
Jiří PeheJedna z otázek, kterou si kladou „rozhořčení“, zní, do jaké míry mají voliči v konečném součtu ještě stále vliv na to, co politici skutečně dělají. Na rozdíl od toho, co slibují před volbami.
Podle řady velkých evropských deníků mají statisícové demonstrace, které se, inspirovány americkým hnutím Okupujte Wall Street a španělskými „rozhořčenými“, konaly v minulých dnech v desítkách zemí světa, větší explozivní potenciál, než by se na první pohled zdálo, a politici by jim měli věnovat pozornost.
Zato v české kotlině dva největší pravicové deníky prostřednictvím svých komentátorů protesty buď bagatelizují nebo nás bohorovně poučují, že protestující prý nic nenadělají s faktem, že Západ chudne.
„Lid se bouří, ale žije si na úrovni, na niž si nevydělal“, ujišťuje nás Karel Steigerwald v MF Dnes. Podle něj by demonstranti, kteří se bouří proti hamižnosti, měli pohlédnout sami na sebe. Vždyť kdo prý nutil vlády k mamutím veřejným výdajům a dluhům? Kdo volí politiky, kteří slibují co největší plýtvání?
Od Zbyňka Petráčka v Lidových novinách se pro změnu dozvídáme, že se prý nejspíš nejedná o nějakou novou revoluční vlnu, protože protesty nevede primárně mladá generace, která chce něco získat, ale generace, která může leccos ztratit. Navíc jsou to prý lidé ideově nevyhranění.
Nabízí se ironická otázka, zda se slovutní komentátoři nepletou úplně stejně jako se pletla ústy prý nejlepšího ministra financí ve východní Evropě Miroslava Kalouska v roce 2008 česká vláda, když zcela podcenila dopady rodící se krize.
Už i řadě politiků na západ od nás totiž dochází, že se možná rodí něco podobného jaru 1968, a že vzhledem k velké šanci na další celosvětovou ekonomickou krizi by to tentokrát nemuselo skončit způsobem, kterým to skončilo v roce 1968, a který bychom mohli parafrázovat slovy, „Co kapitalismus nezabije, to ho posílí.“
Především není úplně pravda, že hnutí nemá jednotnou myšlenku. Jakkoliv různí jedinci a skupiny mají různé ambice, sílící celosvětový odpor „rozhořčených“ lze vcelku koherentně popsat jako vzpouru dolních „devětadevadesáti“ procent proti akumulaci bohatství a moci nejbohatšími, často v podobě oligarchií. Je to také vzpoura proti únosu demokracie mocí peněz, tedy proti privatizaci demokratické politiky.
Obávám se, že platí spíš to druhé. Obávám, protože si myslím, že pokud se nevzbouří i desítky procent lidí, kteří mohou leccos ztratit, a desítky procent lidí už ne mladých (tyto dvě skupiny se dost překrývají, pochopitelně), k žádnému většímu posunu (společenské změně, polidštění kapitalismu nebo něčemu podobnému) nedojde. Bych byl rád, kdyby došlo...
Jakési volání po jednotě hnutí, je „socialistickým“ anachronismem. Mnohem horší pro mocné je rozličnost a především neustálost. Jak se říká, „stokrát nic umoří i slona“, či „častá krůpěj i kámen proráží“.
Ti co padnou až na dno, obvykle již nemají sil ani na protest. Dokáží se pouze ze zoufalství dopouštět až čehokoliv. V žádném případě ale nemají sílu na tvorbu nového. Ti, kdo jsou „teprve“ chudobní, zvláště když mají děti, jsou zase tak „zaneprázdnění“ existenčními starostmi, že nemají ani na protesty čas. Protesty organizují a vedou proto mnohem „svobodnější“ lidé, právě proto skoro vždycky studenti, dneska dokonce i čilejší z důchodců. Potřebné davy jim pak tvoří vyloučení, nejnižší střední třída, hrozící se proletarizace a pak i všelijaké „živly“ od věčných rebelantů po kverulanty a pak i ty různé extrémisty.
Cítím, že tahouni aktivit současného odporu jsou tentokrát přemýšlivější lidé z různých vrstev a dokonce i ve velkém počtu ženy. Motivy mají různé, ale asi je vysoce pravděpodobné, že většině jde o touhu po svém vyšším podílu rozhodování o věcech veřejných, čili v prvém plánu svých. A většina z nich začíná být stále více přesvědčena, že tomu brání především, ne-li pouze koncentrace bohatství nad všechny meze, která plodí takové bídáky, jejichž prototypem je právě osoba, mnou zde jedině jmenovaná.