Celou Evropu a snad i svět oběhly v minulých týdnech velkolepé snímky z demonstrací, z přeplněných náměstí a z protestních kempů, které si zbudovali tzv. rozhořčení Španělé. Denně přicházely zprávy o důsledně demokratickém duchu, komunitní atmosféře a radikálních požadavcích. Davy v centrech měst vydržely téměř měsíc. Nyní už stany na náměstích většiny sídel stany nestojí a Hnutí 15. května jakoby ztratilo senzační půvab. Existovat ale nepřestalo. Nově naopak vyvíjí aktivity, jež mohou být pro české prostředí možná i větší inspirací, než ty původní, více fotogenické.

K čemu vlastně došlo: V neděli 5. června si zástupci demonstrantů z 57 měst v Madridu odhlasovali zásadní změnu taktiky, či lépe strategie. Namísto další snahy o udržení stanových městeček, schvalování pro všechny přijatelného programu či založení centrální instituce, která by plánovala společné protesty, došlo k přeměně hnutí do jiné dynamičtější podoby.

Byla přijata zásada lokalizace. Demonstranti v jednotlivých městech si mají dle ní organizovat vlastní akce, zaměřené na vlastní specifická témata s kořeny v obecném (celošpanělském) systému, a jednou za týden či dva autonomní formou participovat na celostátní, volně koordinované aktivitě.

Takový přístup má řadu výhod: jednak se nyní protestů koná daleko více a novináři si jich díky různým formám i více všímají; jednak dochází k mobilizaci ve vztahu k problémům, které se přímo dotýkají poměrů v daném místě, což přitahuje i nové účastníky. Dále se zásluhou změny strategie daří protestujícím získávat trvalý kontakt s pracovníky lokálních médií (ve Španělsku hojně sledovaných) a konečně se též usnadňuje rozprostření hnutí, jehož jednotlivé části měly již od počátku rozdílné názory jak na program, tak třeba na žádoucí míru radikality.

Názorně to vše bylo vidět na posledních protestech v Barceloně, Madridu a Valencii.