Španělsko již týden zažívá masové protesty, které jsou i na jihoevropské poměry unikátní. Každý večer se do ulic a na náměstí celkem 57 měst spontánně vydávají tisíce nespokojených lidí. V Barceloně a na madridském Puerta del Sol dokonce vyrostlo stanové městečko. Protestující se přitom nevymezují jen vůči politice Zapaterovy vlády, ale i současné podobě španělského politického systému jako takového — systému, jenž z jejich pohledu nenabízí alternativu.

Tiskové agentury zprvu označovaly za hlavní důvod protestů sociální škrty a vysokou nezaměstnanost. Ta mezi mladými, již tvoří na demonstracích většinu, dnes místy dosahuje až 45 procent. Pozvolna si ale začaly všímat i čistě politických, v posledku převažujících požadavků: změny volebního pořádku do podoby, která by ukončila éru střídání dvou tradičních stran, a vydání obecného zákazu kandidatury pro všechny politiky, již čelí podezření z korupce.

Oba mají svůj důvod. Ve Španělsku v jako poslední velké zemi Unie vládne doposud sociálnědemokratický kabinet. S krizí se snaží bojovat kombinací neoliberálních a neokeynesiánských přístupů, nicméně důraz na liberalizaci zákoníku práce, reformu penzí a nadbíhání zahraničním investorům snahu o jakousi vyváženost překrývá. Četné aféry s uplácením a zneužívání veřejných peněz navíc reprezentaci, jež stále vyzývá k utahování opasků, postupně diskreditují.

Alternativu přitom nevidět ani v opozici. Volby do městských rad a regionálních vlád, které se uskutečnily v neděli, sice vyhrála pravicová Lidová strana. Ta ale vyzývá pouze k důraznějším škrtům a aktivnějšímu protržnímu přístupu. Ti, kdo se obávají o svou budoucnost, tak nevidí žádné obvyklé řešení. Proto se volá po změnách mimořádných.

Může k nim dojít? Drtivá volební prohra sociálních demokratů protestujícím nahrává. V komunálních volbách porazila pravice vládnoucí stranu o deset procent (což odpovídá dvěma milionům hlasů) a v regionálních zvítězila ve všech sedmnácti oblastech. To je nejhorší výsledek socialistů od konce frankistického režimu v roce 1978. Strana premiéra Zapatery je nyní otřesena a před parlamentními volbami v příštím březnu potřebuje změnit kurz. Protesty a požadavek systémových reforem jí nabízejí ideální příležitost.

Je samozřejmě otázkou, zda si to straníci zvyklí na vžité pořádky uvědomí. A není zároveň jisté, zda budou demonstranti chtít vyjednávat o nějakém kompromisu. Více odhalí příští týden, do jehož konce se koordinační iniciativy rozhodly protesty prodloužit.

Jedno je ovšem jisté už teď: minimálně tu zůstane důležitý precedent. Vzpoura byla — a opět: je — vyvolána nejen odporem vůči něčemu, ale i pozitivním požadavkem, protestem pro něco. Ve své formě byla důsledně nenásilná a v místech konání má velký ohlas. Lze ji kdykoliv zopakovat. Může se navíc stát i základem pro stabilnější občanské hnutí, které vyroste ve vlivného politického aktéra svého druhu — takového, po němž už dlouho volají radikální demokraté. A pokud alespoň symbolicky uspěje, bude mít v budoucnu dost možná následovníky i jinde v Evropě.