Nedávno zesnulý filozof Ralf Dahrendorf hovořil o dvacátém století jako o století sociálnědemokratickém. Bývávalo. Dnes jsme o kus dál. Je sociální demokracie mrtvá, nebo jen paralyzovaná?

Poslední volební výsledky z Německa či Francie jasnou odpověď nedávají. V Řecku socialisté uspěli, ovšem s programem tuze velkorysým a nepříliš reálným. Statečně se drží portugalští socialisté. Sociální demokraté v Rakousku se spoléhají na velkokoaliční houpačku, na níž sedí s lidovci. Norská demokratická levice unikla porážce o pověstný chlup. Hádankou je, nakolik pomůže narovnat šance britským labouristům tamní většinový volební systém. V dlouhodobé krizi je levice v Itálii. Vrásky na čele má i španělský socialistický premiér Zapatero. Robert Fico na Slovensku dokázal zdárně integrovat levici nacionalistickou, demokratickou i autoritářskou.

Konkurence je na starém kontinentě značná. Společným poválečným dílem sociálních a křesťanských demokratů byla nejen evropská integrace, ale i rozvíjející se model sociálního státu, který pomohl zvýraznit odlišení životního stylu evropského od amerického či asijského. Sociální principy ukotvily ve svých programech i strany středové a pravicové. Stačí se podívat do materiálů německé CDU či na politiku francouzského prezidenta Sarkozyho, jež je zhusta označovaná za paternalistickou a regulátorskou.