Nedávno zesnulý filozof Ralf Dahrendorf hovořil o dvacátém století jako o století sociálnědemokratickém. Bývávalo. Dnes jsme o kus dál. Je sociální demokracie mrtvá, nebo jen paralyzovaná?

Poslední volební výsledky z Německa či Francie jasnou odpověď nedávají. V Řecku socialisté uspěli, ovšem s programem tuze velkorysým a nepříliš reálným. Statečně se drží portugalští socialisté. Sociální demokraté v Rakousku se spoléhají na velkokoaliční houpačku, na níž sedí s lidovci. Norská demokratická levice unikla porážce o pověstný chlup. Hádankou je, nakolik pomůže narovnat šance britským labouristům tamní většinový volební systém. V dlouhodobé krizi je levice v Itálii. Vrásky na čele má i španělský socialistický premiér Zapatero. Robert Fico na Slovensku dokázal zdárně integrovat levici nacionalistickou, demokratickou i autoritářskou.

Konkurence je na starém kontinentě značná. Společným poválečným dílem sociálních a křesťanských demokratů byla nejen evropská integrace, ale i rozvíjející se model sociálního státu, který pomohl zvýraznit odlišení životního stylu evropského od amerického či asijského. Sociální principy ukotvily ve svých programech i strany středové a pravicové. Stačí se podívat do materiálů německé CDU či na politiku francouzského prezidenta Sarkozyho, jež je zhusta označovaná za paternalistickou a regulátorskou.

Sociální demokracie napříč Evropou hledá nejen nový styl (ten, jak lze dokumentovat na Blairově a Giddensově „Třetí cestě“, sám o sobě nestačí), ale také čerstvá programová sdělení. Šéf Strany evropských socialistů Rasmussen v prosinci v Praze hovořil mimo jiné o budování sociálního megastátu nebo o důsledné regulaci finančních trhů. To je ale málo. Evropským voličům nestačí obhajoba jistot. Ze sociologických šetření vyplývá, že uvažují o vkladech do budoucna, o svém zítřejším postavení, o způsobech, jak modernizovat společnost. Následně pak mnozí z nich odevzdají hlas křesťanským demokratům či liberálům.

Německá SPD se za této situace vydala „na sever“. V předvolebním programu se inspirovala skandinávskými prioritami — zelenou ekonomikou, novými průmyslovými obory, ochranou klimatu, rovnými příležitostmi… Pozdě. Vítr plachet středo-pravé konkurenci uzmout nestihla. Naznačila však směr i pro demokratickou levici ve zbytku střední Evropy.

Je nejvyšší čas, aby i české sociální demokracii došlo, že měřit životní úroveň tunami vyrobené oceli a vytěženého uhlí je zpozdilé. Zásluhou vědeckotechnického pokroku jsme o úroveň výš. Můžeme tudíž uvažovat o zvyšování kvality života důslednější ochranou přírody, rozvojem vědy, výzkumu a školství, větší dostupností kultury apod. Trvalkami zůstávají osekávání korupce a zefektivňování veřejné infrastruktury (počínaje státem a konče obcemi), přičemž samostatnou kapitolou jsou veřejné služby v mediální a obecně komunikační rovině. Novou naléhavou výzvou se naopak může stát četnější imigrace z odlišných civilizačních okruhů.

Dnes nejde o to strmě zvyšovat „blahobyt“, ale starat se, aby ono rozporuplné slovo obsahovalo skutečně naši spokojenou existenci, a ne jen strohé tabulkové ukazatele.

ČSSD k přípravě svých programů vždy přistupovala vážně. Stejně tak umí zestručňovat („simplifikovat“) svá poselství občanům. Musí si však hlídat, aby tuto dovednost nezastínily tance (okolo) jejího lídra nebo dokonce aféry s „černými dušemi“.

Na každé škobrtnutí české sociální demokracie už čeká nejen dogmatická KSČM a legrační Strana důstojného života, ale také Zemanova Strana práv občanů. Retro-podnik Miroslava Šloufa a Zemanových ministrů se do Sněmovny neprobojuje ani náhodou, citelná procenta však může uzmout sociální demokracii, případně i jiným větším partajím. Stačí, aby se voličům zdálo, že ČSSD příliš taktizuje a že je personálně neprůhledná. Pokud se Miloš Zeman, jenž znenadání změnil názor a osobně vstoupil do zápasu o poslanecké mandáty, dočká v Ústeckém kraji výraznější porážky, bude to především zásluhou jednoho z posledních autentických severočeských sociálních demokratů, Jaroslava Foldyny.

Malé strany na levici mohou těžit prakticky jen z chyb Goliášů. Zatímco liberální nebo zelená hnutí chytře vtahují sympatizanty přímo do politiky a těží z jejich individuální aktivity, okrajová levice sází zejména na sliby, že se o své příznivce postará, že jim bude střežit „národní zájmy“ a obstará spokojený život pod svými křídly. Tímto by ale tradiční značky, ČSSD a KSČM, zastínila stěží. Nakonec jí nezbude než sbírat drobky, které větší strany neprozřetelně upustí.

Krizí prochází celé tuzemské stranické spektrum. Ideoví protivníci ČSSD jsou v lepším případě k smíchu, v horším ke vzteku. Nejbližší volby tak nereformovaná sociální demokracie může vyhrát i přes citelné slabiny. Aby pojistila svoji pozici i pro zbytek jednadvacátého století, musí však důkladně zvážit, kdo ji reprezentuje, co říká a jak zohledňuje měnící se globální i domácí společenský kontext.