Protesty 15.října inspirované hnutím Indignados, které proběhly po celém světě (nejmohutnější byly ve Španělsku — 500 tis. lidí v ulicích), vyvolaly podrážděné, zaslepené a neomylně chybné reakce dogmatických neoliberálních ideologů,kteří dominují masmédiím. Podle nich šlo o nějaký druh marxistické recidivy a obnovování starých receptů a konceptů. V jednom komentáři jsem četl, že protestující přicházejí se starou Marxovou myšlenkou, že kapitalismus zničí sám sebe. Jako kdyby tato teze byla nějakou ideovou konstrukcí dvě stě let starého myslitele. Na to přece nepotřebuji Marxe, abych si sám poměrně rychle a snadno spočítal, že s příchodem nástupnických zemí (Čína, Indie, Brazílie) nárokujících si stejný konzumní komfort a prokazujících stejnou technologickou a pracovní vyspělost budou přinejmenším suroviny během pár desítek let fatální a neřešitelný problém.

Slavoj Žižek ve své poslední knize s příznačným názvem Living In The End Times napsal: „globální kapitalistický systém se blíží k apokalyptickému bodu nule. Jeho ´čtyři jezdci apokalypsy´ se skládají z ekologické krize, důsledků biogenetické revoluce, nevyváženosti uvnitř samotného systému (problémy s duševním vlastnictvím, nadcházející boje o suroviny, potraviny a vodu) a z prudkého růstu sociální nerovnosti a vyloučení.“ Nedalo by mnoho práce dokázat, že apokalyptická vize zejména v oblasti ekologické a vyčerpání zdrojů, vezmeme-li v potaz vstup dalších 3 mld. lidí do světa konzumu a technologie, který byl dosud omezen na Euro-atlantickou civilizaci, je pravdivá. Je jen otázkou několika desítek let, kdy se celý systém globálního kapitalismu dostane do slepé uličky a zhroutí se jak domeček z karet.

Globální kapitalismus mezitím důsledně a systematicky pracuje na tom, aby podobné úvahy nevstupovaly do veřejného vědomí a do základních rozhodovacích procesů. Tisíce novinářů, vědců, bankéřů a expertů pracují v mediální sféře na tom, aby odvedli pozornost od nebezpečných apokalyptických témat ke každodenním starostem kapitalistického provozu. Je to stejný proces, jaký popsal Heidegger ve svém Bytí a čas, když líčil jak dasein uniká před nevyhnutelností konce do každodenního provozu a společně sdíleného plku. Zde se něco podobného odehrává jenom na vyšší a profesionálnější úrovni. Např. každodenní hlášení o vývoji na burze o tom, jak si která společnost polepšila nebo pohoršila na základě tak bezcenného údaje, jako je momentální nabídka a poptávka po jejích akciích, které nemají se skutečným stavem daných společností nic společného a které jsou dobré akorát pro burzovní spekulanty, dominují vysílání většiny zpravodajských kanálů. Zamyslel se někdo vůbec nad vágností těchto informací? Copak může někdo vážně myslet, že gigantické společnosti typu Siemens nebo Honda kolísají ohledně svého stavu denně nahoru a dolu? Tyto společnosti fungují v řádu let a rozbor jejich stavu by několika expertním týmům trval měsíce možná roky. Nicméně každé takové hlášení nás ukolébává v pocitu, že věci fungují, dnes bylo hůře, zítrra zase bude lépe. Experti královsky placení mateřskými finančními institucemi nám denně s vážnou tváří servírují tyto bezvýznamné údaje, jejichž jediným smyslem je vtáhnout nás do každodenních žvástů a vyčistit nám hlavu od podstatných věcí.

Protesty proti sociální nerovnosti, které inspirovány španělským hnutím Indignados propukly 15.října tohoto roku, jsou vyjádřením pudového intuitivního strachu účastníků těchto protestů z apokalyptických konců, k nimž globální kapitalismus bez sebemenšího váhání směřuje. Lidé sice protestovali proti sociální nerovnosti, proti vládě Wall Sreetu nebo proti korupci a propojení politiky a byznysu, nicméně za všemi těmito konkrétními výhradami stojí jedna daleko nejzásadnější: půjde-li to takhle dál, celé se to zhroutí s katastrofickými následky.

Protesty jsou pouhým počátkem procesu uvědomování si skutečného stavu věcí. Nejprve je třeba prolomit ideologické sevření společenského vědomí neoliberální ideologií panující v masmédiích, která vymývá mozky svým jednoduchým katechismem. Je zapotřebí, aby velká část občanů pochopila, že varovný křik o blížícím se konci není nějaké neomarxistické gesto ale spočitatelná realita, která nepochybně dopadne s plnou silou na generaci našich dětí a vnuků. Buďme rádi, že už nyní se formují hnutí jako Indignados, jejichž uvažování jde za horizont každodenního politického a ekonomického provozu a které hledá nové recepty na novou situaci.