Eugen Gindl je štíhlý, jednasedmdesátiletý Slovák s bílými vlnitými vlasy a plnovousem. Pokud se vám někdy poštěstí s ním strávit dvě hodiny, patrně vás zahrne neskutečným množstvím zajímavých informací a historek: detaily o životech legendárních slovenských horolezců, mystickými zážitky z Ruska, podrobnostmi z dnů „nežnej revolúcie“, zákulisními informacemi ze slovenské mediální scény.

Zpraví vás také o pěti nových knihách, které právě přečetl (v některém z mnoha jazyků, jež ovládá). A možná vás i předčí v přehledu o tom, co právě proběhlo českými médii. Ale i kdyby nic jiného, je to také mimořádně milý, zábavný a pozorný společník.

Koncem sychravého listopadu, v pátek večer, na nás čekal na zastávce MHD v Bratislavě, nedaleko od místa, kde žije se svou ženou Zuzanou, uznávanou filmovou kritičkou a pedagožkou. Přisedl k nám do auta a rychle jsme se přesunuli do Slovenského národního divadla, kde jsme měli zhlédnout jeho hru Karpatský thriller, která zrcadlí čtrnáctiletou strastiplnou cestu korupční kauzy k publicitě.

Na přelomu století oslovil Eugena Gindla člověk z firmy Siemens a předal mu dokumenty a faktury, prokazující několik případů korupčního jednání svého zaměstnavatele ve slovenském zdravotnictví. Chtěl zůstat v anonymitě a věřil, že právě Eugen dokáže tyto informace dostat ven.

Eugen ze všeho nejdřív oslovil své známé v soukromé televizi Markíza, protože „ve veřejnoprávní televizi měla tou dobou svoje lidi vláda“. Televize natočila patnáctiminutovou reportáž. Před vysíláním ji ale promítla firmě Siemens. Její zástupci zaplatili televizi inzerci a z reportáže nebylo nic.

Další štací byl časopis Týždeň — „časopis pre ľudí s charakterom“. Tam to nakonec také nedopadlo, protože: „Eugen, je pred voľbami, Siemens sponzoruje aj opozíciu a nechceme predsa ovplyvniť výsledky volieb.“

Mnohé další peripetie, které jen dokazovaly, jak silný vliv firma na Slovensku má a jak bezzubá dokážou být média, Eugen vyřešil tím, že o své zkušenosti napsal divadelní hru, kterou přihlásil do soutěže o nové původní slovenské dílo. Tak vznikl Karpatský thriller. A ten, stručně řečeno, chcete vidět.

Vaše hra byla nominovaná na nejvyšší slovenskou divadelní cenu. Nakonec ji sice nezískala, ale i tak je k čemu blahopřát, ne?

Na té ceně nezáleží. Když si totiž představím, že jsem debutantem na divadelních prknech ve věku sedmdesáti let, tak už to samo o sobě je něco. Navíc když si uvědomím, jak to vznikalo, jaký to byl shluk náhod…

Dramaturg Maroš Porubjak mě upozornil, že ředitel národního divadla vyhlásil soutěž o původní slovenskou hru. V archívu jsem měl asi dvacetistránkový námět na televizní film. Líbil se, tak jsem jej rozepsal do podoby divadelní hry.

Režiséra Romana Poláka, dnes ředitele činohry, zaujalo nejenom téma, ale i způsob jeho prezentace v divadle. Pro inscenaci se mu také podařilo nadchnout herce, kterým musím děkovat, že svou invencí můj dokumentární thriller povýšili až na krutou grotesku. Sami do toho vnesli mnohé pohybové, situační a další pointy. Měli jsme taky výbornou choreografku.

Jaké byly první reakce publika?

Všichni jsme s napětím čekali, co to udělá s diváky. Roman Polák se před premiérou rozhodl hru otestovat. Lidem, kteří přišli jednoho večera na nějaké představení, řekl: uvidíte jinou hru. Pokud nechcete, můžete odejít, peníze za vstupenky vám budou vráceny. Ale ti lidé zůstali a líbilo se jim to.

Jakým způsobem ta hra dopadla do slovenské debaty? Byli se na ni podívat i nějací politici?

Ano, chodili na ni i lidé z ministerstev. Ale nejvíc mě potěšilo, že bylo už od začátku vyprodáno na tři měsíce dopředu, čemuž velmi pomohla i představitelka hlavní role Zuzana Fialová.

Brzy po uvedení hry totiž začala skupina J&T vyhrožovat Národnímu divadlu žalobou. Hra, jak jste viděli, končí spíláním publiku a ve svém závěru se obrací i na finanční skupiny. Poslední věty zní: „Vy, finančné skupiny, ktoré rozkrádate tento štát, kradnite s mierou, lebo inak vstaneme z kolien, vezmeme kamene, železné tyče a nože, zbúrame vaše múry, zabijeme vaše ženy a deti, ich krvou postriekame vaše mercedesy, rozbijeme sklá vašich úradov a všade nastolíme chaos, krutosť a strach.“

Toho se samozřejmě chytil bulvár, který oslovil Zuzanu, a ta jim odpověděla, že pro tuto hru půjde na barikády. Bulvár vychází ve velkém nákladu, takže se o tom za chvilku diskutovalo na všemožných internetových fórech.

Záhy na to začali reagovat i první lékaři a potom i politici. Říkali: Viděl jsem tohle, slyšel jsem tamto… To mě samozřejmě potěšilo. Spousta historek — podobných tomu, co je zachyceno v Karpatském thrilleru — se vypráví v hospodě, ale nepsalo se o tom v médiích. A to je zřejmě nějak nabudilo.

Jak přesně?

To, co v Karpatském thrilleru popisuju, nebyla ve své době až tak velká korupční kauza. V tehdejších korunách v ní šlo o necelou miliardu. Teď ale vidíme, že lékaři začali psát upozornění kontrolním orgánům, že se takové věci dějí všude. A kontrolní orgány reagují. Takže dnes se řeší několik kauz korupce při tendrech na zdravotnickou techniku nejenom v médiích, ale i na soudech.

Nedávno se provalil případ CT v Piešťanech. Tamní nemocnice ho koupila za zhruba trojnásobek ceny obvyklé v České republice. Začali se zkrátka ozývat lidé, kteří vědí, jak tu vypadá korupční síť, že sestává z politiků, poslanců, ředitelů nemocnic, lékařů, lidí z ministerstva zdravotnictví včetně ministrů.

Když jsem sledoval kolem výročí 17. listopadu televizi, nestačil jsem se divit. Třicet čtyřicet poslanců se přímo v parlamentu obviňovalo z obdobných i mnohem závažnějších případů. Během jedné noci na sebe vystříleli asi třicetinásobek toho, co už se vědělo. A to je jen začátek!

To si tedy můžete gratulovat.

Byl bych neskromný, kdybych tvrdil, že jsem to celé způsobil svou hrou. Nějaký impuls to ale asi byl. Někteří se díky ní možná osmělili. Důkazy pro to ale nemám.

Ani u nás média nedokáží kauzy dotahovat

Vaše hra vypráví mimo jiné o tom, jak selhala média. Jakým způsobem to nyní sama reflektují?