Prezidentova amnestie vyvolala veliké rozhořčení novinářů, lidu i politiků. Televize Nova odvysílala reportáž, v níž zachytila paní velice rozzlobenou kvůli tomu, že amnestie jí vrací domů jejího manžela, původce domácího násilí, jehož se jí po měsících utrpení konečně podařilo dostat za mříže. Jenže čím více rozkacená paní soptila na prezidenta a dost násilnicky lamentovala, tím více v člověku sílilo podezření, zda původcem domácího násilí není spíše ona, a naopak manžel skončil ve vězení jako její oběť.

Od té chvíle mě prezidentova amnestie pohnula k jiným myšlenkám, v nichž mě utvrdila i následující reportáž: Zachycovala nešťastnou paní, která plna strachu se prostřednictvím televize svěřovala statisícům divákům, jak neznámý amnestovaný (jak to věděla?) vnikl do jejího (poměrně zbohatlického) domu, prošmejdil sklepy, garáž i její - ó ta hrůza — snad ložnici a otevřel všechny skříně a vytáhl všechny zásuvky. Aniž by cokoli ukradl, zase odešel, ale všude po sobě zanechal tu strašnou hrůzu své utajené přítomnosti. Tu ztrátu základních jistot, daných ústavou, paní už nikdy prezidentu Klausovi nezapomene.

Ihned člověka napadlo, že se dostal ven někdo, kdo patrně vyjít měl — ale za jakých podmínek? Mají amnestovaní nějaké peníze? Mají se kam vrátit? Vždyť mnozí z nich pozbyli nejen partnerů, ale také zaměstnání a bydliště. A jiní je možná ani neměli. Třeba se i pokoušejí někde zazvonit a poprosit o podporu, ale zpanikaření lidé, zblblí Novou a naštvaní na Klause, nemají slitování a ženou je sviňským krokem do lesů.