Prezidentova amnestie vyvolala veliké rozhořčení novinářů, lidu i politiků. Televize Nova odvysílala reportáž, v níž zachytila paní velice rozzlobenou kvůli tomu, že amnestie jí vrací domů jejího manžela, původce domácího násilí, jehož se jí po měsících utrpení konečně podařilo dostat za mříže. Jenže čím více rozkacená paní soptila na prezidenta a dost násilnicky lamentovala, tím více v člověku sílilo podezření, zda původcem domácího násilí není spíše ona, a naopak manžel skončil ve vězení jako její oběť.

Od té chvíle mě prezidentova amnestie pohnula k jiným myšlenkám, v nichž mě utvrdila i následující reportáž: Zachycovala nešťastnou paní, která plna strachu se prostřednictvím televize svěřovala statisícům divákům, jak neznámý amnestovaný (jak to věděla?) vnikl do jejího (poměrně zbohatlického) domu, prošmejdil sklepy, garáž i její - ó ta hrůza — snad ložnici a otevřel všechny skříně a vytáhl všechny zásuvky. Aniž by cokoli ukradl, zase odešel, ale všude po sobě zanechal tu strašnou hrůzu své utajené přítomnosti. Tu ztrátu základních jistot, daných ústavou, paní už nikdy prezidentu Klausovi nezapomene.

Ihned člověka napadlo, že se dostal ven někdo, kdo patrně vyjít měl — ale za jakých podmínek? Mají amnestovaní nějaké peníze? Mají se kam vrátit? Vždyť mnozí z nich pozbyli nejen partnerů, ale také zaměstnání a bydliště. A jiní je možná ani neměli. Třeba se i pokoušejí někde zazvonit a poprosit o podporu, ale zpanikaření lidé, zblblí Novou a naštvaní na Klause, nemají slitování a ženou je sviňským krokem do lesů.

A co  tuneláři a zlotřilci proslulého H-Systému? — rozčilují se známí, když se přiznám, že proti amnestii nebrojím a portrét prezidenta v naší úřadovně svěšovat nebudu (když už jsem ho po zásluze nesvěsil dříve, což mě nenapadlo). Stran H-Systému: ten případ se proto tak táhne (dvanáct, patnáct let?), že vzhledem k tehdy panující liteře zákona je zapotřebí nalézti tak osvíceného ducha oné litery, aby prolomil případnou beztrestnost, o níž jsou předáci H-Systému skálopevně přesvědčeni. Tam, kde je judikatura ducha mdlejšího, sám paragraf může činit z viníků nevinné.

Pojem spravedlnosti v případech, které se roky vlečou, bývá spíše otázkou výkladu pochybných skutků vzhledem k panujícímu právu než otázkou přímých důkazů, protože spletité převody peněz nemají čepel od krve ani vylomené zámky. Vrtkavostí práva, závislého na schopnostech soudců, týž čin, na rozdíl od vraždy, může být zákonný i nezákonný. Proč by se na takové lidi neměla vztahovat amnestie, vždyť oni, balancujíce na hraně pojmu spravedlnost, vlastně patří k těm případům lehčím.

— To nemyslíš vážně, napomínají mě známí, ty ses snad zbláznil. Von vobhajuje tuneláře! Že je na ně právo krátké, ještě nevyvrací společenskou škodlivost jejich činů. — Pokud by šlo toliko o společenskou škodlivost — nedávám se —, pak by stíháno mělo být, hádám, alespoň padesát procent dospělé populace. Jsem přesvědčen o tom — mírně zvyšuji hlas, aby mi oponenti nevolí nerozklížili úvahu -, že padesát procent lidí, a to minimálně, různě krade v přesvědčení, že objektivně je k tomu dost důvodů i příležitostí, ba že je to dokonce nezbytné jako obrana proti společenské škodlivosti jiných, jež zůstává netrestána, a zejména proti politice. Tak například já - a hned uvádím svůj případ, který tu z pochopitelných důvodů nebudu popisovat (nezdanil jsem nějaké příjmy, protože mi těch těžce vydělaných peněz bylo strašně líto).

Neznám nikoho, kdo by odmítl nabídku firmy, že mu například na nové střeše vyrobí slevu: smlouva na provedení díla bude znít pouze na poloviční cenu a zbytek si vyrovnají bezdaňově bokem, v hotovosti. Proč by daňový poloráj nemohl být také u nás, kteří jsme daněmi tak zatíženi, viďte. Uvádím i další příklady, jimiž laskavého čtenáře nechci uvádět do rozpaků. Veliká nevole vůči prezidentově amnestii tkví v naší potřebě míti ve vězení co nejvíce tunelářů, abychom se proti nim mohli tvářit co nejvíce bezúhonně a ublíženě. Amnestie a uvolnění věznic… ani nechci domýšlet, kam se nyní můžeme dostat.

Budiž nám omluvou, poznamenávám k obecnému ulehčení, že nám tu vládne místo trhu neviditelný fiskální teror. Vzájemně se odíráme a olupujeme o peníze a snášíme strašlivá ponížení, abychom se udrželi nad vodou. A dodávám svou zkušenost ze stavební firmy, pro niž jsem po odchodu z literárek pracoval jako stavbyvedoucí.

Pro rakouského investora jsme rekonstruovali střechu paláce v Praze na Loretánském náměstí, tj. ten nešťastný blok, co ho později pan Bakala koupil pro Havlovu knihovnu. Sídlila tam firma Siemens a během výměny střechy (včetně nových krovů) nikde nesmělo zatéci. Rakušan zarputilého vzezření chodil stropy za deště kontrolovat, koutky úst maje fašisticky stažené až kamsi ke krku. Součástí byla také obnova všech omítek. Dbali jsme smlouvy a vše učinili. Omítku nebylo možné opravit pouze za komínem, kam se do třiceticentimetrové škvíry nikdo nevešel, a ani tam bez baterky nebylo vidět. Právě ty tři čtvereční metry za komínem se staly záminkou, aby nám Rakušan zadržel dvě stě tisícovou fakturu. - Smlouva je smlouva, rozumíte!

Kontrolní dny svolával kdykoli a jakkoli, třeba i pozdě večer, v neděli. Nedorazit — další záminka k zadržení peněz, a o to mu šlo. Der Vertrag ist der Kontrakt, Herr Vaculík. Má odměna od otrokáře, tedy od firmy, pro niž jsem pracoval, závisela na Rakušanově dodržení platebních podmínek. Chlapi se ale pomstili. Na půdě chodili spořádaně čurat do jednoho rohu. A tam ten strop jednoho dne protekl, zrovna když pod ním fašoun byl. Pochopil jsem, že než peníze takhle zrůdně vydobyté, raději žádné. Ale to jsem odbočil.

Všude, kde jsou u nás slibnější peníze, tam vládne kolem nich teror, což je zrůdnost tohoto kapitalismu. Jsme v K-Systému vzájemného vydírání, všichni za to zároveň už pykáme trest a moc bych si přál, aby nás Táňa Fischerová, až se stane prezidentkou, svou kardinální amnestií z toho vysvobodila. Proto také Klausovu amnestii považuji za neprohru. Jsem přesvědčen, že do vězení se nevrátí více než devět procent, ostatní zůstanou v polepšovně a v naději na konečnou spravedlnost.