Václav Klaus pronesl 1.ledna 2013 jeden ze svých nejslabších projevů. Skoro se zdá, že „velké věty“ si schovává až pro svoji další, postprezidentskou dráhu. Na dlouhá léta si zapamatuji jen vzkaz mezi řádky, že bychom měli mít pracovní morálku — a patrně i pracovní a životní podmínky — jako Číňané, v konkurenci s nimiž pohodlná Evropa prohrává.

Klaus měl úžasnou příležitost pohovořit u příležitosti dvacátých narozenin České republiky o jejím dětství i o dalších vyhlídkách — ať už v EU, nebo mimo ni. Mohl se i vrátit k rozdělení československé federace a své roli v tomto temném spektáklu.

Už to vypadalo, že se k něčemu podobnému nadechuje… a vypadla z něj — amnestie. Zlatý hřeb programu! Víc slov už opravdu nebylo třeba.

Česká republika oslavila svých dvacet let amnestováním řady lumpů, kteří svého času využili útěku ekonomů před právníky a napakovali se na Klausově bleskové ekonomické transformaci. Věru stylové.

Ani argument, že amnestovány budou podle evropské tradice mj. osoby, nad nimiž justice není léta schopna vynést verdikt, nehovoří v Klausův prospěch. Vždyť spoustu případů sledujeme takříkajíc on-line, takže víme, která bije. Zdržování ze strany obžalovaných, kličky jejich advokátů, zahlcenost, liknavost či zlobbovanost soudců… Tento stav se v řadě kauz začal měnit k lepšímu až loni. Nyní bych si na solidní úroveň české justice pomalu i vsadil. No a právě v tuto chvíli přispěchá prezident s pardonem pro nejednoho šejdíře.

Jakkoli se amnestie týká i spousty jiných lidí, řekněme „slušných“ zločinců a šibalů, i Klaus musel předpokládat, že se největší pozornost strhne na celebrity a korupčníky, jejichž jména již zahlcují zpravodajské servery. I přesto brány věznic otevřel. Pokusil se za svojí érou zamést nejlépe, jak je to jen možné.

Bývaly přitom časy, kdy amnestiím nefandil. Nicméně to, že popřel sám sebe, není v Klausově případě žádná novinka. To je stejné jako se slibem, že nebude aktivistickým prezidentem - a nakonec proháněl vládu, opozici, soudce a celý ústavní a politický systém.

Na Klausově amnestii je nakonec sympatická jen jediná věc: předběhl svého nástupce. Dvě amnestie po sobě jsou nepředstavitelné. Klaus definoval okruh amnestovaných nějak, příští prezident by to učinil jinak, prostě podle svého. S nadsázkou lze říci, že jiné klienty by potěšil Miloš Zeman, jiné Jan Fischer a jiné Karel Schwarzenberg. Je tomu podobně jako s okruhem jejich podporovatelů z byznysového světa. No a Klaus všem na čas vypálil rybník.

Jak ale trefně poznamenala jedna z mých facebookových přítelkyň, po amnestii by to teď chtělo ještě amnesii. Ano, pak by byla tlustá čára za minulostí dokonána.

Co ale z oné minulosti stále smutně vykukuje, je ono zanedbané výročí. Ke svému státu, byť zrozenému za podivných okolností a v přítomnosti nevábných porodníků, bychom se měli umět hlásit. A měli bychom umět hovořit o jeho potřebách a zájmech. Navrch by pak šlo přihodit i pár vět o tom, co nás dodnes spojuje s bratry Slováky, v čem se od nich poučit, čeho se vyvarovat, co s nimi plánovat.

V tomto směru nám zůstal hodně dlužen Václav Klaus, ale i ti, co by jej rádi v březnu vystřídali. Do diskuse o amnestii se zapojili všichni z nich, kteří mají politický rozhled. Ale k dvacetinám České republiky nikdo nic zajímavého nepronesl. Trochu mě to mrzí, trochu mě z toho mrazí.

Jedinou novoroční útěchou pak zůstává, že na nás svá dubiózní moudra z Hradu sypal Václav Klaus naposled. Příště to už bude někdo jiný — a jen sotva horší.