Amnestie prezidenta republiky Václava Klause by nestála za řeč, kdyby se v ní nezrcadlil nefungující právní systém této země. Absolutní spravedlnost sepsaná do paragrafů neexistuje, tedy tady na zemi, ale přesto máme mravní povinnost jí hledat a pokoušet se o nápravu křivd.

Václav Klaus propustil z přecpaných českých vězení odsouzené za trestné činy se sazbou do jednoho roku. Nepropůjčil jim řád za zásluhy, ale poslal domů lidi, kteří měli dávno vykonávat domácí vězení, případně obecně prospěšné práce. Jejich pobyt za zdmi českých kriminálů je nonsens, který dlouhodobě znesnadňuje civilizační pokrok v českých nápravných zařízení, kde o nějaké nápravě nemůže být ani řeč.

Rozpoutala se debata o středověkém privilegiu prezidenta-monarchy, aniž by zazněl hlas, že naše věznice jsou internační tábory, které pouze plní izolační, nikoliv převýchovnou funkci. Jejich středověkého gruntu si asi člověk všimne teprve tehdy, až se ocitne za jejich branou, jak dokazuje poslanec David Rath, který by kdysi taky všechny nejraději poslal do tepláků, než si je sám musel natáhnout. Ale české právo nesmí být mstivé, a tak je fakt, že taky Rath by si zasloužil docela jiné zacházení, než se mu — podle všeho — dostává, a to mluvíme o VIP vězni.

Největší spor vyvolala ta část prezidentské amnestie, kterou byly zrušeny trestní stíhání osob, jejichž soudní řízení se táhne přes osm let. Ano, je strašné slyšet, že nechvalně proslulý soudce Berka je nejen nevinen, ale taky pravděpodobně může žádat o ušlou mzdu. Ale ještě horší je zjištění, že jen část ušlé mzdy, protože polovinu svého soudcovského platu, tedy částku daleko přesahující český průměrný plat, dostával doteď.

Za Berku a šíbry z H-systému nemůže Klaus, ale náš justiční systém, který nefunguje. Tresty mají padat hned, ne po pěti, osmi či deseti letech. Jestliže takové věčné procesy u nás máme, potom je chyba na straně státu a toto pochybení se prezident republiky pokusil odstranit, což je správně.

Velký smysl měla amnestie prezidenta Václava Havla z roku 1990, kdy po čtyřiceti letech společného pobytu v kriminálu jménem ČSSR dal novou šanci na nový začátek všem, protože věděl, že spoléhat se na nezávislou soudní moc socialistického státu by byla iluze. Václav Klaus vyhlásil malou amnestii a upozornil tím — bez ohledu na to, jaké byli jeho osobní motivace — na kolapsy české justice, které zkrátka nelze plně důvěřovat.

Mnoho povyku pro Klausovu amnestii je více projevem přání, aby už Václav Klaus nic nerozhodoval, že zkrátka nemá své fanoušky a cokoliv rozhodne, vymyslí nebo řekne, bude špatně. Za to si zase může Klaus sám a nelze se veřejnosti divit. Nicméně jeho amnestie doopravdy nestojí za řeč.