Loučení s Jeanem-Lucem Godardem provázejí zejména odkazy na jeho francouzskou Novou vlnu. Ta představovala obnovený impulz modernity v evropském filmu, silně akcentovala filmové autorství s důrazem na originální styl. Vytvořila dodnes živý odkaz evropského filmu jako uměleckého spíše než lidového fenoménu, což vedlo k specifickému rozvoji odvětví v prostředí evropských festivalů, k programům státních podpor a k rozvoji kritického myšlení o filmu na univerzitách i vzniku uměleckých škol.

Na druhé straně se lze na Francouzskou novou vlnu dívat jako na inovaci a ozvláštnění stále více petrifikované filmové tvorby, jejíž kultivace v poválečném období směřovala k literárním adaptacím prověřených děl a výrazově si často podobným příběhovým filmům. Většina příslušníků řazených k tomuto hnutí poměrně záhy dospěla v tomto ohledu k tradičnímu receptu filmové praxe — nalezení svého „kopyta“, stylu, který byl v danou chvíli inovativní a místy i rozpoznatelný, ale v rámci jeho další profilace pokračovali ve výrobě svých filmů už ne s takovou invencí.

Truffaut, Chabrol, do jisté míry i Rohmer a Malle a svým způsobem i Rivette a Demy našli svojí jednostrannou polohu, kterou dále prohlubovali. Naopak Resnais a právě Godard se tomu vymykali. V Godardově přístupu můžeme vidět periodickou (sebe)destrukci dosažené polohy a s tím i vlastního pojetí režie a rovněž publika.

Godardovo permanentní „ztrácení tváře“ — téma, které s nevídanou radikalitou v českém prostředí rozvíjí i performativně filosof Antonín Dolák — mělo od začátku své světonázorové zakotvení. A s odstupem lze bez patosu říct, že Godard představoval pro film totéž co Brecht pro divadlo, přičemž oba vycházeli ze stejných premis: přivést divákovo vnímání a vědomí na vyšší úroveň.

Autoři Nové vlny byli ve své mladosti filmovými nadšenci a postupně i publikujícími kritiky, kteří ale nepsali žádné spotřební recenze, ale svými analytickými texty i manifesty vytvořili silnou intelektuální skupinu s kulturním vlivem. Třídili a hodnotili dějiny kinematografie i současný film z hlediska často akcentované stylistické originality, ale rovněž z hlediska zakotvení filmů v sociální realitě. Godard v tomto ohledu patřil k nejdůraznějším hlasům.

Když se Nová vlna začala vynořovat, součástí kritizované sociální reality byly i dosavadní filmové žánry. A tak jakmile se z pisatelů manifestů stali filmaři, kontakt s divácky známým prostředím jim umožnil prorazit „žánrovým tunelem“ rovnou do filmového mainstreamu.