Není to tak dávno, co jsem sem psal vzpomínku na Věru Chytilovou. Smutek, že lidé této umělecké generace odvahy, radikálního humoru a velkorysosti odcházejí jako každý z nás, lze přijmout. Smutek, že odcházejí v jistém smyslu bez náhrady, se rozpouští podstatně hůř…

Zemřel Jan Němec, další ikona československé nové vlny, stále překvapující a místy nevypočitatelný bonviván a člověk zaměřený do budoucnosti způsobem, jaký lze vzácně zahlédnout i u mladých lidí. Nezažít Jana Němce zblízka, nikdy bych nevěřil, že se v jedné osobě může potkat taková míra patosu i sarkasmu a sebeironie, citu pro dramatickou situaci ve filmu i ve vlastním životě, při současném nároku na poetickou vrstevnatost.

S Janem Němcem jsem se intenzivněji vídal někdy od roku 1994, nejvíc ale několik let na FAMU poté, co jsme s Honzou Gogolou na počátku svých studií zjistili, že by Jan Němec byl ochotný na škole učit. Na tehdejší katedře režie to nevzbudilo žádné nadšení, spíš naopak. A tak jsme tlačili na osazenstvo katedry dokumentu, že ztropíme skandál, pokud se  nepodaří, aby inspirativní tvůrčí osobnost jako on (a ve stejnou chvíli vlastně ještě i další výrazný exulant, Míra Janek), nedostali možnost, jsou-li k tomu svolní.

Po složitějších peripetiích nastal nový akademický rok a Jan Němec začal učit. Být dobrým učitelem filmového umění lze v zásadě dvěma způsoby. Člověk buď dokáže nastolit takovou míru vhledu do tématu, látky, procesu či práce lidí třeba i o pár generací níž, že dokáže najít jazyk, pojmy či správné gesto pro spojení své zkušenosti s něčím, co je třeba nakopnout k vlastní odvaze. Anebo: je zaujat sám sebou do takové hloubky a s takovou upřímností, že sám sebou učí, v zásadě lhostejno jakou metodou a s jakými fakty.

Zatímco dílna s Karlem Vachkem byla esencí prvního přístupu, či dokonce kombinací obou, Jan Němec byl esencí druhého. Vnímal a myslel v příbězích, nejbližší postavou si byl on sám. A jelikož se jednalo o postavu dramatickou, vlastní historky byly nabité zkušeností, inteligencí i humorem.

Práce studentů v průběžné fázi ho příliš nezajímala, což se místy měnilo, když se blížil výsledek. Setkávání s ním bylo sdílením vyprávění, historek, fantastického zákulisí i drbů. Byl anti-měšťák a nonkonformista a současně — jako člověk, který velkou část svého života usiloval o hraný film s jeho finanční nákladností a nutností vyjít s lidmi, kteří rozhodují o velkých penězích — herec mondénního stylu, který dokázal být lvem salónů či histrionským fanfarónem, prosazujícím svou skrze totální herectví jiné identity nebo třeba velkolepé práskání dveřmi.

Vzpomínám si jak koncem devadesátých let řešil nějaký problém s bydlením ve čtvrti, kde vládla ODS. Šel rovnou za jejich vedením a absolvoval i pár večírků. Všechno se podařilo a on se chechtal, že jeho — havlistu — přesvědčovali, aby vstoupil do strany, když má tak souladné názory.

Když později učil na hrané režii, několikrát s řevem nadávek opouštěl školu a dával výpověď během přijímacích zkoušek, když byl komisí přehlasován v názoru na nějakého uchazeče. Nemá ale snad ani smysl vzpomínat v detailech, když existuje jeho skvostná kniha povídek Nikdy nepodávej ruku číšníkovi.

Jestliže není obecněji vnímána jako jedna z největších perel české povídky po listopadu 1989, je to snad jen proto, že tvůrčí očekávání od jeho osoby se spojovala s jiným mediem. Vedle toho nedávno vyšla i výborná biografie od Jana Bernarda a kolektivu, která zachycuje stopu jeho bytosti — samozřejmě jen nad rámec jeho filmů.

Znal jsem Jana Němce přes Jiřího Cieslara, který s jeho návratem z exilu, kde byl od poloviny sedmdesátých let, spojoval velká očekávání. Vnímal jsem jeho snahu kritika pochopit tvůrce, jehož dřívější filmy měl hluboce rád, a který se přece jen vydal jinou cestou, jež odpovídala dané chvíli, jeho vývoji i možnostem.