Českými médii včera proběhla zpráva, vycházející z textu zveřejněného na webu Filmového a televizního svazu — s úderným titulkem Filmaři žádají na premiérovi a vládě odvolání generálního ředitele NFA. Jádrem zprávy je podpisový arch se stručnou formulací tohoto požadavku adresovaný ministrovi kultury a předsedovi vlády.

Arch údajně podepsala téměř dvacítka filmových tvůrců nebo příbuzných již zesnulých tvůrců. Najdeme mezi nimi i zvučná jména, byť třeba Vojtěch Jasný svůj podpis záhy odvolal — zřejmě v reakci na zveřejněnou druhou část dopisu, který je variací na několik předchozích textů napadajících NFA, jež už druhým rokem na serveru Filmového a televizního svazu a Asociace českých kameramanů publikuje převážně skupina kameramanů a dalších lidí napojených na padesátimilionový grant Ministerstva kultury, zaměřený na výzkum metodiky digitalizace.

↗

Vojtěch Jasný svůj podpis pod dopisem záhy odvolal. Foto cultureunplugged.com

Text, který ve své hlavičce sugeruje, že mluví za všechny filmaře nebo za jejich většinu, je jen dalším veřejným výstupem vleklého konfliktu plného hořkosti, který má několik rovin i svůj počátek.

Rovina finanční

Počátkem smutného příběhu je udělení grantu NAKI Ministerstva kultury ve výši 52 milionů korun na výzkum metodiky digitalizace v roce 2012. Nositelem je skupina pedagogů AMU a dalších spolupracovníků, do projektu na počátku vstupoval rovněž NFA, zastoupený tehdy ještě bývalým ředitelem Vladimírem Opělou.

Stávající ředitel Michal Bregant rozběhnutý proces převzal a po roce neshod na vyladění definice vědeckých výsledků, kompetencí i určení prostředků NFA z projektu vystoupil. Od té chvíle se začala stupňovat intenzita i četnost napadání NFA ze strany týmu NAKI, zpravidla na výše uvedených profesních portálech. NFA zpravidla obratem věcně reaguje na svém webu.

Řešitelé projektu NAKI mají bez přímé účasti NFA méně komfortní podmínky pro řešení vědeckého úkolu, řada z nich se navíc vědecké práci mimo tento projekt dosud příliš nevěnovala (akademické tituly získané na umělecké škole v tomto směru mohou být pro veřejnost matoucí), takže zúžení týmu jistě vyvolává i úzkosti z výsledného účtování, které nastane v roce 2017.

Důležitou vedlejší konsekvencí je také fakt, že součástí řešení projektu může být i konstituce nové znalecké disciplíny - autorizace digitálních kopií restaurovaných filmů —- která držitelům budoucích kulatých razítek může přinášet vliv na procesy restaurování a digitalizace, do kterých plynou nemalé veřejné peníze a různé benefity z poplatků autorizovaným expertům. Součástí sporu v této věci je fakt, že Asociace kameramanů, jejíž předseda Marek Jícha je hlavním řešitelem projektu NAKI, usiluje o to, aby držitelem či spoludržitelem „kulatého razítka” byla právě tato profesní organizace.

K finančním aspektům patří také skutečnost, že poslední série filmů je digitalizována nikoli v dosavadní pražské postprodukční společnosti UPP, ale v mezinárodní soutěži vybrané maďarské společnosti Magyar Nemzeti Filmalap. Ta při garanci daných parametrů nabídla provedení práce za cenu o pětinu levnější.

Pro každý jeden film se jedná o celkovou částku přibližně jeden milion korun. V důsledku této okolnosti přišla vlivná a nepochybně kvalitní pražská firma o zajímavou zakázku. NFA realizuje digitální restaurování čtrnácti českých filmů za šestadvacet milionů, což financuje převážně z tzv. Norských fondů, tým NAKI vyvíjí za 52 milionů sérii metodik a vybaví kalibrované kino.

Rovina odborná

Ačkoli věcné a komplexní argumenty i způsoby vyhledávání příležitostí, kde se takový přístup uplatní, nejsou tím, co v kritice NFA převládá, lze pozorovat tři opakující se motivy:

• NFA odmítá do procesu restaurování a digitalizace dostatečně zapojovat tvůrce,
• NFA digitalizuje do formátů s menším rozlišením, než je možné a vhodné,
• NFA filmy kazí tím, že ponechává některé chyby v původní matrici, které by bylo možné odstranit.

Jako člen Asociace režisérů a scenáristů bych tak třeba mohl asistovat u restaurování nějakého Lehovcova filmu z 50. let a podobně. V této vizi by měli být přítomni také potomci tvůrců, jejichž filmy se digitálně restaurují.

Ve třetí kategorii se objevuje rozdílnost pohledů na otázku cílů digitálního restaurování. Představme si třeba Trnkův animovaný film, který vznikal pookénkovým snímáním loutek. Pro každý jeden pohyb byl nutný zásah animátora na scéně, ať už pohnutím loutky, či úpravou dalších scénických prvků. Tak se stalo, že na jeden okamžik animátor zapomněl na scéně kleště. Všimnul si toho a vzápětí je odstranil.

Kleště se však ve filmu objeví na jednom okénku. Jsou tam přítomné 1/24 sekundy a tudíž je běžný divák nepostřehne. Jeden názor říká, že kdyby měl tehdy tvůrce možnost je odstranit, tak by to určitě udělal a digitální restaurování je právě tou příležitostí, kdy to lze ještě z odstupem napravit.

Druhý pohled říká, že tato okolnost byla součástí tvůrčího procesu, která v této podobě zůstala zachycena v originální matrici díla a stala se tak jeho nedílnou součástí, jako najdeme podobné analogie například při restaurování historických maleb. Ve sporu tohoto typu se NFA přiklání na jednu stranu, jeho kritici na druhou stranu. Oba pohledy mají svoji relevanci a výsledek je nejspíš arbitrární. Další spor se vede o tonalitu barev, jak včetně ukázek prezentuje například srovnání v reportáži ČT art.

Rovina osobní

Glosuji-li tento problém, nelze pomlčet o nezanedbatelné rovině osobní. Michal Bregant byl po dvě období v letech 2002 až 2008 děkanem FAMU. Školu výrazně proměnil a posunul dál v mezinárodním kontextu. Jeho razantní přístup mu současně vytvořil i řadu nepřátel. Ušlápnutá kuří oka nabývají v některých případech až parametrů jakési letité svaté války.

Znám řadu zúčastněných osobně a vnímám obtížnost uvolnění vleklé komunikační tenze z obou stran. Dopis požadující Bregantovu hlavu však považuji za přepjatý a nesoudný. Nevěřím, že signatáři opravdu pozorně četli, co podepisují, a že se hlouběji seznámili s širším kontextem problematiky i na ní navázaného konfliktu. Přepjatost spočívá už jen v tom, že restaurování a digitalizace jsou jen zlomkem činností NFA, jakkoli podstatným.

Rytmus konfliktu v posledním roce je takový, že NFA uvede restaurovaný film a členové týmu NAKI se na něj vrhnou a nenechají na něm nit suchou — posledním případem je dosud veřejně neprezentovaná Vláčilova Adelheid. NFA proti tomu dokládá vstřícné přijetí filmů v zahraničí i mezinárodní archivářskou obcí.

Konflikt má nepochybně své řešení a jeho počátek je tak lapidární, jak jej vyslovila dramaturgyně Anna Kopecká ve svém komentáři na Facebooku: „Podle mě by hodně pomohlo, kdyby se všichni uklidnili.“ To je však obtížné. Do konfliktu je nainvestováno mnoho osobní prestiže, ve hře je vědeckost výsledků padesátimilionového výzkumu a soupeří se o to, kdo bude hlavním arbitrem restaurování a digitalizace filmů do budoucna...