Je pozdě večer. Na jihlavském festivalu dokumentárních filmů sedím v přecpaném a vydýchaném kinosále. Na plátně se střídají záběry ze soukromí mediálně proprané romské rodiny s paterčaty. Sledujeme průběh dne od rána do večera.

Vypadá to trochu jako výrobní linka ve fabrice. Obléct jedno. Obléct druhé. Obléct třetí. Obléct čtvrté. Obléct páté. A obléct i šesté — staršího bratříčka paterčat. A pak krmit. Pětkrát. Vlastně šestkrát…

Uspávat. Hrát si. Koupat. Konejšit. Vychovávat. Pořád dokola. Neskutečný maraton. „Surový, desetihodinový materiál bych pouštěla ve veřejnoprávní televizi od rána do večera v kuse, aby všichni kritici této rodiny viděli, jaké to je, vychovávat tolik dětí,“ říká Apolena Rychlíková (25 let), jedna z tvůrkyň filmu.

Zatímco natřískaný kinosál na plátně pozoruje hravá a usměvavá a hlavně nevinná děťátka, ženský a mužský hlas do pozadí střídavě předčítají komentáře z internetových diskuzí pod články o rodině paterčat. Nenávistné. Rasistické. Odporné. Film se jmenuje podle jednoho z nich: Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva.

Promítání ještě neskončilo, ale mladá žena vedle mě se pohoršeně zvedá a na protest proti tomu, co vidí, odchází. Rasistické komentáře jí — bohužel — zjevně konvenovaly. Mimozemšťanka v davu jinak otevřeného a přemýšlivého jihlavského publika… Jsem tak trochu v šoku. Co je na tom všem k nepochopení?

↗

Publikum jihlavského festivalu bývá velmi otevřené a liberální. Foto MFDF

Po burácivém aplausu, který patří tak jako filmu i jeho záměru vyjádřit podporu znevýhodněným a diskriminovaným, následuje snímek o občanské blokádě vepřína v Letech. Vepřína, který vznikl na místě romského koncentračního tábora. Film natočila Martiny Malinová (28 let), druhá autorka filmu o paterčatech.

Jiný festivalový den, jiné kino, jen o něco menší. Sleduji vtipně a s nadhledem zpracovaný snímek o sympaticky poťouchlé komunitě lidí na Českobudějovicku. Pár desítek žen a mužů zde mezi sebou obchoduje v alternativní lokální měně, které říkají sob.

Film odvysílaný Českou televizí v rámci pořadu Náš venkov diváky seznamuje s LETS (local exchange trading system), tedy místním výměnným obchodním systémem, kterým se jeho účastníci snaží vymanit ze závislosti na konvenčním trhu se všemi jeho ekologickými, sociálními a dalšími neblahými dopady. Jeho autorkou je Tereza Reichová (33 let).

A tím bychom měli nejnovější tvorbu současných, patrně „nejhlasitějších“ angažovaných dokumentaristek vyjmenovanou, ale byla by škoda nezmínit se o jejich dalším díle.

Terezině Kruhu o masových protiromských demonstracích na severu Čech. Martinině Nepokradeš o lidech, kteří na znamení nesouhlasu s kapitalismem kradou drobné spotřební zboží v nadnárodních řetězcích. Apolenině Padá vláda, něco si přej o protivládních hnutích na jaře 2012 nebo o jejím Neskloň se!, v němž kritizuje spekulace s domy v centru Prahy… a zpochybňuje modlu soukromého vlastnictví.

A to je láká ke konfrontaci

Tereza, Apolena a Martina na mě svou bojovností, vytříbeným smyslem pro sociální spravedlnost a citlivým čidlem pro důležité společenské otázky zanechávají hluboký dojem. Přichází nová generace angažovaných filmařek? Ptám se Víta Janečka, dokumentaristy, externího dramaturga České televize a vyučujícího na katedře dokumentaristiky FAMU.

Dozvídám se, že na katedře je nyní 43 studentů a studentek. Ženy a muži v poměru 23:20. Přihlášky si ale podává mnohem víc dívek a žen — snad proto, že chlapci a muži dávají pragmaticky přednost takzvaně perspektivním oborům.

Co se ale týká dokumentaristů a dokumentaristek orientujících se na společensko-politická témata, potvrzuje mou domněnku, že se zde formuje výrazná skupina mladých autorek. „Je to nakonec nějaká desítka žen, ale jsou dost pracovité, tak je to vidět… Ve všech případech se jedná o šířeji vzdělané autorky, které si uvědomují, že v pohledu na řadu společenských jevů tu existují různá tabu, černobílá vidění nebo interpretace, které se míjejí s realitou. A to je láká ke konfrontaci,“ vysvětluje mi.

↗

Apolena na demonstraci, kterou svolala na podporu Matěje Stropnického. Foto Zuzana Vlasatá

Chci vědět víc. Tak se týden po festivalu v Jihlavě ocitám s Martinou, Apolenou a Terezou v kavárně kdesi na Praze 3. Přesouváme se sem po demonstraci, kterou svolala Apolena na podporu zdejšího zastupitele Matěje Stropnického a jeho politického uskupení Žižkov nejen sobě. Nelíbí se jí, že ač získal nejvíce hlasů, koalici na radnici poskládají TOP 09, ODS a ČSSD. Prostě angažovaná občanka…

V kavárně se k nám přidává také Marika Pecháčková, Terezina spolužačka z ročníku a partnerka dokumentaristy Víta Klusáka (Český sen, Český mír, Vše pro dobro světa a Nošovic). Zpětně jsem za její komentáře k mým otázkám opravdu vděčná. Mariku možná nepřiřadíte k angažovaným autorkám na první dobrou, ale právě proto mi dokáže ledacos z dokumentaristického prostředí vysvětlit a zajímavě zarámovat.

S jejími dvěma malými hošíčky a Terezinou holčičkou Žofkou tu ztropíme během následující hodiny a půl pořádný humbuk. Paní kavárnice nad tím bude ohromeně žasnout, ale trpělivý úsměv z její tváře naštěstí nezmizí.

Anarchisti, dělníci a pravdoláskaři

Zajímá mě, co Terezu, Martinu a Apolenu vede k natáčení angažovaných filmů, k sociálním tématům a jak se jim s tím daří prorazit na katedře dokumentaristiky a v České televizi… Začínáme od toho, z jakého prostředí se která z nich vyloupla.

Nejstarší Tereza se zhruba od svých třinácti let pohybovala v autonomní anarchistické scéně. „Byla jsme tehdy samozřejmě strašný trotl, což mi zpětně došlo asi až ve čtyřiadvaceti. Nicméně kázat jsem uměla už v šestnácti,“ směje se.

Pochází z umělecké rodiny. Její otec Jan Reich je fotograf. Sama se proto po střední škole vydala na Literární akademii Josefa Škvoreckého. „Snažila jsem se dělat umění a do toho chodila na squat na Ladronku a na demonstrace a dlouho mi nedocházelo, že bych to mohla spojit. Že to jde, mi došlo až někdy ve třeťáku. Takže na FAMU už jsem šla s jasným cílem dělat věci, který měněj svět.“

Prostřední Martina vyrostla v dělnické rodině. „Žila jsem v malém městě, v Blansku, kde spousta mladých lidí brala drogy a poslouchala hip hop. Skrz to jsem se dostala k antifašismu. V Blansku je hodně nácků, kteří mlátili moje kámoše skejťáky, takže tohle bylo moje první politické uvědomění,“ povídá.

A pak ji zásadně ovlivnil zásah na CzechTeku: „Začala jsem chodit na demošky, dostala se k anarchistům… Teď se zas trochu zklidňuju. Každopádně v komunitě kolem freetekna jsem přičichla ke konceptu DIY (do it yourself / udělej si sám) a tak je to se mnou do teď. I s mými filmy. Neumím moc uvažovat o penězích, protože si to přece můžu splácat sama doma,“ vysvětluje.

↗

Marika, Tereza, Martina, Apolena a děti. Foto Zuzana Vlasatá

No a nejmladší Apolena je zas úplně jiný případ: „Většina lidí mě představuje jako dceru toho Břetislava Rychlíka. Režiséra, scenáristy a herce. Z rodiny jsem byla poznamenaná — bez hodnotících znamének — klasickým pravdoláskařským diskurzem. Až na FAMU jsem si prošla svou vlastní emancipací. Nejsem rozhodně člověk z přímých akcí jako holky. To až poslední rok se v tom cítím více jako doma. Čili přišla jsem spíš s intelektuální polohou.“

Každá je jiná, všechny ale mají jedno společné. Kritiku k sociálním nerovnostem a k diskriminaci na základě pohlaví, rodinného zázemí či barvy pleti. Plus nedůvěru k představě, že „každý se může mít dobře, stačí, když pořádně zamaká“.

„Doba před rokem 1989 se poměřuje skrz lidi, kteří tím systémem byli nejvíc perzekvovaní, dnešek ale ne. Kdybychom ale chtěli být důslední, musíme jej poměřovat nezaměstnanýma, cigánama, bezdomovcema, svobodnýma matkama. To jsou symptomy současnosti. Každý den přibudou na ulici tři noví lidé bez domova,“ argumentuje Apolena.

A pokračuje: „Sama jsem se před časem dostala do situace, kdy bychom já a moje děcko s mým rodičákem žrali hlínu, kdybych furt nevyvíjela nějakou aktivitu. Protože pocházím z relativně zajištěné rodiny, setkávání s lidmi s úplně jiným sociálním zázemím i osobní zkušenost s ekonomickou nejistotou sehrály důležitou roli při vyhranění mého politického názoru.“

Silnou osobní zkušeností si prošla i Martina: „Chodila jsem na typicky antikomunistický osmiletý gympl. Moji spolužáci jsou dnes právníci, ekonomové a podobně. Dlouho jsem věřila, že moje dveře jsou tak otevřené, že můžu mít všechno. Jenomže pak jsem byla rok na pracáku a pochopila, že to není pravda. No a pak vidíš lidi, kteří jsou na tom špatně už v okamžiku, kdy se narodí… Třeba paterčata.“

Říkalo se o nich, že jsou šáhlé

Silné ženy se silnými názory to nemívají snadné: „Když jsi politicky aktivní člověk, hned to v očích ostatních diskredituje tvoje názory. To samozřejmě platí i u nás na katedře. Projevuje se to například humorem ve stylu ‚budou se čipovat lidi, takže Tereza, Martina a Apolena by o tom mohly točit‘. Docela mi trvalo, než jsem pochopila, že je to z velké části legrace,“ popisuje Tereza.

Apolena k tomu přidává vzpomínku na diskuzi, kterou žila katedra dokumentu někdy před tři čtvrtě rokem. Šlo o sponzorství filmů natáčených pro veřejnoprávní Českou televizi na motivy knihy Kmeny rapera Vladimíra 518. Mecenášem produkce se stala firma Budvar.

Netřeba obšírně vysvětlovat, že tohle bylo pro Martinu, Apolenu a Terezu jako když dráždíte kobru bosou nohou: „Halucinující levičačky a menstruující feministky, tak nám děcka na katedře říkaly asi nejčastěji,“ popisuje Tereza a Apolena dodává: „Je to sice humor, ale v určitý moment to samozřejmě člověk vnímá jako snahu vykázat ho na okraj.“

Tady ale vstupuje do diskuze Marika. Vysvětluje, že právě nekompromisním a hlasitě formulovaným kritickým hlasem začaly „angažované autorky“ v demokratickém prostředí katedry dokumentaristiky formovat debatu dosud neprobádaným směrem.

„Musím říct, že o holkách se říkalo, že jsou šáhlé. Ale taky je pravda, že o postojích, které formulují, nakonec začali mluvit vážně i lidé, kteří je zpočátku vůbec nechápali. Mysleli si o nich, že aktivismus je jejich program a že bojují, ať už jde o cokoliv. Dneska už se o Kmenech a podobných tématem diskutuje úplně jiným způsobem,“ říká Marika.

Debatu uzavírá Tereza: „Co se vybojovalo před tři čtvrtě rokem, nám umožňuje jít dál. Najednou je to seriózní debata, do které se zapojili i lidi, od kterých bych to nečekala. Už nehalucinujeme.“

Umíme křičet

Katedra dokumentaristiky Fakulty múzických umění je samozřejmě pestrá a tvrdit, že angažovanost zde je výsadou jen tria Malinová, Reichová a Rychlíková, by nebylo fér. Svorně vyzdvihují jména svých kolegů, například Martina Kohouta a Andrana Abramjana. Z předchozí generace Martina Marečka (jejich společného oblíbeného pedagoga), Iva Bystřičana, Filipa Remundu, Víta Klusáka.

↗

Apolena a šéfredaktor DR Jakub Patočka na jihlavském festivalu po promítání filmu Martina Kohouta. Foto MFDF

Ke svým mužským spolužákům dodávají: „Jsou introvertnější a mají svůj jemný intelektuální humor, který nefunguje na první signální. Když my začneme řvát, že něco je na hovno, oni dlouho mlčí, než řeknou svůj názor. Martin Kohout točí celý svůj filmařský život o privatizaci, možná tady dělá nejangažovanější filmy z nás všech, ale není tolik vidět.“

Martina: „My moc nepřemýšlíme a řveme.“ Tereza: „Hele, to je pravda.“

Sebekritika jim nechybí, ale ambice a touha mít prostřednictvím svého díla vliv rovněž ne. Proto také kvitují možnost točit pro Českou televizi, zejména pro pořady Nedej se a Náš venkov.

Důležitou roli v tom sehrává Petr Kubica — spoluzakladatel jihlavského festivalu, svého času zástupce katedry dokumentu na FAMU a nyní kreativní producent České televize. „Myslím, že vstup do televize byl z jeho strany velice odvážný. Mnozí ho za to kritizovali a říkali, že sleví z kvality. Ale já to vnímám spíš jako krok k prosazení dokumentu a k tomu, aby byl víc vidět a slyšet,“ vysvětluje Marika.

Další spojkou je také Kamila Zlatušková v brněnské České televizi. „Za svoji tvůrčí skupinu můžu říct, že společensko-politická témata vítáme s otevřenou náručí — lhostejno, zda přicházejí od muže či ženy. Právě Apolena Rychlíková za mnou přišla se skvělým konceptem seriálu Expremiéři, s Terezou Reichovou zase vyvíjíme námět celovečerního koprodukčního filmu o očkování a velmi se těším, až uvidím poslední film Martiny Malinové Několik Let, který získal před pár dny zvláštní uznání v kategorii nejlepší český dokument na mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě,“ neskrývá radost ze vzájemné spolupráce Zlatušková.

Zajímá mě také, zda naše aktivistky zaznamenaly třeba v České televizi nějaké předsudky vůči sobě nebo své tvorbě. Nepříjemnou zkušenost má pouze Tereza: „Točila jsem dva filmy pro pořad Intolerance, který se dělá v ostravské České televizi. U toho druhého o vládních reformách v roce 2012 přišel poté, co se to nastříhalo, povel, aby se tam dodělala ještě jedna linie. Ta pravicová… Já jsem se proti tomu postavila a byla jsem opravdu nepříjemná. Když jim došlo, že bych to hrnula i přes Radu, díl odvysílali.“

Podle Apoleny se ale situace zlepšuje: „Myslím, že směřujeme k pochopení, že dokument je taky názor a že objektivita je jen hra. Proč bych měla ukazovat protinázor? Jen proto, aby tam byl? To je absurdní představa.“

Popisuje také, jak byla nedávno příjemně překvapená v souvislosti s filmem Neskloň se!, který jsem také viděla na jihlavském festivalu: „Pamatuji si, jak ze mě lil studený pot při kontrolní projekci pro tým Nedej se. V každé druhé větě té ukázky zaznívala — pravda, z úst realitních makléřů — kritika soukromého vlastnictví nebo slovo vyvlastnit. Čekala jsem, že komise mi řekne, že to jsou komunistické žvásty, ale nakonec se ukázalo, že jsou sami v šoku z toho, jak vážná je dnes situace v souvislosti se spekulacemi s nemovitostmi.“ Co by v České televizi ještě před pár lety zřejmě nešlo realizovat, se setkalo s pochopením.

Pussy Riot? Číčí puč?

Jak tento příběh uzavřít? Docela jistě prosbou, aby tohle byl teprve začátek. Hezky to u stolu v nevalné, ale v danou chvíli mile přívětivé, kavárně na Praze 3 popsala Marika: „Jednou jsem se ptala táty, jakým způsobem se angažovali za komunismu. A on mi říkal, že vydával různé časopisy a podobně, ale nakonec dodal toto: ‚Mariko, není důležité, co děláš, ale co prosadíš. Protože to ostatní zapadne v dějinách.‘ No a holky jsou ty, co prosazují. My všichni jsme antény, které zachytávají problémy, ale holky jsou perfektní v tom, že jdou a udělají to. Hned, teď.“

Miloš Zeman se v „Hororech z Lán“ pokusil o překlad jména angažované ruské ženské hudební skupiny Pussy Riot, ale moc mu to nevyšlo. Při své snaze urazit liberální kavárnu jenom ukázal, že mu angličtina a progresivní myšlení není vlastní. Laskavý a trefný český překlad by mohl znít třeba „Čičí Puč“ (jak jen mě mrzí, že jsem jej nevymyslela sama).

Tereza, Martina a Apolena jsou „Čičím pučem“ českého dokumentu.

Další informace: 

Česká televize Průvan.