Čičí puč v českém dokumentu

Zuzana Vlasatá

Tereza Reichová, Martina Malinová a Apolena Rychlíková možná představují nový fenomén v českém dokumentárním filmu: angažovanou ženskou tvorbu.

Je pozdě večer. Na jihlavském festivalu dokumentárních filmů sedím v přecpaném a vydýchaném kinosále. Na plátně se střídají záběry ze soukromí mediálně proprané romské rodiny s paterčaty. Sledujeme průběh dne od rána do večera.

Vypadá to trochu jako výrobní linka ve fabrice. Obléct jedno. Obléct druhé. Obléct třetí. Obléct čtvrté. Obléct páté. A obléct i šesté — staršího bratříčka paterčat. A pak krmit. Pětkrát. Vlastně šestkrát…

Uspávat. Hrát si. Koupat. Konejšit. Vychovávat. Pořád dokola. Neskutečný maraton. „Surový, desetihodinový materiál bych pouštěla ve veřejnoprávní televizi od rána do večera v kuse, aby všichni kritici této rodiny viděli, jaké to je, vychovávat tolik dětí,“ říká Apolena Rychlíková (25 let), jedna z tvůrkyň filmu.

Zatímco natřískaný kinosál na plátně pozoruje hravá a usměvavá a hlavně nevinná děťátka, ženský a mužský hlas do pozadí střídavě předčítají komentáře z internetových diskuzí pod články o rodině paterčat. Nenávistné. Rasistické. Odporné. Film se jmenuje podle jednoho z nich: Za Adolfa by žádní morgoši neměli žádný práva.

Promítání ještě neskončilo, ale mladá žena vedle mě se pohoršeně zvedá a na protest proti tomu, co vidí, odchází. Rasistické komentáře jí — bohužel — zjevně konvenovaly. Mimozemšťanka v davu jinak otevřeného a přemýšlivého jihlavského publika… Jsem tak trochu v šoku. Co je na tom všem k nepochopení?

Publikum jihlavského festivalu bývá velmi otevřené a liberální. Foto MFDF

Po burácivém aplausu, který patří tak jako filmu i jeho záměru vyjádřit podporu znevýhodněným a diskriminovaným, následuje snímek o občanské blokádě vepřína v Letech. Vepřína, který vznikl na místě romského koncentračního tábora. Film natočila Martiny Malinová (28 let), druhá autorka filmu o paterčatech.

Jiný festivalový den, jiné kino, jen o něco menší. Sleduji vtipně a s nadhledem zpracovaný snímek o sympaticky poťouchlé komunitě lidí na Českobudějovicku. Pár desítek žen a mužů zde mezi sebou obchoduje v alternativní lokální měně, které říkají sob.

Film odvysílaný Českou televizí v rámci pořadu Náš venkov diváky seznamuje s LETS (local exchange trading system), tedy místním výměnným obchodním systémem, kterým se jeho účastníci snaží vymanit ze závislosti na konvenčním trhu se všemi jeho ekologickými, sociálními a dalšími neblahými dopady. Jeho autorkou je Tereza Reichová (33 let).

A tím bychom měli nejnovější tvorbu současných, patrně „nejhlasitějších“ angažovaných dokumentaristek vyjmenovanou, ale byla by škoda nezmínit se o jejich dalším díle.

Terezině Kruhu o masových protiromských demonstracích na severu Čech. Martinině Nepokradeš o lidech, kteří na znamení nesouhlasu s kapitalismem kradou drobné spotřební zboží v nadnárodních řetězcích. Apolenině Padá vláda, něco si přej o protivládních hnutích na jaře 2012 nebo o jejím Neskloň se!, v němž kritizuje spekulace s domy v centru Prahy… a zpochybňuje modlu soukromého vlastnictví.

A to je láká ke konfrontaci

Tereza, Apolena a Martina na mě svou bojovností, vytříbeným smyslem pro sociální spravedlnost a citlivým čidlem pro důležité společenské otázky zanechávají hluboký dojem. Přichází nová generace angažovaných filmařek? Ptám se Víta Janečka, dokumentaristy, externího dramaturga České televize a vyučujícího na katedře dokumentaristiky FAMU.

Dozvídám se, že na katedře je nyní 43 studentů a studentek. Ženy a muži v poměru 23:20. Přihlášky si ale podává mnohem víc dívek a žen — snad proto, že chlapci a muži dávají pragmaticky přednost takzvaně perspektivním oborům.

Co se ale týká dokumentaristů a dokumentaristek orientujících se na společensko-politická témata, potvrzuje mou domněnku, že se zde formuje výrazná skupina mladých autorek. „Je to nakonec nějaká desítka žen, ale jsou dost pracovité, tak je to vidět… Ve všech případech se jedná o šířeji vzdělané autorky, které si uvědomují, že v pohledu na řadu společenských jevů tu existují různá tabu, černobílá vidění nebo interpretace, které se míjejí s realitou. A to je láká ke konfrontaci,“ vysvětluje mi.

Apolena na demonstraci, kterou svolala na podporu Matěje Stropnického. Foto Zuzana Vlasatá

Chci vědět víc. Tak se týden po festivalu v Jihlavě ocitám s Martinou, Apolenou a Terezou v kavárně kdesi na Praze 3. Přesouváme se sem po demonstraci, kterou svolala Apolena na podporu zdejšího zastupitele Matěje Stropnického a jeho politického uskupení Žižkov nejen sobě. Nelíbí se jí, že ač získal nejvíce hlasů, koalici na radnici poskládají TOP 09, ODS a ČSSD. Prostě angažovaná občanka…

×
Diskuse
November 8, 2014 v 17.29
Díky za velmi zajímavý článek!
ZV
November 8, 2014 v 23.27
Děkuju!
To byla radost psát.
PM
November 9, 2014 v 19.50
Puč číč je představa povznášející perpsektivy
a stejně taková i zpráva, že i my běžní tvkonzumenti smíme skutečně očekávat po shlédnutí televizních dokumentů pocit radosti.
Doposud jsem vždy důvěřoval všemocnosti neoliberální etiky, a jejímu velmi pružnému ztržnění/zkorumpování většiny proti systémových projevů.
Děkuji za korekci mé důvěřivosti........ bych dodal.
November 9, 2014 v 20.53
Vida,
mne nejdříve napadlo, že čičí puč je zkratka pro holčičí (ale ono by to mohlo být i klučičí).
V každém případě se radost psát přeměnila v radost číst. Díky.