Už dlouho v České republice neproběhla volební kampaň, při které by se tak málo hovořilo o Romech. Dokonce i nepřizpůsobiví, což je místní kódové označení pro Romy, se stali tentokrát součástí sousloví nepřizpůsobiví imigranti.

Mohlo by se zdát, že je to jen dobře, protože Romy před volbami zneužívají především otevřeně populističtí politici. Ti ostatní o jednom z největších problémů současnosti raději mlčí. Absence romského tématu nicméně ukazuje, že Češi a jejich politická reprezentace nevnímají problém soužití Romů s majoritní populací jako problém evropský.

Neraďte nám, co máme dělat

I politické programy do Evropského parlamentu jsou v otázkách týkajících se Romů, etnických menšin, ale i sociálního vyloučení a chudoby velice skoupé. Výjimku tvoří ODS, která ve svém programu Otáčíme EU správným směrem, uvádí: „Specifické problémy zemí, jako je v našem případě například problematika nepřizpůsobivých občanů, musí být řešeny prvotně na úrovni členských států.“

Podle ODS může zasahování do těchto citlivých problémů ze vzdálené bruselské úrovně vyvolávat zbytečné napětí a jen těžko bude přispívat k řešení palčivých problémů: „Bohužel se v poslední době vyskytuje snaha Evropské komise rozhodnout, že část prostředků z evropských fondů musí směřovat do sociálně vyloučených oblastí,“ definuje ODS problém.

A má i řešení: „Podobné postupy budeme odmítat, protože jsme přesvědčeni, že zmíněné problémy budou lépe řešeny na nižší — v tomto případě národní a regionální — úrovni.“ Opačný postup Unie by podle ODS popíral jednu z jejích deklarovaných hodnot, kterou je subsidiarita.

Postoj, který zaujala ODS, plně koresponduje jednak s přívalem zaručených zpráv o tom, jak se Brusel do všeho plete, a jednak s pocitem, že cizinci nemohou našim problémům s Romy rozumět. Proto se Čechům všechny rady, které Česká republika dostává k dodržování lidských práv a integraci Romů, jeví jako odtržené od reality.

Problémům Čechů s Romy totiž zkrátka nikdo nerozumí. Možná i proto česká média velice střídmě informují o tom, co se vlastně na evropské úrovni v otázkách romské integrace děje. Širší mediální pokrytí mají rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, jako třeba přelomový rozsudek v případu D. H. a ostatní versus ČR z roku 2007, který potvrdil, že Česká republika diskriminuje romské děti tím, že je nadměrně posílá do praktických škol (dříve zvláštních).

Co ale dělají orgány Evropské unie? Jak mohou reálně intervenovat do české integrační politiky? A je integrace Romů otázkou, která by se měla řešit na lokální úrovni, nebo je to problém evropský?

Odkud se vlastně vzali a kdo jsou Romové?

Romové žijí na území Evropy již mnoho staletí. Z původní vlasti, Indie, odešli před více než tisíci lety a první zmínky o jejich přítomnosti na území Evropy jsou z jedenáctého století, ve střední Evropě ze čtrnáctého století.

Označení Cikán, francouzsky Tsigane, německy Zigeuner, italsky Zingari pochází z řeckého slova Athinganoi, což byla heretická sekta, jejíž členové věštili a praktikovali magii. Byzantinci Romy s Athingany, kteří se pohybovali v blízkosti evropského kontinentu, zřejmě zaměnili a tak vzniklo apelativum Cikáni.

Anglické Gypsie, španělské Gitano a francouzské Gitan vděčí své existenci buď mylnému předpokladu, že Romové pocházejí z Egypta, nebo skutečnosti, že početná část Romů žila v tzv. Malém Egyptě, jak se označovalo okolí města Modon na západním pobřeží Peloponéského poloostrova.

Oproti jmenovaným apelativům stojí označení Rom, které pochází z romštiny a na němž se v roce 1971 na prvním Mezinárodním romském sjezdu (World Romani Congress), dohodli zástupci Romů čtrnácti zemí, včetně tehdejšího Československa, kde tehdy ještě existoval Svaz Cikánů-Romů. Než ale věci dospěly sem, uplynula staletí naší společné evropské historie.

Výčet poznatků, které o evropské romské historii máme, je dlouhý. Otroctví na území dnešního Rumunska, kruté pronásledování, mučení a vyhánění Romů v šestnáctém a sedmnáctém století v celé Evropě, vstřícnější politika během osvícenství, represe v období první republiky, holocaust během války a tvrdá politika asimilace od konce padesátých let minulého století, to vše je předmětem mnoha knih a studií, z nichž některé si lze přečíst i česky.

Přesto všechno zůstává povědomí etnických Čechů, ale i Romů o naší společné historii dost nízké. Důvod je prostý, neučíme se ji ve škole. Neznalost je živnou půdou pro nejrůznější mýty, jako například, že Romové, kteří žijí na území České republiky, všichni ještě před několika desítkami let kočovali. Skutečnost je taková, že devadesát procent českých Romů žije usedle již několik staletí.

Najdou se i lidé, kteří si kladou otázku, proč v ČR žije „tolik“ Romů, když jich válku přežilo jen několik set. Nevědí, že téměř všichni Romové, kteří dnes žijí na území ČR, pocházejí ze Slovenska, odkud odcházeli v prvních migračních vlnách z vlastní vůle, později často donuceni v rámci tzv. rozptylu cikánského obyvatelstva.

Bílá místa v historickém povědomí jsou možná také příčinou fantastické představy, že soužití Romů s majoritou je naše lokální česká záležitost. Mementem českého anticiganismu a popírání historie je velkokapacitní vepřín vybudovaný v padesátých letech na místě koncentračního tábora pro Romy v Letech u Písku, který tam stále stojí i pětadvacet let po revoluci.

Na evropské úrovni

Ač se politiky jednotlivých zemí vůči Romům v historii zásadně nelišily, postoje panovníků a vlád se odvozovaly z ducha doby, a inspirace od jiných států, nejednalo se o koordinovaný přístup. Neblahou změnou v tomto ohledu je nejprve holocaust během války, i když i zde jsou patrné rozdíly vyplývající z geopolitických rozdílů, a politika asimilace ve východním bloku, kdy státy k němu náležející více či méně přesně kopírovaly politiku Sovětského svazu.

Ta se postupně proměnila v tvrdě asimilační, později do značné míry na segregační. Praktiky jako odebírání dětí, násilné usazování kočujících Romů, nucený přesun a rozptyl, bourání romských osad, vznik zvláštních škol a sterilizace romských žen poznamenaly Romy ve východní Evropě zásadním způsobem. A to přes to, že řada Romů vzpomíná na tu dobu s povděkem, protože měli zaměstnání.

Důvodem není ztráta historické paměti, ale naopak její existence. Hrubé zacházení nepřipisují Romové tehdejšímu režimu, nýbrž je vnímají jako kontinuální přístup, který majorita vůči nim má. Ostatně odebírání dětí ze sociálních důvodů neskončilo rokem 1989.

Po změně režimu na konci osmdesátých let začali Romové rychle klesat na sociální dno. Jako první přicházeli o zaměstnání. Ve společnostech, které znovu nabyly svobodu, se rychle stali terčem nevole, jež pochází z deprese a zklamaných nadějí. To jejich situaci ještě zhoršilo.

Historií poznamenané a mnohdy rozložené romské komunity ve východní Evropě jsou řádově početnější, než je romská populace v západních zemích. To je jedním z důvodů, proč se Evropská unie, která po pádu světského bloku postupně přijala státy východní Evropy, v posledních letech snaží nalézt účinnější způsoby, jež by situaci Romů v Evropě zlepšily.

Spouštěcí mechanismus

V dubnu roku 2005 přijal Evropský parlament usnesení O situaci Romů v Evropské unii. Odvolává se v něm na Listinu základních práv Evropské unie, Smlouvu o založení Evropského společenství, Úmluvu OSN proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení a další závazné dokumenty a „naléhá na členské státy, aby podporovaly iniciativy zaměřené na schopnost Romů zastupovat se a aktivně se účastnit ve veřejném a sociálním životě jako celku, a aby umožnily slyšet hlasy romských občanských organizací.“

Evropskou komisi v usnesení vyzývá k tomu, aby otázku „otevřela na celoevropské úrovni a zaměřila se na kandidátské země, vzhledem k tomu, že Romové žijí v celé Evropě.“ Trvalo však ještě několik let, než Evropská komise apel Evropského parlamentu vyslyšela. Byl k tomu potřeba důraznější impuls v podobě konfliktu Francie s Evropskou unií.

Od vstupu Rumunska do Evropské unie počátkem roku 2007 se začal zvyšovat počet rumunských Romů, kteří do Francie migrovali nebo jezdili na část roku. Od té doby totiž ke vstupu do Francie nepotřebovali víza. V roce 2003 jich byly dva tisíce, o pět let později už osm tisíc.

V roce 2010 začal francouzský stát rušit romské osady a deportovat rumunské Romy zpátky do Rumunska. Opatření tehdy postihla i francouzské Romy, kteří tak přišli o svá bydliště.

Francii za její represivní přístup kritizovala po urgencích Evropského parlamentu Evropská komise a celá aféra (kauza) vedla k tomu, že se o rok později začala Evropská unie poprvé vážnějším způsobem zajímat o situaci Romů v jednotlivých členských státech.

Konečně rámec!

V návaznosti na spor s Francií a po urgencích poslanců Evropského parlamentu přijímá Evropská komise v roce 2011 Rámec EU pro vnitrostátní strategie integrace Romů do roku 2020. Podle tohoto sdělení se mnozí z deseti až dvanácti milionů Romů žijících v Evropě v každodenním životě setkávají s předsudky, netolerancí, diskriminací a sociálním vyloučením. Žijí ve velmi špatných socioekonomických podmínkách a jsou vystaveni marginalizaci.

Evropská komise konstatuje, že přes veškerá předchozí doporučení ze strany EU se každodenní situace většiny Romů změnila jen velmi málo. Proto chce podniknout konkrétnější kroky. Do konce roku 2011 měly členské státy navrhnout integrační strategie s cílem usnadnit romskému obyvatelstvu přístup:

• ke vzdělání, aby všechny děti dokončily alespoň základní školu;
• k zaměstnání
• ke zdravotní péči,
• k bydlení a základním veřejně dostupným službám (zejména k dodávkám vody, plynu a elektřiny), aby se snížily stávající rozdíly mezi romským obyvatelstvem a zbývající populací.

První výsledky

Letos v dubnu zveřejnila Evropská komise první výsledky. Tiskové zprávě, ve které vyjmenovává úspěchy a nastiňuje další postup, nevěnovala česká média pozornost.

Evropská komise příznivě hodnotí dosažený pokrok a uvádí pozitivní příklady z členských států a poukazuje na oblasti, kde by jednotlivé státy měly vynaložit další úsilí. Podle komise, byť přetrvávají problémy, je zlepšení očividné: „více romských dětí navštěvuje předškolní zařízení, je k dispozici stále více programů poradenství, které mají pomoci Romům najít práci, jakož i mediačních programů k překlenutí propasti mezi romskými a neromskými komunitami v bydlení a přístupu ke zdravotní péči.“

A máme tu i novinku, díky novým nařízením EU o použití finančních prostředků EU musí členské státy v letech 2014 až 2020 vyčlenit dvacet procent peněz z Evropského sociálního fondu na integraci. To jsou právě ta nařízení, o kterých se píše v programu ODS.

Komise se věnuje i jednotlivým členským státům. O České republice Komise uvádí, že vykázala čtrnáct milionů eur na intervence do bydlení v rámci evropského fondu pro rozvoj. Upozorňuje ale, že fondy nesmí být využity na žádné podřadné bydlení.

Pochvalu si vysloužilo například Ústí nad Labem, které podle zprávy využívá možnosti zadávat veřejné zakázky s podmínkou, že musí být využito minimálně 10 % zaměstnanců z řad dlouhodobě nezaměstnaných. Další města se postupně přidávají.

Celkově EU doporučuje další práci na podpoře romské inkluze, adekvátní a udržitelné financování, transparentní monitorování výsledků. Česká republika by se podle zprávy měla zaměřit na nejpostiženější regiony, veřejná správa by měla úzce spolupracovat s občanskými organizacemi a s místními zastupitelstvy.

Může to fungovat?

Rámec Evropské unie zřejmě skutečně může pomoct. Jednotlivé státy musely vytvořit vlastní koncepce integrace, nicméně zároveň je nezavazují k takové zákonné úpravě, aby byla s plánem v souladu.

Za neplnění plánu nebo za porušení cílů nelze ukládat sankce. V tom ale nespočívá hlavní problém. Jak je vidět z poznámky o fondech, které nesmějí být použity na žádné podřadné bydlení. Největším úskalím je vůle jednotlivých členských států a obcí, které prostředky používají.

Žádná suma peněz nezaručí, že se situace zlepší, pokud nebude existovat snaha na lokální úrovni. Peníze z EU se dají použít různým způsobem a obava ze zneužití fondů, není v českém silně anticiganistickém prostředí neopodstatněná.

Dokud bude přetrvávat diskriminace a zásadní rozdíly mezi jednotlivými regiony Evropské unie, budou Romové upozorňovat na tuto skutečnost migrací. Nikoli snad proto, že jsou kočovníci, usedle jich žije v EU odhadem osmdesát procent, nýbrž proto, že se k nim jejich domovské státy chovají macešsky.

Problém evropský, nebo český?

Evropský rozměr je posílený migrací Romů, ze které mají obyvatelé původních států často škodolibou radost. Evropská unie tedy má přirozené právo se problému věnovat, je to i její problém.

Diskuze, do jaké míry je třeba řešit špatné soužití etnických Čechů a etnických Romů na české nebo na evropské úrovni, je ale falešná. Pozitivní změny mohou nastat, jen když k nim bude dobrá vůle na místní úrovni.

Je přitom jasné, že žádný objem peněz z Evropské unie nemůže zaručit jejich správné využití. Jak je vidět, evropský tlak už přináší své plody. Na kvalitě českého souboru poslanců v příštím Evropském parlamentu závisí, jak budeme schopni evropské podpory programů integrace Romů využít.