Počátkem letošního roku proletěly světem závěry studie britské rozvojové organizace OxFam Working For the Few, která přinesla řadu ohromujících údajů o vzrůstající nerovnosti. V médiích po celém světě, dokonce i u nás, se objevily údaje typu „85 nejbohatších lidí má stejný majetek jako chudší polovina lidstva“, „jedno procento nejbohatších vlastní pětašedesetkrát více nežli chudší polovina lidstva“, „sedm z deseti lidí žije v zemích, kde se dramaticky prohlubují majetkové rozdíly“.

Co už se ale do médií v takové míře nedostalo, je základní závěr, který z tohoto děje legendární britská rozvojová organizace OxFam vyvozuje. Společnosti, v nichž mizí střední třída a které se čím dál více dělí na privilegovanou elitu a sociálně-ekonomicky tísněnou většinu, jsou vystaveny stupňujícímu se sociálnímu napětí a hrozbě společenského rozkladu.

Výzkumy OxFamu zjistily, že ve společnostech se stupňující se nerovností má většina lidí za to, že přijímané zákony prospívají především privilegovaným a bohatým. A proměňující se struktura společnosti jim v tom dává za pravdu. Stupňující se ekonomická nerovnost tedy není problémem pouze sociálním, nýbrž — a tak jej OxFam také podává — primárně politickým: ohrožuje samu podstatu demokracie.

Ekonomický systém je dnes natolik propletený hustým předivem mezinárodních a nadnárodních vazeb, že účinná opatření — daňovou progresi, daleko větší daňovou zátěž korporací, daň z finančních transakcí, uzavření daňových přístavů a podobně — nelze přinejmenším v rámci Evropy prosadit čistě na úrovni jednotlivých států. Dokonce i velmoci střední velikosti jako Velká Británie, Německo či Francie jsou samy o sobě na takové kroky příliš malé: nemohou si dovolit ocitnout se na okraji mezinárodní ekonomiky.

Nezbývá než se pokoušet o koordinovaný postup na úrovni Evropské unie. Jakkoli se o tom zvláště u nás před evropskými volbami hovoří jen okrajově, právě debata, jak regulovat korporace bude klíčovým motivem politiky Evropské unie v nadcházejícím období.

Přitom je důležité, že vedle zatím vcelku bezúspěšných snah o společný postup evropských zemí při regulaci korporací naopak nenápadně míří vpřed snahy o to jejich vliv posílit. Ačkoli to lze ilustrovat na celé řadě dílčích politických témat, asi žádná debata není z hlediska budoucího přístupu Evropy i celého mezinárodní společenství k regulaci silných finančních zájmů tak podstatná jako současný politický konflikt o TTIP — Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích.

↗

Protest proti TTIP v Bruselu: zemědělci polévají mlékem sídlo komisaře EU pro obchod. Foto CEO

Problém TTIP: co oči nevidí, to srdce nebolí

U nás se téma ocitlo nakrátko v ohnisku pozornosti díky volebnímu lídrovi ČSSD Janu Kellerovi, který pronesl, že by smlouva TTIP v případě svého schválení v nynější podobě mohla způsobit konec farmářských trhů. I to je sice možné, stejně jako celá řada dalších ještě mnohem závažnějších neblahých dopadů, ale s určitostí to zatím nelze říct, protože Evropská komise dělá vše pro to, aby co nejvíce z obsahu vyjednávání se Spojenými státy před veřejností skryla.

Evropská komise se přitom tváří právě opačně. Zejména po zkušenostech s odmítnutím v tajnosti vyjednávané smlouvy ACTA dělá všelicos pro to, aby vzbudila dojem, že při jednáních o TTIP se v co největší míře pokouší vtáhnout do debat veřejnost.

Skutečnost je odlišná. Jak ukazuje interní dokument, který organizace Corporate Europe Observatory získala na základě evropských pravidel o právu na informace, Komise uspořádala za zavřenými dveřmi nejméně 119 setkání s lobisty korporací, zatímco se zástupci odborů či občanských organizací se v podobném formátu sešla jedenáctkrát.

Je tudíž jasné, že Komise svou pozici odvozuje z potřeb a zájmů evropských korporací, odboráři či občanský sektor jsou tu pouze v roli stafáže, počet setkání s jednotlivými zájmovými skupinami, obsah i struktura těchto schůzek jsou výmluvné. Řeči o tom, že jednání zohledňují všechny zájmy rovnoměrně, jsou nahé jako propaganda.

Podobně nevěrohodné je tvrzení, že Evropská komise veřejnosti poskytuje všechny potřebné informace, ve skutečnosti o velké části podstatných, ač kontroverzních témat, o nichž se Spojenými státy jedná, neříká veřejnosti zdaleka vše. To se zejména týká liberalizace služeb a velezávažného problému schovaného za zkratkou ISDS (investor state disputes settlement neboli mechanismus řešení sporů mezi investorem a státem). Téma si zaslouží svou vlastní kapitolu, a ta přijde za chvilku.

Dílo lobistů: stlačování norem na nejnižšího společného jmenovatele

Již sama okolnost, že přes devadesát procent neveřejných konzultací k obsahu smlouvy se koná se zástupci korporací, naznačuje, komu má být smlouva šita na míru. Nejčastějšími hosty při těchto schůzkách byli zástupci evropského automobilového průmyslu, bankéři, obchodníci se zbraněmi, farmaceutická, chemická a potravinářská lobby. A také zástupci obchodní komory USA.

Nic z toho bychom nevěděli, kdyby si přístup k informacím o schůzkách nevyžádala organizace Corporate Europe Observatory. To napovídá, že přístup EU ke zveřejňování schůzek s lobisty by se měl změnit; jejich výčet by měl být zpřístupňován automaticky, tak jak je tomu v některých evropských zemích.

Ještě podstatnější než způsob, jak se jedná, je ale obsah toho, co se pokradmu vyjednává. Vloni v červenci zástupci Komise uvedli, že zvažují „možnost zřídit skupinu odborných poradců, kteří by měli přístup k podrobnějším informacím v duchu obdobné praxe v USA“. To je varovné, neboť se v zásadě jedná o plán zřídit tým ze zástupců Evropské komise, členských států EU a korporací, který by vymýšlel strategie, jak odbourat regulace, jež omezují podnikání.

Záměr zahrnout do obchodní smlouvy mezi USA a Evropskou unií „spolupráci na regulacích“ je jedním z nejnebezpečnějších aspektů dosavadních jednání. Dokument, který unikl v prosinci 2013, prozrazuje, že Evropská komise zvažuje v rámci jednání o TTIP ustavení nové instituce: Euroamerické rady pro spolupráci na regulacích.

Pokud by to nastalo, stávající, i veškeré v budoucnu schvalované normy, by se musely podrobit systému hodnocení, rozhovorů a jednání v rámci této nové rady. Rozhodování o regulacích by se takto přeneslo z rukou demokratických struktur do rukou technokratů zohledňujících primárně zájmy byznysu.

Zaváděla by se rovněž povinnost hodnotit vliv navržených regulací na obchod, a nikoli například jejich dopady sociální, zdravotní či ekologické; konečně TTIP je už dle svého názvu smlouvou „obchodní“. Jedním ze zamýšlených účelů Transatlantické smlouvy o obchodu a investicích je vytvořit pojistku, která by již v první fázi legislativního procesu znemožňovala přijetí jakýchkoli odvážnějších opatření regulujících neblahé dopady podnikání.

Na obou stranách Atlantiku panují obavy, že TTIP rozpoutá mezi zemědělci „závody ke dnu“: donutí je snižovat ekologické, sociální a zdravotní normy i normy pro zacházení se zvířaty. Zatímco Evropská unie dnes zakazuje prodej kuřat, po porážce pouze opláchnutých chlorovanou vodou, používání hormonů při chování skotu či geneticky modifikované organismy, TTIP by měl všechno „zharmonizovat dle amerických norem.“

V tom je racionální jádro výroku lídra ČSSD Jana Kellera, podle nějž by TTIP mohl způsobit zánik farmářských trhů: drobní pěstitelé kvalitnější produkce by byli znevýhodňováni a jakákoli opatření veřejné správy na jejich podporu by byla napadnutelná u arbitráží.

V Bruselu se už konaly kvůli obavám z důsledků připravované smlouvy veřejné protesty. Například 13. března zemědělci polili sídlo komisaře EU pro obchod mlékem, čímž manifestovali své obavy, že se již neuživí pěstováním kvalitních potravin.

↗

Vyvlastňování naruby: připravili jste nás o hypotetický zisk? Plaťte

Tlak na snižování norem k nejnižšímu společnému jmenovateli ale není jediným nástrojem, který má na úkor veřejných zájmů posloužit korporacím. Zřejmě vůbec nejnebezpečnější z projednávaných mechanismů se skrývá za zkratkou ISDS.

„Mechanismy řešení sporů mezi investorem a státem“ jsou de facto arbitrážemi mezi státy a korporacemi, které zde mohou uplatňovat nárok na hypotetický zisk, o nějž je připravily legislativní či exekutivní opatření států. Důkladný rozbor problematiky přinesl v polovině dubna na svých stránkách Corporate Europe Observatory.

Jedná se o praxi, která je již dnes zahrnuta do řady bilaterálních obchodních smluv. Na jejím základě například Philip Morris požaduje po Uruguaji dvě miliardy dolarů kvůli zákonu, kterým se přikazuje zveřejňovat varování před zdravotními důsledky kouření na obalech cigaret, švédská korporace Vattenfall požaduje 3,7 miliardy dolarů po Německu kvůli jeho rozhodnutí ukončit jaderný program, kanadská korporace Lone Pine prostřednictvím své v zahraničí registrované dceřinné společnosti soudí provincii Quebec kvůli zákazu těžby břidlicových plynů.

Celá praxe se opírá o právní konstrukci, která ušlý zisk definuje jako ekvivalent vyvlastňování. Na zakotvení principu „nepřímého vyvlastňování“ v mezinárodním obchodním právu korporace dlouhodobě strategicky pracovaly. Jak ukazuje v podrobné analýze americký novinář zabývající se ekonomickou globalizací William Greider, jedná se o čistou právní abstrakci, jejímž cílem je redefinovat regulace sloužící legitimním veřejným zájmům (ochrana zdraví, životního prostředí, sociálních práv, společenské soudržnosti) jako opatření způsobující škody korporacím, jež je nutno kompenzovat.

Opatření, která původně měla sloužit k ochraně investorů před zvůlí států, se zvrhla v útočnou zbraň, která fakticky znemožňuje státům provádět jakoukoli účinnou regulaci obchodních aktivit. Příklady, kdy státy upustily od plánovaných legislativních opatření v obavě z možných soudních sporů, jsou známy. Třeba Nový Zéland čeká s přijetím zákona omezujícího kouření na to, jak dopadne arbitráž mezi firmou Philip Morris a Austrálií. Ale podobných případů lze nalézt celou řadu.