Počátkem letošního roku proletěly světem závěry studie britské rozvojové organizace OxFam Working For the Few, která přinesla řadu ohromujících údajů o vzrůstající nerovnosti. V médiích po celém světě, dokonce i u nás, se objevily údaje typu „85 nejbohatších lidí má stejný majetek jako chudší polovina lidstva“, „jedno procento nejbohatších vlastní pětašedesetkrát více nežli chudší polovina lidstva“, „sedm z deseti lidí žije v zemích, kde se dramaticky prohlubují majetkové rozdíly“.

Co už se ale do médií v takové míře nedostalo, je základní závěr, který z tohoto děje legendární britská rozvojová organizace OxFam vyvozuje. Společnosti, v nichž mizí střední třída a které se čím dál více dělí na privilegovanou elitu a sociálně-ekonomicky tísněnou většinu, jsou vystaveny stupňujícímu se sociálnímu napětí a hrozbě společenského rozkladu.

Výzkumy OxFamu zjistily, že ve společnostech se stupňující se nerovností má většina lidí za to, že přijímané zákony prospívají především privilegovaným a bohatým. A proměňující se struktura společnosti jim v tom dává za pravdu. Stupňující se ekonomická nerovnost tedy není problémem pouze sociálním, nýbrž — a tak jej OxFam také podává — primárně politickým: ohrožuje samu podstatu demokracie.

Ekonomický systém je dnes natolik propletený hustým předivem mezinárodních a nadnárodních vazeb, že účinná opatření — daňovou progresi, daleko větší daňovou zátěž korporací, daň z finančních transakcí, uzavření daňových přístavů a podobně — nelze přinejmenším v rámci Evropy prosadit čistě na úrovni jednotlivých států. Dokonce i velmoci střední velikosti jako Velká Británie, Německo či Francie jsou samy o sobě na takové kroky příliš malé: nemohou si dovolit ocitnout se na okraji mezinárodní ekonomiky.

Nezbývá než se pokoušet o koordinovaný postup na úrovni Evropské unie. Jakkoli se o tom zvláště u nás před evropskými volbami hovoří jen okrajově, právě debata, jak regulovat korporace bude klíčovým motivem politiky Evropské unie v nadcházejícím období.

Přitom je důležité, že vedle zatím vcelku bezúspěšných snah o společný postup evropských zemí při regulaci korporací naopak nenápadně míří vpřed snahy o to jejich vliv posílit. Ačkoli to lze ilustrovat na celé řadě dílčích politických témat, asi žádná debata není z hlediska budoucího přístupu Evropy i celého mezinárodní společenství k regulaci silných finančních zájmů tak podstatná jako současný politický konflikt o TTIP — Transatlantickou dohodu o obchodu a investicích.

↗

Protest proti TTIP v Bruselu: zemědělci polévají mlékem sídlo komisaře EU pro obchod. Foto CEO

Problém TTIP: co oči nevidí, to srdce nebolí

U nás se téma ocitlo nakrátko v ohnisku pozornosti díky volebnímu lídrovi ČSSD Janu Kellerovi, který pronesl, že by smlouva TTIP v případě svého schválení v nynější podobě mohla způsobit konec farmářských trhů. I to je sice možné, stejně jako celá řada dalších ještě mnohem závažnějších neblahých dopadů, ale s určitostí to zatím nelze říct, protože Evropská komise dělá vše pro to, aby co nejvíce z obsahu vyjednávání se Spojenými státy před veřejností skryla.

Evropská komise se přitom tváří právě opačně. Zejména po zkušenostech s odmítnutím v tajnosti vyjednávané smlouvy ACTA dělá všelicos pro to, aby vzbudila dojem, že při jednáních o TTIP se v co největší míře pokouší vtáhnout do debat veřejnost.

Skutečnost je odlišná. Jak ukazuje interní dokument, který organizace Corporate Europe Observatory získala na základě evropských pravidel o právu na informace, Komise uspořádala za zavřenými dveřmi nejméně 119 setkání s lobisty korporací, zatímco se zástupci odborů či občanských organizací se v podobném formátu sešla jedenáctkrát.

Je tudíž jasné, že Komise svou pozici odvozuje z potřeb a zájmů evropských korporací, odboráři či občanský sektor jsou tu pouze v roli stafáže, počet setkání s jednotlivými zájmovými skupinami, obsah i struktura těchto schůzek jsou výmluvné. Řeči o tom, že jednání zohledňují všechny zájmy rovnoměrně, jsou nahé jako propaganda.

Podobně nevěrohodné je tvrzení, že Evropská komise veřejnosti poskytuje všechny potřebné informace, ve skutečnosti o velké části podstatných, ač kontroverzních témat, o nichž se Spojenými státy jedná, neříká veřejnosti zdaleka vše. To se zejména týká liberalizace služeb a velezávažného problému schovaného za zkratkou ISDS (investor state disputes settlement neboli mechanismus řešení sporů mezi investorem a státem). Téma si zaslouží svou vlastní kapitolu, a ta přijde za chvilku.

Dílo lobistů: stlačování norem na nejnižšího společného jmenovatele