Hrubý a po věcné stránce popletený útok hvězdy Respektu Jana Macháčka na jedničku eurokandidátky sociální demokracie Jana Kellera, vypovídá především o tom, že Respekt prostě nesnáší, pokud se společenskému uznání a přirozené autoritě těší ještě někdo jiný, než koho v takové roli posvětí jeho redakce.

Jan Keller není pouze mimořádnou postavou současné české sociologie, což se často připomíná. Je také jednou z nejdůležitějších osobností českého ekologické hnutí. Na počátku 90. let jen málokdo udělal pro to, aby vznikající radikální ekologické iniciativy získaly obecnější společenské přijetí. Pravidelně vystupoval v pořadu Nedej se, a snad nebyla ekologická kampaň, za níž by se nepostavil.

Jan Keller měl v prvních deseti letech existence časopisu Sedmá (Poslední) generace článek v každém jeho čísle, jeho kniha Až na dno blahobytu spoluutvářela smýšlení nastupující generace ekologických aktivistů po roce 1989. Hnutí Duha bylo vydavatelem jeho první edice.

Kniha byla psána jako explicitní polemika s technokratickým přístupem k ochraně přírody, zastávaným těmi z příslušníků vznikající nové moci, kteří existenci ekologických problémů alespoň připouštěli. Jeden by snad i čekal, že za odvahu postavit do čela své kandidátky někoho takového, bude Respekt ČSSD chválit.

V době, kdy Respekt pomáhal budovat kult osobnosti Václava Klause, zmámeně oslavoval volný trh, nástup kapitalismu i katastrofálně zpackanou privatizaci, Jan Keller patřil k spoluvyhlašovatelům blokád Temelína, na tábory u Temelína jezdil přednášet a besedovat s aktivisty. Když Klausova vláda dělala z ekologických iniciativ extremisty, Respekt o tom nezaujatě referoval, zatímco Keller patřil k prvním a nejodhodlanějším kritikům pokusu důsledné ekologické iniciativy dehonestovat a zbavovat je před veřejností legitimity.

Jan Keller pro zájmy českého ekologické hnutí zajisté vykonal neporovnatelně více nežli současný předseda Strany zelených Ondřej Liška, který se v občanských iniciativách příliš ohřát ani nestihl, s ekologickým hnutím neměl nikdy nic společného a jeho základním politickým výkonem je konformní účast v koalici s Jiřím Čunkem a Mirkem Topolánkem, v níž mimo jiné připravoval zavedení školného. Strana zelených se z marasmu, do nějž tehdy upadla, nevzpamatovala podnes.

Jan Keller své mladické členství v komunistické straně zdůvodňuje způsobem, jímž si ze svých antikomunistických kritiků dělá legraci tak rafinovaně, že mu, řečeno s klasikem, jednak nerozumí a jednak je to uráží. Ať už si o této jeho pradávné životní epizodě pomyslíme cokoli, není známo nic o tom, že by během ní natropil nějaké škody, byť jen vzdáleně souměřitelné se škodami, které tu napáchala Topolánkova vláda s Liškovou účastí. A ještě méně je známo o tom, že by Respektu dřívější ryze oportunistické členství v KSČM například ex-ministra Dlouhého nějak překáželo v jeho fanfarónském velebení.

Keller se od Lišky odlišuje v tom, že na rozdíl od něj je nepochybně zelený. Za připomínku zde stojí, že Jan Keller nekandiduje do Evropského parlamentu poprvé. Před pěti lety kandidoval na kandidátce Demokratické strany zelených, čistě jako výraz odporu k nepřijatelně oportunistickému chování Bursíkových a Liškových modrozelených, Respektem tehdy vychvalovaných jako vzor zelené politiky.

↗

Keller se od Lišky odlišuje v tom, že na rozdíl od něj je nepochybně zelený. Foto Aleš Běhounek, Mediafax

Kellerova kandidatura je tak tichou připomínkou známé skutečnosti: důsledná zelená politika je možná pouze ve strategickém sepjetí s důslednou politikou sociálně-demokratickou. Ekologické hnutí vychází ze stejných zdrojů a motivací, z nichž se rodilo hnutí sociální: obrana slabších, lidí, zvířat, přírody, před zvůlí silnějších korporací, privilegovaných elit či kapitálu.

Smysl o tom má mluvit i proto, že česká zelená politika se v současné krizi ocitla v nezanedbatelné míře vinou iluzí, které zde umanutě po celou polistopadovou éru pěstoval právě týdeník Respekt.

K jejich pilířům patří uhlířská antikomunistická víra, jež jeho redakci například umožnila svého času útočit na Milana Kunderu stejně surově jako dnes zachází s Janem Kellerem, nadšená obhajoba neoliberální ekonomické doktríny a neokonzervativních představ o mezinárodní politice, zcela neústrojně spojovaná s řadou progresivních témat v ekologické, sociální či kulturní oblasti, které však v demokratické politické soutěži přirozeně reprezentují právě ty proudy, jež Respekt potírá.

Tradovalo se tu s oblibou, že kvůli našim „historickým zkušenostem“ ekologické hnutí či zelený politický proud nenalezne u nás přirozené zázemí na levici. Dnes se daleko spíše zdá, že snaha spojovat témata světové sociálně-ekologické levice s neokonzervativním přístupem k mezinárodní politice či s neoliberálním přístupem k ekonomice byla jednou ze slepých uliček našeho transformačního tápání.

Respekt nese principiální odpovědnost za dvacet let pěstování bludné představy o tom, že „cool“ a „in“ lze být jen na pravici a s dostatečně často demonstrovaným antikomunistickým přesvědčením. Je třeba podtrhnout, že tím Respekt pro nově se formující českou mocenskou elitu plnil neocenitelnou službu, poněvadž podstatný díl kritického, občanského, aktivistického potenciálu převáděl do řečiště systémově konformních projevů.

Jen máloco bylo tak žalostně smutným příznakem pobloudilosti pedagogického úsilí Respektu jako obrázek vcelku nekonformních sociálně a ekologicky citlivých lidí, jejichž občanský aktivismus se projevoval nošením placky s ministrem jedné z nejantisociálnějších a nejantiekologičtějších vlád, kam až paměť sahá. V takovém sebeklamu se ovšem nedá žít věčně.

Hrubost útoku Jana Macháčka, tak očividně kontrastující s vachrlatostí jeho argumentace, i celou protikellerovskou kampaň Respektu působící pomalu jako jakýsi kolektivní záchvat, je tak na místě pochopit právě jako výraz otřeseného sebevědomí a hlubokého nepokoje vyvěrajícího ze ztráty výsadního postavení strážců specificky české polistopadové kulturně-politické korektnosti.

Čím dál víc přemýšlivých lidí přicházející generace už zkrátka nebude přeříkávat jeho antikomunistické mantry, za skutečného reprezentanta zeleného politického proudu budou pokládat Respektem neschváleného Kellera, a nikoli Respektem schváleného Lišku, a o tom, co je politicky „cool“ a „in“ si prostě budou číst jinde.

Ale co víc: v samém závěru je třeba se dotknout i toho, co je pro Respekt vůbec nejcitlivější. Jeho redakce ráda vystupuje jako pokračovatelka tradic tuzemského disentu. Jenomže český disent byl úzkostlivě politicky ekumenický, a to nikoli z taktických důvodů. Mluvčími Charty pravidelně bývali exkomunisté.

Jan Keller byl v době, kdy se Respekt něžně vinul k ODS, jednou z klíčových intelektuálních postav českého ekologického hnutí, které na předlistopadový disent uvědoměle navazovalo. Je tedy spontánním a stejně legitimním pokračovatelem tradic českých nezávislých občanských iniciativ, jakým se ve svých lepších chvílích pokouší být Respekt. A pokud v něm Respekt dnes nedokáže spatřit a ocenit svého spojence, kterým v řadě podstatných otázek jistě je, sám, aniž by o tom zjevně měl vůbec ponětí, tuto tradici opouští.