Také byste si přáli, aby hospodářství EU získávalo každoročně 119 miliard eur navíc a každá průměrná čtyřčlenná evropská domácnost dodatečných 545 eur disponibilního příjmu?

Toto bohatství, spolu s dalšími výhodami, včetně například milionů nových pracovních míst na obou březích Atlantiku, má přinést úspěšně realizované Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TOIP, anglicky TTIP). O něm vyjednává od léta minulého roku jménem členských zemí EU Evropská komise s USA.

Evropská unie a Spojené státy chtějí maximálně otevřít své trhy se zbožím, službami, ale i veřejnými zakázkami pro vzájemný obchod a investice. Jednají také o spolupráci v regulatorních otázkách, které mají na obchod a investice vliv, a o odstranění co největšího množství necelních překážek. To považují za stěžejní součást budoucí dohody.

Pod palbou kritiků

Ne všichni jsou ale vizí dodatečného blahobytu generovaného větším obchodem a investicemi nadšeni. Co se kritikům plánovaných změn nelíbí? Námitky lze seskupit zhruba do tří okruhů.

Za prvé jsou to zkušenosti s existujícími dohodami o volném obchodu a především těmi uzavřenými mezi různě hospodářsky vyspělými zeměmi. Ilona Švihlíková nedávno bilancovala dvacet let Severoamerické zóny volného obchodu. Dohoda podle ní pomáhá především korporacím a poškozuje pracující všech tří zúčastněných zemí (Mexika, USA a Kanady). Navýšení obchodu a investic se také proti očekáváním nepromítlo do zásadnějšího zvýšení ekonomického růstu.

Nejen na základě toho je tedy na místě zdravá skepse ohledně slibovaného bohatství, které má přinést TOIP, byť ji vyjednávají partneři, kteří jsou na tom - přinejmenším v průměru - podobně, co se týče hospodářské vyspělosti.

Kvantitativní odhad přínosů se opírá o jedinou studii připravenou na zakázku Komise. Tato studie vyznívá, jakoby dohoda neměla mít žádné poražené, jen samé vítěze. Zkušenosti z reálného světa obchodních dohod ale ukazují, že takové očekávání je velmi nerealistické. Výnosy totiž nebývají zdaleka rovně distribuovány.

Za druhé, kritice je podroben předpokládaný obsah dohody. Jako nejspornější jsou přitom vnímány režim liberalizace veřejných zakázek, spolupráce při zavádění, resp. odstraňování regulací a zvláště kontroverzní klauzule na ochranu investorů. Ta má příslušné podnikatele oprávnit k žalování vlád u zvláštního arbitrážního tribunálu, pokud naznají, že je daná vláda svojí politikou poškodila.

Klauzule nebyla ještě precizně formulována. Přesto je kritizována jako cesta k totalitní vládě korporací nad lidmi a nad zvolenými vládami či přímý útok na demokracii.

Obavy spojené s regulatorní spoluprací se pak týkají například postupného a dlouhodobého rozmělňování norem na ochranu zdraví, práce nebo životního prostředí pod taktovkou korporací.

Třetí téma kritiky se týká netransparentnosti procesu vyjednávání dohody, včetně toho, že až do vypracovaní konečného znění dokumentu nebudou zpřístupněny žádné pracovní texty. Tato netransparentnost podle kritiků nahrává především korporacím, které mají údajně lepší přístup k informacím a vyjednavačům než další zainteresované strany, především různé organizace občanské společnosti nebo odbory.

Mají pravdu?

Všechny popsané námitky jsou ze své podstaty velmi vážné. Jaké záruky dávají vyjednavači, že jsou obavy kritiků neopodstatněné?

Na jednu stranu se skutečně snaží na alespoň některé námitky reagovat. Ve všech prohlášeních a dokumentech obě strany neustále ubezpečují, že dohoda neovlivní svrchované právo regulovat a že nepovede ke snížení ochranných standardů.

Evropská komise v řadě dokumentů — z nichž některé jsou k dispozici i v češtině — vysvětluje, oč v jednotlivých oblastech přesně jde a co to má přinést. To se týká i onoho kontroverzního bodu k řešení případných sporů mezi investory a státem. Komise se v celku kredibilně snaží ukázat, že se poučila z minulých dohod a že se ve vyjednáváních snaží systém vylepšit (a jak).

Pokud jde ovšem o transparentnost, Komise sice nabízí prostor pro interakci se zainteresovanými stranami a zveřejňuje řadu podkladů, včetně jmen vedoucích vyjednavačů pro různé oblasti; zveřejnit konkrétní pasáže dohody ale až do uzavření rozhovorů odmítá. Je namístě se tedy ptát, nakolik relevantně se mohou zúčastněné strany vyjadřovat, pokud si k textům nezajistí neformální přístup nebo pokud nebudou reagovat na uniklé dokumenty.

Z různých znaleckých komentářů prosvítá, že skutečnost je mnohem komplexnější, než jak se ji snaží obě strany — vyjednavači i četní kritikové — prezentovat. Kritici poukazují vesměs na nejčernější možné scénáře, zatímco Komise se snaží dohodu prezentovat v co nejrůžovějším světle. To vše v kontextu ještě probíhajících jednání, jejichž výsledek zatím nelze předjímat, a — jak už vzpomenuto — o textech, které nebudou až do uzavření jednání zveřejněny.