Evropa jako problém a východisko
Radovan BartošekPokud má evropská sociální demokracie znovu začít hrát roli reprezentantky neprivilegovaného člověka, musí navázat na své původní tradice evropského humanismu.
Před blížícími se evropskými volbami se debatuje o to, jaké jsou hlavní otázky pro další směřování Evropské unie. O tom, jaké odpovědi by na dnešní problémy Evropy mělo dát sociálnědemokratické hnutí a demokratická levice, se diskutovalo 10. dubna v Krakově na Forum Europe, semináři organizovaném Nadací Friedricha Eberta. Jaké odpovědi by to konkrétně měly být, ovšem nikdo příliš netuší.
Sociální demokracie a demokratická levice
Důvodů je více: krize občanské společnosti, mizení a privatizace veřejného prostoru, či krize klasické parlamentní demokracie.
Klíčovým faktorem, o němž se však v Krakově nehovořilo, je ovšem také esenciální pluralita současných levicových východisek a názorů. Slovo esenciální zde přitom neužívám jako floskuli, mým cílem je podtrhnout fakt, že neexistence jednoho dominantního paradigmatu, které by tvořilo rámec pro interpretaci dnešní situace a formulování možných východisek je dnes snad jediným společným znakem současného evropského levicového hnutí.
O zcela jasném ideologickém východisku se přitom nedá mluvit ani v případě dnešní sociální demokracie. Současné demokratické levicové hnutí je tvořeno řadou více či méně provázaných a spolu komunikujících politických projektů a hnutí vytvářejících svá vlastní paradigmata a vytyčujících si partikulární cíle.
Při různých příležitostech spolu v různé míře spolupracují nebo se doplňují, pořád však spíše existují vedle sebe. V situaci relativního ekonomického růstu a prosperity kapitalistické společnosti, kdy pro majoritu nejsou základní existenční otázky na pořadu dne, se pluralita různých partikulárních politických agend stává součástí kapitalistického společenského diskurzu, je určitým doplňkem podílejícím se na pestré mozaice mýtu o kapitalismu s lidskou tváří.
Jednotlivé partikulární diskursy ovšem nejsou schopny společenskou realitu v její komplexnosti reflektovat (a ani to víceméně není jejich cílem).
V době krize kapitalistického paradigmatu se tak dostáváme do situace, kdy partikulární problémy společnosti rostou, přičemž jejich systémová příčina zůstává nejen neřešena, ale také nedostatečně reflektována. Demokratická levice stojí před problémy, které náhle není schopna řešit, a někdy je ani není schopna či snad ochotna pochopit, v jejich jádru a nanejvýš se omezuje na více či méně úspěšné léčení příznaků.
Zelení nejsou reprezentativní pro celou levici a s kritickými názory na omezování neekologických surovin se lze setkat i v sociální demokracii (tam to přiblížení se "pracujícím" je znatelnější). umím si představit, že by podobné postoje zaznívaly i mezi komunisty.
Druhým problémem je, co je ten "neprivilegovaný" člověk. Ve skutečnosti není drtivá většina lidí na světě ani čistě privilegovaná, ani čistě neprivilegovaná. Vezmu-li sebe samotnou, tak v České republice jsem privilegovaná tím, že jsem bílá Češka, z vyšší společenské třídy, chodím na prestižní školu a jsem bez náboženského vyznání. Jsem ale také (minimálně v některých kruzích) neprivilegovaná tím, že jsem mladá, žena, hlásím se k levici, stále studuji (tzn. nepracuji ani na částečný úvazek) a ještě několik dalších věcí, které zde nechci uvádět. Takže se nabízí otázka, na koho má vlastně levice cílit - podle mě by měla cílit na celou společnost, protože levicové hodnoty zaručují ochranu všem bez ohledu na privilegia, kterými lidé disponují.
Já znám několik věřících docela dobře, ale žádný z nich si nikdy na tohle nestěžoval.
A ještě jsem chtěla upozornit, že by se asi neměly směšovat pojmy "být bez vyznání" a "nebýt věřící". Vyznání je obvykle administrativní záležitost, (oficiální) příslušnost ke konkrétní církvi nebo náboženské skupině. Aspoň dřív se to tak chápalo.
Autor nejdříve vcelku jasné definuje bídu levice, ale pak, z neznámých důvodů, vidí jako řešení sociálně demokratické východisko. Proč, jak? Z ničehož nic, lépe psáno z bídy současných sociálních demokracií, na které lidé nahlíží se stejným odporem, jako na pravicové etablované strany, socani náhle prozřou, začnou dělat levicovou politiku, zbaví se vyžírek ve svých vedeních a lidé k nim najednou zahoří láskou? Kdy se tento přerod uskuteční a jak? Tohle by mě opravdu zajímalo.