Před blížícími se evropskými volbami se debatuje o to, jaké jsou hlavní otázky pro další směřování Evropské unie. O tom, jaké odpovědi by na dnešní problémy Evropy mělo dát sociálnědemokratické hnutí a demokratická levice, se diskutovalo 10. dubna v Krakově na Forum Europe, semináři organizovaném Nadací Friedricha Eberta. Jaké odpovědi by to konkrétně měly být, ovšem nikdo příliš netuší.

Sociální demokracie a demokratická levice

Důvodů je více: krize občanské společnosti, mizení a privatizace veřejného prostoru, či krize klasické parlamentní demokracie.

Klíčovým faktorem, o němž se však v Krakově nehovořilo, je ovšem také esenciální pluralita současných levicových východisek a názorů. Slovo esenciální zde přitom neužívám jako floskuli, mým cílem je podtrhnout fakt, že neexistence jednoho dominantního paradigmatu, které by tvořilo rámec pro interpretaci dnešní situace a formulování možných východisek je dnes snad jediným společným znakem současného evropského levicového hnutí.

O zcela jasném ideologickém východisku se přitom nedá mluvit ani v případě dnešní sociální demokracie. Současné demokratické levicové hnutí je tvořeno řadou více či méně provázaných a spolu komunikujících politických projektů a hnutí vytvářejících svá vlastní paradigmata a vytyčujících si partikulární cíle.

Při různých příležitostech spolu v různé míře spolupracují nebo se doplňují, pořád však spíše existují vedle sebe. V situaci relativního ekonomického růstu a prosperity kapitalistické společnosti, kdy pro majoritu nejsou základní existenční otázky na pořadu dne, se pluralita různých partikulárních politických agend stává součástí kapitalistického společenského diskurzu, je určitým doplňkem podílejícím se na pestré mozaice mýtu o kapitalismu s lidskou tváří.

Jednotlivé partikulární diskursy ovšem nejsou schopny společenskou realitu v její komplexnosti reflektovat (a ani to víceméně není jejich cílem).

V době krize kapitalistického paradigmatu se tak dostáváme do situace, kdy partikulární problémy společnosti rostou, přičemž jejich systémová příčina zůstává nejen neřešena, ale také nedostatečně reflektována. Demokratická levice stojí před problémy, které náhle není schopna řešit, a někdy je ani není schopna či snad ochotna pochopit, v jejich jádru a nanejvýš se omezuje na více či méně úspěšné léčení příznaků.

Toto lze ilustrovat na příspěvku jednoho z účastníků panelu D. Szweda, který se zaměřil na otázku decentralizace výroby energie a její společenskou kontrolu. V žádném případě toto téma nechci zlehčovat či zpochybňovat jeho relevantnost, dost možná se tu nejedná o nic menšího, než je přežití lidstva jako takového.

Musím však trvat na tom, že pokud má být otázka obnovitelných zdrojů a výroby energie jako takové nejen sanována, ale také skutečně vyřešena, musí být zasazena do širšího rámce sociálně-emancipačního projektu, který reflektuje příčiny současné krize v celé jejich komplexnosti, nabízí možnost jejich napravení a poskytuje neprivilegovanému člověku přinejmenším možnost co nejdůstojnějšího přežití.

Pokud tedy například zelené hnutí prosazuje v době krize a rostoucí nezaměstnanosti zákaz spalování nekvalitního (a tedy levného) uhlí v domácnostech a jako jediné pozitivní řešení nabízí neurčitý příslib zelené (a stále kapitalistické) ekonomiky (jejíž uskutečnění je v nejoptimističtějších odhadech otázkou několika let), nelze se divit, že se setkává s nevolí a nepochopením veřejnosti, jejímž přirozeným zájmem je ekonomickou krizi přežít.

Levice jednoduše přestala rozumět pracujícímu člověku a pracující člověk přestal rozumět levici. Celoevropský růst popularity populistických a fašistických sil je nechutným, ale přirozeným vyústěním tohoto stavu.

Sociální hnutí, které se hlásí k idejím antielitářství a rovnosti si jednoduše nemůže žádnou formu byť i jen plíživého elitářství a odtrženosti od neprivilegovaných lidí dovolit; jinak se stává jen jedním z rozporů současné společnosti, nikoli jejich reflexí či snad dokonce potenciálním nástrojem pro jejich odstranění.

Evropská unie se jeví, co do svého ideového základu, jako stále zamrzlá v období bezčasí studené války.

Absence Evropy

Druhou oblastí, které se diskusní panel věnoval (a které byl určen především), byla Evropská unie a politické výzvy, před kterými stojí. Panel byl věnován dvěma z nich: jednak otázce neexistující společné evropské zahraniční politiky a jednak rostoucí popularitě antievropských a fašizujících nálad ve společnosti.

Pokud úvodní část věnovaná hodnocení pětadvaceti let ekonomické a společenské transformace působila dojmem názorové roztříštěnosti, následující dva diskusní bloky tento dojem jen umocnily.

Evropská unie se jeví, co do svého ideového základu, jako stále zamrzlá v období bezčasí studené války, řečeno s německým filozofem Peterem Sloterdijkem, „ve věku absence Evropy“, kdy byly hlavní osy politického rozhodování přesunuty ze starého kontinentu do Washingtonu a Moskvy a Evropa, rozdělená a ponížená na subjekt cizích zájmů a zbavená jakékoli vůdčí ideje, se pod dojmem neustále hrozící jaderné apokalypsy utápěla ve svém nově objeveném konzumním nihilismu.

Po zhroucení ideálů roku 1968 pak na jakékoli pozitivní řešení, či alespoň na uvažování o něm rezignovala a začala prostě obchodovat a pouze obchodovat. Obchod a vzájemné licitování o procenta z cel a přerozdělování dotací se staly rámcem a hranicí evropského myšlení.

Nejzřetelněji se absence jakéhokoli funkčního narativu projevila v diskusi o evropské zahraniční politice a poměru Evropy k ukrajinské krizi, kdy se panelisté a panelistky nedokázali shodnout ani na popisu a interpretaci současné situace. Na mysl tane paralela s řadou partikulárních, se sebou a vedle sebe spolupracujících hnutí (kterým v této rovině říkáme národní státy), s téměř programovou absencí jakékoli hlavní ideje. Evropa tváří v tvář ukrajinské krizi odhaluje svou fatální paralýzu.

Tato absence jakékoli „ideje Evropy“ se přitom promítá i do vnitřního politického života Evropské unie, kde se projevuje právě nárůstem antievropských a fašizujících politických sil. Je-li jádrem myšlenky EU pouze hospodářský růst, je jen přirozené, že vakuum vzniklé v období absence růstu zaplní ideje jiné, založené na odporu proti selhávajícímu konceptu: tedy izolacionismus, paternalismus a odporu k integraci, které spolu s rostoucím sociálním konfliktem tvoří skvělou živnou půdu pro růst fašistických nálad ve společnosti.

Sociálnědemokratické východisko

Současný politický rámec Evropské unie je neudržitelný a potřebuje přehodnocení. Východiskem k reformulování naší představy Evropy musí být kritická reflexe současného stavu. Je třeba se zbavit falešného „eurosentimentu“ (nebo, jak říká například Jan Keller, „eurohujerství“) a vytvořit kulturu pozitivní kritiky.

Jak zaznělo na Forum Europe, je třeba osvojit si nové užití kategorie „euroskeptik“ (který je třeba odlišit od kategorie „antievropan“); být skeptický a kritický je samo o sobě předpokladem jakéhokoli pokroku a pokud má mít politický projekt Evropské unie budoucnost, musí mít efektivní nástroje pro vlastní sebereflexi a sebekritiku a zároveň musí být projektem dynamickým a připraveným reagovat na proměňující se prostředí mezinárodní politiky.

Především si však Evropa musí určit svou vůdčí ideu, či přesněji, ujasnit si, jaká jsou politická a ideová východiska a cíle pokračující evropské integrace. Musí to být hodnoty, které překračují rámec pouhých obchodních dohod a představy Evropy „řízené jako firma“ podle manažerských příruček. Projekt Evropa jednoduše potřebuje najít důstojný a ryze „evropský“ obsah, musí se zbavit technokratismu.

Zde se nabízí sociálnědemokratické hnutí jako jeden z vhodných zdrojů hledání nové evropské identity. Sociálnědemokratickou ideu, ideu sociálního státu jednoduše chápu jako ideového dědice evropské humanistické tradice a ve vhodném pojetí jako její rozvinutí.

Je však nutné, aby sociální demokracie dokázala vybřednout z postmoderního relativismu a za své základní východisko si zvolila neprivilegovaného člověka a za svůj cíl jeho pozvednutí a ochranu a aby si dokázala důvěru neprivilegovaných lidí získat zpět každodenní poctivou politickou prací. Nechopí-li se sociální demokracie šance, kterou nám dnešek poskytuje, udělají to za ni rády zcela jiné politické síly. Téměř by se chtělo napsat, že je naší povinností šanci, kterou nám dává naše doba, nepromarnit.