Letos v květnu budeme opět volit do Evropského parlamentu. Tlačenice na mandáty pro práci v Štrasburku a Bruselu bude zřejmě růst, protože při rozšíření EU na dvacet osm členských zemí klesl počet europoslanců z 766 na 751. Počet poslanců volených za Českou republiku se tak dále sníží na dvacet jedna (v roce 2004 jich bylo ještě dvacet čtyři).

To ale není hlavní důvod mimořádnosti těchto voleb. Hlavní je, že tyto volby probíhají v době, kdy Evropa je dlouhodobě zasažena hlubokou krizí, která otevřela otazník nad budoucností celého integračního projektu. S tím se probouzí silný národní egoismus a xenofobie a na okrajích politického spektra sílí snaha démonizovat EU.

Dnes tedy více než jindy před námi stojí úkol vrátit smysl evropské integraci. Nepromarnit naději, kterou do vize společného evropského domu po staletích národních řevnivostí vkládaly celé generace.

Nadcházející volby budou nejen součástí zápasu o budoucnost Evropy, ale budou probíhat i v době desátého výročí přijetí ČR do EU. Východiskem je tedy rozbor tohoto desetiletí. Respekt k vůli občanů ČR v referendu z roku 2003 znamená i respekt k existenci samotné EU. Vždyť na podzim také vzpomeneme 25. výročí pádu berlínské zdi a není proč znovu dávat „another Brick in the Wall“.

Z ultrakonzervativních a populistických kruhů přichází stále silnější zpochybňování evropského projektu jako takového. Jsou ve své xenofobní nenávisti schopni dokonce malovat na unijní vlajku hákový kříž. Já tvrdím, že nastolovat otázku vystoupení z EU je neopodstatněné, mimo EU by nám bylo hůře než uvnitř. Faktem však je, že více jak polovina Čechů se necítí být občany EU a že pro nespokojenost mají i důvod.

Být kritický vůči současnému fungování EU neznamená být protievropský. Občané vesměs oceňují volný pohyb zboží, osob i kapitálu. Nespokojeni jsou spíše s podobou společných pravidel.

To ale neznamená, že by politická levice měla stát v jedné řadě s těmi, pro které je EU příliš sociální a příliš omezující pro volný trh a zhodnocování kapitálu. Je přeci možné mít za cíl přebudovat Evropu na základě solidarity a suverenity lidu. Učinit unijní pravidla méně byrokratická a účinnější k tomu, co občany EU nejvíce trápí.

Instituce EU jsou odcizené lidem, místo mírové a humanitní Evropy občanů je EU vnímána jako Evropa elit, byrokracie a výdajových škrtů. K největším euroskeptikům patří právě ČR. S klesající podporou EU neustále klesá i volební účast v evropských volbách.

V prvních volbách před třiceti pěti lety (ještě v rámci Evropského společenství) byla účast 67,2 % a každým rozšířením tato účast klesala — v roce 1999 to bylo už jen 52,9 %. V posledních volbách v roce 2009 činila účast v celé EU 43,1 % a v ČR dokonce jen 28,2 %.

Lisabonská smlouva z roku 2009 neodstranila handicap deficitu demokratické výstavby EU. Jde zejména o pravomoci Evropského parlamentu proti Evropské komisi, která příliš centralizuje moc a je vzdálená požadavkům Evropanů.

Proto je na místě požadavek demokratizace evropských institucí, které umožní větší účast veřejnosti a jednotlivých zemí na koncipování a uskutečňování evropské politiky. Pozornost si žádá i vedení lidových kampaní a využití evropského referenda k alternativním návrhům.

EU by měla také aktivněji bránit sociálnímu dumpingu ze strany zemí, které založily svou strategii rozvoje konkurenceschopnosti na nedodržování základních sociálních a pracovních práv. Více přitom využít prostoru EU k obraně i dalšímu rozvoji sociálního státu. Nový model ekonomického rozvoje by měl sloužit životní úrovni lidu a ne finančním trhům.

Pokud má mít integrovaná Evropa také vlastní globální odpovědnost, tak s důrazem na hodnoty míru, spravedlivosti, solidarity, lidských práv a na dialog různých kultur a civilizací, bez návratů k recidivám studené války. Strážit hodnoty, které vzešly z evropské půdy jako úcta k lidské důstojnosti a osvícenecký racionalismus.

Proevropská levice by do volebního klání měla přijít s vlastní vizí jiné Evropy — se systémovou alternativu, která překročí současný monopol globálního kapitálu a neoliberálního konsensu na civilizační vývoj a která se bude opírat o koncept trvale udržitelného rozvoje.

Otevřenost možnosti širšího konsensu nad evropským projektem jak osvobodit práci i přírodu z podřízení zájmům kapitálu by měla přitom stát nad krátkodobými stranickými a provinciálními zájmy.