Důvěra v Evropskou unii podle šetření veřejného mínění Eurobarometer 78 (data za druhé pololetí 2012) povážlivě klesla, a to nejen v zemích nejvíce ohrožených tzv. krizí eurozóny, ale také v zemích tradičně velmi proevropských. Zejména srovnání současné důvěry v instituce EU s daty z předkrizového roku 2007 vypadají dramaticky. Spolu s tím, jak po Evropě rostou antievropské politické strany a hnutí jako houby po dešti, jsou obavy o budoucnost integračního projektu namístě.

Z průzkumů především vyplývá skutečnost, že důvěra v EU klesla jak v zemích, které procházejí kúrou úsporných opatření, tak v zemích konsolidovaných, které ručí za závazky ostatních. Tento moment svědčí o nárůstu vzájemné nedůvěry — obě skupiny států se vnímají jako oběti dluhové krize. V šesti nejlidnatějších zemích Unie, které představují zhruba 350 milionů z půlmiliardy občanů EU, dosáhly hodnoty důvěry v EU historického minima.

Přesto však nelze výsledky průzkumů číst černobíle: nedůvěra v evropské instituce totiž není kontrapunktem k důvěře v národní vlády. Obecně platí, že lidé nedůvěřují v krizovém období ani národním politikům, protože nevěří, že národní recepty mohou uzdravit ekonomiku jejich zemí v globalizovaném prostředí. V této souvislosti je zajímavé, že ve všech zemích, kde se důvěra v EU propadla, si většina občanů nepřeje vystoupení z EU.

Eurobarometer přinesl zároveň další zjištění, která euroskepsi silně relativizují. Velká většina občanů EU (85 %) je například přesvědčena, že by členské země měly navzájem daleko více spolupracovat. Více než polovina obyvatel EU (53 %) si myslí, že EU vyjde z krize nakonec posílena. Přesvědčivá většina (61 %) evropských občanů je toho názoru, že EU disponuje dostatečnou mocí a prostředky, aby ve světovém hospodářství hájila zájmy Evropy. Unie je většinou dotázaných označována jako ten aktér, který je nejspíše schopen přijmout opatření proti důsledkům finanční a hospodářské krize.

Role národních států a situace v České republice

Euroskepticismus nepůjde překonat jednoduchými opatřeními a bude zapotřebí soustavné práce s veřejností zejména na úrovni členských zemí. Z výše uvedeného je zřejmé, že každý člen Unie musí začít sám u sebe. Zní to prostě a srozumitelně, ale pokud se střízlivě zamyslíme nad stavem politiky v České republice, je jasné, že to nebude snadný úkol. Máme stát, který po léta masivně profituje z fondů EU, tzn. z  daňových transferů z bohatších zemí Unie. Přesto je u nás kupodivu euroskepse téměř mainstreamem jak ve vládě, tak v převážně pravicově-liberálních médiích. Namísto toho, aby se v našem veřejném prostoru odehrávalo soupeření ideí směřujících k budoucnosti celé EU, daleko spíše jsme svědky nediferencovaného nadávání na údajně byrokratický a svobodu omezující Brusel. Pokud se tento provincionalismus nezastaví, čeho se můžeme nadát, až se ČR stane čistým plátcem do rozpočtu EU?

Politická gramotnost je v naší zemi stále velmi nízká, lidé často nechápou ani princip dělby moci ve vlastním státě, natož pak fungování EU. Zlepšení tohoto stavu je třeba očekávat především od české vlády a dalších národních aktérů, o politické a občanské vzdělávání se přece nemůže starat výhradně EU.