Mario Draghi, prezident Evropské centrální banky, minulý týden na Katolické akademii v Mnichově odhodil masku chladného technokrata a proměnil se, na chvíli, v emancipátora prodchnutého mravním zápalem. Jak jinak si lze vysvětlit některé jeho výroky, nejdůležitější z nichž se, v poněkud komprimované a zkarikované podobě, objevili i v českých médiích? Ale pojďme se na zajímavou přednášku Maria Draghiho podívat podrobněji.

Mario a etika

V jezuitské škole údajně dnešního prezidenta jedné z nejmocnějších evropských institucí učili, že usilování o zajištění materiální existence musí být doplněno usilováním o udržení integrity a mravním poselstvím, že konečný smysl lze nalézt ve  službě sociální spravedlnosti a férovosti. Že bez etiky není skutečného rozvoje. Že nemůžeme vytvářet ekonomický model založený čistě na samoregulujících se trzích a jednotlivcích jednajících na těchto trzích dle zásady, že vše je dovoleno. Že v konečném důsledku se musíme řídit vyššími morálními standardy a pevnou vírou ve vytvoření ekonomického řádu sloužícího každému člověku. Draghi rovněž mluvil o znovuvyvstávání sociální otázky, o potřebě skloubit svobodné podnikání a individuální ziskovou motivaci se zájmem o společné dobro a solidaritou se slabými.

Toto vše je sice pěkné a jistě by to většina obyvatel Evropské unie podepsala. Snad kromě nás, kdo se domníváme, že v systému založeném na kapitálu, tedy vztahu dominance mrtvé práce nad živou prací, na odcizení, komodifikaci, zbožním fetišismu, falešné svobodě konzumerismu nelze etické otázky uspokojivě zodpovědět, a že moralistní úvahy o krocení kapitálu a kapitalismu jsou jen májou, závojem iluzí, mlhou vytvářenou v lepším případě z neznalosti a nepochopení, v horším coby zbraň v boji. Ale i pokud si odpustíme radikálnější náhledy, jsou Draghiho výroky v příkrém rozporu s realitou a reálnou politikou jak ECB, kterou řídí, tak vlád států eurozóny. Draghi líbivě mluví, ale již ne tak hezky koná.

Podle skutků jejich poznáte je

První , co by nás mělo zarazit na řečech o etice je samotná osoba mluvčího. Mario Draghi není teoretický normativní ekonom. Není ani morální filosof. Dá se říci, že se výrazně ušpinil praktickou, podle mého názoru vysoce neetickou činností v hned několika pilířích neoliberálního řádu. V osmdesátých letech, v éře, kdy byla Světová banka výrazně dominována neoliberální ideologií, kdy podporovala programy strukturální adaptace vnucované Mezinárodním měnovým fondem chudým — i těm nejchudším - zemím, často za cenu nezměrných lidských tragédií hraničících s genocidou, byl Mario Draghi výkonným ředitelem, tedy členem vrcholného managementu této instituce.

A bylo ještě hůře. V letech 2002 až 2005 působil náš moralista ve funkci místopředsedy představenstva a výkonného ředitele Goldman Sachs International a byl i členem řídícího výboru mateřské společnosti, tedy Goldman Sachs. Od člověka, který pracoval na takto vysoké pozici pro jakéhokoli nadnárodního finančního zprostředkovatele, a speciálně pro nechvalně známou společnost Goldman Sachs, zní vzletné fráze o morálce a potřebě podrobit ekonomický systém službě rozvoji člověka skutečně podezřele, či licoměrně, či jako vrcholný cynismus, jak je komu libo. A to i pokud by Mario Draghi mluvil pravdu o své neúčasti v čachrech se swapy, které společnost Goldman Sachs organizovala pro řeckou pravicovou vládu a které sloužily k zakrytí dluhu Řecka právě před Evropskou centrální bankou...

Mario a měnová politika

Od morálně filosofické teorie k ekonomické praxi. Mario Draghi se obsáhle vyjádřil k měnové politice Evropské centrální banky. Podle jeho tvrzení kráčí ECB na tenkém laně mezi Skyllou hrozby inflace a Charybdou klesající důvěry obyvatel a hlavně investorů v euro. Evropská centrální banka samozřejmě podle něj přednostně dbá o stabilitu měny. Protože nestabilita měny, inflace, je hrozbou samotnému liberálnímu řádu světového ekonomického systému.

Bylo lze vyslechnout dojemné argumenty o tom, jak inflace škodí především penzistům a nezaměstnaným a obecně všem znevýhodněným a slabším členům společnosti, kteří jsou prý závislí na fixním příjmu. To je velmi legrační v kontextu dnešní Evropy, kdy nezaměstnaní zhusta nedostávají vůbec žádné podpory, sociálně slabým jsou dávky drasticky škrtány a penzistům jsou důchody snižovány i o desítky procent. Několikaprocentní případná inflace je to poslední, čeho by se měli tito lidé obávat. Stejně tak zaměstnanci.