Mario Draghi, prezident Evropské centrální banky, minulý týden na Katolické akademii v Mnichově odhodil masku chladného technokrata a proměnil se, na chvíli, v emancipátora prodchnutého mravním zápalem. Jak jinak si lze vysvětlit některé jeho výroky, nejdůležitější z nichž se, v poněkud komprimované a zkarikované podobě, objevili i v českých médiích? Ale pojďme se na zajímavou přednášku Maria Draghiho podívat podrobněji.

Mario a etika

V jezuitské škole údajně dnešního prezidenta jedné z nejmocnějších evropských institucí učili, že usilování o zajištění materiální existence musí být doplněno usilováním o udržení integrity a mravním poselstvím, že konečný smysl lze nalézt ve  službě sociální spravedlnosti a férovosti. Že bez etiky není skutečného rozvoje. Že nemůžeme vytvářet ekonomický model založený čistě na samoregulujících se trzích a jednotlivcích jednajících na těchto trzích dle zásady, že vše je dovoleno. Že v konečném důsledku se musíme řídit vyššími morálními standardy a pevnou vírou ve vytvoření ekonomického řádu sloužícího každému člověku. Draghi rovněž mluvil o znovuvyvstávání sociální otázky, o potřebě skloubit svobodné podnikání a individuální ziskovou motivaci se zájmem o společné dobro a solidaritou se slabými.

Toto vše je sice pěkné a jistě by to většina obyvatel Evropské unie podepsala. Snad kromě nás, kdo se domníváme, že v systému založeném na kapitálu, tedy vztahu dominance mrtvé práce nad živou prací, na odcizení, komodifikaci, zbožním fetišismu, falešné svobodě konzumerismu nelze etické otázky uspokojivě zodpovědět, a že moralistní úvahy o krocení kapitálu a kapitalismu jsou jen májou, závojem iluzí, mlhou vytvářenou v lepším případě z neznalosti a nepochopení, v horším coby zbraň v boji. Ale i pokud si odpustíme radikálnější náhledy, jsou Draghiho výroky v příkrém rozporu s realitou a reálnou politikou jak ECB, kterou řídí, tak vlád států eurozóny. Draghi líbivě mluví, ale již ne tak hezky koná.

Podle skutků jejich poznáte je

První , co by nás mělo zarazit na řečech o etice je samotná osoba mluvčího. Mario Draghi není teoretický normativní ekonom. Není ani morální filosof. Dá se říci, že se výrazně ušpinil praktickou, podle mého názoru vysoce neetickou činností v hned několika pilířích neoliberálního řádu. V osmdesátých letech, v éře, kdy byla Světová banka výrazně dominována neoliberální ideologií, kdy podporovala programy strukturální adaptace vnucované Mezinárodním měnovým fondem chudým — i těm nejchudším - zemím, často za cenu nezměrných lidských tragédií hraničících s genocidou, byl Mario Draghi výkonným ředitelem, tedy členem vrcholného managementu této instituce.

A bylo ještě hůře. V letech 2002 až 2005 působil náš moralista ve funkci místopředsedy představenstva a výkonného ředitele Goldman Sachs International a byl i členem řídícího výboru mateřské společnosti, tedy Goldman Sachs. Od člověka, který pracoval na takto vysoké pozici pro jakéhokoli nadnárodního finančního zprostředkovatele, a speciálně pro nechvalně známou společnost Goldman Sachs, zní vzletné fráze o morálce a potřebě podrobit ekonomický systém službě rozvoji člověka skutečně podezřele, či licoměrně, či jako vrcholný cynismus, jak je komu libo. A to i pokud by Mario Draghi mluvil pravdu o své neúčasti v čachrech se swapy, které společnost Goldman Sachs organizovala pro řeckou pravicovou vládu a které sloužily k zakrytí dluhu Řecka právě před Evropskou centrální bankou...

Mario a měnová politika

Od morálně filosofické teorie k ekonomické praxi. Mario Draghi se obsáhle vyjádřil k měnové politice Evropské centrální banky. Podle jeho tvrzení kráčí ECB na tenkém laně mezi Skyllou hrozby inflace a Charybdou klesající důvěry obyvatel a hlavně investorů v euro. Evropská centrální banka samozřejmě podle něj přednostně dbá o stabilitu měny. Protože nestabilita měny, inflace, je hrozbou samotnému liberálnímu řádu světového ekonomického systému.

Bylo lze vyslechnout dojemné argumenty o tom, jak inflace škodí především penzistům a nezaměstnaným a obecně všem znevýhodněným a slabším členům společnosti, kteří jsou prý závislí na fixním příjmu. To je velmi legrační v kontextu dnešní Evropy, kdy nezaměstnaní zhusta nedostávají vůbec žádné podpory, sociálně slabým jsou dávky drasticky škrtány a penzistům jsou důchody snižovány i o desítky procent. Několikaprocentní případná inflace je to poslední, čeho by se měli tito lidé obávat. Stejně tak zaměstnanci.

Ve skutečnosti je dobře známo, že inflace a obecněji cenové nestability se obávají a dlouhodobě s ní prostřednictvím svých institucí, mezi něž patří i centrální banky, bojují právě bohatí. Tak lze vysvětlit až chorobnou dlouhodobou posedlost inflací Deutsche Bundesbank, nyní převtělené, včetně této posedlosti, do Evropské centrální banky. Tak lze vysvětlit, proč se Mario Draghi a jemu podobní nezabývali obludnou inflací cen aktiv v Irsku, Portugalsku a především v USA. Protože je vždy zajímala jen případná inflace v cenách spotřebního zboží a služeb, která v konečném důsledku, přes transmisní mechanismus zvyšujících se mzdových požadavků tam, kde nejsou pracující zcela a úplně zkroceni, snižuje v konečném důsledku míru vykořisťování a tím ziskovost kapitálu. A to je oč tu běží, běželo a běžet bude.

Primární zájem, tedy zvyšovat míru ziskovosti kapitálu, skrývá Mario Draghi pod několik vrstev polopravd a lží. Dobře ví, že riziko inflace v eurozóně v krizi nehrozilo a nehrozí, spíše naopak. Přesto považuje za potřebné tohoto umělého strašáka vytahovat, zřejmě jako vzkaz všem pracujícím ve smyslu — dejte si pozor, může být ještě hůře, pokud si budete vyskakovat, utáhneme kohouty v monetární politice, stejně jako jsme donutili vaše volené zástupce je utáhnout v politice fiskální… Ale pojďme dále.

Při svém kráčení po napnutém laně provádí, právě při vědomí, že inflace nehrozí, velmi permisivní a expanzivní monetární politiku. Jak Mario zmiňuje, dodávají bankám, protože eurozóna je zóna bank a ne lidí, tolik likvidity, kolik jen potřebují. Dodávají jí dokonce tolik, že si banky získané prostředky ihned u ECB ukládají. Draghi nepřizná, že se evropské ekonomiky nacházejí v pasti likvidity, stejně jako to nechce přiznat FED či Bank of England.

Všichni stále věří, že banky prakticky zdarma — úrokové sazby centrálních bank se pomalu ale jistě blíží nule — získané peníze půjčí podnikům a to nastartuje ekonomický růst a tvorbu pracovních míst a zklidní „lidské zdroje“, které začínají být neklidné. Ve skutečnosti tím ale jednak podporují kasnový kapitalismus a obludnou nemorálnost vyplácení bonusů bankéřům polozkrachovalých a někde i poloznárodněných bank; jednak, viděno očima liberálních ekonomů a příznivců kreativní destrukce, udržují zombie podniky v chodu a výrobní kapacity neefektivně využité. Tato politika je špatná, ať již vidíme evropskou ekonomiku prizmatem keynesiánské, marxistické nebo i neorakouské ekonomické školy.

Signifikantní je prostor, který Mario Draghi věnuje rozebírání otázky nezávislosti ECB. Ujišťuje auditorium, že ECB zůstává a zůstane nezávislou. Na rozhazovačných a populistických vládách, zní v podtextu. A má pravdu. Především je ale nezávislá na zájmech evropského lidu. Na čem nezávislá není, nikdy nebyla a nikdy nebude, což je zjevné už jen z faktu, že v jejím čele stojí manažer Goldman Sachse, jsou zájmy kapitálu. Jsou to právě zájmy kapitálu, které čouhají jako sláma z bot úsporným opatřením vnucovaným ECB a nejen ECB národním vládám, požadavkům na fiskální disciplínu, požadavkům na privatizaci a zničení veřejných služeb.

Mario a vlády eurozóny

ECB má na starosti monetární politiku. Může sypat peníze bankám za nulový úrok a sledovat, jak s těmito penězi hrají hry na trzích finančních derivátů, swapují je či si je vyplácejí jako zasloužené bonusy. Mario ale zdůrazňuje, že ECB nemůže napravovat nezodpovědné rozpočty, zachraňovat nezdravé banky či provádět nutné strukturální změny v evropských ekonomikách. Alespoň ne přímo. Smlouvy o měnové unii totiž výslovně počítají se zachováním fiskální politiky v působnosti národních vlád.

ECB ale může vytvořit tlak prostřednictvím monetární politiky či prostřednictvím vyjádření, analýz, doporučení a expertních stanovisek. A zde je právě jádro pudla. Mario Draghi cituje katolickou sociální nauku: práce i kapitál jsou nezbytnými složkami výrobního procesu. Zkrátka bez kapitálu to nejde, a je třeba se více či méně, podle míry pravicovosti konkrétního vykladače katolické sociální nauky, podrobit.

Proto Mario Draghi velebí dosud provedené reformní kroky vlád, chválí snižující se deficity, škrty, strukturální přizpůsobení. Především v zemích, které obdržely finanční pomoc. Aby také ne, pokud by vlády těchto zemí neškrtaly jako divé a nezašlapávaly své občany do země, pomoc by nedostaly. Takže až tak obdivuhodné to není. Kupodivu zmiňuje pan prezident i některá negativa. Pozitivní efekty strukturálních přizpůsobení se ještě nematerializovaly. V eurozóně je devatenáct milionů nezaměstnaných — a je navíc otázkou, kolik je jich doopravdy, kolik bylo vyškrtáno a vyloučeno z evidencí či má alespoň, tak jako v Německu, jednu hodinu denně práci na nejprekarizovanějším jednoeurovém místě a tudíž není počítáno mezi nezaměstnané — a další přibývají.

Zde se opět projevuje Draghiho licoměrnost. Z jeho slov o nezaměstnanosti sálá smutek. Prý jde o tragédii, která promarňuje vitalitu „našich“ dělníků. Je s podivem, že nemluví rovnou o „rukou“, tak jako kapitalisté v devatenáctém století v Anglii. Draghi ale dobře ví, že vysoká nezaměstnanost je pro zájmy těch, které zastupuje, pozitivní. Stejně tak je pozitivní pro udržování cenové stability. Právě plná zaměstnanost vede k snižování disciplinovanosti pracujících, k nárůstu mzdových požadavků, k snižování míry zisku, případně i k nárůstu cen zboží a služeb, a tím k inflaci.

Naopak vysoká nezaměstnanost, udržování rezervní armády lidských zdrojů, umožňuje kapitalistům flexibilně nabírat nové pracovníky v případě potřeby, zlepšuje disciplínu těch stávajících skrze transmisní mechanismus strachu a existenční nejistoty, umožňuje zvyšovat tlak na intenzifikaci práce a podobně. Stejně působí i ořezávání sociálních dávek, zvyšování věku odchodu do důchodu, zvyšování flexibility pracovního práva, zavádění různých nových progresivních forem pracovních vztahů, jako jsou stáže zdarma, sdílení pracovního místa a podobně. Některé tyto mechanismy mohou na první pohled působit i pozitivně, emancipačně, jako prostředky k zvyšování míry svobody jednotlivců ve výrobní sféře. Před druhým pohledem ale neobstojí. Zřetelně se v jejich praktické implementaci a fungování zobrazuje třídní zájem.

Vysoká nezaměstnanost tedy není tragédií. Je nutnou, nikoli ale postačující, podmínkou strukturálního přizpůsobení. Aby ekonomiky zemí eurozóny byly konkurenceschopné, je nutné zničit výdobytky pracujících vybojované v dvacátém století a přivést evropskou pracovní sílu do století jedenadvacátého, století Číny. A v tomto století není pro zkracování pracovní doby, vysokou ochranu před svévolným propouštěním, před šikanou a zneužíváním postavení ze strany zaměstnavatele či pro silný veřejný sektor, kam se mohou pracující utéci před zacházením ze strany kapitalistů, místo.

Stejně tak není místo pro bezplatné veřejné služby, byť jsou mnohem efektivnější, než ty poskytované soukromým sektorem, především v oblasti zdravotnictví, zásobování vodou, elektřinou, ve veřejné dopravě, vědě či vzdělání. Toto vše je třeba strukturálně přizpůsobit lídrům v oblasti využití lidských zdrojů, Bangladéši, Filipínám a Číně.

Mario a spravedlivá společnost

Pomalu se dostáváme k zlatému hřebu přednášky, k závěru. Vlády musejí, podle Maria Draghiho, řešit strukturální problémy ve svých ekonomikách. Například příliš rigidní pracovní právo. Musejí ulehčit podnikatelům v jejich strastiplném podnikání, odstranit zbytečné regulace a překážky. Zajistit, aby všichni platili daně — hlavně tolik oblíbené nepřímé, placené především pracujícími a dopadající degresivně, to sice Mario neříká, ale tím směrem jsou vlády vedeny a tlačeny.

Musejí zajistit, aby veřejný sektor sloužil skutečně veřejnosti. Především kapitalistům, aby soudy dobře soudily dlužníky, aby policie zatýkala demonstranty, aby všichni případní rozvraceči byly včas rozpoznáni a eliminování. Chceme přeci malý, ale silný stát. Akceschopný, připravený vždy jednat na ochranu majetku a zájmů bohatých a obecně zájmů kapitálu. Alespoň tak vypadá realita a potlačování odporu, demonstrací a stávek v Řecku, Španělsku či Portugalsku. To je ta cesta k nejen většímu růstu, ale k více férové společnosti, kterou Mario propaguje.

Draghi se dotýká i mezigenerační solidarity. Stárnutí populace je údajně velký problém, a hned se nám moudře předestře, že jej nelze řešit dluhem. Ten jen přenáší výdaje na budoucí generace. Především ale zbytečně odčerpává prostředky do bank a k dalším finančním zprostředkovatelům. I zde se projevuje klasická licoměrnost našeho Maria. Všechny země eurozóny byly donuceny prodloužit tak či onak věk odchodu do důchodu. Stárnutí populace je to poslední, co by nás mělo v tuto chvíli trápit. Ve chvíli, kdy padesát procent mladých Španělek a Španělů nemá placené zaměstnání, jsou úvahy o přílišné zátěži mladých financováním důchodů rostoucího počtu penzistů směšné.

Navíc nikdo nenavrhuje, aby se na financování důchodových systémů více podílel kapitál ze svých zisků. Koneckonců byl to právě kapitál a jeho korporace, které odebraly část životní energie pracujících v jejich produktivním věku a bylo by jen logické, aby z výnosů takto naakumulovaného kapitálu financovaly i značnou část nákladů důchodového systému.

Každopádně je třeba reformovat, reformovat a reformovat. Jen to zajistí růst. Je zajímavé, že v přednášce prakticky nikde nezaznělo slovo privatizace, nicméně faktické kroky ECB, Měnového fondu a EK spočívají právě mimo jiné v nucení států v problémech k dalším a dalším vlnám privatizací. Je totiž samozřejmě velmi výhodné privatizovat v době krize, je výhodné přeci prodávat, pokud je vlastník v tísni a kupující to dobře ví. Tak se dosáhne optimální ceny. Ale ne pro prodávajícího, čili stát a jeho občany, ale pro kupující, vesměs nadnárodní korporace.

Reformovat je třeba, státy to přece, dle Maria Draghiho, nedělají pro technokraty z Bruselu, Frankfurtu či Washingtonu, ale pro svůj vlastní prospěch. Ano, nedělají to pro technokraty z EK, ECB či MMF, ale pro ty, jejichž zájmy tyto instituce hájí. Pro bohaté, či obecněji, pro kapitalisty. ECB, EK, MMF, SB, WTO a další instituce jsou aktéři jednající v zájmu transnacionální kapitalistické třídy.

Závěrem přednášky se Mario Draghi opět vžil do role velkého emancipátora. Znovu vyslovil tezi, s níž asi nelze nesouhlasit, jež ovšem z jeho úst zní velmi cynicky, a to že ekonomika musí sloužit a být podřízena lidskosti. Vyjmenoval velké úspěchy evropské integrace, především pak údajnou nepředstavitelnost války uvnitř Evropy. Uvidíme. Mír je skutečně základním předpokladem prosperity a dobrého života lidí nejen v eurozóně, ale na celé planetě. Válka mezi státy v  eurozóně je skutečně nepravděpodobná. Nesloužila by zájmům dominantních aktérů. Mario Draghi sice zmiňuje obtíže a problémy lidí v některých zemích, ale radí vytrvat, zatnout zuby, reformovat a držet za jeden provaz. Radí zapřáhnout tržní mechanismus a donutit jej sloužit lidstvu.

Všechny tyto vzletné fráze o míru a službě jsou ale právě jen frázemi a floskulemi. Mír totiž v Evropě není. Zuří zde válka, sice válka nízké intenzity, ale zato válka velmi vytrvalá. Je to třídní válka, válka bohatých proti chudým, privilegovaných proti neprivilegovaným. A generálem v této válce na straně kapitálu je i Mario Draghi.

Co se týče služby lidstvu, tržní mechanismus neslouží lidstvu. Slouží zrychlující se akumulaci kapitálu. Zrychlující se akumulace kapitálu a jeho permanentní nutnost expanze je naopak v rozporu se zájmy lidstva. Vede k zničení životního prostředí, základního přediva vztahů ve společnosti, solidarity i oné tolik propagované etiky. Zabíjí i Mariu Draghimu tolik drahé náboženství, resp. lidskou víru. Mlýny kapitalismu semelou jednotlivce s její či jeho svobodou, ambicemi, morálkou, láskou či solidaritou do masy lidských zdrojů nebo na druhé straně nikdy nespokojených a nenasycených personifikací kapitálu a postaví člověka proti člověku v třídním boji. Jakmile pak narazí na objektivní limity, jako je kapacita životního prostředí pojmout všemožné hromady odpadu či vyčerpá klíčové neobnovitelné zdroje, začne destrukce a nebude to destrukce kreativní.