Uplynulá volební sezóna přinesla i jeden skandál, na který se pod dojmem závěrečného volebního boje už pozapomnělo. Ministerští úředníci na vnitru neuměli při kontrole podpisů pro kandidáty spočítat správně výsledek. Rozhořčení médií a veřejnosti bylo překvapivé. Už léta přece víme, že počítat neumějí dokonce ani na ministerstvu financí.

Miroslav Kalousek je během své pestré politické kariéry vždy znovu vděčný objekt kritiky. Taková politická Rosa na kolejích: „Tak jako jazyk stále naráží na vylomený zub… a nad krajinou krouží podivnej pták, pták nebo mrak.“ Je to prostě jednička, nejlepší ministr financí, stačí vzpomenout na jeho geniální prognózu, když odhadoval po vypuknutí finanční krize v říjnu 2008 růst HDP pro rok 2009 bratru na čtyři procenta, akorát, že to bylo pak mínus 4,7. Nebo jeho zvyšování DPH, z kterého se pak vybere méně než před zvýšením. Atd., atp.

Ale i hodinky, které stojí, ukazují dvakrát denně správný čas. Nelze popřít, že Kalouskův slavný výrok: „Prožrali jsme to, proflákali. Zlaté časy v Evropě skončily,“ má něco do sebe. Spor může být ale o to, kteří „my“ to prožrali. Předpokládejme, že i přes značně vyvinuté sebevědomí dotyčného se nejedná o pluralis majestatis. Nejslavnější z českých chemiků měl dle kontextu na mysli asi nás všechny, obézní i hubené, bohaté i chudé, upachtěné dělníky i znuděné rentiéry.

To je velmi oblíbená demagogická figura. Všichni jsme na jedné lodi, až na to, že někdo dře za pár drobných ve tmě a smradu v podpalubí a někdo v salóně popíjí šampaňské a tančí. Ti v salónu, horních deset tisíc, 1%, „elity“, nebo jak je chceme nazývat, prožírají nepochybně daleko víc než všichni chudí dohromady. A pokud snad jsou mezi nimi hyperaktivní workoholici, kteří usilovně dál hromadí peníze a zároveň působí ekonomické a ekologické katastrofy, tak by bylo lepší, kdyby se flákali.

Naše civilizace titánsky plnou parou míří k nevyhnutelné kolizi, protože na kapitánském můstku jsou lidé, kteří buď neumějí počítat, nebo se bojí otočit kormidlem. Nebo je jim to fuk. Těžko říci, kam patří ministr Kalousek, ale abychom byli spravedliví, rozhodně v tom není sám. Takových politiků je nepočítaně. A vedle nich vesele poskakují ekonomové, kteří vykřikují, že jen drobná chybička se vloudila a už už zase nastane ničím nerušený růst bez hranic.

Kam skutečně směřujeme, se vyjeví, když se zeptáme, co to vlastně prožíráme. Zase platí, jak kdo. Jako lidstvo jsme už stačili spotřebovat podstatnou část sluneční energie akumulované po sta miliony let ve fosilních palivech. Přitom z té, která k zemi proudí každým okamžikem, dnes využíváme jen nepatrný zlomek. Ekologická stopa už dnes přesahuje o polovinu kapacitu planety. Už žijeme z podstaty. A rostoucí bohatství světa je čím dál tím hůř rozděleno a využíváno.

Když se podíváme, co jsme prožrali v České republice, tak ztráty nepředstavují orgie nezřízené spotřeby, jak sugeruje Kalousek. Po propadu spotřeby domácností v devadesátých letech nebyl růst nijak závratný a od propuknutí krize stagnuje nebo klesá. A klesající spotřeba prohlubuje krizi. Zato stovky miliard ztrát přinesla privatizace společenského vlastnictví do soukromých rukou, další stovky miliard sanace soukromých krachujících bank z peněz daňových poplatníků, další zdroje vytvořené prací lidí odtékají ze země jako cedníkem do daňových rájů neb jako zisky nadnárodních firem. A z daňových příjmů ukrajuje korupce.

Štědré dotace, o které se Nečas hrdlí v Bruselu, neumíme vyčerpat, protože na ministerstvech jsou úředníci, kteří neumí počítat, ale mají správné konexe a z toho, co čerpáme, se taky pořádný kus rozkrade. Takže někteří kradou a prožírají, jiní suší hubu.

Pokud chceme jít skutečně ke kořenu sebezničující tendence kapitalistické společnosti, narazíme na roli peněz a finančních institucí, jak se v tomto systému vyvinula. Jsou to peníze, které emitují komerční banky jako dluh, aniž by byly kryty reálnými již vytvořenými hodnotami. To v podstatě znamená, že v důsledku takové půjčky prožíráme už i budoucnost.

V kombinaci s úrokem, který věřitelé za takové nekryté peníze vyžadují, a který v čase roste exponenciálně, takové peněžní hospodářství zároveň aktuálně znamená velmi efektivní přerozdělování peněz od chudých k bohatým a přitom představuje enormní tlak na zvyšování produkce — aby bylo možno splatit půjčku i úrok — a zásadní mechanismus ničení planety. Konečně to, že peníze neslouží jen jako prostředek směny a uchování hodnot, ale stávají se zbožím a předmětem spekulací, cestu ke kolapsu zrychluje.

Tohle už není žádné tajemství, na těchto stránkách se o problémech finančního kapitalismu píše často. Ví, nebo může to vědět kde kdo. Ekonomové, kteří nejsou ideologicky zaslepeni, i politici, kteří cítí odpovědnost. Určitě to vědí bankéři, kteří ještě na poslední chvíli chtějí co nejvíc trhnout, aby se zabezpečili na zlé časy. A prakticky nikdo z těch odpovědných ředitelů Zeměkoule s tím nic nedělá. Konají se jen nesmělé pokusy, jako uvažovaná daň z finančních transakcí nebo kosmetické regulace bank, aby se trhy nerozzlobily.

Zatím to vypadá, že změna přijde až po kolapsu. Otázka je kdy a kde nastane další ještě hlubší krize, a jestli už to bude stačit ke změně.