Levice musí zbavit ekonomii ekonomismu

Radim Hejduk

Chce-li levicová ekonomie zlomit převahu neoliberalismu, musí přijít s novým vlastním silným paradigmatem.

Hayek, Friedman, Becker vs. Keynes, Galbraith, Marx. Moderní levice prohrála a stále prohrává boj s mainstreamovou ekonomií. Jak je to možné?

V poslední dekádě zaplavila Evropu liberálně ekonomická a konzervativně sociální vlna, jíž rádi označujeme jako neoliberalismus. Jelikož se pohybuji v ekonomicko-filozofickém prostředí, rád bych se zaměřil na úspěch neoliberalismu po ekonomické stránce.

Soudobá ekonomická dialektika probíhá za střetu dvou hlavních proudů: marginalizovaného postkeynesiánství a mainstreamové neoklasické syntézy. Postkeynesiánství hledá své mikroekonomické základy, na nichž by mohla postavit ucelenější ekonomickou teorii.

Naději na relevanci ve viditelném horizontu ovšem nezvětšují ani držitelé Nobelových cen, jako jsou Joseph Stiglitz nebo Paul Krugman. A bohužel tomu tak je i v České republice, kde tvrdý boj s mainstreamem vede snad jen Ilona Švihlíková.

Neoklasická syntéza jasně vyhrála na svém dlouho budovaném metodologickém paradigmatu, na své jednoduchosti, ucelenosti a zdánlivé axiomatizaci. Podařilo se jí přesvědčit miliony lidí, že je vědou bez hodnotových soudů. Na tom právě levice ztratila největším dílem.

Typickým příkladem může být Lafferova křivka. Lafferův zákon se stal vlajkovou lodí pravicových stran, které tak ospravedlňují tzv. rovnou daň. Tento ekonomický „zákon“ však nalezne tolik vyvracejících příkladů jako jich nalezne potvrzujících. Skvělý článek, který zdanění analyzuje, napsal Aleš Chmelař (http://denikreferendum.cz/clanek/14288-opravdova-pricina-evropske-krize-danove-uniky).

V důsledku tedy lze říci, že účinnost Lafferovy křivky je závislá lokálně a institucionálně. A nejen to. Lafferův zákon selhává intergeneračně, kdy důchodci nejsou schopni například substituovat zboží s vyšším DPH jako mladí lidé, a tak snížený výběr DPH je spíše důsledkem potlačené poptávky, než ekonomickými předpoklady Laffera.

Mainstreamoví ekonomové přesto stále lpí na podobných zákonech a tvrdí, že v nich neexistují hodnotové soudy, že jsou vytvořeny empiricky, ačkoli je zde explicitně vidět účelovost takovýchto zákonů.

Alternativní ekonomie je ovšem neschopná „nehodnotové“ paradigma shodit a stále — jak to činí (post)keynesiánství — pracuje v souladu s tímto mainstreamově nastaveným nehodnotovým rámcem. Proto se pravicové strany, přejímající tento koncept, staly v očích lidí deideologizovanou politickou silou.

Jedině díky pochopení tohoto pojítka si můžeme vysvětlit kroky Mezinárodního měnového fondu nebo snahy zavést fiskální pakt v Evropě v podobě „Merkozy“; jedině díky pochopení tohoto pojítka si můžeme vysvětlit volební úspěch takových subjektů, jako je TOP 09.

Před levicovou ekonomií tak leží důležitý úkol: vytvořit nové heterodoxní ekonomické paradigma (podobné již známé politické ekonomii) a oprostit se od nicneříkajících všeobecných zákonů. Zkrátka zbavit ekonomii ekonomismu.

    Diskuse (38 příspěvků)
    TP
    Tomáš Peltan
    December 29, 2012 v 20.1
    Malá poznámka k Lafferově křivce
    Na případu Lafferovy křivky je zajímavé hlavně to, že se politikům bezmezně věří argumentace s její pomocí, ačkoliv ta křivka přece neříká, že při nižších daních se víc vybere, ale že OD URČITÉ VÝŠE DAŇOVÉ ZÁTĚŽE to tak je, ale při nižší daňové zátěži to je opačně. Neviděl jsem, že by se politiků a jejich pseudoekonomických rádců kdokoliv ptal, jaká je hodnota Lafferova bodu a jestli neplácají nesmysly.
    RH
    Radim Hejduk, student
    December 29, 2012 v 20.54
    RE: Malá poznámka k Lafferově křivce
    Máte pravdu. Jinak vypočítat Lafferův bod 1) snad ani nelze, nebo spíše neznám metodiku 2) by to byla politická sebevražda :)
    MN
    Miroslav Novák
    December 29, 2012 v 21.22
    Odpověď 2) je správně
    Snižovat daně je totiž průchodné pro pravici a bohužel i pro levici, naopak zvyšovat daně je politická sebevražda. A to jak u nás, tak v USA nebo ve Francii. Takže hádejte ve kterém bodě Lafferovy křivky se nacházíme.
    MT
    Miroslav Tejkl
    December 29, 2012 v 22.51

    Že by nástup neoliberalismu byl věcí poslední dekády?

    Až dosavad jsem si myslel, že tedy znatelně déle.

    Neoklasická syntéza má jako protivníka nejen postkeynesovství, ale jakousi kritickou syntézu (v mnoha článcích se pracuje s tím, že nejen postkeynesovství, neoricardiánství a teorie peněžního oběhu (omezená bohužel na románské národy včetně těch amerických, tedy Quebecois), ale i neomarxismus (přičemž Kalecki reprezentuje, aby se to nepletlo oboje - a možná i Sweezy) a původní institucionalismus, to všechno tvoří jakýsi blok - ale heterogenní.

    A že by vůbec neexistovaly mikroekonomické základy odlišné od hlavního proudu?

    Měl jsem pocit, že cosi takového tu existuje, ale zřejmě se mýlí autoři jak učebnic a skript, tak i jiných knih ...

    Ale třeba bude autor příspěvku nějak reagovat a vysvětlí to ...
    RH
    Radim Hejduk, student
    December 29, 2012 v 23.32
    pane Tejkle
    K tomu prvnímu: vnímám to jako vlnu po 3. cestě a ta drtivá výhra konzervativních stran v Evropě poté znamenala návrat k neoliberalismu 70. let. Trochu aluze na výhru v textu zmiňované TOP 09.

    Teď k těm směrům. V textu jsem uvažoval jen hlavní proudy, což je tam explicitně řečeno. Jestli myslíte, že Kalecki, Duménil a Lévy z neomarxistické větve výrazněji zasahují do světového ekonomického diskurzu, tak poté ano. Já si to však nemyslím. Institucionalismus je to, co potřebuje obrodu (stejně jako Keynes), jelikož se v průběhu dějin dostal do odlišných pozic (Galbraith vs. Coase?).

    Mikroekonomické základy odlišné od neoklasiky jsou prostě... slabé. Pokud by nebyly, tak by se možná i učily na VŠ. Postkeynesiánství na to přeci trpí a najdete to právě v těch zmiňovaných učebnicích (třeba v Dějinách ek. myšlení vydáno Beckem). Ale to ani nebylo tím hlavním záměrem článku - jde přeci o to tzv. přestat se "tvářit objektivně", a to koná i (post)Keynes.

    Narazil jste na tu heterogenitu a myslím, že to je to správné vypíchnutí. Neoklasika toto dokázala (Rakušani, Chicago atd.) a na naší straně to chybí.
    Jiří Dolejš, poslanec
    December 29, 2012 v 23.46
    opravdu vážné téma ale jaksi bez koncovky
    také by mne zajímalo ono alternativní a přitom ekonomické
    paradigma (tedy s vědeckým jádrem), bez propagandistických klišé a jalového ideologismu. Abychom pochopili rozdíl mezi ekonomií a ekonomismem. Obávám se ale že na tomto poli je třeba to teprve odpracovat - žadnou metateorii si asi envymodlíme..
    Dějiny ekonomie jsou ale orpavdu poměrně pestřejší (to souhlasím s panem tejklem a to nejen pokud jde o mikro ale i makro) a ani main stream nemá pevné hranice a jednoduše lineární vývoj. Asi bych to paradigma osobně hledal v oblasti přivlastňování a instittucionální, kte je možné regaovat na vývoj zesvětovění ekonomiky, monopolizace a zespolečenštění práce. tedy nejen pstkeynesiánství se svojí pouze redistributivní představou o rovnováze a spravdlivosti.
    Někteří lpí na některých fragmetech posunu v našem ekonomickém bytí i vědomí (jako komunitní ekonomika či globální regulace monopolů), tady dílčí inspirace určitě jsou - ale někteří myslím sklouzývají do oblastí které jsou spíše náboženstvím než vědou - např. představy o ekonomice bez daní, bez peněz (respektive s dekomodifikovanými penězy), o ekonomice kde mzda není cenou práce ale "oprávněným podílem" z výtěžku společně vytvořených hodnot.
    Kritika těchto úletů není ekonomismem, má ekonomickou logiku a argumentační konzistenci. Takhle daleko totiž nakonec nešli ani leví komunisté když chtěli realizovat před cca stoletím své utopie.
    Memento selhání pokusů typu husitské kádě táboritů jako prototypu universálních veřejněprospěšných fondů ukazuje slabost těchto mimoekonomických utopií. Dnes jsme samozřejmě dál, ale stavíme na tom co už ekonomie dosáhla - nelze vylít z vaničkou i dítě. Např. mutuální fondy ano, ale ty nejsou mimo tržní ekonomiku ale její součástí. A neziskový sektor taky ano, ale nikoliv jako náhrada ekonomiyk ziskové. A i výrobní demkrcaie by si zasoužila dát do reálnějšího kontextu
    Jiří Dolejš, poslanec
    December 30, 2012 v 1.8
    ještě pozn. k Lafferovi
    ad daňové optimum : nemyslím, že zmíněná křivka je ve světě vlajkovou lodí i když u nás o ní rádi mnozí (zejm zastánci rovné daně) hovoří. - obecně se i v mani stramu ví, že škola strany nabídky, která s touto křivkou přišla nikdy nedoložia empiricky kde se ono optimu nachází - interpretačně se dokonce liší i jednotlivá vydání základní Samuelsonovy učebnice.
    To je obecne problém pozitivní ekonomie - kdy zjednodušeně popisuje rralitu různými funkčími souvislostmi a má pak problém to interpetovat pro nepoměrně složitější praxi kde je ve hře daleko více proměnných.
    Tato křivka líčí skutečně určitou objektivní citlivost daňového inkasa na vývoj daňvého břemene, ovšem hypotezicky skonstruovaná křivka má v praxi různě posunutý tvar (optimum se pohybuje v závislosti na různých parametrech rozšiřujících původní předpoklady prof. Laffera)
    Lafferova křivka např. nebere v úvahu různé "odklánění" a daňové úniky, tedy šedou ekonomiku. Inkaso je citlivé jen při skutečně vysoké mezní sazbě daně. Za Reagana se v USA snižovala horní sazba 70 %, a stejně došlo k propadu příjmů. Dodávám že u daňového břemene také nejde jen o sazbu ale i daňvou bázi - tedy nastavení úlev a odpočtů. A tady se danové systémy zatím značně liší.
    Ot ovšem nezmaneá že neexistuje fenomem daňvé konkurnce aže za určitou hanicí klesá inkaso daně ostaně na daňvou konkurenceshcopnost ragovaly i vlády ČSSD. Vletech (1998-2006) poklesla sazba korporátní daně o 11 procentních bodů, tedy z 35 % na 24 %.
    Za M. Topolánka byla tato sazba ještě snížena o dalších 5 bodů, až na 19 %. ale inkaso bylo zhoršeno i souběhem se strukturální krizí v roce 2009 To mělo být kompenzováno jednak růstem v soukromém sektoru, jednak snížením daňových úniků. To se ovšem nepotvrdilo.
    U DPH už u nás evidentně další zyvšování sazeb nevede k proporcionálnímu nárůstu inkasa (poptávkové limity, nákup v zahraničí atp.). Problém je ale se snžováním - aby se to promítlo do cen, muselo by jít o výraznější změnu a ted yi výraznější výpadek v inkasu muselo by na ceny tlačit i konkurence a ta je nedokonalá.
    Pokud jde o korporátní daň je podle mne pod optimem pro ČR (EU). jd eo to jak velký nárůst by nejen zvýšil inkaso ale nevedl k odlivu ikapitálu (otázka nabídky nedaňových faktorů konkurneceschopnosti). Kalibrace takových kroků možná nemá zrovna paradigmatický charakter ale pro změnu hospodářské (rozpočtové) politiky je velmi důležitá.
    RP
    Rudolf Převrátil, překladatel a publicista
    December 30, 2012 v 5.34
    Trochu o politické ekonomii a makroekonomii
    V článku nebylo dořečeno či vůbec řečeno víc věcí. Myslím, že k nim patří dvě zásadní. Zaprvé se ekonomie, která si dnes tak ráda planě pohrává s abstraktními matematickými modely, musí opět stát politickou ekonomií. Jistým způsobem je to návrat k pramenům, až ke Smithovi. Lze bohatě doložit, že zejména v krizových obdobích v ekonomice nerozhodují jen neosobní zákony, ale konkrétní politická rozhodnutí lidí a skupin u moci, cílevědomá volba mezi dvěma (nebo i více) reálně možnými alternativami. Viz vznik Brettonwoodského systému, Vockerova revoluce v 70. letech, dnešní konflikt mezi těmi, kdo ovládají sféru dolaru a sféru eura. Za druhé se tyto rozhodující volby odehrávají hlavně v makroekonomické a nikoli mikroekonomické rovině, v tvorbě měny, regulaci úvěru, v tzv. velkých financích. Samozřejmě tyto volby pak prosakují do mikroekonomiky a také v ní existuje relativně samostatné politické rozhodování. Úvahy o Lafferově křivce a podobné věci slouží nejčastěji jen jako ideologické krytí. Takové věci se ale asi na pražské VŠE nevyučují.
    MT
    Miroslav Tejkl
    December 30, 2012 v 10.26

    Autor článku mně dost překvapil, že se mikroekonomické základy širokého postkeynesovského směru a snad i celé (já tomu prostě takto říkám) kritické syntézy (jako je taq neoklasická, mainstreamová) se ve školách (já studoval na vysoké kolem roku 1980, takže to nejsem schopen posoudit) neučí VŮBEC.

    Ne významně - ale vůbec ...

    No ale, proč by to člověka vlastně mělo udivovat?

    Pokud kromě těch, co chodili na přednášky či semináře Milana Sojky, se možná studenti nedozvěděli v minulých dvaceti letech nic ani o neoricardiánech ani o škole peněžního koloběhu (a to druhé nevypadá, že by mělo odkráčet do historie) ...
    ... ani o jiných menšinových školách, které nejsou z principu pro-kapitalistické ...

    ... zato o menšinové linii rakouské tradice se toho dozvědí možná třikrát tolik než o samotném postkeynesovství ...?

    Jinak s tím, co pan Dolejš říká o alternativním paradigmatu, se dá asi vcelku dost souhlasit - ostatně kšaft (odkaz) už uvedeného patriarchy postkeynesovství v Čechách z roku 2009 (časopis VŠE Politická ekonomie 3/09) Milana Sojky, uveřejněný skutečně přesně v době jeho smrti, zní dost podobně (kromě stanoviska (spíše jinde než na tomto vláknu) o exogenních penězích, které nemá asi smysl panu Dolejšovi vymlouvat ...) ...

    RH
    Radim Hejduk, student
    December 30, 2012 v 12.33
    Zdá se mi, že ta diskuze nabrala směr zcela jinam než měla vyvolat - místo toho se z něj stala diskuze o směrech, která jsou opravdu minoritní i v tom nonkonformním proudu. Nicméně máte pravdu, neučí se to. Všechno si dnešní studenti ekonomie musí nastudovat sami z primární literatury.

    Každopádně sem ta diskuze neměla spadnout. Šlo mi o změnu metodologie, ekonomického přemýšlení.

    Zde nesouhlasím s panem Dolejšem, že to musí vzniknout empiricky (?). Přeci většina teoretiků nastavila nové paradigma čistě racionálně, teoretickou prací, z filosofie - jako i zmiňovaný Keynes.

    Pokud budeme stále žít ve skleněné kouli, kde si budeme plácat po ramenou jak nám ty roztříštěné směry postačují, tak nám bude vždy vládnout neoliberální ek. paradigma

    PS: Laffer byl analyzován nesčetněkrát. Tady jen sloužil jako příklad té nepřiměřené imperialitě neoklasiky.
    + Další komentáře