Na případu Lafferovy křivky je zajímavé hlavně to, že se politikům bezmezně věří argumentace s její pomocí, ačkoliv ta křivka přece neříká, že při nižších daních se víc vybere, ale že OD URČITÉ VÝŠE DAŇOVÉ ZÁTĚŽE to tak je, ale při nižší daňové zátěži to je opačně. Neviděl jsem, že by se politiků a jejich pseudoekonomických rádců kdokoliv ptal, jaká je hodnota Lafferova bodu a jestli neplácají nesmysly.

Máte pravdu. Jinak vypočítat Lafferův bod 1) snad ani nelze, nebo spíše neznám metodiku 2) by to byla politická sebevražda :)

Snižovat daně je totiž průchodné pro pravici a bohužel i pro levici, naopak zvyšovat daně je politická sebevražda. A to jak u nás, tak v USA nebo ve Francii. Takže hádejte ve kterém bodě Lafferovy křivky se nacházíme.

Že by nástup neoliberalismu byl věcí poslední dekády?

Až dosavad jsem si myslel, že tedy znatelně déle.

Neoklasická syntéza má jako protivníka nejen postkeynesovství, ale jakousi kritickou syntézu (v mnoha článcích se pracuje s tím, že nejen postkeynesovství, neoricardiánství a teorie peněžního oběhu (omezená bohužel na románské národy včetně těch amerických, tedy Quebecois), ale i neomarxismus (přičemž Kalecki reprezentuje, aby se to nepletlo oboje - a možná i Sweezy) a původní institucionalismus, to všechno tvoří jakýsi blok - ale heterogenní.

A že by vůbec neexistovaly mikroekonomické základy odlišné od hlavního proudu?

Měl jsem pocit, že cosi takového tu existuje, ale zřejmě se mýlí autoři jak učebnic a skript, tak i jiných knih ...

Ale třeba bude autor příspěvku nějak reagovat a vysvětlí to ...

K tomu prvnímu: vnímám to jako vlnu po 3. cestě a ta drtivá výhra konzervativních stran v Evropě poté znamenala návrat k neoliberalismu 70. let. Trochu aluze na výhru v textu zmiňované TOP 09.

Teď k těm směrům. V textu jsem uvažoval jen hlavní proudy, což je tam explicitně řečeno. Jestli myslíte, že Kalecki, Duménil a Lévy z neomarxistické větve výrazněji zasahují do světového ekonomického diskurzu, tak poté ano. Já si to však nemyslím. Institucionalismus je to, co potřebuje obrodu (stejně jako Keynes), jelikož se v průběhu dějin dostal do odlišných pozic (Galbraith vs. Coase?).

Mikroekonomické základy odlišné od neoklasiky jsou prostě... slabé. Pokud by nebyly, tak by se možná i učily na VŠ. Postkeynesiánství na to přeci trpí a najdete to právě v těch zmiňovaných učebnicích (třeba v Dějinách ek. myšlení vydáno Beckem). Ale to ani nebylo tím hlavním záměrem článku - jde přeci o to tzv. přestat se "tvářit objektivně", a to koná i (post)Keynes.

Narazil jste na tu heterogenitu a myslím, že to je to správné vypíchnutí. Neoklasika toto dokázala (Rakušani, Chicago atd.) a na naší straně to chybí.

také by mne zajímalo ono alternativní a přitom ekonomické
paradigma (tedy s vědeckým jádrem), bez propagandistických klišé a jalového ideologismu. Abychom pochopili rozdíl mezi ekonomií a ekonomismem. Obávám se ale že na tomto poli je třeba to teprve odpracovat - žadnou metateorii si asi envymodlíme..
Dějiny ekonomie jsou ale orpavdu poměrně pestřejší (to souhlasím s panem tejklem a to nejen pokud jde o mikro ale i makro) a ani main stream nemá pevné hranice a jednoduše lineární vývoj. Asi bych to paradigma osobně hledal v oblasti přivlastňování a instittucionální, kte je možné regaovat na vývoj zesvětovění ekonomiky, monopolizace a zespolečenštění práce. tedy nejen pstkeynesiánství se svojí pouze redistributivní představou o rovnováze a spravdlivosti.
Někteří lpí na některých fragmetech posunu v našem ekonomickém bytí i vědomí (jako komunitní ekonomika či globální regulace monopolů), tady dílčí inspirace určitě jsou - ale někteří myslím sklouzývají do oblastí které jsou spíše náboženstvím než vědou - např. představy o ekonomice bez daní, bez peněz (respektive s dekomodifikovanými penězy), o ekonomice kde mzda není cenou práce ale "oprávněným podílem" z výtěžku společně vytvořených hodnot.
Kritika těchto úletů není ekonomismem, má ekonomickou logiku a argumentační konzistenci. Takhle daleko totiž nakonec nešli ani leví komunisté když chtěli realizovat před cca stoletím své utopie.
Memento selhání pokusů typu husitské kádě táboritů jako prototypu universálních veřejněprospěšných fondů ukazuje slabost těchto mimoekonomických utopií. Dnes jsme samozřejmě dál, ale stavíme na tom co už ekonomie dosáhla - nelze vylít z vaničkou i dítě. Např. mutuální fondy ano, ale ty nejsou mimo tržní ekonomiku ale její součástí. A neziskový sektor taky ano, ale nikoliv jako náhrada ekonomiyk ziskové. A i výrobní demkrcaie by si zasoužila dát do reálnějšího kontextu

ad daňové optimum : nemyslím, že zmíněná křivka je ve světě vlajkovou lodí i když u nás o ní rádi mnozí (zejm zastánci rovné daně) hovoří. - obecně se i v mani stramu ví, že škola strany nabídky, která s touto křivkou přišla nikdy nedoložia empiricky kde se ono optimu nachází - interpretačně se dokonce liší i jednotlivá vydání základní Samuelsonovy učebnice.
To je obecne problém pozitivní ekonomie - kdy zjednodušeně popisuje rralitu různými funkčími souvislostmi a má pak problém to interpetovat pro nepoměrně složitější praxi kde je ve hře daleko více proměnných.
Tato křivka líčí skutečně určitou objektivní citlivost daňového inkasa na vývoj daňvého břemene, ovšem hypotezicky skonstruovaná křivka má v praxi různě posunutý tvar (optimum se pohybuje v závislosti na různých parametrech rozšiřujících původní předpoklady prof. Laffera)
Lafferova křivka např. nebere v úvahu různé "odklánění" a daňové úniky, tedy šedou ekonomiku. Inkaso je citlivé jen při skutečně vysoké mezní sazbě daně. Za Reagana se v USA snižovala horní sazba 70 %, a stejně došlo k propadu příjmů. Dodávám že u daňového břemene také nejde jen o sazbu ale i daňvou bázi - tedy nastavení úlev a odpočtů. A tady se danové systémy zatím značně liší.
Ot ovšem nezmaneá že neexistuje fenomem daňvé konkurnce aže za určitou hanicí klesá inkaso daně ostaně na daňvou konkurenceshcopnost ragovaly i vlády ČSSD. Vletech (1998-2006) poklesla sazba korporátní daně o 11 procentních bodů, tedy z 35 % na 24 %.
Za M. Topolánka byla tato sazba ještě snížena o dalších 5 bodů, až na 19 %. ale inkaso bylo zhoršeno i souběhem se strukturální krizí v roce 2009 To mělo být kompenzováno jednak růstem v soukromém sektoru, jednak snížením daňových úniků. To se ovšem nepotvrdilo.
U DPH už u nás evidentně další zyvšování sazeb nevede k proporcionálnímu nárůstu inkasa (poptávkové limity, nákup v zahraničí atp.). Problém je ale se snžováním - aby se to promítlo do cen, muselo by jít o výraznější změnu a ted yi výraznější výpadek v inkasu muselo by na ceny tlačit i konkurence a ta je nedokonalá.
Pokud jde o korporátní daň je podle mne pod optimem pro ČR (EU). jd eo to jak velký nárůst by nejen zvýšil inkaso ale nevedl k odlivu ikapitálu (otázka nabídky nedaňových faktorů konkurneceschopnosti). Kalibrace takových kroků možná nemá zrovna paradigmatický charakter ale pro změnu hospodářské (rozpočtové) politiky je velmi důležitá.

V článku nebylo dořečeno či vůbec řečeno víc věcí. Myslím, že k nim patří dvě zásadní. Zaprvé se ekonomie, která si dnes tak ráda planě pohrává s abstraktními matematickými modely, musí opět stát politickou ekonomií. Jistým způsobem je to návrat k pramenům, až ke Smithovi. Lze bohatě doložit, že zejména v krizových obdobích v ekonomice nerozhodují jen neosobní zákony, ale konkrétní politická rozhodnutí lidí a skupin u moci, cílevědomá volba mezi dvěma (nebo i více) reálně možnými alternativami. Viz vznik Brettonwoodského systému, Vockerova revoluce v 70. letech, dnešní konflikt mezi těmi, kdo ovládají sféru dolaru a sféru eura. Za druhé se tyto rozhodující volby odehrávají hlavně v makroekonomické a nikoli mikroekonomické rovině, v tvorbě měny, regulaci úvěru, v tzv. velkých financích. Samozřejmě tyto volby pak prosakují do mikroekonomiky a také v ní existuje relativně samostatné politické rozhodování. Úvahy o Lafferově křivce a podobné věci slouží nejčastěji jen jako ideologické krytí. Takové věci se ale asi na pražské VŠE nevyučují.

Autor článku mně dost překvapil, že se mikroekonomické základy širokého postkeynesovského směru a snad i celé (já tomu prostě takto říkám) kritické syntézy (jako je taq neoklasická, mainstreamová) se ve školách (já studoval na vysoké kolem roku 1980, takže to nejsem schopen posoudit) neučí VŮBEC.

Ne významně - ale vůbec ...

No ale, proč by to člověka vlastně mělo udivovat?

Pokud kromě těch, co chodili na přednášky či semináře Milana Sojky, se možná studenti nedozvěděli v minulých dvaceti letech nic ani o neoricardiánech ani o škole peněžního koloběhu (a to druhé nevypadá, že by mělo odkráčet do historie) ...
... ani o jiných menšinových školách, které nejsou z principu pro-kapitalistické ...

... zato o menšinové linii rakouské tradice se toho dozvědí možná třikrát tolik než o samotném postkeynesovství ...?

Jinak s tím, co pan Dolejš říká o alternativním paradigmatu, se dá asi vcelku dost souhlasit - ostatně kšaft (odkaz) už uvedeného patriarchy postkeynesovství v Čechách z roku 2009 (časopis VŠE Politická ekonomie 3/09) Milana Sojky, uveřejněný skutečně přesně v době jeho smrti, zní dost podobně (kromě stanoviska (spíše jinde než na tomto vláknu) o exogenních penězích, které nemá asi smysl panu Dolejšovi vymlouvat ...) ...

Zdá se mi, že ta diskuze nabrala směr zcela jinam než měla vyvolat - místo toho se z něj stala diskuze o směrech, která jsou opravdu minoritní i v tom nonkonformním proudu. Nicméně máte pravdu, neučí se to. Všechno si dnešní studenti ekonomie musí nastudovat sami z primární literatury.

Každopádně sem ta diskuze neměla spadnout. Šlo mi o změnu metodologie, ekonomického přemýšlení.

Zde nesouhlasím s panem Dolejšem, že to musí vzniknout empiricky (?). Přeci většina teoretiků nastavila nové paradigma čistě racionálně, teoretickou prací, z filosofie - jako i zmiňovaný Keynes.

Pokud budeme stále žít ve skleněné kouli, kde si budeme plácat po ramenou jak nám ty roztříštěné směry postačují, tak nám bude vždy vládnout neoliberální ek. paradigma

PS: Laffer byl analyzován nesčetněkrát. Tady jen sloužil jako příklad té nepřiměřené imperialitě neoklasiky.

Předně : To že někdo věří na zlatý standard jako nástroj směny a někdo chápe že peníze mohou být jen symbolem (mít virtuální povahu) je věc opravdu jiná a s podstatou peněz souvisí jevově. Pokdu jdeo o podsatu peněz a jejích roli v zbožní ekonomice, tak v tomhle se myslím staroušek Marx opravdu nemýlil (neříkám že v něčem nemuže být překonaný, ale tohle trefil dobře).
Pokud jde o ty argumenty, zopakuji : Myslet si že zlato (či emise centrální banky) jsou mimo trh a tím pádem jsou neutrální vůči transakcím na trhu je dost nepraktická abstrakce. A pak spor o endogeních a exogenních penězích přeci nemění nic a tom že peníze jsou zboží - a tudíž mají svou cenu na trhu, pohyb té ceny ovlivńuje zprostředkovací roli peněz . Vždy to byla realita a tvářit se že tomu tak není není moc moudré...

že nelze spoléhat na to, že se paradigma zformuje empiricky?

No samo se neudělá nic, ale věta pana Hejduka "většina teoretiků nastavila nové paradigma čistě racionálně, teoretickou prací, z filosofie - jako i zmiňovaný Keynes" člověka musí podráždit.

Jak to, že víra v celý Sayův zákon přestala být obecně sdílena (nejen mezi Keynesovými kacíři) právě v určité - a ne jiné době.

Proč Keynes, Kalecki a švédská praxe, která k tomu přistupovala zase z jiné strany - proč se to vše odehrálo v určité konkrétní době ... ?

Ale pan Hejduk má asi pravdu v tom, že se to (i když za určitých příznivých okolností) nakonec jako výsledek musí zformovat na základě racionální konstrukce - která si třeba najde pomocníky a "podpěry" z minulosti jako Keynes ty své milované "kacíře z podsvětí"(mezi kterými se Marx vyskytuje také - i když ho Keynes jinak v oblibě neměl) ...

... ano i Karel Heinrich Marx - bez ohledu na své ricardiánské, antimalthusovské základy (spíš osobní než názorová záležitost - takovému Sismondimu tolik nenadává a dokonce ho považuje za oběť Malthusova plagiátorství) ...

... byl členem Keynesova "podsvětí kacířů"

(viz John Maynard Keynes, Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz, nakladatelství ČSAV, Praha 1963, str. 65)

Dovolím si otázku k Radimu Hejdukovi:

Z čeho usuzujete, že mikroekonomické základy odlišné od neoklasiky jsou prostě... slabé - kromě skutečnosti, že se o nich neučí na (podtrhuji) našich VŠ?

Taky bych měl otázku na autora:

Co si myslíte o knize Steve Keen: Debunking Economics? Pokud neznáte, určitě doporučuji k přečtení - podobnými problémy, o kterých píšete, se totiž autor zabývá už od svých studií. Nicméně, nejsem si jistý, že řešením je zatracení snahy o vědecký přístup, jak trochu naznačuje tento článek.

V této souvislosti mě napadá i odpověď panu Klusáčkovi. Mikroekonomické základy neoklasiky jsou skutečně slabé. Před vícero lety jsem se zajímal o ekonomii, a ptal jsem se Steve Keena na dobrou matematickou učebnici, a doporučil mi Markus Blatt: Dynamic Economic Systems, se slovy "you will find his approach straightforward and enlightening".

A to se také stalo. Ta knížka je geniální. Na pár stránkách se tam odvodí o rovnovážné teorii trhu víc, než co kdy Samuelson (nebo jiná mainstreamová učebnice) dokáže. A to proto, že autor zahodil ideu poptávkových a nabídkových křivek (a pochybných "agregací" a "reprezentativních agentů" - proč pochybných vysvětluje podrobně Keenova knížka), a nahradil je multisektorální analýzou založenou na Leontiefských maticích produkce a jejich zobecnění.

Takže, (laický) názor, který jsem si z toho odnesl: Ten známý diagram "poptávky a nabídky" uvrhl ekonomickou vědu 50 let zpět a drží ji tam. Dokud se toho nezbavíme, nikam se to neposune.

Co třeba takový teorém Sonneschein-Debreu-Mantelův, který na doposud nejbazálnější úrovni zpochybňuje existenci generální rovnováhy, minimálně v bodě plného vytížení kapacit? Mimochodem příznačné, že se jeho znění nedá pořádně najít ani v češtině.

"Co třeba takový teorém Sonneschein-Debreu-Mantelův"

I o tom píše Steve Keen a mluví o tom i v mnoha přednáškách (například Ekonomika a finance, které lze nalézt na Internetu). Já o tom mnoho nevím (chápu to tak, že právě SDM podmínky jsou jeden z dobých důvodů, proč zavrhnout koncept agregátní poptávky a nabídky), ale on mluví o tom, že občas i neoklasici dokážou, že jsou jejich teorie a metody k ničemu (a cituje řadu podobných případů). V tom problém není; problém je, že to (ostatní) nereflektují a dál učí a používají stejné nesmyslné předpoklady (a z toho pak vyplývá, že studenti nemají potřebnou matematickou výbavu pro dynamickou analýzu). Jinak nestabilitu rovnováhy při růstu dokazuje i Blatt v té své knížce (možná je tam nějaká souvislost, nejsem si jistý).

Jan Samohýl: děkuji za doporučení, určitě objednám a prostuduji. Zdá se, že Keen zaujal stejný postoj jako já.

Vojtěch Klusáček: je slabá z několika důvodů: nepronikla do mainstreamu (budiž, to ještě nemusí znamenat slabotu, ale třeba jen nechuť ekonomů) a hlavně ustrnula ve stejných kolejích jako mainstream. Pokud volám po nové metodologii, stejná metodologie jako ta mainstreamová nemůže být nazývána silnou.

Slabá tu spíše znamená doslovný význam, než ten metaforický.

Jan Samohýl: ono není problém, že jsou používány zjednodušující modely, to se ostatně dělá ve většině věd. Problém ekonomie je, že se na ty předpoklady úspěšně zapomíná, nebo je prosazováno, aby realita byla upravena tak, aby souhlasila s modely (ovšem jen v těch ohledech, které se hodí "elitám").

Druhý problém "vědeckosti" ekonomie je v tom, že se zdá, že mainstreamová ekonomie metodologicky ustrnula nemálo dekád za ostatními společenskými vědami, mezi které jednoznačně patří. Pokud se nevypořádá s tímhle a bude pořád (nekriticky) vycházet z pozitivistických principů (nebo se bude dokonce vystavět systém na bázi axiomů, jak číní rakouská škola - tedy přístupem, který je spíše filosoficko-matematický, nikoliv vědecký ve smyslu "science"), tak její vědeckost bude vždy sporná.

SDM teorém je, jak jsem pochopil, docela klíčový. Zpochybňuje existenci celkové rovnováhy (alespoň v bodě plného využití kapacit) i při přístupu nepoužívajícím agregáty.

"není problém, že jsou používány zjednodušující modely, to se ostatně dělá ve většině věd"

Ano, ale nesmí se s vaničkou vylít i dítě, a zjednodušit realitu natolik, že z ní nic nezbyde; to neoklasická ekonomie občas dělá, a předpoklady o agregátních funkcích jsou typický případ - fakticky vedou na model ekonomiky s jedním spotřebitelem a jednou komoditou.

"Problém ekonomie je, že se na ty předpoklady úspěšně zapomíná"

Ano, to je co říkám. Keen uvádí řadu dalších příkladů, které jsou fascinujícím způsobem úsměvné, kdyby to nebylo smutné. Například Cambridge capital controversy, Hicksův IS-LM model a dezinterpretaci Keynese, teorii firmy, teorii racionální volby, peněžní multiplikátor..

Nicméně, v pozitivismu nevidím problém (a nesouhlasím, že rakouská škola je pozitivismus - ta naopak odmítá vědeckou metodu a klade důraz například na introspekci).

"SDM teorém zpochybňuje existenci celkové rovnováhy i při přístupu nepoužívajícím agregáty"

Nevím, odkud to máte, ale Wikipedie třeba celkem jasně píše:

"Formally, the theorem states that the Walrasian aggregate excess demand function inherits only certain properties of individual excess demand functions"

Takže z toho vyplývá, že agregátní poptávka nemá pěkné vlastnosti, třeba nemusí být nutně nerostoucí funkce, a v důsledku toho může existovat vícero rovnováh, nebo také žádná. Co ale nechápu, jak tu větu chcete aplikovat "bez agregací", když je přímo o tom. Možná bychom se nějakým alternativním postupem dostali k analogické větě o stabilitě, kterou jsem zmiňoval výš - těžko říct.

Jan Samohýl: možná jsem to formuloval neobratně, ale rakouskou školu jsem mezi pozitivismus neřadil, je do de-facto pseudověda.

Myslím, že je to právě ignorování ostatních společenských věd a vývoje na poli metodologie vědy, co činí ekonomii čím dál tím méně vědeckou. Je paradoxní, že důvodem je právě jakási představa ekonomů, že jsou spíš přírodní než společenskou vědou - a to je (dle mého názoru) právě jeden z důvodů vzniku "ekonomismu" místo ekonomie jako skutečné vědy.

K SDM teorému a zpochybnění všeobecné rovnováhy na úrovni nepoužívající agregáty si dovolím ocitovat práci:

Keynes a keynesovství
Metodologické problémy neoklasické syntézy
Jan Stráský
vedoucí práce: Prof. Milan Sojka
Fakulta sociálních věd (IES; UK)
Praha 1998

Teorie všeobecné rovnováhy založená na směně by i při obtížích, které poněkud kazí jednoduché neoklasické výsledky,
mohla zajistit dosažení simultánní rovnováhy na řadě jednotlivých, neagregovaných trhů
(Hahn, 1975, str. 363):

„Neoricardiánci ... ukázali, že agregace kapitálu je teoreticky problematická (unsound). (...) Tento výsledek nemá žádný význam pro neoklasickou teorii hlavního proudu, jednoduše proto, že ta nepoužívá agregáty.“

Pro kritiky neoklasické teorie by byl tedy důležitější důkaz, že obecný walrasovský model nedává nutně stabilní a jednoznačné výsledky. V rámci teorie všeobecné rovnováhy skutečně nutnost stabilního rovnovážného stavu není zaručena. Vyjdeme-li od běžného maximalizačního
chování jednotlivců, které je podmínkou existence všeobecné rovnováhy Arrow-Debreuova typu, lze ukázat, že jednotlivé funkce převisu poptávky, které ve směnné ekonomice splňují
Walrasův zákon, mohou mít téměř libovolný tvar. Taková možnost je přinejmenším nepříjemná, protože pro dosažení stabilní rovnováhy je zapotřebí klesajících funkcí převisu.
Pokud je pak cena statku příliš nízká a převis poptávky je kladný, zvýšením ceny v tâtonnement procesu dojde ke snížení převisu. Zmíněný Sonnenschein-Mantel-Debreu teorém však ukazuje, že při standardních předpokladech o individuálním
chování nelze vyloučit, že funkce převisu bude mít tvar...(omezený obecnějšími podmínkami viz dále, bohužel nelze kopírovat grafy - pozn. VK).

Je tedy možné, aby na trhu existovalo více „vyčišťujících“ cen, neboť tvar funkce převisu lze omezit jen částečně: lze předpokládat, že (1) bude existovat tak vysoká cena, pro níž bude převis poptávky záporný, a (2) s poklesem ceny k nule bude velikost převisu růst nade všechny meze. Tento tvar funkce převisu je slučitelný s paradoxním výsledkem, ke kterému v teorii všeobecné rovnováhy může dojít i za předpokladu dokonalé substituce výrobních faktorů:

(toto je původní znění SDM teorému - pozn. VK):

pokles ve vybavení daným faktorem může vést k poklesu (a nikoli ke zvýšení) platby za službu tohoto faktoru (rental rate). Vlastníci faktoru totiž v důsledku poklesu svého počátečního
vybavení mohou omezit svou poptávku po výrobcích vyžadujících intenzivní využití tohoto faktoru. Toto snížení poptávky může převážit původní pokles nabídky faktoru. Tento výsledek jen potvrzuje závěr, že ceny v tomto rámci nemohou být jednoduše chápány jako měřítko vzácnosti na straně nabídky. Důkaz, který podal Sonnenschein a Debreu, zde podrobněji rozebírat nebudeme. Pro shrnutí důkazu viz.
(Kirman, 1989), (Guerrien, 1989), které cituje (Lavoie, 1992, str. 37).

V rámci walrasovské teorie všeobecné rovnováhy lze tedy dokázat existenci rovnovážného řešení, ale nikoliv jeho jedinečnost a stabilitu - a to ani v rámci (jednoduššího) modelu čisté směny. Stejný problém platí pro intertemporální modely všeobecné rovnováhy a temporální modely rovnováhy se zahrnutím cenových očekávání. V důsledku toho je zpochybněna představa, že teorém „neviditelné ruky“ - i za předpokladu dokonale pružných cen - zaručuje dosažení rovnovážného stavu. Navíc se zdá, že abychom se vyhnuli tomuto výsledku, bylo by nutné zpochybnit jeden za základních předpokladů celé neoklasické ekonomické teorie:
předpoklad metodologického individualismu. Pokusy řešit problém tvaru křivek převisu v rámci rovnovážného modelu čisté směny nebyly totiž příliš úspěšné a vyžadovaly přijetí zcela nahodilých a těžko odůvodnitelných předpokladů. Zdá se tedy, že metodologická výstavba ekonomie od nezávislých subjektů bude muset být opuštěna (cit. Kirman, 1989, str. 138):

„Nezávislost chování jednotlivců hraje esenciální roli ve výstavbě ekonomie, která generuje arbitrární funkce
převisu poptávky. Jakmile je odstraněna, třída funkcí, která může vzniknout, je omezená. (...) Pokud chceme
postoupit dále, můžeme být docela dobře přinuceni stavět své teorie na skupinách, které mají kolektivně. Srv. (Lavoie, 1992, str. 39).

Např. pokud nepředpokládáme nekonečné množství spotřebitelů, mohou mít funkce převisu libovolný tvar
(s výše uvedenými omezeními) i přesto, že všechny subjekty mají identické preference. Sonnenschein-Debreuův
teorém neplatí pouze v případě, že mají spotřebitelé kromě shodných preferencí také stejný důchod. To není příliš realistické zjednodušení a ve svém důsledku znamená předpoklad jediného „reprezentativního“ spotřebitele. koherentní chování. Představa, že máme začít na úrovni izolovaného subjektu, může být tou, kterou budeme
přinuceni odmítnout.

To, co citujete se shoduje (pokud můžu soudit) s tím, co píše Steve Keen a co se zde snažím zreprodukovat já. Zřejmě jde o nedorozumění - já mluvím o agregátní poptávce, nikoli o agregaci kapitálu (což je jiný známý problém). Analogické problémy pak existují i pro agregátní nabídku.

I když bych trochu opatrný s těmi tvrzeními o neexistenci rovnováhy - není IMHO zcela jasné, do jaké míry jde o artefakt příslušného modelu (tedy poptávkových křivek).

Ovšem i tak to není ten hlavní problém. Libovolný počet rovnováh lze matematicky zkousnout (nakonec, pokud je taková realita, co vám zbyde). Horší je, jak všechny ty křivky určit, a stále se díváte jen na polovinu ekonomiky (v uzavřené ekonomice posun poptávky většinou způsobí posun nabídky). Nabídka-poptávka je prostě skrz naskrz nešikovný model (kromě možná určitých mikroekonomických situací).

Nicméně, myslím, že těm problémům s agregátní poptávkou se lze vyhnout přístupem popsaným v té Blattově knížce, a proto jej považuji za rozumnou alternativu. I když i to má svá omezení, přece jen to dává realističtější předpoklady než makroekonomika s jedním spotřebitelem a jednou komoditou.

"je prosazováno, aby realita byla upravena tak, aby souhlasila s modely (ovšem jen v těch ohledech, které se hodí "elitám")"

I o tomhle píše Steve Keen a realita je zdá se trochu složitější. Neoklasičtí ekonomové svým teoriím skutečně věří, a mají skutečně snahu něco modelovat. Problém je často jejich myšlenkový aparát. Neoklasická ekonomie je kritizována i ze strany "elit" - například píše o rozporu ve vnímání bankovního systému neoklasiky a samotnými bankami. Na druhou stranu, většina ekonomů, včetně neoklasiků, odmítá např. ekonomii strany nabídky, která by měla elitám dobře sloužit.

V této souvislosti - každý "manipulativní" politický systém (například totalitní režimy nebo některé církve) čelí zajímavému problému - jak manipulovat většinu a při tom ochránit privilegovanou menšinu, od které se očekává vykonávání racionálních rozhodnutí na základě reality, nikoli propagandy. Ta bariéra je většinou neostrá a z toho usuzuji, že takové manipulativní systémy jsou vždy o něco méně efektivní než systémy nemanipulativní (třeba demokracie).

Řekl bych, že nemáte pravdu, v citaci se mluví o agregátech poptávky a nabídky.

Pro ilustraci dokončím citaci (a opravím poslední odstavec předešlé, za což se omlouvám):

Zdá se tedy, že metodologická výstavba
ekonomie od nezávislých subjektů bude muset být opuštěna (Kirman, 1989, str. 138):
„Nezávislost chování jednotlivců hraje esenciální roli ve výstavbě ekonomie, která generuje arbitrární funkce
převisu poptávky. Jakmile je odstraněna, třída funkcí, která může vzniknout, je omezená. (...) Pokud chceme
postoupit dále, můžeme být docela dobře přinuceni stavět své teorie na skupinách, které mají kolektivně-koherentní chování. Představa, že máme začít na úrovni izolovaného subjektu, může být tou, kterou budeme přinuceni odmítnout.

Důsledky kapitálových kontroverzí byly počátkem kritiky neoklasické ekonomie, ale vztahovaly se jen na její agregátní verze. Sonnenschein-Debreuův teorém je však kritikou
neoklasického programu na nejobecnější úrovni: na úrovni teorie všeobecné rovnováhy. V jeho důsledku je zpochybněna neoklasická analýza pomocí křivek nabídky a poptávky na
libovolném stupni agregace. Nejde o problém nedokonalostí, nepružností a rigidit cenového systému, nýbrž o problém celkové teoretické struktury.

(Pozn.: v první citaci, část odstavce o znění:

Srv. (Lavoie, 1992, str. 39).
Např. pokud nepředpokládáme nekonečné množství spotřebitelů, mohou mít funkce převisu libovolný tvar
(s výše uvedenými omezeními) i přesto, že všechny subjekty mají identické preference. Sonnenschein-Debreuův
teorém neplatí pouze v případě, že mají spotřebitelé kromě shodných preferencí také stejný důchod. To není příliš realistické zjednodušení a ve svém důsledku znamená předpoklad jediného „reprezentativního“ spotřebitele

...je poznámka k odstavci:
"Pokusy řešit problém tvaru křivek převisu v rámci rovnovážného modelu čisté směny nebyly totiž příliš úspěšné a vyžadovaly přijetí zcela nahodilých a těžko odůvodnitelných předpokladů")

Za sebe dodám, že spor o ne/existenci všeobecné rovnováhy vidím jako jeden z klíčových. Neexistuj-li všeobecná rovnováha v modelu třebas i naprosto ideálního trhu, resp. není-li zaručeno, že je jediná a v bodě plného vytížení kapacit, je nadále neudržitelné tvrzení neoliberálů, že ideální trh sám o sobě zaručuje nulovou nedobrovolnou nezaměstnanost.

"Řekl bych, že nemáte pravdu, v citaci se mluví o agregátech poptávky a nabídky."

Ano, a to mě právě není jasné, protože jste předtím tvrdil, že se ta věta vztahuje na nějakou metodu či teorii, která agregáty nepoužívá.

Každopádně, nemyslím, že jsme ve sporu. Jen bych vás rád upozornil na ten Blattův přístup. Ten je skutečně nepoužívá, a popsaná věta se na něj nevztahuje (i když on se tomu trochu vyhne), a tedy je to tam s rovnováhou trochu jiné. Znovu opakuji - není zcela zřejmé, zda nejde o artefakt toho či onoho modelu tržní ekonomiky.

"Neexistuje-li všeobecná rovnováha v modelu třebas i naprosto ideálního trhu ... je nadále neudržitelné tvrzení neoliberálů, že ideální trh sám o sobě zaručuje nulovou nedobrovolnou nezaměstnanost."

Na to ovšem nepotřebujeme žádnou teorii, aby nám to řekla, to vidíme v reálném světě. :-) A obecně každému, kdo je ochoten přijmout jen špetku dat musí být jasné, že představa jakési unikátní tržní rovnováhy, za které jsou naplněny všechny kapacity, je scestná. Ano, vize je to pěkná, ale kdo tohle nevidí už v datech a empirii, toho žádný sebelepší matematický důkaz nepřesvědčí.

Ono je to totiž v podstatě, podobně jako pro mnoho lidí náboženská víra, určitá snaha si zdůvodnit, proč nějaký morální systém, který já přijímám, je objektivně platný a proto by ho měli všichni přijmout. Vícero rovnováh (podobně jako vícero bohů) narušuje tuto "jedinečnost", a proto je to nepřijatelné na emocionální úrovni.

"Na to ovšem nepotřebujeme žádnou teorii, aby nám to řekla, to vidíme v reálném světě", napsal Jan Samohýl. Uhodil hřebík na hlavičku, podobně jako už dříve v této diskusi Tomáš Peltan.
Konstruováním různých ambiciózních matematických modelů ekonomické reality, modelů založených na mikroekonomickém přístupu, se už po desetiletí zabývají nejschopnější, ba geniální mozky a matematické pozadí tohoto úsilí je co do důmyslu srovnatelné s matematikou kvantové fyziky. Jenže marná sláva, modeluje se za zjednodušených předpokladů vždy nějaká část ekonomicko-politicko-kulturní reality, nekonečného leviatana, Moby Dicka, který z čas na času těmito konstrukcemi otřese tak, že už nejdou spravit. Ony konstrukce (příkladem jsou deriváty) se často uplatňují jako vodítka a nástroje reálného ekonomického jednání, které ale vede k opakovaným haáriím. (LTCM, Enron,kKrach roku 2008, který pokračuje...).
Radim Hejduk ve svém výchozím textu volá po vytvoření heterodoxního (překládám si to jako neortodoxního) ekonomického paradigmatu, s nímž musí přijít levice. Ponechme stranou otázku, co je dnes levice a jaké jsou nebo by měly být její hlavní cíle, byť je to pro tvorbu nzmíněného paradigmatu zásadní. Chci jen zopakovat svůj názor, že Moby Dick je příliš složitý(nekonečně složitý) na to, aby bylo možné dopracovat se k jeho racionálnímu pochopení a k projektu nápravy čistě zespoda, od mikroekonomiky, jednotlivců, podniků. K tomu je zapotřebí, dnes podle mě zejména, makroekonomický pohled.
Dokončil jsem nedávno překlad známé knihy Jona Elstera "The Cement" of Society", která má pod titulem "Pojivo společnosti" vyjít v dohledné době v nakladatelství Academia. Hlavní tématem této knihy je přezkoušení teorie racionální volby na jednom kousku Moby Dicka, stoletých dějinách mzdových vyjednávání odborů ve Švédsku, vyjednávání hodně institucionalizovaného a velmi dobře dokumentovaného. Jeden z hlavních Elsterových závěrů: sociální vědy (včetně ekonomiky) vycházející z "mikropřístupu" si nemohou dělat nárok na poznání fyzikálního typu, tedy na to, že by ze souboru několika základních principů mohly uspokojivě vysvětlit celek. V nejlepším případě mohou pokračoat po způsobu chemie, tedy osvětlovat velké množství konkrétních dílčích sociálních "mechanismů". Do analýzy onoho švédského kousku Moby Dicka se Elsterovi neustále pletly prvky "makropřístupu", společenské normy, zvyklosti, přesvědčení, že "takhle je to správné" atd.
Proto se domnívám, že při hledání nového paradigmatu levice je třeba hledat inspiraci také u makroautorů, kteří ovšem dsou hodně zaKkeynese. Je jich mnoho a každý osobní výběr je samozřejmě kontingentní. U mne to je (chronologicky) začalo Wallersteinem, , pak přišel mimo jiných Harvey, teď Varoufakis, a řada nekončí....

Promiňte prosím překlepy. V posledním odstavci má být:
...makroautorů, kteří ovšem jdou hodně za Keynese.

Marko a mikro úroveň používat proti sobě je nonsens. Jde o komplementy. Bez makra mi utečou celkové proporcea obecné parametry, bez mikra nepochopím behaviorální charakteristiky dílčích subjektů.
A celkově mohu na makro i mikro úrovni šoupat křivkami a modelovat do sytosti, ale jen při vědomí že řeč matematiků (systémáků) je jen jiným vyjádřením nějaké reality. není realitou o sobě.

Ještě k diskuzi s Janem Samohýlem

....nerozuměli jsme si, v citaci kterou jsem použil, bylo právě výslovně psáno, že SDM-teorém zpochybňuje existenci všeobecné rovnováhy právě v přístupech bez agregátů (poptávky a nabídky).

Samozřejmě, že empirie dosahování rovnováhy při využití všech kapacit očividně zpochybňuje.

Je tu ovšem oblíbená argumentace - je tomu právě proto, že tu máme umělé zásahy kazící volný trh, čím míň jich bude, tím víc se přiblížíme k ideálnímu trhu a tím budeme blíž dosažení t "Sayovské" rovnováhy při plné zaměstnanosti faktorů.

Proto mi připadne otázka existence rovnováhy za ideálních podmínek jako jedna z klíčových.

Nemá cenu ztrácet čas planými spory, když jde o vážné věci jako je vytváření nového ekonomického paradigmatu levice, kterým se ve svém textu zabývá Radim Hejduk. Proto se vyjádřím jen k tomu, co má podle mého názoru vztah k práci na takovém paradigmatu. Jak právem naznačuje Hejduk, tato práce přesahuje hranice samotné ekonomie, má např. filosofickou stránku.

Konflikt mezi dvěma podstatnými částmi nějaké teoretické discipliny je poměrně častým jevem, nikoli čísi konstrukcí nebo nesmyslem. Výmluvný příklad nám poskytuje fyzika, už přes jedno století chtě nechtě žijící se zásadním konfliktem mezi kvantovou teorií a obecnou teorií relativity. Tento konflikt je dodnes pro fyziku mocným stimulem k tvrdé práci a mimořádným výkonům, ale propast mezi oběma přístupy ještě pořád nebyla přemostěna ke všeobecné spokojenosti a je otázkou, jestli vůbec kdy bude. Pořád visí ve vzduchu výtka, kterou mrštil Einstein po Bohrovi a jeho žácích: "Nevěřím, že Bůh hraje v kostky".

Takové konflikty existují a trvají i v sociálních vědách, byť vzhledem k odlišné poovaze těchto věd nemají tak krystalicky vyhrocenou podobu jako ve fyzice. Příkladem jsou spory o to, zda existuje nebo neexistuje společnost a co toto slovo vlastně znamená. Zmiňovaná kniha Jona Elstera je zajímavá mimo jiné tím, že autor vychází z teze "neexistuje společnost, jen jednotlivci a jejich interakce", pak na základě této teze poctivě a pečlivě zkoumá kousek reality, o kterém jsem se už zmiňoval, jen aby se mu slovo "společnost" vracelo pořád do hry v různých ekonomických, sociálních a politických kontextech.

Ukazuje se, že problém vězí v "metodologickém individualismu", přístupu, který dnes převládá v sociálních vědách a zejména v ekonomii. Elsterova kniha je jedním z mnoha dokladů toho, že tento přístup, v ekonomii vedoucí k budování teorie primárně na mikroekonomických základech, má své meze, protože nedokáže vysvětlit některé závažné části reality, včetně reality ekonomické.

Smysl mé předchozí poznámky spočíval ve varování, že není dobré opírat se při tvorbě ekonomického paradigmatu přehnaně o mikroekonomii. Dokonce si myslím, že při dnešní skoro slepé oddanosti metodologickému individualismu bude vhodné klást hlavní důraz na makroekonomické přístupy. Je chybou chtít sehrát zápas s ekonomií hlavního proudu na hřišti, které si sama vykolíkovala dle vlastních potřeb.

(pokračování)

V mé původní poznámce se přitom nikde neříká "buď, anebo". Výrok, že je zapotřebí jak mikroekonomie, tak makroekonomie, je banalita, kterou by mě nikdy nenapadlo popírat.

Jde ale o to, v jakém stavu jsou obě oblasti v dnešní ekonomii hlavního proudu. V tomto konglomerátu stojí validní dílčí teorie a poznatky vedle podvodných triků s jasným politickým pozadím (např. "trickle-down") a vůbec v něm nevládne soulad a vzájemné doplňování, jak se zdají naznačovat Dolejšova slova. Nebo - na jakých základech stojí "behaviorální charakteristiky dílčích subjektů", o kterých se zmiňuje Dolejš? Jak si ekonomie představuje člověka, jako "homo oeconomicus"?

Realitou, s níž se ekonomie hlavního proudu vůbec nedokáže vyrovnat, je krize, zejména taková krize, jaká přišla roku 2008. Stojí za to si přečíst, jak zdráhavě a s rudýma ušima reagovali koryfejové dnešní ekonomie v London School of Economics na prostou otázku královny Alžběty II., jak to, že neviděli tuto krizi přicházet. A s jakými rozpaky odpovídal na podobné otázky v Kongresu USA jeden z veleknězů ekonomie, Alan Greenspan. Byl to pohled pro bohy, jak byl císař najednou nahý, kdyby nebylo důsledků jednání inspirovaného těmito koryfeji.

Myslím, že právě zde, v analýze soudobé krize, jejích příčin a důsledků se nachází bod, z něhož může levice nejlépe vycházet při konstruování nového ekonomického paradigmatu. Spekulování o behaviorálních charakteristikách dílčích subjektů v tom levici příliš nepomůže, spíš střízlivý a kritiký pohled na celý systém a na to, co a proč v něm dělaly a dělají ty či ony zájmové skupiny.

Ekonomie trpí obdobnou metodologickou obtíží plynoucí ze samotné podstaty věci, jako třeba medicína a vůbec všechny biologické vědy. Je tím reprodukovatelnost, každý člověk, biologický systém i ekonomický systém je jedinečný a neopakovatelný, jedinečná a neopakovatelná je každá situace, jíž je vystaven.

V přírodních vědách, najmě medicíně, se problém obchází opakováním experimentu u velkého počtu probandů za identických kautel, následně statistickou analýzou se závěrem, s jakou pravděpodobností není vysledovaná závislost dílem náhody (resp., zda je pravděpodobnost náhodného výsledku nižší než 5 %). I tak to ovšem znamená, že až 5 % medicínských experimentálně ověřených tvrzení, neplatí.
¨
Ekonomie, zvlášť makroekonomie, nenabízí ani tento způsob experimentálního ověření, makroekonomických agentů (krajů, států) je příliš málo na splnění zákona velkých čísel. Od jistého bodu bude do jisté míry scholastika. Vždy se narazí na problém "ceteris paribus". Co mě překvapuje, že se tím dokonce, v metodologickém individualismu, dokonce chlubí.