Může být dnes aktuální hrozbou fašismus? A může být skutečnou hrozbou, nebo je jen hadrovým strašákem na levicovém poli, tak jako jím je komunismus na poli pravicovém? Pravým i levým diskursem obchází strašidlo — strašidlo fašismu. K preventivní štvanici na toto strašidlo mobilizují jak tradiční konzervativci, spatřující fašismus v jakékoli akci či hnutí lidových mas, demokracii a občanskou společnost nevyjímaje, tak levičáci, analyzující fašistický jazyk, který se vyznačuje etnocentrismem, hierarchií, homofobií, binárně protikladnou rolí žen a mužů, biologickým determinismem a legitimizací násilí jako nástroje k prosazování těchto hodnot.

Ponechme stranou zkoumání samotného pojmu fašismus, který se zrodil v Itálii v roce 1919 jako název kontrarevolučního hnutí, jež bylo odpovědí střední třídy a plebsu, vyděšených hrozbou sociální revoluce, a začal být ve 20. století souhrnně používán pro pravicově autoritářská hnutí, ideologie a režimy. Jinou kontrarevoluční odpovědí na revoluci byl například stalinismus, lišící se od fašismu tím, že se v principu odvolával na lidskou emancipaci a rovnost, zatímco fašismus na hierarchii a nadvládu.

Pokud věc poněkud zjednodušíme, můžeme říci, že dějiny kapitalismu jsou dějinami revolucí a kontrarevolucí. Reformace, německá selská válka 16. století a barokní protireformace 17. století. Anglická puritánská revoluce a stuartovská restaurace 17. století. Klasicistní francouzská revoluce 18. století a biedermeierovská Svatá aliance 19. století. Romantická revoluce 1848 a realistický bonapartismus a neoabsolutismus. Pařížská komuna 1871 a Třetí republika a antisemitismus. Ruská revoluce 1905 a černé sotně. Odpovědí na světovou revoluci 1917/18 byl fašismus v Evropě a stalinismus v SSSR. Odpovědí na sociální revoluce 1945/49 v Evropě byl sociální stát. Odpovědí na světovou revoluci 1968 Nové levice byl postmoderní neoliberalismus Nové pravice.

Každá epocha má tedy své kontrarevolucionáře, zrozené konkrétními sociálními podmínkami. Fašismus byl po druhé světové válce analyzován Frankfurtskou školou, která jako sociometrický nástroj vytvořila F-škálu, tj. škálu autoritářské osobnosti. Odpovědí pravicových sociologů byla B-škála, škála levicového autoritářství, hodnotící rigidní lpění na levicových hodnotách (volnost, rovnost, solidarita), úctu k autoritě a agresivitu vůči těm, kdo levicové hodnoty odmítají. V reflexi roku 1968 byla vypracována škála autoritářského rebela, který se bouří proti autoritám, protože sám chce být autoritou.