V předvečer nových revolucí

Michael Hauser

Současný řád ztrácí legitimitu, ale nemůže ji obnovit bez opuštění neoliberalismu a návratu k sociálnímu státu. Ten je však zablokován globálním kapitalismem, v němž vládne finanční kapitál. Nastává stav, kterým začínaly revoluce.

Otázka je jednoduchá: „Proč nás čeká revoluce?“ Toto slovo mělo dlouho krajně neurčitý význam, jaká revoluce, kdy a proč? Nikdo si pod tím nic nepředstavil, jenom nejasný pojem z jiného světa. Revoluce působila jako abstraktní možnost, která leží za naším obzorem. Francouzský marxista Louis Althusser na konci života ztratil naději, že existující komunistické strany dokážou změnit systém, kapitalistický nebo reálsocialistický. Svůj životopis však pojmenoval „Budoucnost je dlouhá“. Svobodná a spravedlivá společnost není na obzoru, a přesto není vše rozhodnuto navždy. Budoucnost je dlouhá a nikdo neví, co přijde během příštích sto, dvě stě let.

Je dnes revoluce opravdu tak vzdálená a nepředstavitelná? Jak vznikají revoluce? Velkým omylem je představa, že revoluce má charakter svobodné volby. Stojíme na křižovatce a před námi je několik cest s ukazateli. Na jednom je nápis „Beze změny“, na druhém „Mírná změna“, na dalším „Velká změna“. Posadíme se a začneme diskutovat, kam se vydáme. Probíráme jednotlivé cesty, jejich obtížnost a délku, jejich cíl. Pak hlasujeme a jdeme cestou, která je podle nás nejlepší.

Jenže revoluce vznikají tak, že se všechno zauzlí. Kdysi volná síť společenských vztahů ztuhne a téměř neprodyšně se uzavře. Už to není jako u nás v devadesátých letech, kdy se sociální systém otevřel, a objevily se výtahy do vyšších společenských pater. Kdo měl určitou kvalifikaci nebo aspoň průbojnost, mohl přes noc vystoupat o několik pater nahoru.

Ale je tu další věc. Chris Hedges, jeden z těch, kteří popisují neutěšený stav věcí ve Spojených státech, nastoluje v článku Tak vypadá revoluce otázku, zdali to dnes nepřipomíná klasickou předrevoluční situaci. Odvolává se na historika Crane Brintona, jenž ve své knize "Anatomie revoluce" píše o tom, jaké jsou její rysy. Je to především skutečnost, že společnost se štěpí na dva neúměrně velké bloky. Na jedné straně ztenčující se a zároveň bohatnoucí elita, na druhé všichni ostatní. Ti si připadají jako v pasti. Nevěří tomu, že vládnoucí moc se dokáže vypořádat s hromadícími se problémy. Pak nastává první konfrontace. Nespokojená většina klade požadavky, které vládnoucí moc nemůže splnit, protože by musela zasáhnout do systému. Mocenská elita se pak snaží potlačit nepokoje represí, jak to bylo při okupování Wall Streetu. Při takovém počínání přibývá populárních osobností, politologů, teoretiků, kteří přestanou obhajovat daný stav věcí a stávají se jeho kritiky.

Z toho lze vyvodit, že vládnoucí moc dnes ztrácí legitimitu na všech rovinách. Většina společnosti už nežije bezproblémovým konzumním životem, nýbrž v ekonomickém nouzovém stavu. Hroutí se to, čemu Marcuse říkal represivní konzumerismus: masově se rozšíří konzumní způsob života a existující moc nepotřebuje nějakou další legitimizaci, stačí konzum samotný.

Vládnoucí moc ztrácí legitimitu i na rovině společenského diskursu. Obhájci daného stavu věcí to mají stále obtížnější. Jak obhajovat to, o čem všichni vědí, že to nefunguje? Jakou strategii mají použít? Jedinou účinnou strategií, kterou lze ještě uplatnit, je strategie zástupných problémů. Je zapotřebí vyrobit umělého nepřítele, na kterého se nasměruje lidový hněv, na Romy, přistěhovalce, bezdomovce. Tato strategie však pravděpodobně nebude dlouhodobě účinná. Když ji uplatnili nacisté nebo fašisté, budovali zároveň sociální stát pro většinu (vytvářením pracovních míst, dostupného bydlení, systému sociálních dávek).

To se dnes neděje a v tom je jistá naděje. Rasismus a xenofobie sice účinkují jako zástupný problém, ale vznikne z toho obdoba fašistické společnosti? V dobách fašismu a nacismu byl kapitalismus v jiném stavu než dnes. Měl potřebu sociálního státu, v němž stát vytvoří podmínky pro akumulaci kapitálu (pro tzv. produktivní investice). To umožnilo provádět sociální politiku vůči árijskému obyvatelstvu, sociální stát pro Árijce, národní socialismus. Fašismus a nacismus lze vyjádřit tak, že to je vyloučení určité části společnosti plus sociální stát pro začleněné.

Pro dnešní kapitalismus je však sociální stát na překážku, potřebuje ho zrušit, aby se zvýšila míra zisku. Ani neofašistická vláda jej nevytvoří, neboť by se musela konfrontovat se samotným kapitalismem. Tím pádem by tu byl rasismus a sociální vylučování bez sociálního státu pro začleněné. Většina by nadále žila v neutěšených podmínkách a projevovala svou nespokojenost. Rasismus jako zástupný problém nebude působit natrvalo. Po určité době si snad i rasisté uvědomí, že samotný rasismus a sociální vylučování nezlepšuje jejich životní podmínky. Rasismus se totiž neprováže s národnostním sociálním státem. Vypadá to tak, že rasismus je pouze první reakce na současnou situaci, reakce, která nejspíš zeslábne. V dnešních hnutích odporu, jako je „Okupuj Wall Street“, se neobjevuje.

Past, do které se současný řád dostal, tkví v tom, že tento řád ztrácí legitimitu, ale nemůže ji obnovit bez opuštění neoliberalismu a návratu k sociálnímu státu. Návrat sociálního státu je však zablokován globálním kapitalismem, v němž vládne finanční kapitál.

Tak nastává to, čím začínaly klasické revoluce. Vzájemně odlišné třídy a společenské vrstvy pomalu dospívají k vědomí, že mají společný zájem a vytvářejí jedno společenské tělo, jak tomu bylo ve Francouzské revoluci nebo v řetězu evropských revolucí roku 1848. Nesměřuje tudíž dnešní nespokojenost a odpor k něčemu podobnému, jako byla celoevropská revoluční vlna roku 1848? (Revoluční vlna roku 1968 se týkala pouze některých vrstev, studentů, intelektuálů, umělců, části pracující třídy.)

Až to jednou přijde, možná se znovu zhmotní duch revoluce roku 1848, jak o něm psal Richard Wagner:

„Vzhůru! Kráčejte v mých stopách v pestré směsici, neboť neuznávám žádné rozdíly mezi těmi, kteří mě následují. Od nynějška jsou jen dva národy: ten, který mě následuje, a ten, který se mi staví na odpor. První národ vedu ke štěstí, druhému se nenávratně vzdaluji, neboť já jsem Revoluce, jsem věčně tvořící život, jsem jediný bůh, kterého znají všechny bytosti, který objímá, oživuje a naplňuje štěstím vše, co je.“

    Diskuse
    November 25, 2011 v 15.2
    Hm, revoluce 1848... Té předcházela vlna romantismu a národní obrození (vznik moderních národů). Byla ona vlastně poražena nebo zvítězila? Patrně obojí.
    MT
    November 26, 2011 v 9.41
    Zajímavý článek.

    Jak vidím, nikdo už zřejmě nepropadá iluzi o tom, že by revoluce byly "realizací projektu".

    Spíš se slovníkem systémové teorie chaosu uvažuje o tom, zda jsme v tzv. bifurkačním bodu atd.

    Ano, něco inženýrsky změnit, vytvořit – to je poněkud jiný příběh než revoluce.

    To by byl příběh silných individualit jako Baťa, Ford, Edison,…

    Revoluce jako vyvrcholení systémové společenské změny bude spíše výsledkem protnutí dlouhodobých trendů s projevy zoufalé „camusovské“ snahy zachránit svůj svět, svou důstojnost své lidství.
    Ano – tedy snahy zdánlivě konzervovat v úmyslu - ale právě proto revoluční ve výsledku (revolutio – návrat)…

    Revoluce je nezamýšlený výsledek snahy „zachránit svůj svět, jak je“ nebo dokonce snahy obnovit co nejvíc „zlatý věk“, který zmizel (viz Moorovy povzdechy v jeho filmu „O kapitalismu s láskou“ o době jeho mladí a uspořádání postrooseveltovské Ameriky).

    Je jedním z paradoxů dějin, že subjektivně je revoluce, které hrozí úspěch, založená spíš na snaze zabránit stupňujícím se změnám, které jsou čím dál méně snesitelné - nebo se „někam“ vrátit.
    Skutečným, reálným výsledkem pak ovšem bývá nikoli návrat, ale syntéza – a něco jiného, nezamýšleného…

    Naopak vědomý futurismus nacismu a stalinismu může být sebevíc dynamický, ale není žádnou „revolucí“, ale v konečném důsledku jde o tu „nejčernější reakci“. Jak sarkasticky škleb vyvstanou polofeudální rysy jinak prý modernizační, původně ještě „kruté ale svěží“ ještě nerozložené stalinistické soustavy s hromadami mrtvol původní akumulace státního kapitálu v 30. letech XX. století.

    A pokud jde o fašismus, je zajímavé, že vcelku nejodolnějším a nejrobustnějším fašismem nebyl ten dynamický, nacistický v Tisícileté Třetí říši, který byl i ideově závislý na expanzi, ale takový nacionalistický tradicionalistický fašismus „stojatých vod“, kde toho „inženýrství“ bylo relativně nejméně (Frankovo „vlastenectví“ ve Španělsku, Salazarovo korporativistické Portugalsko)

    „Revolutio“ prostě není jednoduše cesta kamsi vpřed.

    A nikdy v tomto jednoduchém přímém smyslu ani nebyla.

    Vždyť i ten počátek Velké francouzské revoluce je symbolizován tím, že ty „předabsolutistické“ Generální stavy - na které se předtím už v podstatě zapomnělo - byly svolány a tedy vráceny do politické hry.

    Výsledkem sice nakonec byl revoluční Národní konvent, „model 1792“ volený na základě všeobecného volebního práva (i pro ženy). Ale na tom samotném počátku, v letech 1788-9, to bylo svolání právě těch starých Generálních stavů, které patřily „ještě před“ absolutní monarchii, kterou měly nahradit.

    Takže náhrada toho, co je, tím, co už jednou bylo?

    To taky ne.

    Jedná se pouze o subjektivní energii pro dostatečnou vůli a úsilí - shora uvedený současný filmový bestseller Michaela Moora „O kapitalismu s láskou“ je právě takovým nabíjením baterek vůle a odhodlání – z touhy po něčem, co tu už bylo, co se jeví jako „zlatý věk“, co se asi nikdy nevrátí, ví se o tom, že se to asi nikdy nevrátí, ale přesto jako subjektivní třaskavina, jako zápalná směs plní svou nezastupitelnou úlohu – uvést do pohybu hlubinné síly systémové změny…

    Nebude-li ovšem potenciál těchto hlubinných sil existovat jako zralý – subjektivní energie vyjede naprázdno – jalové třesknutí, křik na ulicích, zapálené auto, rozbitá výloha…

    „Revolutio“ JE sice nakonec kvalitativní změna.
    Ale nepředchází jí projekce této kvalitativní změny.
    Revoluce je proces, kde kvalitativní změna nastupuje jako by-produkt…

    „Revolutio“ je ve správném překladu „návrat“.
    (latinské slovo „revolutio“ znamená, jak nás informuje slovník, „valení zpět, zpětné točení, otáčení do původní polohy, navracení, návrat“. )

    A nebude to zřejmě ani náhoda ani sémantický omyl.
    V historické realitě je revoluce sice kvalitativní skok – ten ale nastupuje jako vedlejší produkt vyvolaný právě camusovskou snahou zachránit, uchránit svůj dosavadní svět, který se právě posouvá a mění den po dni nepřijatelným způsobem – a tento nepříznivý vývoj chtějí lidé změnit.
    Ne si hrát na „konstruktéry“ nebojácných vizí budoucnosti…

    Pro anticipaci, pro vůli, představu je jediným hromadněji přijímaným materiálem určitá podoba „návratu“ (zachránit „sociální stát“, zabránit tomu či onomu, atd.…)
    Výsledek je ovšem věc jiná.

    Revoluce je přesný opak sociálního inženýringu a vědomého projektování.

    Je to ten poměrně málo často se vyskytující uzlový historický bod (bifurkační, jak říkají stoupenci systémové teorie chaosu), bod, kdy při obraně toho, co (ještě) pořád existuje, ale co nepřijatelný vývoj světa likviduje, „přeskočí“ nakonec za jistých nadkriticky dostačujících okolností „výhybka“ a vzniká zároveň i něco kvalitativně nového…
    November 26, 2011 v 10.1
    Podotýkám, že také pohyb planet se označuje slovem revolutio, což značí oběh nebo návrat. A bez pohybu prostě ve vesmíru neexistuje nic. Ještě je třeba zdůraznit, že revoluce sama o sobě neznamená násilí. Rozhodně ne taková revoluce, která je dějinně nezvratná. Ovšem násilí někdy vyvinou ti, kteří se snaží takovému nezvratnému společenskému posunu bránit.
    November 26, 2011 v 16.45
    Autora bych chtěl pochválit za vyníkající článek. Zachovat status quo opravdu nebude možné, ekonomika se hroutí a neoliberální „léčba“ navíc zhroucení urychlí. Co dál? Snad bude mít autor pravdu a snaha o radikální řešení nepovede k nástupu neonacismu, i když to tak zatím vypadá. Jisté však je, že změna asi nebude tou běžnou salonní, kdy si moc předají na nějaké 4leté období mezi sebou páni, které je možno rozlišit jen barvou odznáčků na klopách. To už se tu dost profláklo, a důvěra v takovouto „změnu“ je stejná jako důvěra disidenta při výměně Lenárta za Jakeše. Pokud by ČSSD nechtěla, aby se narůstající nespokojenost ventilovala v nějaké revoluční řešení, musela by presentovat pro většinu nespokojených skutečnou opozici, se vším všudy. Máte snad dojem, že by tomu tak bylo?
    MP
    November 26, 2011 v 18.45
    Revoluce - a co Day after?
    Bez reforem není revoluce - i té Velké francouzské předchátely (neúspěšné) snahy královského ministra financí Neckera reformovat státní finance (!) a snížit deficit (!). A dokonce i v tom Rusku došlo ke zrychlení kapitalistického vývoje od poč. 20. stol. a ministr Stolypin prováděl určité modernizační reformy. Takže by se dalo formulovat (v protikladu k Hauserovu článku) i heslo "Reformy jsou počátkem revoluce".

    Ale je to asi složitější. Problém veškeré revoluční romantiky, celé té "imaginace nade všechny možnosti imaginace", je, že neřeší a nemohou řešit právě tu kardinální otázku "co potom". Všimněte si, jak v každém katastrofickém filmu je právě tohle důležité a jak tam často hraje zásadní roli nějaký ten vůdce...

    Takže pojďme reformovat, klást konkrétní požadavky a bojovat za jejich uskutečnění - a uvidíme, co z toho vzejde. Vždyť budoucnost je v rukou Pána, jak se píše v Bibli, já sice nevěřím ani v toho bliblického, ani moc v toho lacanovského, ale ve vlastní režii budoucnost nikdy nemáme. To je nadějné...
    MP
    November 26, 2011 v 18.48
    P. Ševčíku
    myslíte, že rozdíl mezi ČSSD a ODS je stejný jako někdejší rozdíl mezi Lenártem a Jakešem? Já pořád doufám, že ne, i když máte pravdu, že právě o tohle se vede v socdem zápas a boj.
    November 26, 2011 v 20.13
    Co bude den poté?
    Nejdůležitější je, aby den poté tady byli schopní a politicky zkušení lidé, kteří budou připraveni převzít politickou odpovědnost a nebudou se bát budoucnosti. Vzhledem k tomu, že revoluce nebude hned zítra, máte všichni čas na sobě pracovat. Takže hurá do politiky, ať jsou tam konečně nějací ti neúplatní.
    November 27, 2011 v 9.58
    Pane Plevo, nemyslel jsem přímo rozdíl mezi ČSSD a ODS, ale spíše rozdíl mezi levicovými a pravicovými stranami všeobecně ve světě . Jak moc velký rozdíl je pro nezaměstnaného, třeba v Anglii či USA, když místo laberistů nastoupili konzervativci, v USA demokraté místo republikánů? Nejde přece jen o to, že my zde ten rozdíl chápeme, jde o to, jestli jej chápou ti ostatní. Kdyby ten rozdíl byl skutečně diametrální, nemusely by levicové strany platit žádné PR agentury. Protože je ale dnes pro voliče přehlédnutelný, tak si pak musíme položit otázku: kolik lidí má takovou důvěru v levicovou politiku, že věří, že se díky ní něco změní? Těch 40 % nevoličů nejsou pravičáci. To jsou ti, kteří si říkají, že je jedno koho volí, protože jim nikdo nepomůže. Kdyby je ČSSD přesvědčila svým konáním, že její volbou si pomůžou, nemusela by nahánět nějakého imaginárního středového voliče. Ale ruku na srdce, když dnes posloucháte některého politika z ČSSD, tak mít zakrytou jmenovku na monitoru, tak by jste do něj nikdy neřekl, že je z ČSSD. Mafie neovládá jen pravicové strany. Z ČSSD se dá také vytřískat kapitál a možné budoucí vládní posty velrybáře přitahují. Velrybář jako velrybář, pak je to jen o té barvě toho odznáčku.

    November 27, 2011 v 12.26
    Revoluce? Za co? K čemu?
    Chápu nespokojenost kolegy Hausera, také jsem nespokojen se současným stavem. Ale nespokojenost se současnou vládou by mohla vést k větším protestům, než dosud, až nakonec třeba k pádu vlády, ale to by pořád nebyla revoluce. Každá revoluce byla revolucí pro nějaké ideje a vedla k proměně společenského a politického řádu. To zde není. Nespokojenost s neoliberalismem vede v Americe k požadavku OWS, zastoupení 99%., požadují více demokracie. Revoluce byly vždy vedeny nějakými silnými myšlenkami. Francouzská: svoboda, rovnost, bratrství, Americká: Žádné daně bez zastoupení, nezávislost, demokracie. Říjnová: socialismus či komunismus, ale revoluční lyrika a romantismus vedly k tvrdým diktaturám v podobě Lenina a Stalina. To doufám dnes nikdo nechce. Nebo zde chce kolega Hauser nastolit revoluční leninismus-žižekismus? Současný stav společnosti a demokracie je neuspokojivý, jsem pro její kritiku i reformu, ale romantickou revoluci nechci.
    November 27, 2011 v 12.51
    Pane Šimso,
    M. Hauser ji přece neplánuje, neříká, kdy bude ani nepopisuje jak bude vypadat. Pouze vychází z předpokladu, že revoluce se v dějinách vyskytovaly a přinášely kvalitativní společenský posun. Že se s něčím takovým má tedy počítat i v budoucnu. Říjnová revoluce v Rusku možná byla dopředu připravená a naplánovaná, ale v historii byly i jiné revoluce, které vznikly zcela spontánně. Dějiny nejsou jen evolucí, ale vyskytují se v nich i revoluce. Z toho přece neplyne vůbec nic pro naše další jednání. Je to jen určitá možnost víry pro toho, kdo tomu věřit chce.
    + Další komentáře