Předesílám že nejsem právník. A všechny spory u soudu máme již také vyřešeny. I ta dvě podezření z aktivit o kterých hovoří IÚ, že.
Dění okolo lidských práv a mezinárodních úmluv mne zajímá přes dvacet let a přijde mi to jako přirozená součást občanské aktivity. Proto mne celkem zajímají i ty dopady IÚ.
Každopádně jsem se setkal s názory, že aplikace IÚ na oběti jiného než ženského pohlaví je skutečně volitelná. (Mimochodem, kdyby nebyla,stěží i by autoři "vyzývali členské státy, aby IÚ aplikovali na všechny oběti...". Je to výzva, ne imperativ.)
I "oficiální" facebooková PR stránka IÚ má v logu pouze násilí "na ženách". (Teď bych nerad zabředal do takových detailů, jako, že technicky pravděpodobně většina dětí také má jakési pohlaví).
Už nyní jsou určité druhy služeb genderově diskriminační prostě proto, že pro jedno pohlaví "není dostatečný trh".S takovou odpovědí jsem se já osobně setkal před 4mi lety několikrát.
A přijde mi to svým způsobem strašné právě v situaci, kdy všichni (bez ohledu na pohlaví) tvrdí, že čísla jsou nepřesná až zkreslená, protože ledacos je tabu a o lecčems se špatně mluví.
Takže proto mne ani tak moc nezajímá, co si o tom teď myslíte Vy nebo co tvrdí píáristé typu pana Pavlase.
Mne zajímají ty měřitelné výsledky, až je bude možné měřit.

Myslím, že problém diskusí o IÚ je v tom, že jinak vidí věci sociolog, jinak psycholog, jinak právník a jinak oběť.
A že některé nástroje jsou spíš dlouhodobé a jiné krátkodobé povahy.
Něco málo si ze školy pamatuji o tom, že právo kromě trestu funguje i výchovně... každopádně si myslím, že výchovné funkce plní i jiné instituty společnosti.

Jinak za sebe... co jsem se bavil s některými psychology se mi hodně líbí myšlenka, že pokud by se více mezi sebou bavily oběti domácího násilí bez ohledu na jejich pohlaví (a na pohlaví pachatelů) mohlo by to do budoucna působit výchovně lépe, než když je budeme zavírat do ghet podle jejich pohlaví.
Nevím, zda jsou k tomu nějaké výzkumy, které by ten názor prověřily...

Teorie je taková, že čím lépe se problémy pojmenují, tím lépe je lze řešit.
Proti tomu je názor, že na té deklaratorní úrovni je lepší být spíš obecný a nedělat definice zbytečně omezující. S tím si stejně vyhraje ta aplikační praxe.
I proto jsem rád, že definice "domácího násilí" ve článku 3(b) Istanbulské úmluvy je skutečně velmi otevřená a nebere ohledy na pohlaví, gender ani věk obětí.
PS: A i proto mi vadí, když někteří píáristé IÚ o domácím násilí mluví, jako by bylo "podmnožinou" toho násilí na ženách.
Není.

Zvláště když si uvědomíme, že svým klientům takové postupy často radí nějen advokát, ale i jiné součástí toho systému, který by naopak měl rodičům pomáhat smírnou cestu.
A často je v tom poměrně dlouho podporují.
Jednoho by skoro začalo zajímat, zda IÚ může nějak ovlivnit finanční toky v téhle oblasti. (Což tedy naštěstí půjde dobře měřit, že).

Jak jsem psal výše, někteří advokáti a já máme obavy spíš z dopadů IU do opatrovnických sporů. Například na omezování tzv. Cochemske praxe, která v ČR funguje stále velmi málo.
A ty obavy jsou o to větší, že zaznívají hlasy o tom, že Cochemská praxe je hrozba.
Samozřejmě zde je asi otázka z jakého úhlu pohledu na ten Cochem nahlížíme.
Zda z úhlu pohledu dětí ohrožených domácím násilím nebo ohrožených následky rozvodu.
Osobně myslím, že ta druhá skupina je větší.