Svoboda, rovnost, základní příjem aneb O důstojnosti člověka

Alena Wagnerová

Evropská debata o zavedení základního příjmu se slibně vyvíjí a představuje jeden z klíčových motivů v debatě o tom jak vymanit demokracii z její současné podřízenosti trhu.

S ideou základního příjmu českou veřejnost poprvé konfrontovali Martin Brabec a Marek Hrubec. V roce 2007 vydali k tématu publikaci „Všeobecný základní příjem: právo na lenost nebo na přežití?“ shrnující a rozšiřující diskusi, která předtím proběhla na stránkách Filozofického časopisu. Téma ale českou veřejnost ani média zvlášť nezaujalo a diskuse k němu se prakticky nevyvinula.

Snad i proto, že publikace zůstala příliš v zajetí liberálního diskursu, soustředila se převážně na otázku svobody ve vztahu k základnímu příjmu a do značné míry opomenula zdůraznit její zásadně emancipační charakter, protože idea základního příjmu je ve své podstatě ideou osvobození člověka.

Diskuse o základním příjmu se od vydání publikace v mezinárodním kontextu ovšem — i díky finančí krizi, která drasticky ukázala meze kapitalistického systému — značně posunula z utopické vize ke konceptu, který začíná být už v malých regionálních projektech zkoušen.

Zřetelně to ukázal podzimní kongres Mezinárodní sítě základního příjmu založené mimochodem Philipem van Parijsem. V této situaci se zdá neodkladné pokusit se iniciovat diskusi o základním příjmu také u nás, nejprve tím, že si připomeneme jeho základní východiska a cíle.

Nevěřme protiemancipační interpretaci člověka

Všeobecným základním příjmem se rozumí pravidelně každému obyvateli daného státu nebo jiného společenství vyplacená stejně vysoká peněžní částka, která není odměnou za vykonanou práci, ale jejímž smyslem je základní zajištění jeho existence. Není to tedy platba, protihodnota za nějaký výkon, ale dávka, k níž opravňuje člověkova existence sama.

Už tato definice je provokací pro myšlení industriální epochy, pro kterou je jakýkoliv příjem nebo výdělek i starobní důchod spjat s prodejem pracovní síly na trhu práce, jak to drasticky vyjadřuje slogan „kdo nepracuje, nechť také nejí“.

Pomiňme teď skutečnost, že ve své rigiditě tato zásada už dávno neplatí, rozmělněna jak příjmy z kapitálu, tak sociálními dávkami v nezaměstnanosti a celým systémem podpor, kterých se ovšem má dostávat jen těm, kteří pracovat nemohou.

Rozdílem mezi těmito dávkami a základním příjmem je, že se tato platba dostává všem, ať už pracovat mohou nebo nemohou či nechtějí, ať už jsou bohatí nebo chudí, což provokuje ještě dodatečně. Není proto divu, že myšlenka základního příjmu je často apostrofována jako příjem za lenost.

Přehlíží se přitom, že v základním příjmu má jít jen o základní zajištění existence, s nímž se určitý počet lidí může zcela jistě spokojit, ale velká skupina ostatních bude mít různě motivovaný zájem dál pracovat a normálně vydělávat, to znamená k základnímu příjmu mít ještě příjem z placené práce, ať už v plném nebo nižším pracovním úvazku.

Některé koncepce zahrnují do základního příjmu i děti přibližně polovinou vypočítané částky základního příjmu, které se od sebe liší a pohybují se přibližně od čtyř set do tisíce euro, abychom to řekli hned.

Jednou z prvních spontánních námitek proti základnímu příjmu je, že lidé, nebudou-li muset, pracovat nebudou a budou se celé dny neužitečně válet v posteli. Toto tvrzení vychází z typického myšlení industriální epochy, že lidé pracují proto, že jsou k tomu z existenčních důvodů nuceni, že pracují, protože musí, a kdyby nuceni nebyli nedělali by nic, že tedy nucení je základním předpokladem toho, aby lidé pracovali a vytvářeli produkty a hodnoty.

V této tezi ovšem rozpoznáváme představu, že člověk je ve své podstatě zlý a líný, jakési neřádné, v církevní terminologii hříšné stvoření a k dobru — a k tomuto dobru je počítána kategorie práce — musí být nucen, musí být použito nějaké formy násilí.

Jde tu o argumentaci hrubě protiemancipační, zatímco linie emancipační právě v osvobození od tlaku především tlaku existenčního vidí cestu k osvobození člověkových kreativních sil a tedy i cestu k rozmnožení obecného dobra a vytvoření solidární společnosti.

Tezi o zásadní lidské lenosti, která musí být z lidí vyháněna, vyvrací ovšem množství lidí, kteří si přímo hledají dobrovolnou, neplacenou práci a angažují se pro záležitosti obce ve smyslu polis.

Fourier, Friedmann, Baumann

I když myšlenka základního příjmu nabývá v západních společnostech aktuality od druhé poloviny sedmdesátých let, konkrétně první ropné krize v letech 1975-76, nejde zde o myšlenku novou. Po první byla dokonce realizována v roce 1795 v Anglii v období primární akumulace kapitálu a privatizace občin, kdy byla zákonem určena dávka, která se řídila cenou chleba a byla pravidelně rozdělována lidem určité oblasti.

Výsledek ovšem dobrý nebyl, protože obecná dávka vedla ke snížení ceny pracovní síly — na toto varování je třeba myslet i dnes: Zavádění základního příjmu musí být vždycky vázáno na stanovenou minimální hodinovou mzdu.

Intenzívně se otázkou základního příjmu zabývali utopický socialista Charles Fourier, John Stuart Mill a další myslitelé, kteří si hluboce uvědomovali problematiku rozdělování v kapitalistické industriální společnosti.

Ve dvacátých letech minulého století to byl ovšem i americký liberální ekonom Milton Friedmann, koncepcí negativní daně, jíž měly být vyrovnávány nízké příjmy. Friedmann stojí na počátku tržně liberální linie základního příjmu, která ovšem ideu základního příjmu instrumentalizuje pro potřeby ekonomického neoliberalismu. Nepočítá například s nutností stanovení minimální mzdy, a v základním příjmu vidí možnost posílení svobody jedince a omezení sociální funkce státu.

Prostředkem jak elegantně odbourat sociální stát, se myšlenka základního příjmu stala hamburskému ekonomovi Theodoru Straubhaarovi, který při základním příjmu 400 až 600 Euro navrhl zrušení všech sociálních pojištění. V této linii se pohyboval i návrh českého ekonoma Tlustého.

Také jen málo rozvinutá česká diskuse o zakladním příjmu zůstala do značné míry uzavřena v tomto pragmatickém rámci a probíhala v pojmové dvojici svoboda — rovnost. Z horizontu se jí tak do značné míry ztratil aspekt emancipační a aspekt zhodnocení práce v oblasti péče a reprodukce.

V emancipačním kontextu se základním příjmem zabývají a jeho ideu domýšlejí Zygmunt Baumann, André Gorz, Erich Fromm a další. V německém diskursu na této pozici stojí také Roland Blaschke, Katja Kippingová a Rakušanka Lieselotte Wohlgenanntová. Zvláštní místo v tomto diskurzu zaujímá majitel řetězce dm-drogerií, který je význačným reprezentantem hnutí za základní příjem.

V našem kontextu bychom neměli mezi praotci ideje základního příjmu zapomenout utopického myslitele Josefa Poppera-Lynkea, který systém odměny za existenci velmi podrobně rozpracoval a formuloval vyživovací povinnost státu vůči svým občanům. Ve své knize Pražský kruh se o něm zmiňuje Max Brod.

Jedná se o lidskou důstojnost

Současná aktuálnost ideje základního příjmu je dána skutečností, že industriální společnost kapitalistického typu naráží na své hranice. Rozpory, jež jsou tomuto systému vlastní, se globalizací a finanční krizí neobyčejně přiostřují a stávají zřetelnými a citelnými pro stále širší okruh lidí.

Jde tu o pět problémových okruhů:

1. Vysoká produktivita práce a mechanizace potřebuje stále méně pracovních sil, nezaměstnanost se stává imanentní součástí systému. K tomu přistupují důsledky globalizace, přenášení produkčních kapacit do oblastí s nízkou cenou pracovní síly. Dosažení plné zaměstnanosti, i když to politika ještě stále nebere na vědomí, je vyloučené, její snížení je možné jen za podmínek enormního hospodářského růstu, který naráží na meze přírodních zdrojů.

Nezaměstnanost v rámci systému založeném na námezdní práci má sociální a psychické důsledky (trh práce je centrální institucí industriální společnosti) — znamená snížení společenského statusu, sociální vyloučení, sníženou možnost podílet se na životě společnosti.

Nedostatek pracovních míst vytváří tlak na pracovníky k vyššímu výkonu, potlačení nemoci atd. — strach ze ztráty pracovního místa (viz likvidace podniků často ne z ekonomické nutnosti, ale protože neuspokojují nároky akcionářů nebo podílníků na zisk.)

2. Otevírající se nůžky mezi bohatými a chudými nastolují otázku, jakou míru nerovnosti si může dovolit demokratická společnost, a kde je hranice, kdy společnost, v níž rozdíl mezi bohatými a chudými dosáhl určitou míru, přestává být demokratickou, protože ekonomickými rozdíly je narušován základní demokratický princip rovnosti všech občanů.

Neoliberalismus si tuto otázku neklade, protože ve své ideologii svobodu chápe jako absolutní hodnotu nezávislou na dalších podmínkách. Na to lze ovšem jednoduše odpovědět citátem z díla indického myslitele Heleno Sany: „Sociální jistoty jsou bezpodmínečnou podmínkou svobody. Všechno ostatní je demagogie ve službách vlády kapitálu.“

3. Koncentrace kapitálu znamená ovšem také růst hospodářské moci, která se stává rozhodující silou ve společnosti, jejímž zájmům se politika až bezvýhradně podřizuje a ovlivňuje i hodnotový systém společnosti ve smyslu dobré je to, co se vyplácí. Klasický je v tomto ohledu výrok německé kancléřky Angely Merkelové, která hovoří o demokracii konformní s trhem — v originále marktkonforme Demokratii.

I tento výrok otevírá z jiného úhlu pohledu otázku demokratické moci a míry demokracie, která je v dnešních postkapitalistických společnostech ještě realizovatelná. Posílení demokratických struktur je dnes sotva možné bez přerozdělení společenských zdrojů. Zavedení základního příjmu by takovým přerozdělením bylo.

4. Před další okruh problémů nás staví otázka využívání a majetnictví přírodních a veřejných zdrojů. Trend deregulace a neoliberální postulát slabého státu vede k privatizaci přírodních zdrojů a jejich využívání jako zdrojů zisku (viz například koupě pramenů, rudných dolů atp.) stejně tak jako částí veřejného obecného majetku, financovaného z kapitálu vytvořeného daňovými poplatníky, jako jsou železnice, kanalizace, rozvody proudu, veřejné služby jako například pošta atp.)

Tento trend de facto znamená vyvlastnění statků, které patří občanům. Rizika provozu těchto zařízení např. atomových elektráren nesou ale obyvatelé regionu.

5. Posledním okruhem problémů je dominance hodnoty směnné nad hodnotou užitnou související s definicí práce. Jako práce je v industriální společnosti definována činnost realizovaná prostřednictvím prodeje pracovní síly na trhu práce. Jen práce, která vytváří produkt, tedy zboží je definována jako produktivní. Ostatní práce realizované přes trh práce, ale nevytvářející produkty jsou chápány jako sice užitečné, ale neproduktivní. A činnosti, jež se realizují mimo trh práce, nejsou prací vůbec a jen činnostmi neproduktivními par excellence.

Jde tu o celou oblast reprodukce pracovní síly a reprodukce lidského rodu, celou oblast péče a starosti i sociální komunikace, jež je existenciální potřebou člověka jako sociálního tvora. Jde tu o činnosti tradičně realizované především ženami.

Celá tato oblast je nesmíně komplexní, takže se vymyká postižení matematickými formulemi, jimiž se ekonomická teorie snaží postihnout ekonomické procesy. Zavedením základního příjmu by se tato oblast automaticky zhodnotila v rámci této platby, jež by nebyla monetarizací tohoto výkonu, ale umožnila by jeho realizaci bez ztráty společenského statusu, znamenala by možnost volby této činnosti, důstojnou existenci a větší míru svobody v různých polích společenského a pracovního života, jak pro muže tak pro ženu.

Znamenala by emancipaci hodnoty užitné, lidských potřeb vůči hodnotě směnné. V tomto smyslu nejsou snahy, jež dnes pozorujeme například v Německu, o zhodnocení lidského kapitálu žen jejich totálním zapojením do oblasti práce pod záminkou vytváření rovných příležitostí, žádným zrovnoprávněním ženy, ale pouze dalším posílením hodnoty směnné vůči hodnotě užitné, tedy lidských potřeb.

Velmi správně upozorňuje Lieselotte Wohlgenant na tři faktory, na nichž závisí produktivita společnosti:

a. přírodní zdroje

b. neplacená práce, která je vykonávána převážně ženami,

c. souhrn vědění dřívějších generací a další vývoj znalostí a techniky

Všechny tyto výkony nevznikají jen výdělečnou prací a je na čase, aby se na nich podíleli určitým dílem všichni. Právě aspekt neplacené práce a všech sociální kontaktů v oblasti žitého světa je podle mého soudu tím základním argumentem pro postupné zavádění základního příjmu.

Téma základního příjmu začíná být v současné době aktuálním i v diskusích uvnitř politických stran v Německu, Francii ale i v OSN, která už v malých regionálních projektech např. v Namibii zkoušela důsledky dočasného zavedení základního příjmu na obyvatelstvo a jeho situaci. Tyto projekty se osvědčily.

Nejde tu už zdaleka jen o pokusné projekty. Obyvatelé Aljašky se například podílejí na zisku z výnosu naftových polí, které Aljašce jako jedné z členských zemí USA náleží. Stejně tak se obyvatelé Lucemburska už od konce druhé světové války podílejí na kapitálových výnosech.

Evropská Občanská síť za základní příjem letos oslavila deset let své existence a na jejím XIV. kongresu letos v září se intenzívně diskutovaly otázky postupného zavádění základního příjmu přes nejprve nízké částky nebo jejich regionální zavádění. Otázkou zde samozřejmě zůstává klasifikace obyvatel ve smyslu občanů a migrantů.

Pro tuto proměnu ideje a vize v koncept bychom neměli zapomínat na ten nejhlubší základ, z něhož úsilí o zavedení základního příjmu pramení: je to listina lidských práv, podle níž má každý člověk právo na důstojnou existenci.

Půjdeme-li ještě dále, dostaneme se ke křesťanskému chápání člověka jako obrazu božího, čímž je definována zvláštnost člověka jako stvoření božího. V této křesťanské definici člověka vlastně také kotví listina lidských práv. Základním příjmem bychom této představě o člověku jako zvláštním stvoření a jeho důstojnosti učinili zadost.

    Diskuse
    Mnoho lidí se zeptá, kde na ten Základní příjem v rozpočtech států vzít, když nejsou, již teď, na nic peníze.
    JH
    December 23, 2012 v 0.6
    Přerozdělování peněz
    Na základní příjem by se musely vybrat peníze od bohatší části veřejnosti. Bohatší by místo peněz raději uchovávali bohatství v jiných statcích, například v nemovitostech, cenných papírech, drahých kovech a s těmito statky by i obchodovali místo peněz, aby jim nemohly být sebrány za účelem přerozdělení. Po takových penězích by klesla poptávka.

    Na základní příjem by se musely vybrat peníze od bohatší části veřejnosti. Pokud by se takto ubíraly peníze bohatším, znamenalo by to snížení hodnoty celkového objemu peněz, bez ohledu na jejich číselnou hodnotu. Došlo by zkrátka k jednorázové nebo postupné inflaci. Přerozdělení peněz chudým na úkor bohatých se vykompenzuje tím, že o tolik, o kolik se přidá chudému (na úkor bohatého), o tolik klesne hodnota jím držených peněz. Hodnota přerozdělovaných peněz je menší než hodnota peněz ponechaných svému osudu. Jakékoliv přerozdělování peněz je kontraproduktivní.
    December 23, 2012 v 3.2
    Jiřímu Hyldebrantovi...s dovětkem o Hansi Biglerovi (*1894)
    Vypadá to, že náš kadet Biegler redivivus z Vlašimi právě úspěšně složil zkoušku z politické ekonomie. Gratuluji ! -

    Bieglerova teorie si své místo v ekonomické vědě jistě najde, zejména pokud ji Václav Klaus ocení podobně jako už v minulosti ocenil von Hayeka, Petra Hájka či Viktora Koženého.

    - Ve prospěch páně Hyldebrantovy teorie přerozdělování mluví i zkušenost, že při přerozdělování peněz bohatým na úkor chudých zpravidla žádné nebezpečí "jednorázové nebo postupné inflace" nehrozí. - Pracovně bych poučku, kterou z toho lze vyvodit, nazval
    ⟹ "Pravidlem (neviditelné) pravé ruky". ⟸

    Správně dí Jiří Hyldebrant, že
    - "Jakékoliv přerozdělování peněz je kontraproduktivní", a doporučuji mu aby svým dětěm, ať už vlastním nebo adoptivním nedával kapesné. -- Nejenže neklesne hodnota "jím držených peněz", ale u dětí poptávka po penězích odpovídajícím způsobem stoupne a to je bude motivovat k tomu, aby si našli své místo v životě.

    S trochou štěstí se z nich stanou jaderní fyzikové, bankéři nebo alespoň kapsáři.

    ***

    Původního kadeta Adolfa Bieglera (aka Hanse Biglera, rodáka z Českých Budějovic po roce 1945 odsunutého do Drážďan) musím naproti tomu poopravit v jiné věci. Pakliže dle Haškova svědectví hejtmanu Ságnerovi říká ⟹ Přál bych si, když padnu v boji, aby po mně zůstala památka, pane hejtmane. Mým vzorem je německý profesor Udo Kraft. Narodil se roku 1870, nyní ve světové válce přihlásil se dobrovolně a padl 22. srpna 1914 v Anloy. PŘED SVOU SMRTÍ vydal knihu 'Sebevýchova pro smrt za CÍSAŘE'." ⟸ dopouští se nepřesnosti hned ve dvou věcech:
    1) Ve skutečnosti se kniha Udo Krafta jmenovala "Selbsterziehung zum Tod fürs VATERLAND", a
    2) nakladatelství C.F. Amelang's Verlag v Lipsku (od r.1925 Koehler&Amelang Verlag, v letech 2000-2004 součást skupiny Deutsche Verlagsanstalt) ji vydalo teprve PO SMRTI autorově.
    December 23, 2012 v 11.13
    Jde opravdu o problém „ufinancovatelnosti“?
    Odpovídám zde na otázky pana Nadara zaslané e-mailem. Pan Nadar pravděpodobně není předplatitelem, takže je nemohl položit přímo zde.
    Domnívám se, že otázky, které klade, mohou ostatní čtenáře zaujmout.

    ***
    Pan Martin Nadar píše (dnes v 10:18):

    "Vážený pane Kopecký,

    přečetl jsem si článek paní Aleny Wagnerové o základním příjmu. V diskusi vystupuje kromě Vás (10:00, 23. prosince 2012), ještě pan Luděk Švehla a pan Jiří Hyldebrant. Oba diskutující věcně poukazují na problém ufinancovatelnosti takového projektu. Vy ovšem nediskutujete věcně, nýbrž se v podstatě vysmíváte panu Hyldebrantovi a také Václavu Klausovi, který v tom nejede. Proto mám na Vás tyto otázky:

    1. Proč neargumentujete věcně (ad rem) a snižujete se k posměchu a dehonestaci jiných diskutujících (ad personam, ad hominem)?

    2. Proč do toho taháte pana Václava Klause? Je mi jasné, že ho nenávidíte, ale svou nenávist demonstrovat jaksi tehdy, kdy to jen trochu jde, mi připadá infantilní.

    3. Domníváte se, že obecně diskuse mezi levičáky a pravičáky by byla věcná nebo by sklouzla k urážkám? Jde o to, že na stránkách Deníku Deferendum mnoho diskusí opačných táborů neprobíhá. V podstatě si notují stále titíž diskutující, aniž by byl slyšet hlas opačné strany. A pokud se ozve oponent (Vladimír Wagner, Jiří Hyldebrant a další) je utloukán posměchem a výsměchem, nikoliv argumenty.

    4. Domníváte se, že posměch a výsměch je pracovní metoda levičáků obecně?

    Děkuji Vám za odpověď. Očekávám, že bude věcná.
    S pozdravem Martin Nadar"
    ________________________________________

    Vážený pane Nadare,
    článek paní Wagnerové je o základním příjmu, která mj. konstatuje (v šestém odstavci), že tato idea je – zejména tím, že základní příjem nepředstavuje „protihodnotu za nějaký výkon“ – v příkrém rozporu s myšlením industriální epochy.
    Již předtím (v druhém odstavci) vyjadřuje názor, že publikace pánů Brabce a Hrubce „zůstala příliš v zajetí liberálního diskursu“.
    Dále pak zmiňuje některé z nejčastějších „spontánních“ námitek. (Nebudu reprodukovat celý článek – to je zbytečné pro ty, kdo si jej pozorně přečetli, a marná lásky snaha pro ty, kdo se s četbou nenamáhali.)

    Pan Švehla pouze vznáší otázku, kde na to vzít.

    Pan Hyldebrant odpovídá na jeho otázku, stručně řečeno, že by bohatí („bohatší část veřejnosti /sic!/), což by bylo „kontaproduktivní“. V jakém smyslu by to bylo kontraproduktivní, blíže nevysvětluje.

    Nelze sice říci, že by oba pánové nediskutovali věcně, nicméně se soustřeďují pouze na jeden aspekt věci – který označujete výrazem „ufinancovatelnost“, a k ostatních myšlenek z bohatého obsahu článku se přímo nedotýkají.

    K Vašim otázkám:

    1) Domnívám se, že se v mé replice věcnost mísí s posměchem.

    2) Je Vám jasné, že Václava Klause „nenávidím“. K tomu, co VÁM je jasné a co není, se nemohu vyjadřovat, už pro to, že Vás neznám. – „Tahám“-li do toho Václava Klause, je to proto, že má významný podíl na osudech země, a neoliberální doktrinu reprezentuje asi více, než kdokoli jiný.

    3) Svou otázku formulujete gramaticky poněkud nesrozumiteně. Co chcete říci oním „by byla“? Ptáte-li se, zda taková (věcná) JE či NENÍ, odpovídám, že někdy ano a jindy ne. Ptáte-li se jaká BÝTI MÁ, je to jen řečnická otázka.
    – Navíc se domnívám, že možná není nutno charakterisovat tuto debatu – notabene dříve, než vlastně vůbec začala – jako diskusi „mezi pravičáky a levičáky“, pokud se jedná o problém samotný, a nikoli o střetnutí doktrin, předsudků, klišé a prázdných floskulí.

    4) Nedomnívám.

    Nemáte zač.

    S pozdravem
    Jan Kopecký

    PS: Je možné, že máte něco proti „levici“ či ukecaným „humanitním oborům“ (v tom druhém bychom se možná shodli více, než si myslíte), anebo se prostě bojíte „návratu totality“. To je, obávám se, v první řadě Váš problém.
    FO
    December 23, 2012 v 11.44
    Osobně bych k tomu jen dodal, že se na ironické komentáře pana Kopeckého těším, dokáže většinou spojovat vytříbené argumenty s vtipem. Někdy je to na hraně, ale myslím že nikdy neútočí bezdůvodně. Konkrétně: "poučka" pana Hyldebranta "jakékoli přerozdělování je kontraproduktivní" je myslím natolik nesmyslná, že diskutovat o ní vážně by bylo urážkou zdravého rozumu. Že v této věci JDE také o Václava Klause je myslím opět zcela jasné. Pokud jsou "pravičáci" takové netýkavky, že jim toto přijde urážlivé nebo ponižující, tak snad ať se věnují jiným radovánkám než diskusím na Referendu. Jen houšť, pane kolego z Vídně, a pokud máte v šuplíku rukopis "Úvod do sociologie očima Josefa Švejka", ozvěte se mi do nakladatelství Vyšehrad.
    December 23, 2012 v 11.54
    "V hudbě život Čechů!"
    Nicméně pokud se na Českou mši vánoční do Rámové ulice (2. ledna od 18 hodin) nechystáte nebo Vám termín nevyhovuje, prosím Vás o zaslání kontaktu na mou emajlovou adresu. (Je sice pravděpodobné, že Vaši adresu někde mám, ale nechce se mi dneska úřadovat - a prsty jsou u mne zpravidla rychlejší než hlava...že já se nedal na kapsářství...) - tak buďte prosím tak hodný ... Děkuji.

    jk

    PS: A já Vám ze samé vděčnosti třeba pošlu pf
    MT
    December 23, 2012 v 12.0

    Pan Hyldebrant má své zrnko pravdy v tom, že pokud přerozdělíte peníze od bohatých k chudým, stoupne nejen jejich kupní síla, ale - na rozdíl od peněz uložených předtím u bohatých - tempo, kterým je určitý objem rozpouštěn do výdajů.
    Výsledkem by určitá inflace měla být.

    Naopak nerovnost je silnou obranou proti inflaci.

    Je reprodukován stav, že chudí mají málo, boháči své naakumulované prostředky zdaleka nerozpouštějí takovým tempem, jako by byl rozpouštěn stejný objem prostředků poskytnutý chudším a středním.

    Přesto se domnívám, že v zásadě pan Hyldebrant klade velký důraz na nebezpečí, které je nízké intenzity. Všimněte si, že prorůstové impulsy a zadlužování k žádné inflaci nevedou. Pokud emitor konečných peněz (money-proper) dá bankám konečné peníze, ty zmizí v rezervách a k lidem v podobě levných úvěrů nedoputují.

    Kapitalismus dnešní, tedy globalizační se podle mne žádné výraznější inflace nemusí obávat i kdyby zavedl základní příjem - například ve výši průměrného důchodu - zjednodušil by sociální systém.

    Pravda ale je, že systém by bylo obtížné vyvážit.

    Příliš vysoký základní příjem, by zvýšil vyjednávací pozici pracovní síly a tedy by zvednul mzdy - a inflace by se nakonec projevila.

    Příliš nízký základní příjem by naopak využili zaměstnavatele, protože by nabízeli nižší mzdy, protože pracovní síla by neměla tak silnou vyjednávací pozici počkat a nepracovat - a díky základnímu příjmu by mohla přistoupit na nižší mzdu, protože by měla stejně jako předtím ...


    Takže s odbytem by byl zas problém.

    Pro pana Hyldebranta je potírání inflace svatá povinnost.
    I kdyby se chudým vedlo sebehůř, tak je podle něj hlavně nutno bojovat s inflací ...

    To je stanovisko, neoliberálního pravičáka a nelze ho mu mít za zlé - prostě si myslí něco jiného než levice ...

    HP
    December 23, 2012 v 13.44
    Paní Wagnerové vřelý dík
    Myslím, že tématika základního příjmu, rozebraná pregnantně ve článku paní Wagnerové, se dotýká i řešení toho, jak je v ČR v současné době ceněna různá práce. Nejvyššího oceňování dosahují lidé, kteří se pohybují kolem oběhu peněz, přitom nevytvářejí žádné hmatatelné produkty. Dovoluji si se domnívat, že takováto "práce" je motivována převážně jen a jen jejich fiskální potřebou. Přímí výrobci produktů základní spotřeby bývají naopak na samém konci platových žebříčků. Přitom jejch výroba má i nefiskální význam a jejich fiskální odměna je nejistá a nepřímá - časově i prostorově vesměs oddělená od produktu. Myslím, že je v souladu i s pohledem oponentů pánů Švehly a Hyldebranta ta moje představa, že by se zavedením základního příjmu snížila hodnota peněz jako zboží a také význam některých peněžních institucí. (Na určité peníze bude mít nárok každý.) Akorát já v tom vidím právě přednost této úpravy! Nejsem ale odborník v této oblasti, jen se mi zdá zmiňovaná neúměrnost výrazně nespravedlivá (mj.).
    Tento článek paní Wagnerové vyplňuje informační mezeru u nás - diskuse kolem základní mzdy není pořádně slyšet ani v mediích (protože ty jsou tendenční) ale ani např. v nejrůznějších občanských iniciativách.
    S některými důvody pro zavedení zákl. příjmu jsem se už dřív setkala a protože jsem člověk mající důvěru v převažující existenci dobra v každém jedinci (no nevím, proč by jinak v ČR obyčejní lidé nerozkradli všechno hned, když vidí tu spoušť nahoře!), tak mi idea základního příjmu konvenuje.
    V tomto článku je i v těchto 3 bodech (na nichž závisí produktvita společnosti):
    a. přírodní zdroje
    b. neplacená práce, která je vykonávána převážně ženami,
    c. souhrn vědění dřívějších generací a další vývoj znalostí a techniky
    připomenuto i těm, co podléhají představě, že si stát z jejich výdělku ukrajuje pro ostatní, že i oni využívají tyto 3 společné zdroje.
    Zejména bod c. jako by u nás teď byl úplně opomíjen. (Bod a. je celkem zřejmý a o bodě b. psala paní doc. Švihlíková tuším na Britských listech) A toto vysvětlování si myslím, že chybí hlavně u středoskoláků, kterým je ve společenskovědních přemětech podsouván názor, že stát jen přerozděluje peníze, které vydělávají ti veleúspěšní. Jakoby to oni dokázali sami bez celého toho společenského i historického pozadí!
    Takže z mého pohledu vřelý dík paní Wagnerové za článek.
    VK
    December 23, 2012 v 15.18
    Inflace
    Je vůbec otázka, zda považovat inflaci za škodlivou - kdyby nakrásně nastal v přesycené ekonomice ten nepravděpodobný případ její výraznější akcelerace. Z jistého pohledu se jedná o jistý druh ultimativního zdanění - když se nedaří daně vybírat jinak.
    December 23, 2012 v 15.50
    Paní Puchýřová, možná jste místo slova fiskální, chtěla použít slova monetární. Ale nevím, možná se mýlím.

    Jinak vůbec nejsem oponentem jak jej chápete, pouze mě zajímaly názory jakým způsobem získat potřebné prostředky.

    Názor pana Nadara je sice důkazem, že se zamýšlí nad články a komentáři pod nimi, což je jistě chvályhodné, zrovna ale komentáře pana Kopeckého jsou určitě mnohem více věcné a vtipně trefné, než snad někoho zesměšňující.

    Pan Nadar i mě nedávno oslovil do emailu, spíš ale ohledně ujasnění některých informací v mém příspěvku pod článkem Čistá práce. Kladu si tedy otázku, proč se pane Nadare nezaregistrujete a nezapojíte řádně do veřejné diskuze. Názory každého jsou určitě vítány, a když budete mít ty správné argumenty, třeba se zbavíte i dojmu, že se tady někdo někomu posmívá.
    + Další komentáře