Evropa a dobrá společnost. Po krachu

Thorben Albrecht, Neal Lawson

Společný text německého a britského sociálního demokrata rozvíjí stěžejní debatu současné evropské parlamentní demokratické levice. Obsahuje řadu konkrétních návrhů. Jeho inspirační potenciál pro českou levici pokládáme za mimořádný.

V roce 2009 britský poslanec Jon Cruddas a německá poslankyně Andrea Nahlesová společně vydali stručný manifest, nazvaný Budování dobré společnosti. V zápětí se o něm rozpoutala s podporou think tanku Compass a Nadace Friedricha Eberta celoevropská debata. Nedávno vydaná studie Göttingenské univerzity cituje debatu o koncepci dobré společnosti jako nejvlivnější intelektuální proud v současné evropské sociální demokracii.

Od té doby uběhly tři roky a dnes stojíme v ohnisku ekonomické krize mimořádných rozměrů. Není to běžná periodická recese, z níž se evropské ekonomiky automaticky vracejí k boomu. Je to systémová krize typu kapitalismu, který se utrhl od společnosti a demokracie.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Finanční kapitál se zbavil jakékoli odpovědnosti nejen ke společnosti, ale též k produktivním částem hospodářství. Evropa za to dnes platí cenu ve ztraceném výkonu, ztracených pracovních místech, ve ztracených nadějích.

Jakou nabízí v těchto přelomových časech odpověď sociální demokracie?

Text Budování dobré společnosti stavěl na premise, že je zapotřebí proměnit jak obsah, tak styl sociálnědemokratické politiky. Odmítli jsme dnes už všeobecně zdiskreditovaný kompromis s globálním kapitálem, s nímž se bez vážných výhrad smířila politika Nového středu v SPD a v ještě větší míře Třetí cesta nových labouristů.

Nabídli jsme vizi lepšího způsobu života i organizace společnosti, v níž bychom měli všichni šanci žít pestřejší a smysluplnější život. Do kontrastu se současnou situací charakterizovanou vypjatým individualismem, rostoucími obavami a ztrátou vlivu občanů na podobu jejich každodennosti jsme postavili vizi společnosti, spočívající na komunitě, solidaritě, samosprávě, čase tráveném děláním věcí, jež nám působí potěchu, a s lidmi, s nimiž je nám dobře.

To jsou podle nás definiční rysy světa spravedlivějšího, trvale udržitelného a demokratického. Napsali jsme tehdy, že nastupující krize představuje „okamžik plný příležitostí a příslibů: oživit náš společný cíl a naplnit evropský sen o svobodě a rovných příležitostech pro všechny“.

Evropská sociální demokracie se musí změnit

Po třech letech musíme říci, že k tomu evropská sociální demokracie zatím nedospěla. Jakkoli ekonomický kolaps neoliberalismu je dnes již objektivně zcela zjevný, subjektivně člověka může skličovat, že moc volnotržního kapitalismu nad kulturou a mentalitou Evropy působí stále stejně neotřesitelně jako kdykoli dřív.

Dílem je to jistě proto, že sociální demokraté dosud nezvítězili v dostatečném počtu evropských zemí, aby mohli svou politiku účinně prosazovat na evropské úrovni, ale zejména je to proto, že prozatím nezformulovali politický program, který by znovu úspěšně podřídil kapitál společnostem a demokraciím, vůči nimž sociální demokraté mají (a musí) nést prvořadou odpovědnost.

V Německu a v Británii se pod vedením Sigmara Gabriela a Eda Milibanda dělá docela dost pro reformulaci „odpovědného kapitalismu“. Pokud by na úspěch levice Francoise Hollanda ve Francii dokázali navázat sociální demokraté v Británii i v Německu a pokud by vyšli posílení i z evropských voleb v roce 2014, vznikl by politický rámec pro vybudování nové Evropy.

Jenomže získat úřad není totéž co získat moc. Vykonávat moc znamená vědět, kam se míří a jak se tam dostat. Politická koncepce „dobré společnosti“ nabízí soubor principů, které sociální demokracii umožňují nově politicky pracovat a viditelně měnit poměry k lepšímu.

Ačkoli se ucházíme o většinovou vládu v obou našich zemích, jsme si vědomi toho, jak mocné síly neoliberalismu jsou. Ani vítězství sociálních demokratů u voleb samo o sobě nepřeváží spojené finanční, mediální a kulturní síly, které usilují o to, aby se kapitál společnosti a demokracii podřizovat nemusel.

Je tedy zapotřebí usilovat o novou alianci ideálů, sil, organizací a segmentů společnosti, které budou mít z dobré společnost užitek. Musí se jednat o spojenectví všech lidí, kteří si vydělávají na své živobytí prací, produktivního kapitálu a malých živností. Musí zahrnout ochránce přírody, kteří chtějí uchránit ekologickou stabilitu, stejně tak jako do ní musí patřit všichni, kdož se snaží ochránit a uchovat společenské struktury a způsoby života, jež působí pro společné dobro.

Takováto pluralitní formace musí být otevřená, prostoupená vzájemnou důvěrou, a především musí být demokratická, pokud se má stát trvanlivou a mocnou silou, která by mohla umožnit nové post-neoliberální většině získat tvar a pevnou půdu pod nohama. Tím pádem se musí změnit naše vlastní strany, musíme opustit technokratickou a často elitářskou praxi, odrážející přesvědčení, že strana a pouze strana sama může nastolit sociální demokracii svým působením shora.

Krize kapitalismu je vždy rovněž krizí sociální demokracie. To proto, že ústředním cílem sociální demokracie je prostřednictvím regulací a usměrňování zajistit, aby kapitalismus sloužil spravedlivě všem členům společnosti ku prospěchu. Pokud v tom sociální demokracie selže, kapitalismus vždy překročí přípustné meze a přivodí ekonomickou i sociální krizi.

Jak jsme si mohli právě ověřit, čím větší moc trhy dostanou, tím větší krizi způsobí a tím více mohou otřást s každodenním životem běžných lidí. Problém nespočíval v příliš velkých vládách či státních aparátech, naopak tkvěl v nedostatku správného typu vládnutí a státních intervencí.

Musíme přestat důvěřovat tomu, že trh se sám o sebe postará nejlépe, že jediné, čím by se sociální demokraté ještě měli zabývat, je distribuce zdrojů. Budeme se znovu muset postarat nejen o to, aby se kapitál opět začal chovat produktivně, ale rovněž se budeme muset postarat o to, že bohatství bude vznikat poctivě a trvale udržitelně.

Je to dlouhá a komplexní práce, na kterou musíme připravit své strany a započít debatu se svými voliči. Ani poválečné uspořádání, ani neoliberální řád se neprosadily jako model vytvořený na jediném místě, posléze univerzálně aplikovaný. S Evropou, která si osvojí koncepci dobré společnosti, to zajisté nebude jinak.

O nový program sociální demokracie

Tak se v současnosti vynořují obrysy nového programu, který bude směřovat k opětovnému podřízení kapitálu společnostem, jimž má sloužit. Nový program sociální demokracie by měl obsahovat následující prvky.

Za prvé, ekonomickou obnovu postaví na mzdové politice, která bude vycházet ze zjevného vztahu mezi poptávkou a poctivou distribucí prostředků. Evropa má potíže, poněvadž v ekonomice schází poptávka. Bohatství se vinou špatné organizace společnosti systematicky přesouvá k vrcholku společenské pyramidy, kde se ho využívá k finančním spekulacím, nikoli k platbám za zboží a služby.

Nejenže je morálně správné, aby se bohatství, jehož vznik není možný bez společenského zázemí, distribuovalo spravedlivěji prostřednictvím vyšších mezd, ale nadto nárůst kupní síly těch, kteří jí využijí k platbám za reálné zboží a služby (a tím dají příjem a práci dalším lidem), pomůže rozběhnout obnovu evropského hospodářství.

Evropa by měla zavést společnou minimální mzdu, odvozenou z průměrného příjmu v jednotlivých zemích. Korporace investují málo nikoli proto, že by mzdy byly příliš vysoké, nýbrž proto, že je příliš nízká poptávka.

Zavedení celoevropské minimální mzdy by snížilo tlak na vlády, které by nebyly nuceny v takové míře přímo finančně podporovat sociálně slabé rodiny, a snížila by rovněž tlak na ekonomickou migraci. V zemích, jako je Británie, v níž už je minimální mzda stanovena, je třeba vyvíjet tlak na prosazení důstojného minima. (Britskému pojmu living wage neodpovídá český termín životní minimum — pozn. jp).

Za druhé, finanční kapitál musí být vykázán do role sluhy hospodářství a společnosti. V jiném případě nedokáže investovat do skutečné ekonomiky a namísto toho vytváří spekulativní bubliny, jako byl trh s hypotéčními úvěry, což destabilizuje celou ekonomiku. V tuto chvíli není v Evropě jedna jediná banka, která by přežila bez podpory veřejného sektoru.

Banky nemohou být „too big to fail“ — velké tak, že si společnost nemůže dovolit jejich krach. A je nezbytně nutné postarat se o to, aby investovaly do výroby, a nikoli do spekulací. Rádi bychom tudíž vyzvali k co nejrychlejšímu oddělení jejich funkce obchodní a investiční, které je nutné odizolovat nejen účetně, ale kompletní institucionální separací.

Pokud se takové opatření příjme celoevropsky, dá to všem bankám stejné podmínky a zabrání se tak tomu, aby se nákaza zabudovaná v rizikových spekulativních obchodech rozšířila do reálné ekonomiky. Nadto je zapotřebí zavést celoevropskou daň ze spekulativních finančních transakcí, jednak abychom snížili jejich objem a jednak abychom získali prostředky pro investice do obecně prospěšných projektů.

Konečně pokládáme za potřebné zavést celoevropský pojišťovací mechanismus, kterým se všechny banky navzájem povinně pojistí pro případ svého nezdaru, a nebudou se tak muset spoléhat na rekapitalizaci z veřejných prostředků, z nichž se dosud hradily důsledky nezvládnutých rizik z mylných obchodních rozhodnutí bankéřů.

Za třetí, je nezbytně nutné ukončit celoevropský závod ke dnu v daňové politice, v němž se státy podrážejí navzájem a soupeří spolu prakticky bez pravidel. Namísto toho je třeba vytvořit prostředí s přehlednými a rovnými podmínkami, v němž budou mít společnosti i jednotlivci jistotu, vládám nebude nikdo moci vyhrožovat tím, že uteče jinam, a veřejnost bude mít bezproblémový přístup ke všem základním potřebám, poněvadž státy budou disponovat dostatečnou a poctivě koncipovanou daňovou bází, o níž budou moci opřít své rozpočty.

Dvě oblasti v tomto ohledu vyžadují bezodkladnou reformu: korporátní daně a daňové úniky. Evropa musí stanovit společnou sazbu daně pro korporace tak, aby všechny firmy věděly, kolik budou muset platit a státy se tak ani nemohly podrážet navzájem nesmyslným závodem ke dnu.

Za druhé je nezbytné důkladně se zabývat problematikou daňových přístavů. Není možné, aby korporace i jednotlivci měli možnost vyhýbat se, v některých případech zcela, povinnosti platit řádné daně společnosti, bez jejíhož zázemí by se nikdy nemohli bohatými stát.

K tomu jsou zapotřebí tři věci: za prvé korporace musí vést účetnictví odděleně pro jednotlivé země, takže budeme vědět, kdo platí a kdo neplatí daně, kolik a kde; za druhé musíme zavést povinnost zemí poskytovat informace o příjmech lidí, kteří někde vydělávají (zpravidla v daňovém přístavu) a někde jinde žijí — tím pozbudou daňové přístavy utajení; a za třetí, potřebujeme skutečně důkladné registry korporací a trustů v každé zemi, tak abychom přesně věděli, kdo co vlastní. Jedině pak si budeme moci být jisti, že se daně vybírají řádně.

Británie a Německo spolu mohou pomoci Evropě zkrotit kapitál

Úkolem je dát vzniknout pozitivní zpětné vazbě, díky níž politické kroky, popsané výše, povedou ke zvyšování důvěry v politiku na národní i evropské úrovni. Díky tomu pak bude možné prosazovat další politické požadavky a s nimi i hlubší demokratizaci politických i ekonomických rozhodnutí jak na národní tak na evropské úrovni. V této snaze se můžeme navzájem inspirovat svými úspěchy, jako bylo zavedení minimální mzdy v Británii nebo ekologických daní v Německu.

Nenamlouváme si, že to půjde snadno. Nadšení pro Evropu není mezi našimi voliči nijak vysoké. Rozdílné dějinné zkušenosti i tradice nás mohou rozdělovat, ale mohou nás rovněž posilovat, pokud se na jejich základě naučíme žít společně jako Evropané. Státní zájmy stojí v cestě zájmům korporacím, a tak jedna země za druhou podléhá jejich tlaku.

Jsme přesvědčeni, že silná vazba mezi Británií a Německem může posílit sociální Evropu a pracovat proti konzervativnímu modelu politiky, který spočívá v postupném podvracení států, nastolování hegemonie korporací i finančního kapitálu a rozkládání Evropské unie. Silný vztah mezi SPD a Labour Party pomůže čelit euroskepticismu a zpátečnickému nacionalismu ve Velké Británii a také poskytne oporu proti možné politické i hospodářské dominanci Německa.

Potřebujeme se navzájem. Zakladatelé poválečné Evropy věřili, že ekonomická svoboda povede k sociální i politické spravedlnosti. Tato vize se nenaplnila. Nyní je nutné přijít s politikou, která postaví sociální a politickou spravedlnost na první místo. Zvláště Německo a Británie nesou odpovědnost za to, že budou spolupracovat s cílem vytvořit vyváženou Evropu, v níž žádná země nebude mít nadvládu a nikdo nebude zůstávat pozadu.

Politická koncepce dobré společnosti může poskytnout sociální demokracii návěstí kam směřovat a jak uvést věci do pohybu směrem k lepší Evropě. V Británii a v Německu a pak i napříč celou Evropou budeme společně pracovat na tom, abychom se stali dobrými společnostmi.

Článek publikoval think tank Compass jako brožuru. V Deníku Referendum vychází článek v rámci projektu Evropa a my ve spolupráci se zastoupením Friedrich-Ebert-Stiftung v České republice.

Přeložil Jakub Patočka

    Diskuse
    VK
    December 15, 2012 v 19.55
    Nabízí se otázka.
    Bude-li tlak na zvyšování mezd - jak zabránit majitelům firem, aby potom ty podniky jednoduše nepozavírali a nepřesunuli výroby za lacinější pracovní silou? Nebo dokonce do takové ekonomiky ještě dál investovali?
    VK
    December 15, 2012 v 19.56
    Jak zabránit občanům kupovat přece jen lacinější zboží ze zemí s lacinější pracovní silou?
    MP
    December 16, 2012 v 11.10
    Vojtěchovi Klusáčkovi -- tuze snadno
    a) Technicky tomu prvnímu, tedy přesunu výroby za levnější pracovní silou zabráníte tuze snadno. Stačí správné parametry zdanění a cel, včetně vymezení přidané práce nezbytné pro uznání domácího původu produktu.
    Fakticky velmi ztuha, protože se povedlo přesvědčit lidi, že zájmy nadnárodních korporací jsou totéž, co neměnné a objektivní ekonomické zákonitosti.

    b) Proč jim v tom bránit? Dříve než začnete naříkat nad tím,že všechno dovážíme z Číny, podívejte,co se z čínských výrobků opravdu kupuje.
    December 16, 2012 v 11.31
    Člověk přijde do hračkářství: Máte něco, aby to nebylo z Číny? Ano, ale je toho docela málo.
    December 16, 2012 v 11.38
    Před několika lety si má dcera přivezla z návštěvy Londýna britskou vlaječku jakožto suvenýr z Anglie. Při podrobném prohlížení jsme zjistili, že je na ní nápis: Vyrobeno v Číně.
    MP
    December 16, 2012 v 11.45
    Evě Hájkové
    Hračkářství, levné oblečení a pár dalších oblastí. Ale třeba už u různých stroječků v kuchyni dávají lidé bez valného důvodu přednost západním či tuzemským značkám. Když se podíváte na spotřební koš, tak nepůjde ta "čínská oblast" v rodinné spotřebě ani k pěti procentům.
    Horší je to nákupem subdodávek -- dneska se třeba vyplatí tisknout knihu v Indii, je to levnější i s dopravou.
    December 18, 2012 v 6.25
    Panu Klusáčkovi
    To utíkání kamsi to je věčná mantra. Kam bude utíkat Tesco? Přestane tady prodávat, když bude muset zaplatit zaměstnancům víc peněz? Proč by to dělalo, i tak si vydělá. Utečou někam pekaři? Komu a kde ten chléb budou péct? Utečou někam stavaři? Ten problém je furt omlacován o hlavu, jakoby ekonomika státu stála jen na exportu.
    A řekl bych že nepotřebujeme ani tak clo, jako krom společné daně pro korporace tak ještě společné ekologické daně a to hlavně nějak vymyslet daň za transport. Ta výroba v číně je tak levná, protože prostě neúčtujem řádně ten benzín, kterej se u toho úplně zbytečně vypálí při přepravě. Když tu daň zavede ČR, odřízne se a propadne a nebude si mít ani za co dovézt třeba plyn. Když to udělá celá evropa, může se to povést.

    Ještě dodatek, já věřím, že podobná politika (rovnostářtější-spravedlivější) rozběhne ekonomiku, já dokonce věřím, že ji rozběhne až neuvěřitelně silně, potom je potřeba právě dost silné regulace ekologické. Chca nechca musíme si přiznat, že teď ten zvrácený akumulační (ne)řád sice nutí pořád dál a dál plenit a makat aby bylo z čeho platit ty úroky monetokracii, což přírodu zabíjí, ale na druhou stranu ta koncentrace a hra v kasinu přece jen trochu brání tomu, aby se dnešní (monetokracií) vymaštěný konzumní člověk úplně neurval z řetězu. Kdesi nedávno Keller psal, že Rotchieldové mají 1530 českých státních dluhů. Když to podělíte počtem obyvatel planety dostanete 350 tisíc na osobu. Kdyby k tomu přerozdělení čistě hipoteticky došlo ze dne na den, do měsíce sežerem planetu :-).
    December 18, 2012 v 6.55
    je jich moc
    a taky chtějí přispět se svou troškou do mlýna:

    Viděl jsem na výstavě elektrický skútr typizovaný jako elektrokolo (takže použitelný i bez řidičáku, údajně "od 12-ti let"). Rakouská firma vyrobila pohon včetně high-tech akumulátoru - zbytek, tj. kola, karoserii (a asi i žárovičky do blinkrů) dodali Číňani .... 35km/h
    MP
    December 18, 2012 v 9.1
    Právě u těch elektrokol to začíná být zajímavé
    Čína vyváží poměrně levná kola a elektrokola, jenže alespoň v českých zemích nejdou na odbyt. Jsou údajně horší (důsledek špatné technologické kázně a levných substitutu?) a protože se už nejedná o relativní nezbytnost, funguje: Nejsem tak bohat, abych kupoval laciné věci.
    V mnohém bych souhlasil s Martinem Ševčíkem, ale je tu průšvih, který by se měl brát vážněji než to levné čínské zboží -- levná,v zásadě otrocká práce organizovaně dovážených cizinců v řadě českých fabrik. Korejky v sedlářské výrobě apod. Ohavný morální problém.
    MN
    December 18, 2012 v 10.16
    A co progresivní zdanění?
    Místo zvyšování minimální mzdy (tím nemyslím ovšem tu naši supernízkou), což může podrážet některé podnikatele, doporučuji vyšší přímé daně. Vyšší příjmy státu mohou lidem snížit výdaje za zdravotnictví, školství, podpořit rodiny s dětmi, zvýšit důchody, budovat infrastrukturu atd., takže zbydou prostředky na růst spotřeby i pro nízkopříjmovou skupinu. Vysoké mzdy činí podnikání rizikovější. Vyšší daně z vyššího osobního příjmu podnikání bránit nebudou.
    JH
    December 18, 2012 v 15.55
    Proč zdaňovat práci?
    Mé ekonomické vzdělání je chabé, ale mně vždycky připadalo zdaňování příjmů jako suboptimální. Proč nezdaňovat raději stávající majetek? Přerozdělovací efekt by byl stejný nebo lepší, a bylo by to víc motivující jak k práci, tak k investicím.
    MT
    December 18, 2012 v 16.30
    to jako myslíte, že když zdaňujete přímou daní, tak zdaňujete vždycky skutečnou užitečnou práci?

    Zdaňování příjmů může být z ledačehos ...
    December 18, 2012 v 18.48
    Souhlas s Jaroslavem Hájkem
    Ano, pan Jaroslav Hájek má pravdu.
    Optimální z hlediska podpory hospodářské prosperity a sociální spravedlnosti je zdaňovat tu část majetku, která přináší bezpracný zisk. To je pozemek, do jehož ceny se nezapočítávají jakékoliv investice do něho vložené. Zdaňuje se to, co ekonomie nazývá pozemkovou rentou. Tato daň nesnižuje motivaci k práci a navíc odrazuje od spekulace s pozemky.
    Plochy - prostoru je vždy omezené množství, je to "omezený, nedostatkový přírodní zdroj". Její vlastník má tak určité monopolistické postavení.Cena pozemku (zejména ve městech) během let roste, tak jak se lidé stěhují do města, firmy hledají nové prostory atd. Stejně roste i nájemné. Renta se obvykle odhaduje zhruba na 10% tržní ceny pozemku a daň se vyměřuje zhruba jako pětina renty, tj. 2% tržní ceny pozemku ročně. Majiteli tak zůstává dostatečný zisk z peněz, které vložil do nákupu pozemku. Daň se vybírá pouze z té části ceny, která přesahuje ucčité minimum, potřebné pro základní rodinné bydlení.
    Daň z pozemkové renty navrhl a zdůvodnil americký ekonom Henry George v 19. století. Popsal jsem jí a uvedl příklady aplikace a další odkazy na četbu (v angličtině) ve stati z roku 2006. Najde se na , o dani z renty tam píši na str. 11-18.
    JH
    December 18, 2012 v 21.17
    Já mám dojem,
    že můj návrh je poněkud utopističtější (ale znovu opakuji, že moje ekonomické vzdělání je bídné). Já bych právě nezdaňoval příjmy vlastníka z nájmů, koneckonců majitelé domů by s tou bezpracností nesouhlasili. Já bych zdaňoval tržní hodnotu těch nemovitostí, a to opakovaně, takže majitel by byl naopak ekonomicky nucen vlastněné nemovitosti pronajímat, aby neprodělával. Spekulace s pozemky a byty by se staly minulostí, protože by se naprosto nevyplatily.
    Příjmy by nebylo potřeba zdaňovat vůbec. Zdaňování příjmů je dost nerovné: 15 tisíc v Praze je mnohem méně než 15 tisíc na Krnovsku, a taky 45 tisíc měsíčně není třikrát více, ale *mnohem* více. Máte-li 15, žijete z ruky do huby, máte-li 45, tak můžete bohatnout. A peníze plodí peníze. Zdaňování majetku tyto problémy nemá - pokud utratíte vše co vyděláte, stát vám nevezme nic, ale pokud majetek hromadíte, platíte, a posléze dosáhnete úrovně, kdy už se nevyplatí majetek hromadit dál.
    Jednalo by se tak o systém přátelský jak k nízko příjmovým, tak k vysokopříjmovým skupinám, ovšem těm druhým by přikazoval peníze utrácet a dávat tak vydělat i ostatním. Tržní ekonomové by podle mě měli jásat.
    December 18, 2012 v 22.0
    Spekulace by se staly minulostí, protože by se naprosto nevyplatily:
    To v tuhle sezónu zní málem jako ZPnPJK (Zvěstování Příchodu našeho Pána Ježíše Krista)...

    --- Být Dukou,
    začnu urychleně zamykat chrámy a stavět před ně stráže ... aby tam probůh nenalezli "odrazení"spekulanti s pozemky, akciemi či lidskou zadlužeností a další v panice prchající vysokopříjmové skupiny. ---
    December 18, 2012 v 22.34
    Rozdíl
    mezi pravidelným (ročním) zdaněním tržní hodnoty nemovitostí a pravidelným (ročním) zdaněním pozemkové renty není mezi zdaněním majetku oproti zdanění příjmu. I daň z pozemkové renty se počítá a platí z tržní hodnoty pozemku (jinak spočítat nejde), bez ohledu na to, zda je pozemek komerčně využíván nebo ne. Proto také obojí daň vede majitele k tomu, aby nemovitosti pronajímal.
    (Možná, že termín "pozemková renta" se plete s rentou ve smyslu vybíraného nájmu, nebo něčím, co mi někdo pravidelně platí. "Pozemková renta" je ekonomický odborný termín pro příjem vzniklý z poptávky po zdroji, kterého je pouze omezené množství a nepřibývá ho, i když poptávka roste a tím i jeho cena roste. Jenom tak, v ceně pozemku, se "pozemková renta" viditelně ukáže. Jinak není vidět, nikdo jí nikomu neplatí,)
    Pozemková renta je skutečně jen ten bezpracný díl příjmu z nemovitosti. Pozemek bývá zastaven byty, kancelářemi, obchody a ty jsou pronajímány a nájemné velice závisí na poloze domu - tedy na pozemku. Ta zástavba to jsou investice věnované do pozemku. Pro výpočet daně se ale jejich cena do ceny pozemku nezapočítává. Daň se platí skutečně pouze z holého "nevylepšeného" pozemku. Příjmy z vylepšení (investic) jsou vydělané prací nebo investicí, nikoliv bezpracné, ty majiteli zůstávají. Dá se říci, že v Praze se cena nemovistosti skládá z ceny holého pozemku a ceny zástavby zhruba půl a půl. Pravidelně se sestavuje cenová mapa Prahy, kde je možné toto najít. Takové cenové mapy mohou se pak stát základem pro výpočet daně.
    Smysl této konstrukce je právě ten, aby vedl majitele k efektivnímu využití pozemku a tak na daň (bohatě) vydělal. Pokud pozemek není zastavěn a leží ladem, je to škoda majitele, protože ten platí daň i v tomto případě.
    Tato daň tlačí i na to, aby se zemědělské prostory kolem měst neproměňovaly v parkovací plochy nebo nízkopodlažní sklady. Prostě vede k šetrnému zacházení s půdou. V Australii - New South Wales se plochy věnované zemědělské produkci a lesům nezdaňují vůbec. Stejně je jejich cena ve srovnání s městskými stavebními pozemky minimální.
    MN
    December 19, 2012 v 10.29
    Jsou peníze také majetek?
    "Pozemková renta" se mi jeví jako marginální položka v příjmech státu. Samozřejmě existují i jiné majetkové daně. Nicméně se ptám, jsou 3 biliony Kč uložené na účtech našich bank (plus další načerno v zahraničí nebo pod podlahou) majetkem, který by měl být zdaněn? Čili v důsledku by byly uloženy se záporným úrokem? Pokud ano, ustoupil bych od progresivního zdanění.
    Je zajímavé, že dokud existovala ve světě výrazná progresivní daň z příjmů (např. v USA), ekonomika jakžtakž fungovala. Po jejím postupném (plíživém) odbourání se ekonomika "západních" států řítí ke dnu.
    MP
    December 19, 2012 v 10.44
    Miroslavovi Novákovi
    Progresivní zdanění má jiný význam než zdanění vkladů. Mimoto Váš návrh by nejvíce zasáhl lidi, kteří používají běžný účet a protože žijí de facto z ruky do huby mívají na něm občas větší zůstatek, který se ale nevyplatí ukládat -- na ty dva, tři měsíce, než ho budou potřebovat -- jinak.
    Co by rozpočtově pomohlo, je zdanění určitých finančních transakcí, Tobinova daň a dohoda o mezinárodním tlaku na daňové ráje -- nemůžeme je sice nutit, aby zavedly větší daně, ale můžeme hodně znepříjemnit používání tamějších účtů pro lidi odjinud.
    JJ
    December 19, 2012 v 11.0
    Aby bylo mozne majetek danit, je nutne ho mit nejak registrovany. To jde u nemovitosti, ale hure treba u akcii na dorucitele (ktere mohou prinaset vyssi bezpracny zisk nez barak na Vaclavaku). Druhym problemem je, ze dane se plati v penezich a penezni hodnota majetku je nejednoznacna a promenliva...
    Jinak ja se priklanim k (progresivnimu) daneni prijmu take proto, ze si myslim, ze prace je neco na zpusob nedostatkove suroviny a melo by se ji setrit, respektive mela by se rovnomerne delit mezi vsechny... A "rozumne" nastavena progrese tomu muze myslim pomoci.
    JH
    December 19, 2012 v 12.26
    Biliony na účtech
    jsou taky majetek, a ano, já bych ho klidně pravidelně zdaňoval, takže by se to nevyplatilo. Nevidím důvod, proč by společnost měla podporovat sušení peněz bankami či kýmkoliv jiným na účtech. A to říkám jako někdo kdo si na běžném účtu suší peníze běžně, protože vyděláme víc, než utratíme.

    Věci jako důchodové spoření by z toho mohly být dejme tomu vyňaty, i když bych to neviděl jako kritické, protože účelem důchodového spoření má být pravidelné ukládání.

    Existence daní příjmů se vysvětluje tím, že společnost nám umožňuje vydělávat. Vysvětlit progresivní zdanění stejnou metodou už je obtížné, nechcete-li se odvolat na sociální smír. Proč má být zrovna taková a ne maková progrese?

    Kromě toho, že společnost lidem umožňuje vydělávat, jim umožňuje také *vlastnit*, což s oblibou přecházejí neoliberálové a v tichosti postulují, že vlastnictví existuje "ve vakuu", případně z boží vůle nebo jako přírodní zákon. V prvotně pospolné společnosti ale člověk nebo skupina vlastnil jen to, co si uhájil, a větší majetek automaticky znamenal větší náklady na prosté udržování vlastnictví.

    V moderní společnosti (starověk a středověk přeskakuji záměrně, protože bych se do toho nerad zamotal) vychází soukromé vlastnictví jednotlivce v první řadě z toho, že ho drtivá většina společnosti _dobrovolně_ respektuje, a sekundárně ze služeb jako ochrana majetku zákony a policií, a to prakticky do neomezené(!) výše. Majetný člověk z toho má mnohem větší užitek, než chudý, a logické by bylo, aby společnosti platil zpět daň úměrnou majetku. Ta je v dnešní realitě suplována daní z příjmu, která z nejrůznějších důvodů nemusí s majetkem korespondovat.
    December 19, 2012 v 12.37
    Jaroslavu Hájkovi
    Vlastnictví "ve vakuu" je pěkná formulace. A "...vlastnil jen to, co si uhájil" připomíná myšlenky Vašeho slavného "krajana" (Jean Jacques Rousseau).
    December 19, 2012 v 18.34
    progresivní zdanění
    Nic proti argumentům pana Rychetníka, mohlo by to mít pozitivní ekonomický efekt, ale myslím, že do státního rozpočtu by se touto cestou pořád ještě nedostalo dost peněz. Zdanění příjmů se mi zdá nutné. A když už existuje, musí být progresivní, protože čím vyšší příjem, tím větší pravděpodobnost, že ta mzda není jen odměnou za práci, ale zároveň za držení výhodné pozice v socioekonomické struktuře (de facto tedy forma renty), a tedy je i o to více závislá na statu quo, jehož ochráncem je stát se svým právním řádem a příslušnými aparáty, chránící např. i úspory z oné nadstandardní mzdy.
    December 19, 2012 v 18.40
    a ještě technická
    k Jakubovi P. Ten překlad "daňový přístav" se mi zdá stejně nepřesný jako "daňový ráj", ba snad ještě nepřesnější. Nebylo by lepší "daňové útočiště", nebo volně a méně vzletně, zato přiléhavě "daňová skrýš (úkryt)"?
    MP
    December 19, 2012 v 19.6
    Jaroslavu Hajkovi
    My do diskuse o progresivním zdanění sociální smír tahat musíme. Bez potřeby sociálního smíru bychom se bez masivního zdanění obešli -- radikálně by klesly výdaje na sociální věci, důchody, zdravotnictví, školství a kupodivu i na represivní složky, protože bohatí by si své vily hájili pomocí soukromých agentur a na likvidaci pouličních kraválů stačí relativně malé, dobře vycvičené a zcela brutální jednotky a potom, gangy si výpalné vyberou bez asistence státu.
    Jestli takovou anebo makovou progresi, to je věc politického rozhodnutí. Jen za tím musíme pak stát. Proto ani "daňové útočiště", ani "daňový přístav", dokonce ani "daňová skrýš". Úkryt lotrů se vždy v češtině zval "peleší" a tedy "daňové peleše" -- musíme umět jasně říct, že ten, kdo daňový ráj využívá, je bezectný lotr (je rozdíl mezi naivní snahou ošidit berňák kreativním účetnictvím a programovým únikem)
    December 20, 2012 v 1.12
    Pozemková renta, AD Miroslav Novák :
    Pozemková renta, AD Miroslav Novák :
    Roční daň z hodnoty pozemků obvykle zůstává městu jako jeho daňový výnos. Pro představu o velikosti obnosu vyjdeme z údajů, které uvedla Hana Mášová v Lidových novinách 27. 10. 2005 ("Nejdražší ulice v ČR jsou Příkopy"). Tehdy cena pozemku Na Příkopě za metr čtverečný byla přibližně 0.5 mil. Kč. Relativně nízká 2% daň z pozemku (odpovídá 20% zdanění pozemkové renty) by městu přinesla 10 000 Kč ročně za metr čtverečný (viz můj příspěvek z 18.Prosince 2012, 18:48:29 výše). Ceny a daňový výnos z pozemků v jiných částech Prahy je podstatně menší, ale celkem nejde o zanedbatelné částky.

    AD Martin Škabraha :
    Ano, souhlasím, daň z hodnoty pozemků nemůže naplnit státní rozpočet - i když kdysi byla v USA propagována jako "jediná daň". Ale to státní rozpočet byl ještě mnohokrát menší než dnes.
    Daň se osvědčuje především jako pobídka k šetrnému zacházení s půdou - s omezeným prostorem. S úspěchem se používá v Singapuru a Hongkongu. Ale i u nás ve Střední Evropě nemáme půdy nadbytek a při tom tolerujeme šíření "sídelní kaše" kolem Prahy i jinde. I to by daň z hodnoty pozemků ztížila.
    + Další komentáře