Nobelova cena míru pro Evropskou unii je důvodem k zamyšlení nad základy Unie a jejím smyslem. Nobelův výbor ve svém výroku postihl nejhlubší smysl Evropské unie. Evropská unie je projektem, jehož hlavním cílem je zachovat mír a vytvořit z Evropy společný prostor založený na humanistických hodnotách a politické demokracii a prosperitě. Unie nikdy nebyla zamýšlena a organizována jako primárně hospodářský projekt. Pro otce zakladatele a matky zakladatelky byla hospodářská integrace pouze prostředkem k dosažení hlavního cíle, kterým byl mír a prosperita.

Národní státy nebo mír

Jak řekl Jean Monnet, jeden z otců zakladatelů: „V Evropě nebude mír, pokud se státy obnoví na základě národní suverenity, která s sebou přivede politiku prestiže a ekonomický protekcionismus. Pokud se evropské země začnou znovu chránit jedna proti druhé, bude opět nutné vytvářet mohutné armády.

Některé země je podle příští budoucí mírové smlouvy budou mít, jiným to bude zakázáno. Máme zkušenost, k čemu vedla takováto diskriminace v roce 1919. Začnou se vytvářet evropské aliance. Dobře víme, jakou mají hodnotu. Sociální reformy se nebudou moci zrealizovat nebo se opozdí v důsledku váhy zbrojních výdajů. Evropa se obnoví ve svých starých úzkostech.

Evropské státy jsou příliš malé na to, aby mohly zajistit svému lidu prosperitu, kterou teoreticky umožnují okolnosti a která je nezbytná. Potřebují daleko širší trh…. Prosperita a nezbytný sociální pokrok vyžadují, aby evropské státy vytvořily federaci nebo nějakou jinou evropskou entitu, která vytvoří společnou ekonomiku. Angličané, Američané, Rusové mají své světy, kam se mohou přechodně stáhnout.“

Evropský projekt nespadl z nebe. Evropské dějiny nejsou ve skutečnosti dějinami národních států a národních kultur, nýbrž dějinami integrací. První takovou integrací byla římská říše — ta vnesla do evropských dějin integrační princip, vytvořila kulturní, organizační a právní základ evropského uvažování.

V evropských dějinách se často objevil problém, jehož řešení překračovalo politické kapacity, které byly k mání. Proto např. v době tureckého ohrožení Evropy vznikl projekt Jiřího z Poděbrad, který vlastně navrhoval něco velmi podobného Evropské unii včetně začlenění Turecka — aby zabránil tureckému nástupu. Projekt se v zamýšlené podobě nepodařilo realizovat, ale odstartoval pohyb, jehož výslednicí byla podunajská monarchie, která mohla Turkům odolat.

Projekt evropské integrace nebyl důsledkem snahy pomatených snílků. Integrace řeší problém, jenž se pouhou koordinací nedá zvládnout. Nikdy nesmíme zapomenout, že Evropská Unie se zrodila z druhé světové války, která byla nejen nevětší katastrofou lidstva, pokud jde o ztráty na životech a hmotné škody, ale především katastrofou nacionalismu a klasické politiky rovnováhy sil. V průmyslovém vraždění holokaustu tehdy lidstvo konalo absolutní zlo.

Cokoliv podobného by přišlo v budoucnosti, se bude lišit pouze technicky nebo rozsahem, ale ta nejzásadnější etická hranice byla dosažena tehdy.