Pokud budeme udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii nahlížet prizmatem české společnosti, je to vskutku tragické. A to nikoliv proto, jak prohlásil prezident Václav Klaus, že jde o tragický omyl, ale proto, že rozhodnutí norského výboru pro udílení ceny v plné nahotě vyjevilo, že tragickým omylem je členství České republiky v EU.

Euroskeptici by s takovým konstatováním jistě souhlasili, protože podle nich nás EU omezuje a zatahuje do „svých“ problémů, které bychom bez ní neměli. Ve skutečnosti je naše členství tragickým omylem především proto, že už jen české reakce na udělení Nobelovy ceny míru EU prozrazují mizivou míru „evropanství“ u nás, jakož i ochoty podílet se na společném evropském díle.

Národ, který se po roce 1989 s takovou vervou dral do Unie, protože náš „návrat do Evropy“ byl údajně samozřejmostí, ukazuje, že pod náporem veleknězů trhu, kteří ovládli českou politiku, se celá idea evropanství u nás scvrkla na „výnosy“ a „ztráty“.

Dokud se zdály převažovat „výnosy“, nespokojené mručení národa se drželo pod padesáti procenty. V okamžiku, kdy nastaly v EU problémy, národ nespokojeně mručí většinově.

Nějaká přinejmenším alespoň vděčnost za vše, co EU dlužíme - například v podobě instituční modernizace, volného přístupu k trhům, práci a studiu na Západě, nebo třeba neexistujících hranic - se nekoná, protože v české kotlině nikdo ani pořádně neví, co EU dlužíme. Politická elita se spíše chová tak, jako by EU něco dlužila nám. A vůbec, kdoví jestli by nám bez ní nebylo lépe.

Češi nikdy myšlenku „evropanství“ neinternalizovali, ačkoliv si o sobě myslíme, že jsme Evropané, navíc spíše ti západní. EU u nás zůstala něčím vnějším, co se nás netýká, co je „tam“, za hranicí naší kotliny, a co je tudíž ve světle naší historie tak trochu podezřelé. Člověk, který cestuje po světě, si ovšem s trochou studu uvědomí, že kvůli svému chování je v poslední době mnohým, kromě snad zatím ratingových agentur, „podezřelá“ spíše naše země.

Když EU dostala Nobelovu cenu za mír, většina evropských politiků, navzdory možným výhradám k současnému fungování Unie, cenu přivítala jako ocenění přinejmenším toho, že zásluhou integrace žijeme už více než 60 let v míru. Nejvyšší politici USA Evropské unii s uznáním pogratulovali.

V celé řadě zemí dokonce skupiny občanů oslavovaly. U nás bychom i mezi eurooptimisty těžko hledali někoho, kdo by řekl, že se cítí osobně poctěn, protože cena pro EU je i cenou pro všechny občany EU.

Možná je to bohužel logické, protože k mírovému dílu zvanému Evropská unie jsme aktivně zatím nijak nepřispěli. Naši politici Unii spíše okopávají kotníky, průměrného občana ani nenapadne otázka „Neptej se co může Evropa udělat pro mě, ale co můžeš ty udělat pro Evropu.“

Je tudíž logické, že v české kotlině jsme místo vděku za cenu „pro nás Evropany“ byli v lepším případě svědky mudrování o tom, že takové ceny se nemají dávat institucím, v horším plkání o „tragickém omylu“ či špatném vtipu. Naši politici i analytici se předháněli v jalových úvahách na téma, zda Nobelův výbor chtěl udělat nějaké politické gesto a, pokud ano, zda to je správné.

Samozřejmě, že chtěl! Udělení každé Nobelovy ceny míru je politický čin. A pokud chtěl výbor nám Evropanům v těžkých chvílích připomenout, že EU nabízí vedle současných problémů i mnohé, na co bychom měli být pyšní, ba možná nám dát trochu optimismu do budoucnosti, je to čin politicky záslužný.

Někteří čeští mudrcové se ptali, proč zrovna Norové, kteří členství v EU odmítli, udělují cenu Evropské unii. Nikoho nenapadlo postavit otázku opačně: Není úžasné, že ocenění přichází právě ze země, která přímé členství sice odmítla, ale zároveň prostřednictvím členů Nobelova výboru vzkazuje, jak si projektu evropské integrace váží?

Celá řada českých politiků a komentátorů se chovala tak, jako by cenu udělovala Česká republika. V takovém případě, pokud by to byla cena státní, by jistě bylo na místě u nás diskutovat o omylu nebo naopak o správném rozhodnutí, zvlášť pokud by ji udělal třeba výbor zřízený českým parlamentem. Jenže Nobelova cena míru je udělována zahraniční nadací.

Až bude nějaká česká nadace udělovat cenu, na níž čeká každý rok s napětím celý svět, možná bude na místě diskuse, jestli třeba složení výboru pro udělování ceny je správné. Zakysle mudrovat o ceně, kterou uděluje norská nadace, je takové, řekněme typicky české.

Nejpikantnější na českých reakcích je, že nejvíce se nad udělením ceny Evropské unii pohoršovali ti, kteří už v minulosti tvrdili, že Nobelova cena pro ně ztratila prestiž poté, co ji dostali třeba Jásir Arafat, Michail Gorbačov nebo Barack Obama. Na takové mínění mají jistě právo, ale proč se tedy znovu rozohňují, když tuto údajně naprosto „neprestižní“ cenu dostane EU?

Podle jakési bleskové ankety skoro 80 procent respondentů soudí, že EU cenu neměla dostat. Z odpovědi se nedá vyčíst, zda tomu je tak proto, že jsou proti udělování cen institucím, nebo proto, že si EU takovou cenu podle nich nezaslouží.

Jisté ovšem bohužel je, že si takovou cenu nezasloužíme v první řadě my, Češi.

Pro evropský projekt jsme zatím skoro nic neodpracovali, a i mentálně se zatím zdáme pořád ještě být mnohem více součástí ruské Byzance než Západu.

Nazíráno touto optikou je například prezidentství Václava Klause pro Evropany mezi námi docela jistě „tragické“, ale bohužel to není ve světle mentálního stavu české společnosti žádný omyl. Většina Čechů si ho plně zaslouží.