Tragický omyl
Jiří PeheČeské reakce na udělení Nobelovy ceny míru EU prozrazují mizivou míru „evropanství“ u nás, jakož i ochoty podílet se na společném evropském díle.
Pokud budeme udělení Nobelovy ceny míru Evropské unii nahlížet prizmatem české společnosti, je to vskutku tragické. A to nikoliv proto, jak prohlásil prezident Václav Klaus, že jde o tragický omyl, ale proto, že rozhodnutí norského výboru pro udílení ceny v plné nahotě vyjevilo, že tragickým omylem je členství České republiky v EU.
Euroskeptici by s takovým konstatováním jistě souhlasili, protože podle nich nás EU omezuje a zatahuje do „svých“ problémů, které bychom bez ní neměli. Ve skutečnosti je naše členství tragickým omylem především proto, že už jen české reakce na udělení Nobelovy ceny míru EU prozrazují mizivou míru „evropanství“ u nás, jakož i ochoty podílet se na společném evropském díle.
Národ, který se po roce 1989 s takovou vervou dral do Unie, protože náš „návrat do Evropy“ byl údajně samozřejmostí, ukazuje, že pod náporem veleknězů trhu, kteří ovládli českou politiku, se celá idea evropanství u nás scvrkla na „výnosy“ a „ztráty“.
Dokud se zdály převažovat „výnosy“, nespokojené mručení národa se drželo pod padesáti procenty. V okamžiku, kdy nastaly v EU problémy, národ nespokojeně mručí většinově.
Nějaká přinejmenším alespoň vděčnost za vše, co EU dlužíme - například v podobě instituční modernizace, volného přístupu k trhům, práci a studiu na Západě, nebo třeba neexistujících hranic - se nekoná, protože v české kotlině nikdo ani pořádně neví, co EU dlužíme. Politická elita se spíše chová tak, jako by EU něco dlužila nám. A vůbec, kdoví jestli by nám bez ní nebylo lépe.
Nesmí se to stavět tak, že ten, kdo pochybuje o EU, je stejný jako Klaus; to by byla chyba. Všichni euroskeptici přece nemusí táhnout za jeden provaz. Skalní zastánci EU tvrdí, že Evropa je pro nás ochranou před účinky globálního kapitalismu, ale aby to mohla dělat, potřebuje k tomu naši pomoc. Ochránce, který je závislý na naší pomoci, není přece žádný ochránce. Pokud jsme schopni někomu pomáhat, pak přece nepotřebujeme ochránce. Leda sobě rovné spolupracovníky, kteří s námi potáhnou za jeden provaz.
Mně osobně se zdá rozumné, aby Evropa spolupracovala, ať už jako Unie nebo jako Federace. Já vůbec nejsem proti. Ale těžko po nás pan Pehe může chtít, abychom mimoto Evropskou Unii ještě milovali a láskyplně projevovali radost, když ji někdo, kdo do ní nechce vstoupit, ocení. Nic takového jako evropské vlastenectví neexistuje. Dnes už se bohužel nedá moc mluvit ani o tom národním vlastenectví, protože i to už je dnes přežitek, ale ani to svého času nevzniklo jen tak náhodou a samo od sebe. Vlastenci byli dlouhou dobu jen nemnozí jedinci, kteří teprve po namáhavé a obětavé činnosti přesvědčili ty ostatní. A lidé se nakonec získat dali, ačkoli to nebylo nijak výhodné. Bude dnes někdo z proevropských politiků chodit jako páter Vrba (z F.L. Věka) po vlastech českých, rozdávat knížky nakoupené za své a přemlouvat lidi: Milujte Evropu, je to vaše vlast? Těžko!
Proč by Evropané vlastně měli k sobě lnout? Co by je mělo kromě čistého rozumu pojit, když mluví různými jazyky? Podobná kultura? Ta už byla globalizována a vyvezena do celého světa. Nebo víra - když jsme převážně ateisté (kromě imigrantů)? Ostatně ani samotné křesťanství už není dávno jednotné a jsou zde i jiné víry. Historie? Ta je plná konfliktů. Nějaké "evropské hodnoty"? Snad to, že se chceme mít lépe, než se mají jinde na světě. Jediné, co by nás opravdu mohlo ještě spojovat, je „svoboda, rovnost, bratrství“. Bude stavět EU na tom? Pro tohle by se možná někteří lidé ještě nadchli. Jenže pochybuji, že právě rovnost a bratrství jsou ideje Bruselu. Angličané, ti jsou rovnou proti, jak už jsme četli. A tak říkám: Nejsem proti EU, ale nejsem z ní ani nijak nadšená. Nadšení totiž vzniká spontánně, nikoliv na objednávku. Kde chybí, dá se maximálně tak předstírat.
Možná si opravdu nezasloužíme nic lepšího, než to, co máme. Souhlasím. Vždycky jsme měli to, co jsme si zasloužili. Budeme se muset snažit zasloužit si něco lepšího.
Neoliberalismus nevzešel z nedůvěry v demokracii, pane Petrásku, nýbrž obráceně. Neoliberalismus je kapitalismus v posledním tažení, který už nelze omladit ani přikrášlit.
Vídeňská škola vychází ze zkušeností s demokratickým režimem, nabytým v rakouskoněmeckén prostoru v první polovině minulého století. Důvod získané, pochopitelně hluboké nedůvěry v demokracii spatřuje v absenci exaktních věd ve společenském rozhodování. Tato pohnutka vedla ku snaze o koncepci vědeckého společenskoekonomického systému, ve kterém je rozhodování zakotveno matematickým modelováním. Empirickým poznatkům - na jejichž tříbení stojí a padá demokratický režim - byl tak udělen druhotný význam. Vše tak zákonitě vyústilo ve kvaziteologické vnímání funkce kapitalistického tržního systému a zanedebání péče o demokratický režim.
Dnes se potýkáme porůznu, a nejen v Evropě, s následky tohoto smutného omylu .
Naštěstí neoliberalismus vyžaduje extra liberální prostředí a deformovou demokracii, kterou ponechává dle lokálního koloritu víceméně funkční ........ pomyslel jsem si.
Bylo by mi to líto, ale někdy mívám pocit, že by nás měli Evropané, v zájmu našeho duševního zdraví, nechat jít vlastní cestou, abychom si prošli tím minulým "slzavým údolím" znovu. Je vlastnost ohnutých hřbetů hojit si své komplexy - a že my jich máme - na těch neohnutých. Možná by se nám ty hřbety, až bychom se museli sami o sebe starat, narovnaly.
http://blisty.cz/art/65612.html
Rakouská škola a neoliberál není totéž.
Například si nějak nedovedu představit neoliberála, jak žádá 100% krytí peněz z bank vkladem - jako radikálnější (a rozhodně nadpoloviční) část rakušanů - včetně těch slavnějších ...
... a u některých ani pořádně nevím, jestli by nebyli schopni strávit nějaké levičáctví, kdyby bylo oblečeno v dostatečně anarchistickém oblečku (Rothbard) - a někteří byli dokonce schopni rozvrátit i názory pravice na Svátost Trhu a na schopnost tržního mechanismu koordinovat a směřovat k rovnováze (Lachmann - divergence očekávání) ...