David Graeber říkal, že Immanuel Wallerstein říkal, že… Ale vážně, co je revoluce? A co je světová revoluce? Není to náhodou něco, co se odehrává před našima očima a ti z nás, kteří měli více šancí, ale i rozhořčení, se na tom aktivně podílejí?

David Graeber ve své knize Uvnitř Occupy, která byla vydána loni a v níž reflektuje svou bezprostřední osobní zkušenost s tímto revolučním hnutím, které pomáhal zakládat, si klade tuto otázku a při své argumentaci se opírá o analýzu světového kapitalistického systému marxistického sociálního historika Immanuela Wallersteina.

Permanentní revoluce diskurzu?

Vývoj moderního světového kapitalistického systému, především ve vyspělých zemích, přinesl od americké a francouzské revoluce kromě společenských, politických a kulturních změn revoluci politického common sense, diskurzu.

Tak americká a francouzská revoluce přinesly téma politického osvobození, rovnosti a konflikt mezi levicí, kterou byl tehdy liberalismus, a kontrarevoluční pravicí, představovanou konzervatismem. Za světové revoluce 1848 vstoupilo na scénu dělnické hnutí a národně osvobozenecké hnutí a s nimi otázka sociálního a národního osvobození. Dominantním středem osy politického diskurzu se nyní stal liberalismus, jehož levicovou opozicí se stali radikálové (socialisté, komunisté, anarchisté, nacionalisté), a pravicovou opozicí zase konzervatismus. V průběhu druhé poloviny 19. století vedle dělnického a národního hnutí vzniklo třetí antisystémové hnutí — feminismus, bojující za osvobození žen.

Stejně tak světová revoluce 1917, která spolu s nástupem imperialismu, první světové války a světové hospodářské krize znamenala začátek konce liberalismu, přiměla vyspělý kapitalistický svět k změně diskurzu v oblasti sociálních práv a řízení ekonomiky, ať už šlo o New Deal, fašismus nebo poválečný sociální stát.

Tato levice, která vznikla v podmínkách, kdy jakýkoli pokus o prosazení změny by byl rozdrcen státní mocí, si vytvořila dvoustupňovou strategii: nejprve získat moc a pak změnit společnost. I když antisystémová hnutí ve většině světa moc získala, kvůli strukturním tlakům kapitalismu nedošlo k radikální přeměně společnosti a každodenního života lidí.

Poválečná Nová levice, jeden z hlavních aktérů světové revoluce 1968, se vymezovala jak vůči kapitalismu a americké hegemonii, tak vůči staré levici. Společnost měla být změněna přímo. Stará levice jednak vytvořila podmínky, v nichž to již bylo možné bez rozdrcení státní mocí, jednak šlo o tak radikální témata, že sahala hlouběji za a mimo politický aparát: sexuální a kulturní revoluce, osobní svoboda. Rok 1968 byl opakem roku 1848, protože zlomil nadvládu umírněného liberálního středu, který zanikl, a od té doby se diskurs opět pohybuje na ose konfliktu levice a pravice, přičemž obě strany jsou radikální. V roce 1968 byla ve vyspělých zemích tato osa přechýlena doleva, a za legitimní byly uznány levicové hodnoty jako antirasismus a antisexismus.