Co nás čeká, nevíme. Ale můžeme se pokusit odhadovat globální trendy, které budou spoluurčovat naši budoucnost v nadcházejícím roce a v letech dalších.

Budou se dál prohlubovat krizové jevy, poroste chaos, z kterého se bude rodit nový řád. Bude pokračovat odliv ekonomické síly a politického vlivu z USA do jiných částí planety. Podobně bude klesat vliv Japonska , Izraele a Velké Británie jako lokálních mocností a poroste vliv Číny, Indie, Vietnamu, Ruska, Brazílie i celé Latinské Ameriky a Asie. Evropská unie, zejména Euroland pravděpodobně stabilizuje své postavení, pokud bude pokračovat v posilování integrace a zároveň se demokratizovat.

Nepochybně nejvážnějším ohrožením je klimatická změna a pokračující devastace životního prostředí včetně vyčerpání neobnovitelných přírodních zdrojů. K dispozici je řada dokladů o tom, že negativní procesy probíhají rychleji, než se ještě před nedávnem očekávalo. Přitom právě v této oblasti selhává až na výjimky mezinárodní i národní politika fatálně.

Pravděpodobně je to zejména proto, že zájmy mocných energetických a dalších koncernů pokračovat jako dosud jsou velmi koncentrované, zatímco negativní dopady jsou nerovnoměrně rozloženy a i pro občany jednotlivých zemí často převažují krátkodobé ekonomické zájmy nad dlouhodobější perspektivou přežití. Pokud jde o udržitelný koncept energetiky, bude mít velký vliv míra úspěšnosti německého přechodu na obnovitelné zdroje. Prosadí-li se primát demokratické politiky nad soukromými zájmy energetických koncernů, bude to významný precedens.

Na globální úrovni se bodem zvratu může stát otázka hladu. Jen v Číně a v Latinské Americe se daří snižovat počet lidí ohrožených hladem jak v absolutních číslech, tak procentuálně (navzdory růstu počtu obyvatel). Celosvětově se počet hladovějících po řadu let pohybuje kolem jedné miliardy a počet lidí, kteří v důsledku podvýživy umírají, je stále 25.000 denně. Krize po roce 2008 problém prohloubila a příští rok se očekává další zhoršení situace v dostupnosti potravin. Dá se tedy také počítat s hladovými bouřemi a politickými otřesy, jako bylo Arabské jaro.

K růstu cen zemědělských produktů bude i nadále vedle spekulací přispívat produkce agropaliv. Nový fenomén ohrožující potravinovou produkci je těžba břidlicových plynu (v USA už 500.000 vrtů), která zamořuje spodní vodu. Překvapivě největším problémem je plýtvání potravinami: padesát procent jich končí v popelnici. Systém produkce a distribuce potravin ovládaný soukromými koncerny není evidentně schopen zajistit dostatečnou výživu lidstva. Není to otázka zdrojů, ale jejich rozdělení a priority zisku nad uspokojením lidských potřeb. Jediným důsledným řešením může být převzetí kontroly ze strany vlád a mezinárodních politických institucí (zejména v systému OSN) a důsledná regulace obchodu s potravinami. To by mohl být začátek velké systémové změny.

Zatím se nutné změny ještě neprosazují v centrech, ale na periferii dochází k významným pohybům. V Evropě je první zemí, která to zkouší jinak, Island. Politický potenciál ke změně existuje také v Řecku, ale tam lze čekat změnu dosavadního kurzu jen za cenu velkých společenských konfliktů. Na regionální úrovni jsou pozoruhodné separatistické tendence v Baskicku a Katalánsku, ve Skotsku a v kanadském Quebecku — vesměs spojené s kritikou neoliberální politiky, která nedbá na veřejné blaho, ale slouží soukromým zájmům bank a koncernů.

Nejslibněji vypadá ovšem vývoj v Latinské Americe, kde kromě zlepšování ekonomické situace roste i politická participace občanů. Poprvé v historii má většina latinskoamerických zemí demokraticky zvolené vlády, které nejednají v zájmu cizích mocností a soukromých firem, ale realizují politiku prospěšnou občanům. Zároveň posilují svoji regionální nezávislost a vzájemně výhodnou spolupráci. Jen za rok 2010 stoupl vzájemný obchod o 24,6 procenta.

I přes oslabení dřívější dominantní pozice usilují Spojené státy o znovuzískání vlivu. Po neúspěchu celoamerické dohody o volném obchodu (FTAA) uplatňují svůj vliv bilaterálními dohodami a neváhají podporovat mocenské převraty — naposledy v Paraguaji. Posilují také vojenskou přítomnost (47 základen USA a zemí NATO) pod záminkou boje proti obchodu s drogami. Nelze vyloučit ani pokusy o vojenské intervence, v kterých mají USA opravdu bohaté zkušenosti. V Latinské Americe intervenovaly v letech 1890 — 2009 celkem v 59 případech. Ale časy se mění a je jen obtížně představitelné, že se podaří zvrátit trend, dobře patrný např. na podpoře bolívarovské revoluce Hugo Chaveze ve Venezuele. Čísla hovoří jasně: v roce 2010 5.423.324 hlasů (66,45 procenta), v roce 2012 8.062.056 hlasů (80,67 procenta).

A co čekáme my? Bude se izolace a úpadek České republiky dál prohlubovat? Budeme se posunovat dál na periferii dění, závislí na rozhodování jiných, dobrovolně se vzdávající vlády věcí našich? Budou nám dál vládnout budižkničemové a ničemové z aforismu Jana Plachetky? Pořád ještě jsou věci, které záleží jen a jen na nás.

Sloupek využívá jako zdroj tento web.