Zatím jde ještě o nesouměřitelné veličiny, ale pokud bude Evropa pokračovat stejným závodním tempem v demolici a tzv. rozvojové země v budování sociálního státu, může se lehce stát, že zanedlouho se úplně změní globální mapa chudoby a bohatství.

Ne, že by takový vývoj nebyl svým způsobem spravedlivý. Země jako Čína a Indie a jihoamerický kontinent a ve spolupráci s ostatními zeměmi Jihu i Afrika se svým nerostným, přírodním i kulturním bohatstvím se jen vrátí do pozice, která jim přísluší a o kterou na čas přišly v důsledku nadvlády Západu.

Mimoevropské země se dokázaly od Evropy učit nejen ve zlém ale i v dobrém. K tomu dobrému, co z Evropy vzešlo, patří také zmíněný sociální stát. Je otázkou, jestli se také Evropané budou schopni poučit z vlastní historie a z cizích dobrých příkladů, nebo vsadí na autodestrukci.

To, že se utlačované národy a kultury vlastním úsilím pozvedají z bídy a získávají nové sebevědomí je přirozené. To, že národy v Evropě a v Severní Americe nenacházejí sílu vzdoru a někdy dokonce omámeně napomáhají vlastnímu zbídačování, moc pochopitelné není. Co asi tak čekali Španělé, když si zvolili pravicovou vládu? Diví se tomu, že španělská policie mlátí jejich děti, které si stěžují, že je jim ve škole zima? A co si myslí Řekové o socialistickém prezidentovi, který se zmohl na pohrůžku referendem o dalším kole úsporných opatření a při prvním zamračení paní Merkelové na svou odpovědnost rezignoval?

Kam asi tak povedou Evropu bývalí manažeři banky Goldman Sachs, kteří už vládnou v Řecku, v Itálii a pochopitelně i v Evropské centrální bance? Kde jsou v Evropě vlády, které se snaží politicky jednat v zájmu většiny občanů a nestarají se hlavně o pohodlí bank a nadnárodních korporací, o spokojenost „trhů“? Napadá mě jen Island a snad i další severské země a to je trochu málo.

To je také možná dnes hlavní rozdíl oproti tzv. rozvojovým zemím. Pokud jde o kvalitu demokracie, vládu lidu a v zájmu lidu, máme se už dnes co učit. Právě oblast sociální politiky to ukazuje zřetelně. Po desetiletích marných nadějí na odškodnění nebo alespoň korektní vztahy ze strany bývalých koloniálních zemí, po zkušenostech se velkými sliby a bídnou realitou rozvojové spolupráce, po ďábelské pasti lichvářských dluhů spojených s vnucováním programů strukturálního přizpůsobení, poté, co američtí a evropští spekulanti způsobili globální krizi, která dosud neskončila, toho mají rozvojové země právě dost. Ve stále větší míře spoléhají na sebe a na vzájemnou spolupráci.

Výsledky, kterých dosahují, jsou pozoruhodné. Zde alespoň pár příkladů:

První chudou zemí, která dosáhla redukce extrémní chudoby na polovinu už v roce 2006, byla Brazílie. Rozvojové cíle tisíciletí, vyhlášené OSN v roce 2000 předpokládají celosvětové dosažení tohoto cíle v roce 2015 (zřejmě se to bez přikrášlování statistik nepodaří). V Brazílii to byl především výsledek vládního sociálního programu Bolsa Familia, který prezident Lula da Silva vyhlásil v roce 2003. Jedná se o přímou měsíční finanční podporu nejchudších rodin, spojenou s podmínkami jako je školní docházka a pravidelná zdravotní péče o děti. Z programu má prospěch 12,7 milionů rodin a Lulova následovnice Dilma Rousseffová plánuje extrémní chudobu v zemi úplně odstranit do roku 2014. Rozsáhlé sociální programy se nezastavily ani v době globální krize, naopak byly posíleny. I v letech 2009 a 2010 Brazílie snižovala počet chudých a zároveň ekonomicky rostla — mimo jiné i díky růstu domácí poptávky.

Neméně ambiciózní sociální program si předsevzala Indonésie, která chce do roku 2014 zavést povinné zdravotní a sociální pojištění, které má odstranit současný stav, kdy existují různé systémy zdravotní péče — pro chudé a pro bohaté. Zatím bylo ve státním systému pojištěno jen asi 51 % Indonésanů schopných práce. Na přípravě zákona se podílely odbory a nevládní organizace. Pro zemi s 240 miliony obyvatel to jistě není žádná maličkost a bude vyžadovat dalekosáhlé změny v daňovém systému i zvýšení výkonu státní správy. Ale i v Indonésii si vláda uvědomuje, že ekonomický a kulturní rozvoj země bez rozvoje sociálních systémů není v současném světě možný.

Problémy v miliardové Indii mají ještě větší dimenze a jsou obtížněji řešitelné. Stejně jako jinde i tady představuje zvlášť závažný problém pro sociální politiku obrovský rozsah neformální práce, která znemožňuje zdanění a další regulační zásahy státu. Na obrovském trhu rostoucí ekonomiky se proto prosazují v pojišťovnictví soukromé společnosti, které nabízejí i tzv. mikropojištění. Podobně jako u mikrokreditů se ale ukazuje, že nepřinášejí zásadní řešení a v každém případě je nutná státní regulace, která ochrání klienty před podvodníky. Ve velké Indii ale najdeme množství zajímavých, inovativních sociálních programů. Indický ministr pro rozvoj venkova, Jairam Ramesh, prosadil jako opatření proti korupci v sociálních programech sociální audity. To znamená, že všechny toky vládních peněz na sociální programy jsou transparentní a podrobené nezávislé kontrole až na úroveň konečných příjemců. Pozoruhodná je i široká podpora lokálního ekologického zemědělství, která spojuje potravinou suverenitu s ochranou životního prostředí a posilováním místních komunit.

Také v Africe řada zemí rozpoznává sociální programy jako klíčový moment rozvoje. Třináct afrických zemí, spojených od roku 2006 v akčním programu „Livingstone Call for Action“, se hlásí k takové koncepci. Zde i jinde je základem takové politiky přiznání k základním sociálním právům, jak je obsahují odpovídající mezinárodní konvence. Mají v tom podporu OSN a Mezinárodní organizace práce, které prosazují všeobecné základní sociální zabezpečení pro všechny (social protection floor). Tímto směrem by měla být zaměřována také rozvojová spolupráce.

Pozitivní zkušenosti se zaváděním zatím aspoň minimálních sociálních dávek má např. Lesotho. Země s ročním příjmem na hlavu tisíc dolarů zavedla v roce 2004 starobní důchody ve výši asi třicet euro měsíčně, financované z daní. Letos má být důchod zvýšen o pět euro. Namibie zavedla v některých oblastech dokonce všeobecný základní příjem: malý měsíční příspěvek pro všechny občany. Logika takových opatření je zřejmá: u nejchudších i malé zvýšení příjmů podstatně zlepšuje jejich výživu a dostupnost základního vzdělání a základní zdravotní péče. Na tomto základě se pak mohou rozvíjet schopnosti lidí produktivně se zapojit do života společnosti a zvyšovat ekonomický výkon země.

Příklady pozitivních trendů neznamenají, že globální chudoba není stále obrovským problémem a že rozdíly mezi bohatými a chudými nerostou. Ale odhodlání změnit svůj úděl a naděje, že se to společně podaří, charakterizuje dnes životní pocit v mnoha chudých zemích a způsobuje, že když se z takových zemí vracíme do naší bohatší avšak beznadějnější reality, zmocňuje se nás pocit, že jsme na špatném místě, že budoucnost se tvoří jinde. Nemůžeme ovšem čekat, že nám to sem přijdou odněkud zařídit. Jde o naše sociální práva.