Papež katolíků i hlavy mocností, Merkelová, Castro i Sarkozy — ti všichni se na sklonku minulého roku shodli, že nynější rok, tedy 2012, přinese zkoušky, výzvy a zásadní rozhodnutí; že bude obtížný, ale s nadějemi na změnu k lepšímu.

Výzvy, zkoušky i naděje se skutečně objevily. Těžko však zatím posuzovat jejich zásadnost. Zkušenost se Smlouvou o ústavě pro Evropu, arabským jarem či klimakonferencí v Kodani připomíná, že význam jednotlivých událostí se dá smysluplně zhodnotit teprve s odstupem. Přesto je záhodno už nyní vyzvednout alespoň některé epizody končícího roku. Jde o ty, jež dokreslují trendy, které pozorujeme už delší dobu a které s velkou pravděpodobností ovlivní dění i v roce následujícím.

Zde tedy malá rekapitulace: Co se ve světě roku 2012 stalo a změnilo?

Zvládání eurokrize

Krize v eurozóně a dalších zemích EU pokračovala soustavně a spojitě po celý rok. Stálé růstové oživení vykázalo jen Švédsko, Polsko a do značné míry Německo, ostatní země hospodářsky stagnovaly či zažívaly další úpadek. Snahy o zvládání situace na evropské úrovni přitom zvýraznily zvláště dva summity — červnový, na kterém získaly evropské záchranné fondy a mechanismy (tzv. eurovaly) právo kupovat dluhopisy na primárním i sekundárním trhu a výhledově rekapitalizovat banky; a prosincový, na němž byl dohodnut dohled nad největšími bankovními domy.

Výsledky summitů naznačují snahu o institucionální reformy a ochotu regulovat trh — dohoda z prvního může pomoci proti spekulantům, dohoda z druhého umožňuje alespoň částečnou kontrolu nad nadnárodními kolosy. Vše se má ovšem dít bez zásadních změn v obecném přístupu, teprve výhledově a především: jako doplněk tlaku na zavádění neoliberálních reforem. Totéž platí i pro nově dohodnutou daň z finančních transakcí, jež byla nakonec schválena v dosti okleštěné podobě.

Jarní naděje smírné levice — v květnu zvolený francouzský prezident Hollande — přispěla na úrovni EU mimo zmíněné ještě ke dvojímu: k francouzsko-německé deklaraci o nutnosti prohloubit politickou integraci a ke schválení Paktu růstu a zaměstnanosti, který předpokládá dodatečnou 120miliardovou investici do příslušných politik. Většina slíbených prostředků však bude převedena z nevyužívaných strukturálních fondů a k žádnému jinému pohybu vlevo v unijních jednáních nedošlo.

V končícím roce se jinak rozběhl Evropský stabilizační mechanismus (stálý euroval) s efektivní úvěrovou kapacitou 500 miliard eur a Kypr a Španělsko rozšířily skupinu zemí, jež musí čerpat záchranný euroúvěr (třebaže Španělsko pouze pro stabilizaci bank). Itálie a Slovinsko unikly záchraně pouze těsně a podle mnohých jen dočasně. Vlády Španělska, Irska, Portugalska a Řecka pokračovaly ve škrtání sociálních výdajů právě v tom rozsahu, který jim vymezily doporučení Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu na jedné straně a aktivita či pasivita domácího občanstva na straně druhé. Vlády mimo eurozónu, jimž „neradila“ celá trojka, ale jen měnový fond, musely škrtat ještě více.

Protesty rozhořčených

Z počátku roku se zdálo, že protesty těch, kdo požadují nejen sociálnější politiku, ale zásadní změny volebního, hospodářského a (samo)správního systému, budou obnoveny. Návrat sympatizantů amerického hnutí Occupy do manhattanského Zuccottiho parku měl sice krátké trvání; ještě v průběhu zimy se ale začali bouřit lidé na Slovensku a poté v Rumunsku. Ani tam, ani onde nebyly protesty úplně, ba ani z větší části vyslyšeny a neklid po několika týdnech ustal. Slovenští rozhořčení však dosáhli alespoň revize poslanecké imunity a rumunští pádu pravicové vlády, resp. několika vlád za sebou.

V obou zemích dnes vládne levice se všemi neduhy, na něž demonstrující poukazovali. Z obou zemí však také přicházejí zprávy o dílčích pokrokářských reformách (například zde, zde, zde a zde).

Španělští rozhořčení se činili po celý rok, vidět však příliš nebyli. Protesty za systémové změny překryly demonstrace proti vládě, proti upřednostňování záchrany bank a proti dalším aspektům Rajoyovy politiky. Jedna z větví španělského hnutí nicméně dosáhla změny zákonů o vystěhovávání klientů bank, již kvůli krizi nezvládají splácet hypotéky; jiná vytvořila síť podpůrných center, která poskytují zejména potravinovou pomoc zchudlým.

Jak ve Španělsku, tak v Řecku přibylo v posledním roce spotřebních alternativ typu tzv. bramborářské revoluce, v nichž se rozhořčení angažují.