Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) publikovala na konci minulého roku studii Climate Tipping Points. Studie varuje před rizikem klimatického rozvratu i v případě, že dojde k naplnění stávajících mezinárodních závazků vyplývajících z Pařížské dohody, tedy především udržení nárůstu globální teploty mezi jedním a půl a dvěma stupni Celsia.

Důvodem jsou nová zjištění týkající se hrozby překročení takzvaných tipping points neboli „bodů zvratu“. Studie se hrozbou poprvé důkladně zabývá nejen z klimatické, ale především ze sociálně-ekonomické perspektivy.

Body zvratu

Body zvratu je označení pro limity, po jejichž překročení nastanou v klíčových klimatických systémech zlomové a nezvratné změny, navíc s potenciálem vyvolat kaskádovitý efekt dalších podobných událostí. Podle zprávy by po překročení bodů zvratu hrozil například kolaps severních a jižních ledových pokrývek, zásadní oslabení, zastavení či fundamentální proměna oceánského proudění v Atlantiku nebo zánik Amazonského pralesa.

Mezi další ekosystémy, v nichž hrozí dosažení klimatických bodů zvratu, studie OECD řadí také systém rovníkových monzunů nebo zalesněné oblasti severské tajgy a permafrostu. Vzájemná propojenost všech zranitelných systémů pak vede k tomu, že zlom jen v jednom jediném systému může vyvolat procesy, které způsobí překročení zlomových bodů i v dalších z nich.

To by, jak studie OECD zdůrazňuje, vedlo k dramatické destabilizaci počasí v celosvětovém měřítku, skokové proměně podnebí v mnoha oblastech, k častějšímu výskytu přírodních katastrof i nárůstu jejich ničivosti — a tedy k dalekosáhlým změnám v socio-ekonomických podmínkách existence lidských společností po celé planetě.

Podle citované studie OECD je tak při oteplení kolem čtyř stupňů Celsia takřka jisté zhroucení oceánského proudění v Atlantiku. To by vedlo k poklesu průměrných teplot v severní Americe o jeden až tři stupně Celsia a o tři až osm stupňů Celsia v Evropě.

Severní polokoule by se také stala mnohem sušší. Výsledkem takové změny by podle autorů studie bylo „snížení produkce tří základních plodin: pšenice, kukuřice a rýže o množství srovnatelné s padesáti procenty všech světově vyprodukovaných kalorií“.

Nová logika ekonomické analýzy

Studie OECD se zmiňuje také o dalších potencionálních škodách způsobených překročením klimatických bodů zvratu. Do ekonomických analýz klimatické krize tak přináší novou logiku, která mění výchozí parametry pro modelování případné ekonomické náročnosti dopadů klimatické krize; body zvratu totiž mohou zásadně ovlivnit naše chápání dynamiky klimatické krize.

V dané perspektivě nepůjde o pomalé lineární změny, na které by bylo snadné se adaptovat, nýbrž o náhlé kolapsy, jejichž „časový rámec je tak krátký, že lidské socioekonomické systémy nebudou mít dostatek možností a kapacit k tomu se přizpůsobit,“ uvádí citovaná studie. OECD proto doporučuje přijetí mnoha opatření s cílem připravit společnost na případné otřesy a náhlé změny způsobené překročením bodů zvratu.

Mezi taková opatření studie zahrnuje například zastavení odlesňování a obnovu světových pralesů, zákaz výstavby na pobřeží a přesun domů a polí do bezpečných oblastí. V neposlední řadě doporučuje také zelené investice a inovace.

Podhodnocení ceny emisí

Vedle toho zásadním výstupem studie OECD je konstatování, že „cena emisí byla v minulosti výrazně podceněna“, a nevyhneme se stanovení ambicióznějších cílů v oblasti snižování emisí skleníkových plynů. OECD proto považuje za klíčové navýšení cen emisí, zejména prostřednictvím trhu a emisních povolenek.

Dosavadní ekonomické studie zaměřené na problematiku klimatické změny ve své většině nepočítaly s rizikem překročení klimatických bodů zvratu, uvádějí výzkumníci OECD. To vedlo k značnému podhodnocení nákladů případného kolapsu některého z klíčových ekosystémů, a zejména k nedostatečnému vyhodnocení reálné cenové náročnosti uhlíkových emisí.

Naproti tomu studie, které zohledňují problematiku klimatických bodů zvratu, jednoznačně ukazují, že ambicióznější klimatická politika může zásadně omezit ekonomickou náročnost případných škod nejen ve středně a dlouhodobém horizontu, ale i v bezprostřední budoucnosti. „Klimatické body zvratu zkrátka nejsou problém budoucnosti,“ tvrdí studie a ukazuje, že mnohem ambicióznější klimatická politika dává ekonomický smysl.

Studie OECD sice zásadně nevybočuje ze zavedeného ekonomického a technologického rámce současného systému, přesto dospívá k řadě zásadních závěrů. Například říká, že je nutné prosadit realističtější pohled na cenu vypouštěných uhlíkových emisí nebo že překročení klimatických bodů zvratu je pravděpodobné i při nižším nárůstu globální teploty.

Nejdůležitější je však celkové konstatování jedné z autorek studie Marcie Rocha, že „ekonomické, sociální a obecně lidské systémy se musí měnit rychleji, než se mění klima“. Což bude vyžadovat, abychom brali problematiku klimatické krize vážněji než dosud.