Letiště Václava Havla ustrnulo ve futuristickém optimismu sedmdesátých let
Martina ValáškováPlány na rozšíření Letiště Václava Havla o paralelní ranvej jsou v naší době naprosto nesmyslné. Leteckou dopravu nesmíme podporovat. Naopak je nutné ji výrazně redukovat a adekvátně zdanit.
Koncem února Nejvyšší správní soud (NSS) vyhověl kasační stížnosti Letiště Václava Havla a zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze o vyškrtnutí projektu paralelní dráhy ze Zásad územního rozvoje Středočeského kraje. Paralelní dráha tak zůstává nadále v platných Zásadách územního rozvoje Středočeského kraje a letiště pokračuje v přípravných pracích na projektu.
S rozšířením letiště se výhledově počítá už víc než padesát let, neboť do územně plánovací dokumentace byla druhá dráha zapracována počátkem sedmdesátých let. Jenže tehdy klimatickou změnu ještě téměř nikdo nereflektoval. Rozšíření o paralelní ranvej by umožnilo minimálně zdvojnásobení provozu pražského letiště. Dnes však rozšiřování letiště, jehož primárním důvodem je navýšení kapacity odbavených letadel, odporuje klimatickým závazkům České republiky a je přímo v rozporu se snahou snížit emise skleníkových plynů o 55 procent do roku 2030. Něco takového stát nesmí podporovat.
Na jaře roku 2019 obletěla svět informace, že se letecká společnost Ryanair dostala do žebříčku deseti největších uhlíkových znečišťovatelů v Evropě. Společnost skončila na devátém místě, na zbývajících příčkách se umístily energetické firmy, které vyrábějí elektřinu z uhlí.
Zastánci leteckého průmyslu přesto nadále rádi poukazují na údaj o aktuálním nízkém podílu letecké dopravy na produkci skleníkových plynů. Toto procento ale vytrhávají ze širšího kontextu.
Statistiky za rok 2016 skutečně uvádějí nízký podíl skleníkových plynů z letectví, a to ve výši 3,6 procenta v rámci zemí Evropské unie. Problémem však je extrémní nárůst létání v posledních desetiletích. Podle evropské Výroční zprávy o vlivu dopravy na životní prostředí (TERM) za rok 2017, kdy se Evropská environmentální agentura poprvé blíže zaměřila na leteckou a lodní dopravu, bude do roku 2050 letecká doprava produkovat až 22 procent celosvětových emisí CO2.
Falešná naděje technooptimismu
Nemá-li taková situace nastat, musí být růst letecké dopravy zastaven. Jistě lze i podpořit technologický vývoj v letectví. Efektivnější letadla a ekologická paliva z obnovitelných zdrojů potřebujeme. V současné době však dostatečně ekologické technologie nemáme a v blízké době v potřebném množství dostupné ani nebudou. Jejich vývoj je pomalý a nejistý, navíc se projeví se zpožděním.
Vzhledem k naléhavosti snižování emisí je tedy spoléhání se na zavedení elektrických letadel či letadel na vodíkový pohon velice riskantní a odvádí pozornost od nutnosti okamžitého snižování emisí.
Anke Lükewilleová, odbornice na znečišťování ovzduší z agentury EEA, již v roce 2018 upozornila: „Opatření, jako je zlepšování účinnosti paliv zaváděním lehčích materiálů nebo jiná technická řešení, nebudou dostačující pro splnění evropských cílů v oblasti emisí a udržitelnosti. Snižování emisí skleníkových plynů z letecké dopravy je jedním z nejnáročnějších úkolů odvětví dopravy. Letadla budou i v blízké budoucnosti stále závislá na fosilních palivech a očekává se, že objem letecké dopravy i nadále poroste.“
V současné době tedy neexistuje jiná cesta, než začít leteckou dopravu účinně regulovat a snížit množství letů. Anebo minimálně rozmach tohoto odvětví dále nepodporovat.
Důležitým krokem na této cestě je to, že nebudeme rozšiřovat stávající letiště a ukončíme jejich dotování ze státních nebo krajských rozpočtů. A také uvalíme na letecké palivo spotřební daň, tak jak je to běžné u jiných pohonných hmot.