Na konci minulého měsíce se německá vláda shodla na tak zvaném Klimapaket, v rámci kterého zdraží letenky, a naopak zvýhodní vlaky. Tento týden pak upřesnila mechanismy zdražení letů podle jejich vzdálenosti. Téma letecké dopravy rezonuje v německé veřejné diskuzi již delší dobu, v létě se například Luisa Neubauerová z německých Fridays for Future nechala slyšet, že by vláda našeho západního souseda měla zakázat všechny vnitrostátní lety.

Zaměření na leteckou dopravu dává smysl. Sektor dopravy je jedním z mála v Evropě, kde emise skleníkových plynů zapříčiňující změny klimatu neklesají, přičemž emise z letectví naopak kontinuálně rostou, za posledních pět let stouply o více než čtvrtinu.

Celkový podíl letectví na globálních emisích oxidu uhličitého se udává na přibližně dvě a půl procenta. Letecká doprava však produkuje také další látky, které celkový příspěvek k antropogenní změně klimatu více než dvojnásobně zvyšují.

Je to zejména tím, že letadla ve stratosféře či blízko pod ní uvolňují oxidy dusíku, které vytvářejí ozon. Vliv na klima má také vodní pára tvořící kondenzační stopy, saze a další částice uvolňované letadly ve vysokých nadmořských výškách. Právě proto, je z hlediska změny klimatu létání ten nejškodlivější druh dopravy.

Podle profesora Stefana Gösslinga z Univerzity v Lundu tak můžeme celosvětově podíl letectví na změně klimatu vyčíslit na minimálně pět procent. Situace je o to nepříjemnější, že k leteckému fosilnímu palivu neexistuje alternativa.

Letecké palivo však paradoxně není oproti jiným pohonným hmotám zdaněno. Mezinárodní letecká doprava je kvůli silné lobby leteckých společností doposud vymaněná z Pařížské klimatické dohody. Právě kvůli neúspěchu na mezinárodní scéně se některé státy uchylují k regulaci letecké dopravy na národní úrovni, tak jako třeba v Německu.

Vzhledem k velikosti České republiky u nás nemusí být tématem rušení vnitrostátních letů, jak zněl návrh v Německu. Na poslední vnitrostátní letecké lince z Prahy do Ostravy byl ukončen provoz letos v lednu.

Očividný palčivý problém však představují malá letiště v krajských městech, které jsou dotovány z místních samospráv. Například zastupitelé Moravskoslezského kraje se nedávno jednomyslně rozhodli, že letecké linky do tří blízkých evropských měst (z čehož dvě jsou velmi dobře dostupná vlakem) budou z veřejných zdrojů dotovat 200 miliony ročně.

Jihočeský kraj a České Budějovice investovali v uplynulých letech do svého letiště více než miliardu a každoročně přilévají desítky milionů korun. Lety hodlá dotovat i Pardubický kraj, jehož letiště vlastněné spolu s městem Pardubice loni ztrojnásobilo ztrátu.

Jihomoravský kraj pak hledá letecké dopravce pomocí veřejných tendrů podobně jako u regionálních vlaků a autobusů, linku do Mnichova například plánoval podporovat 2600 Eury za jednu rotaci. Nyní z Brna létají tři pravidelné linky — všechny provozuje nízkonákladový dopravce Ryanair, jehož byznys je podle neziskové organizace Transport and Environment založený z velké části právě na využívání veřejně dotovaných letišť.

Ryanair se ostatně podle stejné organizace nedávno dostal do první desítky žebříčku největších producentů skleníkových plynů v Evropě. Dosud sem patřily pouze společnosti podnikající v uhelné energetice.

Zastavení dotací letů, které by se za standardních podmínek neuskutečnily, by mohl být efektní způsob, jak omezit emise skleníkových plynů a zároveň ulevit veřejným rozpočtům. Dalším takovým způsobem by mohlo být zastavení veřejných investic do staveb a rozšiřování letišť, tak jako to například prosazuje část pražské vládnoucí koalice u ruzyňského letiště, kde byla dosud plánována paralelní runway, která by navýšila přepravní kapacitu.

Inspirací z německých reálií by mohlo být především prosazení návrhu na ukončení dotování, a naopak zdanění létání. V České republice by zastavení dotací letišť a létání mohlo sehrát podobnou roli jako návrh prosazovaný Fridays For Future v Německu. Financování škodlivé činnosti, kterou navíc využívá jen malá část bohatých a neodpovědných lidí, je něco, čeho by se společnost nemusela mít problém vzdát.

Na celé záležitosti je pak sympatické, že se veřejná debata iniciovaná stávkami za klima, jakož i širším klimatickým hnutím, začíná od „upozorňování na problém“ přesouvat k diskuzím nad konkrétními politickými řešeními. Diskuze a předkládání věcných návrhů sice vzbudí — a již vzbudilo — mnohé kontroverze a nesouhlas, ale směřuje k řešení víc než pouhé upozorňování na problém z nepolitické pozice.

Klást důraz lze především na zbytečnost neproduktivního cestování, jako je dojíždění do práce, nebo na levnou nákladní přepravu. Oboje je dílem ekonomického systému a jeho nápravou bychom je mohli usměrnit.