O České republice se mnohdy hovoří jako o klimaskeptické zemi a je pravdou, že deklarované postoje obyvatel jsou mírně skeptické, ale zásadně se neliší od mnoha jiných evropských států. Před deseti nebo pěti lety patřili Češi, co se týče vnímání závažnosti změn klimatu, k průměru EU, v aktuálním letošním průzkumu Eurobarometru jsou mírně pod průměrem (71 % Čechů hodnotí změny klimatu jako velmi závažný problém, oproti 79 % celé EU).

Vnímání závažnosti problému ale není stálé. Propad mezi lety 2008 a 2009 byl výrazný jak v českých zemích (ze 76 % na 58 %), tak v celé EU (ze 75 % na 63 %) a souvisel nejvíce s nastupujícími ekonomickými problémy, které byly aktuálnější než změny klimatu.

↗

Současné stávky a protesty vnesly do diskuze důslednější, více hodnotově podložené, změny chování. Foto Peter Tkáč, DR

Později, kolem roku 2013 byli Češi se svým vnímáním závažnosti problému naprosto v průměru EU (skóre 7,3 na dsetistupňové škále). Je ale pravdou, že jen menší část obyvatel České republiky uváděla změny klimatu jako nejzávažnější globální problém, ve srovnání se zbytkem EU.

Stávky a protesty otevírají oči

V nedávné době (2017—2019) pak rychle narůstá vnímaní závažnosti po předchozím období poklesu. V EU ze 74 % na 79 %, v Česku dokonce z 57 % na 71 %. Dlouhodobá časová řada Centra pro výzkum veřejného mínění Sociologického ústavu AV ČR ukazuje vrchol v letech 2006/2007, kdy hodnotilo 84 % obyvatel České republiky změny klimatu jako velmi nebo dosti závažný problém, následující propad k minimu v roce 2013 (61 %) a následný pozvolný růst k loňským 76 %.

Zmírňování změn klimatu může probíhat různými způsoby. Ve veřejné diskuzi donedávna převažoval technokratický způsob, kladoucí důraz na nízkouhlíkové zdroje energie, efektivitu a další víceméně technická opatření, která se příliš nedotknou životního stylu ani růstového kapitalistického hospodářského modelu. To vše doplněno o určité změny v chování, jako je třídění odpadů nebo změna způsobu vytápění.

Současné stávky a protesty vnesly do diskuze důslednější, více hodnotově podložené, změny chování. Mezi ty patří například omezení létání nebo spotřeby masa. To vyvolalo v určitých kruzích obranné reakce, které aktivisty a jejich požadavky šmahem označily za levičáky a progresivisty, jejichž cílem není ochrana klimatu, ale omezování svobody všech. Zde se ovšem hodí připomenout, že ne všichni Češi nebo Evropané sdílí představu, že lidská svoboda se projevuje především v možnosti svobodně spotřebovávat bez ohledu na dopady.

V roce 2010 na přímou otázku, co je nejdůležitější při zmírňování změn klimatu, odpovědělo 58 % obyvatel EU „Přehodnotit způsob života, i kdyby to znamenalo nižší hospodářský růst“ a jen 36 % jich preferovalo čistě technologické změny. Změna životního stylu společnosti, nebo dokonce změna současného ekonomického systému byly celkem pozitivně hodnoceny i českou populací v letech 2010 a 2015.

Ochota i k rázným opatřením, budou-li férová

V hloubkových rozhovorech v roce 2009 respondenti zase poukazovali na celkově neudržitelný způsob zacházení s životním prostředím a změny klimatu chápali jen jako jeden z dílčích problémů. Mnozí dokonce vyjadřovali ochotu přizpůsobit se direktivnímu omezení spotřeby, bude-li garantováno, že pravidla budou dodržovat i ostatní. Shodnou-li se všichni z ulice, že pojedou do práce na kole, aby nemuseli stát v zácpě, ale jediný soused toho využije a dojede do práce jako první pohodlně a rychle autem, druhý den už na kolo nesedne nikdo a všichni budou opět stát se svými auty v zacpané ulici.

Je samozřejmě na místě se ptát, do jaké míry jde u ochoty změnit životní styl jen o tvrzení, které se snadno zakroužkuje v dotazníku nebo řekne v rozhovoru, ale špatně realizuje. Výzkumy, využívající hypotetickou ochotu platit za zmírňování změn klimatu, ukazují, že dojde-li na volbu konkrétních kroků nebo opatření a na peníze (i když jen hypotetické), je ochota výrazně nižší.

Velkou roli hraje konkrétní nastavení daných opatření. Tedy, jak budou rozděleny náklady, jak sociálně (ne)citlivá opatření jsou, co se bude dít s případnými zisky z vyšších daní nebo poplatků a podobně. Není-li opatření vnímáno jako férové, je jeho podpora výrazně nižší. Češi také opakovaně ve výzkumech uvádějí, že největší zodpovědnost za zmírňování změn klimatu (tedy řešení klimatické krize) má stát a průmysl, nikoli jednotlivci.

Ušmudlaný pragmatismus státu

Co nám ale stát nabízí? V rovině praktické přinejlepším polovičatá řešení, kdy je takřka každý vhodný dílčí krok vyvážen nějakou nevyužitou příležitostí. Na jedné straně například velké adaptační plány na budoucí sucha, Zelená úsporám, program Dešťovka, kotlíkové dotace, stojící Horní Jiřetín a aktuálně schválená novela lesního zákona.

Na straně druhé nekonečně blokovaná protierozní vyhláška, prodloužení těžby na Bílině, úvahy o prodeji Počerad, až hysterický postoj vůči obnovitelným zdrojům, navazující na naprosto nezvládnutý způsob podpory fotovoltaiky, megalomanské sny o kanálu D-O-L, hejtmanské boje proti ochraně Šumavy atd.

Nejen praktická rovina, ale i symbolická, je při formování postojů vůči změnám klimatu důležitá. Ta byla za poslední dekádu snad ale ještě horší. Václav Klaus, který z titulu své funkce prezidenta často nastoloval mediální agendu, si svou roli užíval. V duchu biblického rčení „pro třísku v oku svého bratra nevidí břevno v oku svém“ si s logikou a konzistentností svých argumentů nedělal starosti a obviňoval ochránce přírody z přehnané ideologičnosti, sám v duchu své fundamentálně tržní ideologie bojoval proti „klimatismu“, „alarmismu“ a udržitelnému rozvoji, to vše s až obsesivní potřebou vytvářet neustále nové „-ismy“.

Tento duch se usadil do velké míry i v ODS a nyní se zcela přirozeně propojuje se rostoucím pseudokonzervativismem. Politici z jiných stran volili umírněnější a pragmatičtější tón nebo se dokonce hlásili k naší globální zodpovědnosti za emise skleníkových plynů. Nicméně, i když Bohuslav Sobotka v Paříži v roce 2015 potvrdil náš závazek snížit emise CO2 do roku 2030 o 40 % proti roku 1990, moc dobře věděl, že to neznamená vůbec nic, protože emise se snížily asi o třetinu už do roku 1995 a o zbytek by se v následující dekádě postaral i tzv. business as usual scénář.

Argumentace Ministerstva životního prostředí, že při hodnocení EIA nemohlo brát v úvahu emise ze spáleného uhlí, protože ty spadají do hodnocení EIA u elektráren, sice možná formalisticky obstojí, ale diskuse o této procesní záležitosti jen odvádí pozornost od faktu, že stát jako provozovatel dolu (skrze Severočeské doly, respektive ČEZ) vůbec neměl prodloužení těžby navrhovat.

Aktuální tance kolem cíle uhlíkové neutrality v roce 2050 jsou také typickou ukázkou ušmudlaného pragmatismu, který navíc naprosto opomíjí, že lze tuto výzvu brát jako pozitivní ekonomický impuls, nikoli jen jako omezení nebo ztrátu. S tím také souhlasí dvě třetiny Čechů, i když toto číslo je nejnižší v celé EU. Dokonce výrazně nižší než v sousedním Polsku, jehož energetika je na uhlí mnohem závislejší než naše.

Sporná role médií

Jelikož důležitým zdrojem informací o změnách klimatu jsou pro mnoho lidí média, je dobré se zaměřit krátce i na ně. Z naší analýzy článků o změnách klimatu v největších českých denících mezi roky 1997 a 2017 vyplývá, že mediální pokrytí tématu rostlo od počátku (154 článků ročně) až k vrcholu v roce 2007 (943 článků) a od té doby se pohybuje víceméně kolem 600 článků za rok.

Důležitý není jen počet, ale i kvalita článků. V tomto ohledu se vývoj v Česku podobá situaci v jiných státech. Při pronikání tématu do médií na přelomu tisíciletí se o změnách klimatu psalo méně článků, ale častěji v nich figurovali jako zdroj informací vědci a články byly serióznější a věcné.

Postupem času se článků objevuje víc a víc, ale postrádají hloubku nebo informační záběr a změna klimatu se stává doménou politiků a informačním šumem nebo určitým koloritem. Je zmiňována velmi často, ale spíš okrajově, a pokud ne, tak mnohdy katastroficky. Takový způsob informování bohužel příliš nepřispívá k věcné debatě.

Naše data nezachycují letošní a loňský rok, takže se jen můžeme domnívat, že právě v těchto letech dochází ke zlepšení informačního stavu. Sucho, rekordní teploty a kůrovcová kalamita, jako by byly pozdravem z budoucnosti, a česká žurnalistika se začíná těmto problémům věnovat podrobněji a fundovaněji. Kromě toho se samozřejmě média intenzivně věnují českým i zahraničním protestům a environmentálnímu aktivismu, takže lze očekávat, že počty článků budou stoupat k rekordnímu roku 2007, kdy IPCC a Al Gore obdrželi Nobelovu cenu míru.

Zdá se, že česká klimaskepse, způsobená nejspíše kombinací obecně nízké důvěry ve společnosti s mediálním vystupováním politiků, se pomalu stává minulostí a boj proti komplexnímu řešení klimatické krize bude doménou čím dál okrajovějších, i když hlasitých, proudů ve společnosti. Nestane se tak proto, že osvícení politici předběhnou svou dobu, tuto příležitost jsme už dávno propásli.

Stane se tak proto, že my všichni pochopíme existující realitu, dopřejeme sluchu vědě a otevřeme oči k dění kolem sebe. Kvalitní žurnalistika, která informuje o souvislostech, příčinách a možnostech řešení, má v tomto nezastupitelný podíl.