Klimatická změna je zdaleka nejvážnější krizí, které dnes musíme čelit. V sázce je budoucnost civilizace, jak ji známe. Veřejné povědomí i aktivity vlád zaostávají za prováděním nutných změn. Noam Chomsky s Robertem Pollinem v rozhovoru pro časopis TruthOut diskutují o úkolech, jež před námi stojí, a o tom, co je třeba dělat.

Noam Chomsky je emeritním profesorem lingvistiky Massachusettského technologického institutu a laureátním profesorem (specifická funkce užívaná coby jedno z nejvyšších ocenění akademické práce, pozn. překl.) na Arizonské univerzitě. Robert Pollin nese titul význačného univerzitního profesora (také akademický post udílený ve Spojených státech amerických jako pocta elitním vědcům, pozn. překl.) ekonomie a podílí se na vedení Institutu pro politicko-ekonomický výzkum na Massachusettské univerzitě.

Chomsky, Pollin a autor rozhovoru Chronis J. Polychroniou spolupracovali na knize o klimatických změnách a konceptu Green New Deal, která vyjde ve Spojených státech na jaře příštího roku.

Noame, s dovolením začnu s vámi a požádám vás, abyste se podělil o to, v čem je podle vás aktuální klimatická krize tak mimořádná.

Chomsky: Historie jako taková je až příliš plná strašlivých válek, nepopsatelných mučení, masakrů a všech představitelných potlačování základních lidských práv. Ale hrozba zničení organizovaného lidského života, to je něco zcela nového. Ekologická krize takového rozměru je v lidské historii unikátní a je v pravém slova smyslu krizí existenční.

Ti, kteří dnes žijí, rozhodnou o osudu lidstva, stejně jako o osudu množství dalších druhů, které nyní likvidujeme v míře nevídané po pětašedesát milionů let — tedy od chvíle, kdy na Zemi dopadl meteorit, ukončil věk dinosaurů a otevřel cestu pro drobné savce. Ti se vyvinuli do té míry, že nyní představují podobnou hrozbu pro život na zemi jako onen meteorit, a to přesto, že se odlišují schopností volního jednání.

Svět sleduje, jak se blížíme ke katastrofě nepředstavitelných rozměrů. Dostáváme se nebezpečně blízko světovým teplotám z doby před 120 tisíci lety, kdy se hladiny moří nacházely o nějakých šest až devět metrů výše než dnes.

Ledovce se propadají do oceánů pětkrát častěji než v devadesátých letech a kvůli oteplování světových vod se velikost ledové pokrývky v některých oblastech snížila o více než sto metrů: přičemž se tempo této ztráty s každou dekádou zdvojnásobuje.

Úplné vymizení ledových ploch by zvedlo hladiny moří o zhruba pět metrů, a potopilo tak pobřežní města, jakož i zdevastovalo množství dalších oblastí, jako jsou nížiny v Bangladéši. To je pouze jedna z věcí, který trápí ty, co se dívají kolem sebe.

Klimatologové se dívají pozorně — a ostatně také vznášejí děsivá varování. Izraelský klimatolog Baruch Rinkevič zachytil obecnou náladu vskutku lakonicky: „Po nás potopa, jak se říká. Lidé ale nepochopili, že v tomto případě rčení platí doslovně. Nerozumí tomu, že očekáváme proměnu všeho: vzduchu, který dýcháme, jídla, které jíme, vody, kterou pijeme, krajiny, již vidíme, oceánů, ročních období, denní rutiny, kvality života… Naše děti se budou muset přizpůsobit nebo vyhynout. To se mě netýká. Jsem rád, že tu nebudu.“

Přes to všechno: zrovna ve chvíli, kdy musíme jednat společně a se vším odhodláním se vyrovnat s největší výzvou lidstva, se lídři nejmocnějšího státu v historii věnují zničení zbývajících vyhlídek na přežití. A to s plným vědomím závažnosti toho, co dělají.

Až na výjimky se mainstream politického vedení Spojených států setrvale dívá stranou, kdykoli dojde na téma změn klimatu. Proč tomu tak je?

Chomsky: Obě politické strany se během let bujícího neoliberalismu posunuly vpravo, podobně jako v Evropě. Vedení demokratů je víceméně tím, co bychom před pár lety mohli označit za „umírněné republikány“. Republikáni mezitím ze spektra úplně vypadli.

Komparativní studie ukazují, že se jejich politická pozice posunula ke krajně pravicovým stranám Evropy. Navíc jsou jedinou významnou konzervativní stranou, která zcela odmítá chápat klimatickou změnu jako antropogenní, a namísto toho ji označuje za „globální anomálii“.

Dva respektovaní političtí analytici American Enterprise Institute, Thomas Mann a Norman Ornstein, popisují Republikánskou stranu od doby, kdy ji v devadesátých letech převzal Newt Gingrich (konzervativní politik, jenž dopomohl republikánům k vítězství roku 1994, pozn. překl.) nikoli jako regulérní stranu, ale spíše „radikální vzpouru“, která parlamentní politiku víceméně opouští.

Pozice vedení strany ke klimatu zcela jistě ovlivňuje i její věrné sympatizanty. Podle nedávného průzkumu pouze čtvrtina republikánů uznává, že je za oteplováním planety odpovědná lidská činnost. Což je šokující údaj. Když se podíváme na žebříčky toho, co republikáni vnímají jako hlavní problémy dneška, klimatickou změnu v nich téměř nenajdeme.

Prý je pobuřující říci, že je Republikánská strana nejnebezpečnější organizací v dějinách lidstva (právě to Chomsky prohlásil v rozhovoru pro Democracy Now! před dvěma lety, pozn. překl.). Možná je to pravda. Ale co jiného může člověk říkat, když vidí činnost republikánů v kontextu toho, co vše je při klimatické krizi v sázce?

Roberte, Green New Deal je někdy vnímaný jako jediné proveditelné řešení k odvrácení klimatické katastrofy, kterou popisoval Noam. Řada lidí jej však stále označuje za nerealistický, a to nejen z ekonomické perspektivy, ale také z přesvědčení, že se moderní společnosti bez fosilních paliv neobejdou. Za prvé: je Green New Deal opravdu opatřením, co nám může pomoci se změnou klimatu, a za druhé: je plán ekologické transformace ekonomiky realistický?

Pollin: Green New Deal během posledního roku získal ohromný tah na branku coby rámec, za jehož dosažení se stojí za to organizovat. To je samo o sobě úspěch. Hlavní výzvou ovšem je, abychom obecnou ideu přetavili ve viditelný a konkrétní program.

Abychom takříkajíc nalepili maso na kosti Green New Dealu, musíme podle mě začít s prostým sdělením: tedy že je třeba zcela přestat spalovat ropu, uhlí a zemní plyn během maximálně třiceti let. A že to musíme udělat způsobem, který zlepší kvalitu života a rozšíří možnosti rozvoje pro pracující a chudé napříč světem.

Načrtnutá vize zelené transformace je v technických i ekonomických otázkách zcela realistická. Obnovitelné zdroje energie, tedy slunce, vítr, zemské teplo a v omezené míře i vodní a nízkoemisní bioenergie, jsou v tuto chvíli víceméně stejně drahé jako fosilní paliva či jádro, případně dokonce levnější.

Nejsnazší a nejlevnější cestou k redukci emisí je navíc prosté zvyšování účinnosti užití energie: například skrze výstavbu budov s minimální energetickou náročností či nahrazování aut se spalovacími motory veřejnou dopravou a elektromobily. Opatření s cílem zvýšit energetickou účinnost navíc z definice ušetří lidem peníze. Například účty za elektřinu mohou zcela realisticky klesnout na polovinu, aniž by člověk musel omezovat osvětlení či úroveň vytápění domu.

Green New Deal nebude běžné konzumenty postupem času stát prakticky nic, pokud se nám podaří vyřešit — v podstatě vcelku jednoduchý — problém financování projektu skrze úspory získané navýšením energetické efektivity a produktivitou udržitelných zdrojů. Se svými spolupracovníky odhaduji, že zbudování stoprocentně čistého systému globální energetiky vyžaduje investice ve výši asi 2,5 procenta světového HDP ročně, a to po dobu zhruba třiceti let.

Ano, to je hodně peněz. V převodu na dolary mluvíme o dvou bilionech pro rok 2021 s tím, že se částka pro další roky ještě navýší. Stále to ale znamená, že se 97,5 procenta světové ekonomické aktivity může věnovat něčemu úplně jinému než investicím do čisté energetiky.

Sečteno a podtrženo, Green New Deal může být realistickým projektem na stabilizaci klimatu. Mám-li mluvit přesněji, tak skrze zelenou transformaci ekonomiky lze dosáhnout potřebného cíle: tedy ustálení průměrné světové teploty k roku 2100 na 1,5 stupni Celsia nad úrovní před průmyslovou revolucí. To je výhled, který vyžadují stávající závěry klimatického panelu OSN z minulého října.

Skutečná potíž nespočívá v tom, zda je Green New Deal ekonomicky či technicky proveditelný, ale spíše v tom, zda jej lze prosadit politicky. Noam každopádně hlavní otázku dneška naznačil velmi přesně: staneme se jako lidský druh specifickým nástupcem meteoritu, který zničil dinosaury?

Co říkáte na obavu z toho, že přechod na stoprocentně obnovitelné zdroje způsobí nenávratnou ztrátu milionů dobře placených pracovních míst?

Pollin: Ve skutečnosti se investice do obnovitelných zdrojů spíše stanou hlavním prostředkem k vytváření nových pracovních pozic, a to po celém světě. Zásadní je, že těchto míst bude více, než kolik jich v současné době udržuje infrastruktura fosilní energetiky. A to dvakrát až čtyřikrát více v poměru k částkám vynaloženým na vytváření pracovních pozic v zemích, které jsme v tomto ohledu zkoumali — tedy například v Brazílii, Číně, Indii, Indonésii, Jihoafrické republice a Spojených státech.

Práce svázané s fosilním průmyslem samozřejmě vymizí. Dotčené pracovníky a jejich komunity musíme v rámci systému spravedlivé transformace štědře podpořit, a to včetně zajištění penzí, přesunu na nové pozice bez výpadku příjmu a investic do nepříznivě ovlivněných regionů.