Na cestě do pekla: jak náš ekonomický systém přivedl svět do klimatické krize

Josef Patočka

Chceme-li zachránit budoucnost, musíme pochopit minulost. Do klimatické krize nás nepřivedlo jen „zatmění rozumu“ v podobě popírání změn klimatu, ale i celá ekologická dynamika kapitalismu, počínající v průmyslové revoluci.

„Svět je na cestě do pekla“, zhodnotila počátkem června tisková zpráva ekologické organizace Greenpeace data o vývoji světových emisí skleníkových plynů za loňský rok. Po krátké stagnaci mezi lety 2014 a 2016, vystřídané opětovným návratem k růstu v roce následujícím, stoupaly loni emise oxidu uhličitého a jeho ekvivalentů nejrychleji od roku 2011, kdy je hnal vzhůru obnovený růst globální ekonomiky. Nadějeplná očekávání, že dosavadní pokroky v zavádění obnovitelných technologií, regulace typu evropského obchodu s emisními povolenkami a průlom v mezinárodních klimatických jednáních na konferenci OSN v Paříži, přinesou konečně v neblahém trendu zvrat, se nenaplnila.

Celý svět přitom již dnes na vlastní kůži pociťuje žár předpeklí. Vlivem dosavadního oteplení o víc než jeden stupeň přibývá projevů extrémního počasí. Patří mezi ně i tuzemské dlouholeté sucho. Umírající lesy najdeme už i za našimi humny, stoupají ceny základních potravin.

A pokud se vám situace u nás zdá zlá, vězte že například v zemích globálního Jihu, v oblastech pustošených tropickými bouřemi i náhlými neúrodami, nebo na pobřežích a ostrovech ohrožovaných stoupajícím mořem, je všechno ještě nesrovnatelně horší — není divu, že právě klimatické pohromy se stávají stále mocnější příčinou konfliktů i nucené migrace.

Dveře ke světu, který by nebyl o moc horší než ten dnešní, se navíc rychle zavírají. I podle spíše konzervativních závěrů IPCC — vědeckého orgánu OSN pro klima — nám zbývá už jen zhruba deset let současných emisí, než takřka jistě ztratíme jakoukoliv rozumnou šanci, že se oteplení podaří udržet pod relativně bezpečnou hranicí 1,5 stupně Celsia, zakotvenou v dohodě z Paříže.

Reálný vývoj přitom předbíhá opatrné vědecké projekce. Posilují zpětné vazby jako tání permafrostu, jež uvolňuje do atmosféry metan, který oteplování dále umocňuje. Zahráváme si se stabilitou celého zemského klimatického systému, který se v nejhorších prognózách — možná už za hranicí dvou stupňů oteplení — může vydat cestou samovolného, nekontrolovaného, spontánně se urychlujícího oteplování.

Přesto, navzdory narůstajícímu znepokojení veřejnosti, navzdory snahám ekologických iniciativ, navzdory technologickým inovacím, vytrvale míříme špatným směrem. Čím víc toho o změnách klimatu víme, čím silněji pociťujeme jejich první důsledky, tím silněji sešlapáváme nohu na plynu, tím víc emisí vypouštíme do atmosféry. Jak je to možné? Jak jsme se ocitli „na cestě do pekla“?

Diskuse o klimatu se často věnují budoucnosti, strachujeme se, co budoucnost přinese, stávkujeme „za budoucnost“ v ulicích měst. Dnešní oteplení je ale výsledkem historie, právě tak jako budoucí osud světa bude výsledkem našich dnešních rozhodnutí. Pokud chceme změnit její běh, musíme ji pochopit.

Zatmění rozumu

V knize „Kolaps“ popisuje biolog Jared Diamond příčiny úpadku vikingské kolonizace Grónska. Feudální společnost, přenesená ze středověké Evropy do nehostinných podmínek Arktidy podle něj zanikla v 14. století nikoli vinou ochlazení, nýbrž špatných rozhodnutí svých vůdců — ti například zakazovali svým poddaným jíst hojně dostupné ryby, podporovali chov nevhodného skotu namísto ovcí, nebo loděmi z kontinentu dováželi luxusní zboží místo nezbytných surovin.

Podobnými příklady Diamond dokládá tezi, že kolaps společností v reakci na ekologické změny není nevyhnutelný, nýbrž je nejčastěji výsledkem kombinace společenské nerovnosti a toxické ideologie. Od reality odtržená oligarchická elita, které počínající příznaky krize pociťuje díky svým privilegiím až jako poslední, brání společnosti přizpůsobit se svému prostředí a vede ji do zkázy.

Je zjevné, že podobná kolektivní iracionalita stihla také nás. O tom, že klimatická krize představuje pro naši společnost vážnou hrozbu, víme přes čtyřicet let. Ačkoli skleníkový efekt byl lidstvu znám od devatenáctého století a před změnami chemického složení atmosféry varovali vědci už prezidenta Nixona, skutečně všeobecně známým problémem se klimatická krize stala až na konci osmdesátých let. Po přelomovém svědectví klimatologa Jamese Hansena před americkým kongresem v roce 1988 se o změnách klimatu začalo psát v médiích a staly se předmětem mezinárodních diplomatických jednání.

O čtyři roky později vznikla Rámcová úmluva OSN o změnách klimatu, na jejímž základě se každoročně vyjednává dodnes. Přesto jsme právě za posledních třicet let vypustili do ovzduší víc skleníkových plynů, než za celou naši předchozí historii.

Jak nás takovéto „zatmění rozumu“ postihlo? Jeho nejzjevnějším projevem je popírání změn klimatu, a není divu, že snahy o porozumění naší situaci často začínají právě tam. Historikové Naomi Oreskesová a Eric Conway stopují ve své investigativní práci „Merchants of doubt“ (Prodavači pochybností) jeho původ k síti pavědců, která původně pomáhala tabákovým korporacím zpochybňovat vliv kouření na lidské zdraví.

Fosilní průmysl, který o klimatické hrozbě věděl mnohem dřív než široká veřejnost, tuto síť převzal, propojil ji s „volnotržními“ think-tanky, jako nechvalně proslulý Heartland Institute, a využil své miliardy dolarů k budování rozsáhlého propagandistického aparátu, který účinnému snižování emisí skleníkových plynů brání dodnes. Zvolení popírače změn klimatu Donalda Trumpa do úřadu amerického prezidenta a následné jmenování ropného oligarchy, bývalého ředitele ropné korporace Exxon Rexe Tillersona, do funkce ministra zahraničí, se stalo symbolickým vyvrcholením této strategie.

Doslovné, přímé popírání změn klimatu, které i u nás můžeme zejména na pravici sledovat, ale není jediný a snad ani nejhorší náš problém. Děsivější je to, že nás do propasti vedou i politici, kteří jinak ohledně klimatu vyjadřují ty nejlepší úmysly.

Dobrým příkladem takového typu je kanadský premiér Trudeau, který vyhlásil stav klimatické nouze, jen aby hned následující den schválil výstavbu dalšího mamutího ropovodu. Nebo britský parlament, který podobně jen den po stejné formální deklaraci schválil rozšíření letiště Heathrow. Nebo český ministr životního prostředí Brabec, jehož resort v den ustavení „uhelné komise“ povolil další rozšíření těžby na dole Bílina.

Sociální psychologie v této souvislosti hovoří o dvou dalších, zákeřnějších druzích popírání: „interpretativním“ — kdy zdánlivě akceptujeme fakta, ale odmítáme uznat jejich význam; a „implikativním — kdy z významu faktů odmítáme vyvodit odpovídající důsledky pro naši politiku, ekonomiku a způsob života.

Historie posledních třiceti let je tak historií nejen strkání hlavy do písku před změnami klimatu samými, ale především před nutností akceptovat změny v uspořádání společnosti, které by byly nezbytné k jejich řešení. Příčin současného „směřování do pekla“ jsou totiž v první řadě ideologické.

Přelom osmdesátých a devadesátých let totiž nebyl průlomovým obdobím jen pro vědu o klimatu. Zhroucení sovětského bloku ohlašovalo také globální vítězství tržního kapitalismu a s ním i ideologie ekonomického růstu, podnikatelského individualismu a ničím neomezovaných trhů, obvykle známé jako „neoliberalismus“, která se v západním světě prosazovala již od sedmdesátých let. Proto mluví kanadská novinářka Naomi Kleinová v knize This Changes Everything (Tohle mění všechno) o „epickém případu špatného načasování“.

Právě v době, kdy jsme se dozvěděli o „největším selhání trhu v dějinách“, ovládla svět představa, že trhy nemají být podřízené společnosti, nýbrž naopak společnost trhům. Z nástrojů, které mohly křivku emisí účinně zvrátit — regulací, veřejných investic, nedejbože vyvlastňování — se stala tabu.

Typickým konkrétním příkladem je takzvaná investiční krize v rozvoji obnovitelných zdrojů. Jednoduše řečeno, mezi množstvím peněz, které bychom potřebovali investovat, abychom se udrželi alespoň pod dvěma stupni oteplení — Mezinárodní energetická agentura jej v roce 2012 odhadla zhruba na jeden bilion dolarů ročně — a dnešním množstvím investic do slunce, větru a vody, zeje rozsáhlá propast.

Soukromý kapitál se prostě do energetické transformace, která by nás mohla zachránit, nijak nehrne a růst obnovitelných zdrojů tak stagnuje a investice do nich padají. Příčina není složitá: na fosilních palivech se snáz vydělává. A to nemluvíme o tom, že v režimu pokračujícího ekonomického růstu poptávka po energii stoupá rychleji, než ji obnovitelné zdroje stačí zaplňovat, což je hlavní příčinou pokračujícího růstu emisí.

Světové vlády i mezinárodní instituce jako Světová banka, Evropská unie či OSN však i nadále čekají na zázrak „zeleného růstu“ a plány odpovídající svými ambicemi rozsahu krize, které by počítaly s tvrdou regulací fosilní průmyslu a dorovnáním potřebných investic do obnovitelné infrastruktury z veřejných prostředků — jako americký Green New Deal — jsou odbývány jako „nerealistické“ či „příliš extrémní“.

Jak to přesně vyjadřuje opět Kleinová: „Zasekli jsme se, protože kroky, které by nám poskytly nejlepší šanci odvrátit katastrofu — a které by prospěly velké většině lidí — extrémně ohrožují zájmy elitní menšiny, jež uchvátila kontrolu nad naší ekonomikou, politikou i velkou většinou hlavních médií.“

Jak kapitalismus k fosilním palivům přišel

Vítězství neoliberální ideologie, vedoucí k éře nevybíravé globalizace kapitalismu v devadesátých letech, pomáhá pochopit „zatmění rozumu“, které nám zabránilo jednat jinak, když klimatičtí vědci začali před třiceti lety bít na poplach. Nedokáže však vysvětlit všechno: předně to, jak jsme se vůbec na exponenciálně vzestupné křivce ekonomického růstu i emisí skleníkových plynů ocitli.

Jak správně upozorňují autoři jako Geoff Mann a Joel Wainwright, z hlediska této dynamiky nebyla osmdesátá ani devadesátá léta v dějinách kapitalistické modernity nijak zvláštním předělem, nýbrž umocněním trendu, který má mnohem starší původ. Neoliberalismus se v tomto období ostatně také neprosadil prostě proto, že by byl přesvědčivý, nýbrž díky tomu, že dokázal nabídnout odpověď na ekonomickou stagnaci — odpověď, nutno říct, výhodnou pro ty nejbohatší, která jim umožnila najít cestu k další akumulaci kapitálu a ekonomickému růstu.

Nabízí se proto začít se zkoumáním naší dnešní „fosilní ekonomiky“ z opačného konce, totiž od počátku vzestupné emisní křivky v britské „průmyslové revoluci“ na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Jaké příčiny vůbec vedly k přechodu k fosilním palivům? Právě tuto otázku zkoumá v dosud zřejmě nejpodrobnější historické práci na toto téma — před třemi lety vydaném „Fosilním kapitálu“ — švédský sociální ekolog Andreas Malm.

Obvyklou představou je, že přechod od vody k uhlí jako dominantnímu zdroji energie v průmyslu bezprostředně zapříčinil vynález Wattova parního stroje, spojený s poptávkou po nedostatkové energii. Jinak řečeno: že právě fosilní paliva, spojená s technologickou inovací, dala vzniknout průmyslovému kapitalismu. V tom ovšem nehraje fakt, že parní stroj se masivně rozšířil až dvě generace po Wattově vynálezu — v situaci, kdy vodních kapacit byl stále ještě nadbytek a nadto byly levnějším zdrojem energie.

Vítězství uhlí nad vodou, jehož příběh Malm odkrývá v puntičkářsky ozdrojované čtyřsetstránkové analýze vývoje britské ekonomiky první poloviny devatenáctého století, má složité příčiny. Tou nejpodstatnější je však skutečnost, že parní stroj dal ranným kapitalistům klíčovou výhodu v jejich nerovném boji s vznikajícími odbory a umožnil si snáze podrobovat nezbytnou podmínku akumulace bohatství: lidskou práci.

V první řadě dovolil továrnám opustit nepřístupná údolí řek a zkoncentrovat výrobu ve městech, kde si vznikající průmyslové dělnictvo vzájemnou konkurencí podrývalo vyjednávací pozici. Především se však stal prostředkem rapidní automatizace, jež umožňovala zbavit se nejvzpurnějších kvalifikovaných zaměstnanců — například když mechanické stavy prakticky během několika let zničily tradiční profesi tkalců. Jinak řečeno: fosilní energie se stala prostředkem sociální dominance.

Podobně, jako důsledek sociálních konfliktů, popisuje britský politolog Timothy Mitchell také následný poválečný přechod k druhému pilíři fosilní ekonomiky: k ropě. Uhelná energetika sice umožňovala kapitálu snáze si podrobovat práci a expandovat do všech koutů planety, současně jej ale činila zranitelným.

Právě strategie „sabotáže“ zásobování průmyslu energií prostřednictvím stávek či blokád umožnila pracujícím — zejména horníkům — mobilizovat politickou moc, kterou potřebovali k prosazení reforem, jako bylo omezení pracovní doby či zavedení všeobecného volebního práva, jež se staly základem politické demokracie i poválečného sociálního státu. Obrat od uhlí k flexibilním dodávkám ropy z autoritářských dikatur v Latinské Americe a na Blízkém východě pomohl tuto moc podstatně oslabit.

Současně se ale stal také prostředkem k dalšímu ekonomickému růstu, jenž po válce umožnil historický „kompromis mezi prací a kapitálem“, založený na stabilním zvyšování mezd i postupném rozšiřování „imperiálního způsobu života“, postaveného na intenzivnější spotřebě fosilní energie, z nejvyšších vrstev až k těm nejnižším — například formou individuální automobilové dopravy.

Toto skutečné „prokapávání“ bohatství, i prostřednictvím redistribuce, však bylo vždy postavené na další expanzi ekonomiky na úkor lidí — stále častěji pracujících v zemích chudého postkoloniálního jihu — a na úkor stability planetárního ekosystému. Tak se dále rozvíjel v devatenáctém století započatý vztah mezi ekonomickou expanzí a stále vyšší spotřebou fosilní energie, který umožnil kapitalismu rozšířit se do celého světa a stojí za růstem uhlíkových emisí i dnes.

Pohánějí jej postupující nahrazování lidské práce stroji, další šíření imperiálního způsobu života, i pokračující hon kapitálu za levnou a disciplinovanou pracovní silou. Nejnovějším příkladem je masivní přesun výroby do Číny, která se stala cílem zahraničních investic, centrem výroby spotřebního zboží pro globální trhy, a proto také ústředním zdroje „emisní exploze“ pozorovatelné v posledních desetiletích.

Směrem k transformaci

Když jeden z nejpronikavějších ekonomických myslitelů moderní doby Karl Polanyi zkoumal ve své „Velké transformaci“ příčiny, proč se éra „první globalizace“ kapitalismu v devatenáctém století zvrhla do chaosu velké hospodářské krize a dvou světových válek, doložil podrobně, že snaha dokonale podrobit společnost zákonům trhu je historicky ojedinělým a nebezpečným experimentem. Varoval, že trh, ponechaný sám sobě, povede k explozi nerovností, plenění zdrojů a ekonomickým krizím, že „taková instituce nemůže dlouhodobě existovat, aniž by zcela zlikvidovala lidské i přírodní základy společnosti, docela člověka fyzicky zničila a jeho okolí proměnila v pustinu“.

Lze předpokládat, že kdyby žil Polanyi dnes, nebyl by překvapený. Tváří v tvář hrůze z naší horké budoucnosti, tomuto „pohledu do pekla“, můžeme teprve dějiny našeho ekonomického systému a sepjetí kapitalismu s fosilní energií vidět jinak než jako pouhou souhru okolností. A také všechny pohromy a prohry minulých dvou set let se náhle zdají být jen truchlivou předehrou skutečného „století extrémů“.

Tak vidí historii Benjaminův „Anděl dějin“, tváří obrácený k minulosti. To, co se nám jeví jako řetěz událostí, on vnímá „jako jednu jedinou katastrofu, která bez přestání kupí trosky na trosky a hází mu je pod nohy,“ hnán dál do budoucnosti vichřicí, která je „tím, čemu říkáme pokrok“.

Dlouhá historie fosilního kapitalismu nám umožňuje pochopit, že z „cesty do pekla“ nepůjde sejít vůbec snadno. Přinejmenším nám z ní musí být zjevné, že spoléhat se na kouzelnou sílu trhů a „inovací“ nebude stačit — obojí je spíše součástí problému než řešení.

Více než kdy jindy potřebujeme politiku, která bude ochotná se s mocí „fosilního kapitálu“ přímo konfrontovat, nejen prostřednictvím parlamentní politiky, standardní činnosti občanských organizací či rozvíjení alternativ v energetice, ale i různými formami občanské neposlušnosti: stávkami, blokádami a jinými formami „sabotáže“, jimiž je, jak se v historii ověřilo, zranitelný. Jejím horizontem musí být jiná „velká transformace“ než ta, která se prosadila v první polovině devatenáctého století.

Taková, která by dokázala akumulační imperativ kapitalismu a jeho zhoubnou růstovou křivku překonat a otevřít cestu k ekologicky udržitelnější a spravedlivější společnosti. K dobrému životu pro všechny.

* * *

Na text volně navazuje pokračování zamýšlející se nad tím, jaké možnosti řešení se nám nyní ještě nabízejí. Můžete si je přečíst zde.
    Diskuse
    HZ
    September 21, 2019 v 20.20
    Přimlouvám se za změnu titulku.
    "Náš" systém, který podle autora přivedl svět do klimatické krize, je dnes prakticky jediný systém, který kde funguje. Naznačování, že jiný systém by nás dovedl někam jinam než tam, kde jsme, není ničím podloženo. Zatím jediný konkurenční systém, který kdy lidstvo zaznamenalo, existoval v zemích tzv. socialistické soustavy a v Číně a je o něm známo, že vedl k tragickému zamořování životního prostředí. Ve vypouštění emisí do ovzduší zbytek světa hravě předčil.
    Co z toho plyne?
    Jedině snad zcela ahistorická představa, že kdyby byl před desítkami let ustaven na Zemi nějaký ideální systém, jehož vůdčí mozky by předvídaly klimatickou změnu, mohlo se jí teoreticky předejít a její nástup praktickými kroky zbrzdit či úplně eliminovat.

    JK
    September 22, 2019 v 0.04
    Heleně Zemanové
    Žádný konkurenční systém neexistoval. Kapitalismus a reálný nebo státní socialismus jsou dvě stránky téže mince zvané průmyslová civilizace, která by bez fosilních paliv nikdy nevznikla. Jediný rozdíl mezi oběma jejími stranami je ten, že kapitalistické metropole dokázaly vyčerpání zdrojů a likvidaci životního prostředí vymístit z očí svých občanů do kolonií, takže ti občané dodnes mohou pohoršeně ukazovat na své bývalé kolonie, jaký v nich je bordel, zatímco reálný socialismus byl shodou historických náhod odkázán na plundrování zdrojů a likvidaci prostředí ve vlastních zemích, což je důvodem, proč echt demokrati a morálně vyspělí občané v bývalých koloniálních metropolích mohou pohoršeně ukazovat i na ně. To ovšem nic nemění na skutečnosti, že to je právě průmyslová civilizace, která může za to, že si lidstvo rozebírá zeměkouli pod nohama.
    HZ
    September 22, 2019 v 8.07
    Váš návrh beru, pane Kalousi.

    "Jak naše průmyslová civilizace přivedla svět do klimatické krize."
    IH
    September 22, 2019 v 21.53
    Poznámka
    Ani alternativní formulace, vinící průmyslovou civilizaci, nepostihuje skutečnost v plném rozsahu. Již před delší dobou doložil W. Ruddiman v knize Pluhy, nemoci a ropa, že ovlivňování klimatu Země člověkem začalo již před asi 8000 lety. Dálo se prostřednictvím zemědělství. Odlesňování zvyšovalo množství oxidu uhličitého v ovzduší, pěstování rýže pak podíl metanu. Ruddiman odhaduje, že za posledních 200 let průmyslové epochy způsobilo lidstvo asi o polovinu větší nárůst globální teploty než za skoro 8000 let předtím. Dospívá k názoru, že bez přispění člověka bychom z přirozených cyklických příčin stáli na prahu chladné doby (s postupujícím zaledněním Baffinova ostrova). Antropické oteplení tento vývoj zabrzdilo a posléze jej obrací.
    HZ
    September 23, 2019 v 19.29
    Pane Krupičko,
    jedna věc je dohoda, že je potřeba okamžitě něco dělat se stavem naší civilizace, a jiná věc je falešný pohled do minulosti, jakoby se někdy nabízela reálná alternativa, která by směřovala k jiným koncům než kam vedlo masivní využívání fosilních zdrojů.
    Já neříkám nic jiného, než že se nikde v minulosti potencionální bod obratu od uhlíkové cesty nenacházel. Cestovatelé časem, kteří by někomu v minulosti vnukli nápad na budování "ekosocialismu", jaksi nejsou k dispozici.
    JK
    September 23, 2019 v 21.23
    "Já neříkám nic jiného, než že se nikde v minulosti potencionální bod obratu od uhlíkové cesty nenacházel."

    To je ovšem omyl, přinejmenším částečný. Ten bod sice nebyl bodem obratu od uhlíkové cesty, ale zcela prokazatelně byl bodem definitivního příklonu k ní. Tím bodem bylo vytvoření umělé potřeby individuálního automobilismu Henry Fordem.
    JP
    September 24, 2019 v 11.07
    Průmyslová civilizace a kapitalismus
    Kdo je vinen na ekologické krizi? Průmyslová civilizace nebo kapitalismus?

    Zdálo by se to být naprosto zbytečným přetahováním se o slovíčka. Jenže - za těmito slovíčky se opravdu skrývají podstatně rozdílné obsahy.

    Když totiž za hlavní dějinnou příčinu této krize označíme "průmyslovou civilizaci", jak to chce paní Zemanová - tak nám v tom okamžiku fakticky mizí jakýkoli viník. Nikdo za nic nemůže. Je nepochybné, že té průmyslové fázi svého vývoje se lidstvo nemohlo vyhnout, byl to objektivní proces; a když to tedy byl objektivní proces, tak s tím holt nikdo nemůže nic dělat. Všichni jsme z obliga.

    Jenže když za příčinu označíme "kapitalismus" - pak celá záležitost začne vypadat poněkud jinak. Ano, i kapitalismus byl objektivně nevyhnutelnou fází vývoje lidstva; ale kapitalismus není jenom nějaký čistě technický či technologický fenomén, nýbrž je to zároveň zcela určitý způsob existence lidstva. Je to tedy zároveň naším vlastním rozhodnutím, jestli chceme žít kapitalistickým způsobem existence, anebo nějakým jiným.

    Čistě teoreticky nám naprosto nic nebrání, abychom se rozhodli žít nikoli expanzivním, nýbrž limitovaným způsobem produkce: produkovat jenom a pouze tolik, kolik nám umožňují naše zdroje (včetně ekologické kapacity planety).

    Jenže kapitalismus žádné limity není schopen akceptovat; jeho podstata tkví právě v neustálé a nekonečné expanzi.

    Tedy jednou větou: ano, kapitalismus byl jako vývojové stadium objektivně nevyhnutelný. Ale za jeho další udržování (a jeho případnou glorifikaci) už neseme vinu my.

    I kdyby se opravdu ukázalo, že kapitalismus je jako funkční princip ekonomických procesů nevyhnutelný - i v tom případě je naší povinností hledat (a vytvářet) alespoň takové m o d i f i k a c e kapitalismu, které by jeho negativní vlastnosti neutralizovaly v nejvyšší možné míře.

    Právě v tomto hledání alternativ spočívá naše odpovědnost; a naše vina, jestliže tak nečiníme.
    JK
    September 24, 2019 v 22.22
    Josefu Poláčkovi
    Existují autoři (Jared Diamond, Joseph Tainter, u nás Miroslav Bárta), kteří se domnívají, že po dosažení určitého stupně komplexity zákonitě zkolabuje každá civilizace; vcelku nezáleží na tom, do jaké společensko-ekonomické formace náleží.

    Jiný autor (Dmitrij Orlov) dokonce konkrétně popsal, jak takový kolaps průmyslové civilizace probíhá. Před 10 lety jsem jeho pět stupňů kolapsu civilizace shrnul v češtině pro Britské listy tady:
    https://legacy.blisty.cz/art/44974.html
    Je faktem, že Orlov za těch 10 let prošel zásadním názorovým vývojem (osobně se domnívám, že nikoli k lepšímu, ale to je jiný příběh), mám nicméně za to, že po určité korekci se s jeho představou dá pracovat i dnes.
    JP
    September 25, 2019 v 12.06
    Kolaps a co dál
    Pane Kalousi, v tom Vašem článku se prolínají dost rozdílné momenty; bude asi zapotřebí to poněkud systemizovat.

    Za prvé: na tu výchozí tézi, že každá civilizace kolabuje po dosažení určitého stupně komplexity, je možno bezprostředně namítnout, že skutečností je pravý opak - totiž že civilizace kolabují v důsledku n e d o s t a t k u komplexity.

    Totiž v důsledku toho, že nejsou schopny své - diferencující se - části a sféry vnitřně provázat. Že se tedy dílčí sektory relativně osamostatňují, nepůsobí v souladu a souhře s dynamikou respektive pohybem celku.

    Vůbec, ta téze o "kolapsu v důsledku nárůstu komplexity" je značně povrchní. Jistě, všechny dosavadní velké civilizace kolabovaly za stavu vysoké komplexity; to ovšem ještě zdaleka neznamená, že by ta komplexita byla skutečnou p ř í č i n o u jejich kolapsu. Pokud hledíme na zánik vysoce vyspělých civilizací respektive kultur, pak samozřejmě "vyspělá civilizace" = "komplexní civilizace". Dozajista zanikla i celá řada méně komplexních civilizací; jenže na ty my nehledíme, protože se vůbec - kvůli své marginalitě - nedostanou do naší optiky.

    --------------------------------

    Tolik tedy všeobecně. Dále - ve Vašich vývodech není zřejmě dostatečně rozlišen popis samotného kolapsu (tj. jeho apokalyptických projevů či důsledků) na straně jedné, a možných (pozitivních) alternativ na straně druhé.

    Dám příklad: je známo, že moderní automobily jsou přímo prošpikovány elektronikou. Jsou to svým způsobem jezdící computery. (Jsou to tedy vysoce komplexní systémy.) Nicméně jak známo ty komplexní počítačové programy jsou náchylné k poruchám; proto ty automobily mají k dispozici záložní, základní nouzový program - kdy v případě poruchy toho komplexního programu nadále běží jenom základní funkce, umožňující dojezd do nejbližší opravny.

    V případě kolapsu současné civilizace je krajně pravděpodobné, že ta by se pokusila jako první krok tu svou současnou vysokou komplexitu redukovat, na ty základní programy. A jakmile by se situace stabilizovala, obnovovala by krok za krokem tu původní komplexitu. A není žádného důvodu se domnívat, že by se jí to nemělo podařit. Tedy pokud by zde neexistovaly nějaké naprosto dramatické externí faktory, které by takovouto rekonstrukci původní komplexity principiálně znemožňovaly.

    ---------------------------

    A teď z třetí rovině Vašich úvah. Vy se - ovšem - snažíte doložit, že současný kapitalismus zkolabuje sám na sobě. Že ten moloch kapitalistické produkce začne nakonec požírat sám sebe. A výchozím bodem celkového kolapsu má být kolaps finančních toků kapitalismu, které jsou už natolik odtržené od reálné ekonomiky, že jsou do značné míry pouze fiktivní. A když se ukáže že jsou nekryté tou reálnou ekonomikou, reálnými hodnotami, pak nevyhnutelně dojde ke kolapsu.

    Jenže - tohle není v dějinách kapitalismu naprosto nic nového. K těmto krizovým situacím docházelo znovu a znovu - a znovu a znovu se z nich kapitalismus dokázal zregenerovat.

    Musíme si uvědomit jeden zcela základní moment: Marx se naprosto, fatálně a vlastně neodpustitelně zmýlil, když chtěl kapitalistickou tržní ekonomiku (spolu s penězi) kompletně odstranit a nahradit prakticky ryze naturální produkcí.

    Proč byla tato jeho chyba tak neodpustitelná? - On se totiž dopustil už z ryze filozofického hlediska naprosto diletantského omylu v tom, že chtěl od sebe navzájem separovat principy (kategorie) kvantity a kvality; a nadále chtěl mít už jenom kvalitu bez kvantity. To je - opakuji znovu - z ryze filozofického hlediska naprosto brutální lapsus. Je to - pro ilustraci - asi něco takového, jako kdybychom moderní astronomii chtěli pěstovat naprosto bez matematiky. Že bychom se tedy omezili čistě jenom na pozorování viditelných nebeských těles.

    Když totiž z celého toho komplexu ekonomických procesů odstraníme tu abstraktně-finanční složku - pak nám naprosto zmizí jakékoli měřítko hodnot. Totálně zmizí právě to médium, které vůbec umožňuje komplexní produkci; tedy produkci která překračuje rámec čistě naturální směny.

    Podle toho to pak také dopadlo v Sovětském svazu, když se v bezprostředně porevolučním období pokusil zavést "čistý" komunismus. Právě tady byl výsledkem naprostý kolaps; kromě jiného se rolníci - logicky - bránili tomu odevzdávat státu své obilí, pouze za vágní příslib, že za to někdy v budoucnosti dostanou od dělníků traktory.

    Zkrátka: bez peněz, bez jejich formálně-kvantitativní stránky, není možno praktikovat moderní komplexní ekonomiku. Tím ovšem zároveň padají všechny modely, které by chtěly moderní ekonomiku stavět jenom na nějaká čistě lokální, naturální hospodaření, bez přítomnosti globálního trhu a role peněz.

    To všechno dohromady znamená: opravdu není možno vycházet z toho, že systém kapitalismu zkolabuje čistě na svých financích. Může docházet - a dozajista bude docházet - k lokálním či temporálním otřesům, krizím; ale po nich bude následovat regenerace celého systému.

    Řešení je nutno hledat někde jinde. Nechci tu jít do podrobností (to by bylo příliš rozsáhlé téma); ale na základě doposud řečeného je možno v nejobecnější rovině říci: jde o to, uvést do vzájemného souladu ty principy kvantity a kvality.

    Kapitalismus je jednostranná dominance kvantity (tj. peněz, zisku) nad kvalitou (nikoli snad nad kvalitou ryze produkční, nýbrž nad kvalitou v humánním slova smyslu). Komunismus měl být jednostrannou dominancí kvality nad kvantitou; už bylo řečeno, proč to muselo ztroskotat.

    Je tedy nutno nalézt nové systémové řešení vzájemného poměru těchto dvou složek. Kvantitativní stránka (peníze, směna, trh) musí být zachována; ale nesmí setrvávat utržena ze řetězu, nýbrž musí se stát sama nositelem (humánní) kvality.
    JK
    September 25, 2019 v 14.02
    Josefu Poláčkovi
    Nepřipisujte mi prosím, co si nezasloužím. Ten můj článek z roku 2009 je pouze souhrnem tehdejších názorů Dmitrije Orlova.

    Pokud jde o meritum věci, netvrdím, že nemáte pravdu; s tou teorií kolapsů složitých společností přišel Joseph Tainter, takže Vaše polemika je určen spíš jemu. Navíc napsal svou práci už před více než 30 lety, takže dnes by třeba leccos pod vlivem dalšího vývoje taky napsal jinak.
    JP
    September 26, 2019 v 14.04
    Ale jistě, pane Kalousi, toho jsem si povšiml že autorem těch uváděných modelů byly jiné osoby. Ale pokud jsem tomu dobře porozuměl, Vy jste ty modely víceméně souhlasně přejal, a na jejich základě jste pak podal ten hypotetický přehled kolapsu kapitalismu.

    ----------------------

    Ale to celé mi připomnělo jeden zážitek - z doby kdy jsme se (my studenti filozofie) chystali psát naše magisterské práce. A jeden z mých spolustudentů se rozhodl napsat svou práci na téma "krize". Naprosto všeobecně; tedy ne krize z nadvýroby či dejme tomu krize z přelidnění; nýbrž zcela všeobecně a univerzálně "krize".

    Náš marxistický docent (u kterého tu práci chtěl psát) ho předem varoval, že to je příliš obecné; že tady s výjimkou několika zcela obecných vymezení není prakticky nic, co by bylo možno uchopit, rozebrat, pojmout nějak konkrétně. (Podle toho to pak s ohodnocením té práce také dopadlo - velmi nedobře.)

    Já tu vzpomínku uvádím pro dokreslení toho, jak velice ošidné je chtít postulovat nějakou obecnou zákonitost na takto abstraktní úrovni.

    Určitý pojmový aparát v tomto směru nám do rukou dávají vlastně až moderní teorie dynamických, nelineárních systémů. Kdy tedy předpokládáme existenci nějakého vůdčího "atraktoru"; který je nám ale většinou bohužel neznámý, takže pro nás zůstává "černou skříňkou". Takže to jediné co pak můžeme sledovat je to, jak se chová celek jako takový; a zda jeho jednotlivé části operují ve vzájemném souladu, anebo zda dochází k procesům diverzifikace, případně následného rozpadu.

    Což je vlastně to co jsem napsal už minule: rozhodujícím faktorem není samotná komplexita, složitost systému; nýbrž rozhodujícím momentem je nakonec to, do jaké míry se podaří tuto komplexitu zvládnout - prostřednictvím integrativních opatření.
    JK
    September 26, 2019 v 16.57
    Josefu Poláčkovi
    No, a ti "kolapsníci", což byl krásný nick Dmitrije Orlova v některých internetových diskusích, se domnívají, že kolapsy civilizací jsou po dosažení určité míry složitosti zákonité a vyhnout se jim nelze, ani pomocí "integrativních opatření". Orlov je v tomto ohledu spíš optimista; mezi kolapsníky jsou ale i rození pesimisté, třeba takový Ugo Bardi se svou teorií Senekova útesu (Seneca Cliff, viz jeho blog tady: https://cassandralegacy.blogspot.com).

    Nicméně zdrojem optimismu může být například Čína, jejíž civilizace podle stejných autorů zkolabovala už několikrát a vždycky se z toho nějak úspěšně vyhrabala. Koneckonců se systémy - i společenské - chovají podle určitých zákonitostí, takže není nic jednoduššího než je odhalit a vědomou činnost jim přizpůsobit. Není náhodou třeba taoismus výrazem tohoto poznání? A není tedy vposledku Čína - fuj-fuj, ten světový etalon nedemokracie - vzorem toho, jak se mají civilizace naučit žít s vědomím zákonitosti svých kolapsů a přežívat je?

    Jistě, i mně (resp. tomu zakuklenému anarchistovi ve mně) to jde proti srsti. Ale co když je to jediný - prozatím tedy určitě jediný praxí ověřený - způsob, jak civilizace mohou přežívat?

    Jestli máte jiné příklady, sem s nimi. Já nejsem schopen najít žádný ani s lucernou v poledne. (Orlov tvrdí, že příkladem může být Rusko po kolapsu SSSR. Být jím, nechválil bych dne před večerem.) Opačných vysypu z rukávu 13 do tuctu i já, a to bez velkého přemýšlení...
    JP
    September 27, 2019 v 13.03
    Takový starý Egypt například zkolaboval několikrát. A vždycky se dokázal zregenerovat; až do té doby, než byl vojensky obsazen Římem. - Ovšem je docela dobře možné, že právě proto nebyl schopen vojensky odolat Římu, protože jeho vitalita už v té době upadala.

    Hegel vyjádřil přesvědčení, že každý z velkých dějinných národů (a tedy ty "komplexní civilizace") sklouzne do úpadku tehdy, když se vyčerpala ta dějinná idea, jejímž byl ztělesněním. Tady se dozajista poněkud příliš projevuje Hegelův idealismus; ale na straně druhé to má něco do sebe, jak už jsem zmínil u Egypta, daná civilizace či národ začne upadat/kolabovat tehdy, když opadne jeho vitalita, jeho vnitřní impuls.

    Jinak ale tak docela nechápu, pane Kalousi, co po mně teď chcete: jaké příklady a o čem mám teď uvést?

    Připomínám pro jistotu: já jsem v žádném případě nezpochybnil kolapsy civilizací; nýbrž jenom a pouze ten argument, že rozhodujícím respektive jediným faktorem a příčinou tohoto kolapsu je samotná míra komplexity. Čili faktor vlastně čistě kvantitativní.
    IH
    September 27, 2019 v 18.03
    Pane Kalousi,
    Vámi zmíněný J. Diamond kolaps různých civilizací minulosti a současnosti nedává do souvislosti s jejich komplexností, ale s nerespektováním a zásadním překračováním mezí, jež jsou vlastní jejich životnímu prostředí. Ve své knize, nazvané právě Kolaps, uvádí Diamond různé příklady, se špatným koncem, s "happyendem" i dosud otevřené. Namátkou vzpomenu pojednané neblahé osudy obyvatel Velikonočního ostrova, Grónska a Rwandy. Že se jednalo o komplexní civilizace, lze říci jen stěží.

    Samozřejmě, že značně jednoduchá "tradiční" společenství, zvláště nebyla-li vázána na striktně omezený prostor, nepodlomila zpravidla schopnost přirozených systémů se regenerovat a adaptovat. Nevnímala ovšem v dostatečné míře svou identitu a historii, nelze proto hovořit v plném slova smyslu o jejich přetrvávání.

    Zánik civilizací je možno s patřičnou opatrností srovnávat s zánikem biologických druhů. Podstatnou funkci zde má sám čas. Dále sehrává roli adaptabilita. Také počet příslušníků a velikost i charakter prostoru, v němž žijí. Někdy i "smůla". Zánik může proběhnout jak (téměř) beze stop, tak může mít i formu rozdělení na nové entity.

    Ještě k té Číně. Diamond o ní sám nepsal. Do své knihy zařadil kapitolku sepsanou její autorkou ve velmi obecném duchu, bez konkrét. Měl jsem při čtení za to, že se ke slovu dostala politická korektnost. Tak jsem si říkal, že se zde třeba myslí na potenciálního čínského čtenáře. Dnes se mohu domnívat, že Diamond si opravdu asi nebyl vůbec jistý, jak právě v Číně, s jejími možnostmi v obou směrech, bude životní prostředí dopadat. Nevíme to samozřejmě ani nyní. Možná se to však rýsuje tak, že si Čína (také) začne postupně svého životního prostředí doopravdy víc hledět, zatímco to globální, na něž má stále rostoucí vliv, zohledňovat ještě dlouho valně nebude. (Jsme jí v tomto směru trochu vzorem.)
    JK
    September 27, 2019 v 21.20
    Ivo Horákovi
    Máte pravdu, ten pojem komplexity zavedl Tainter a Diamond (podobně jako Bardi) se zabývá spíš překračováním mezí, což se v současné situaci zdá být ještě aktuálnější. A právě Tainter víckrát zmiňuje Čínu. V podstatě šlo o to, že některé změny vládnoucích dynastií znamenaly na první pohled vyvrácení čínské kultury, ale po čase dobyvatelé kulturu dobyté země zcela přijali a základy čínské civilizace se vždy znovu prosadily. Takhle Čína "vcucla" Mongoly i Mandžuy a momentálně se pokouší o totéž i s komunisty...
    + Další komentáře