Greenwashingový Deal Evropské komise je výsměchem snahám o záchranu klimatu
David Adler, Janis VarufakisEvropská komise Ursuly von der Leyenové přišla se „zelenou dohodou“, která sice přebírá rétoriku hnutí za záchranu klimatu, to je ale asi tak vše. V komentáři to rozebírá bývalý řecký ministr financí a jeho kolega z hnutí DiEM25.
S příchodem krize se zpravidla vyjeví naše skutečné priority. Hoří-li vám střecha nad hlavou či žene-li se na vás velká voda, držíte se vždy toho, čeho si ceníme nejvíce. Vše ostatní jde stranou.
Příkladem budiž moment, ve kterém se před dekádou ocitli lídři Evropské unie. Francouzské a německé banky se sunuly do černé díry a čelní představitelé společného evropského projektu udělali vše, jen aby je zachránili.
Mezi lety 2009 a 2013 evropské vlády našly pro své bankéře 1,6 bilionu euro, zatímco na své vlastní občany, v jejichž zájmu mají vykonávat své funkce, uvalily přísné škrty. Když se po roce 2015 ukázalo, že doposud vydaná částka nestačí, Evropská centrální banka vytiskla během pouhých čtyř let 2,6 bilionu euro.
Nynější klimatická krize je však pro Evropu ještě podstatně vážnější zkouškou. Receptem na ni má být evropská „zelená dohoda“, Green Deal, představený šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyenovou.
Jedná se o plán na příštích deset let, který počítá se snížením skleníkových plynů v EU alespoň o padesát procent ve srovnání s rokem 1990. Celé by to dle komise mělo stát jeden bilion eur. „Plán se zapíše do historie vedle prvních kroků člověka na Měsíci,“ nechala se slyšet von der Leyenová.
Dvakrát otočená mince
Předně, člověk se nemůže ubránit srovnávání dvou částek, jež mají odvrátit dvě odlišné krize, i toho, co říkají o našich prioritách. Zatímco na záchranu evropského finančního sektoru zamířilo více než 4,2 bilionu eur, na záchranu světa má padnout jen jeden bilion eur.
Celé je to však ještě mnohem horší. Zatímco do finančního sektoru se 4,2 bilionu skutečně investovalo, šlo o zcela nové peníze, v případě zelené dohody, jednoho bilionu na deset let, tedy sto miliard ročně, se jedná převážně o hausnumera, o ryzí žonglování s čísly.
Přestože von der Leyenová slíbila „vlnu zelených investic“, její zelenou dohodu tvoří převážně přesměrovaní již existujících fondů Evropské unie a převařené sliby na to, jak se v budoucnu zmobilizuje kapitál soukromého sektoru. Zelená dohoda v úhrnu přinese jen sedm a půl miliardy eur v nových závazcích, rozprostřených na sedm let.
Pro srovnání, Evropská komise si předsevzala utratit 29 miliard euro (to jest čtyřikrát více), na infrastrukturu pro plyn, která je pro životní prostředí ničivá a i jinak „zbytečná“, jak uvádí mnohé analýzy. Tolik k příměrům k prvním krokům člověka na Měsíci.
S věcným pohledem lze říci, že Evropský zelený „deal“ bohužel není v ničem inspirativní, nemá potřebný objem, skladbu ani dosah. Navíc nemá zajištěné potřebné financování, což není jen naše kritika, ale říká to i sama Evropská komise.
Přestože operuje s prozatím smyšlenou sumou sto miliard euro ročně po dobu deseti let, sama odhaduje, že bude zapotřebí 260 miliard euro ročně, má-li se dosáhnout klimatických cílů pro rok 2030. A to propočet ani nepočítá s tím, že Komise sama minulý rok své cíle ještě navýšila.
Politováníhodná je ovšem i další věc. Takzvaný investiční plán udržitelné Evropy se zaklíná příslibem „mobilizace“ miliard eur soukromého kapitálu. Podobně jako dřívější Junckerův plán i současný Green Deal se snaží přimět k investicím privátní sektor tím, že přesune rizikové faktory na rozpočet Evropské unie.
Riziko se tedy nijak nesnižuje, jen jeho břemeno budou nést občané států Evropské unie, zatímco privátní investoři budou požívat všech výhod. Navíc se nezavadí jednotná unijní energetická politika, takže plán neobsahuje koordinaci výroby energie a její distribuce, závazky Komise vůči privátnímu sektoru tak pouze povedou k tomu, že se posílí nerovnosti jak mezi členskými státy, tak v jejich rámci.
Spravedlnost, nikoli škrty
To nás přivádí k rozsahu zelené dohody. Na papíře plán působí obdivuhodně komplexně, zdá se, že myslí na všechno — od udržitelné potravinové strategie „z farmy až na talíř“ k „novému akčnímu plánu ekonomiky s uzavřenými cykly“. Nicméně možnost reálně transformovat životy Evropanů značně omezuje závazek Komise setrvat ve svěrací kazajce politiky škrtů v podobě „paktu stability a růstu“, který Evropu odsoudil ke chronické stagnaci.
Komisař zodpovědný za investiční plán zelené dohody Valdis Dombrovskis k tomu řekl, že se chce vyhnout „štěpící debatě“ o prolomení současných fiskálních pravidel. V krátkosti, Green Deal podle Evropské komise je plánem na udržování současného stavu, nikoli plánem transformačním.
Sám tak zvaný „mechanismus spravedlivé transformace“, což je plán, kterým by Komise měla chránit komunity dotčené koncem užívání fosilních zdrojů, ukazuje na logiku udržování statu quo. Von der Leyenová o mechanismu mluví jako o příslibu solidarity a férovosti.
Jenže je třeba se ptát: pro koho? Bude spravedlivá pro komunity v Německu a Francii, které mají nést břemeno nákladů klimatické transformace? Bere v úvahu občany z Řecka nebo Portugalska, kteří opravdu neřeší, jak utlumit emise do roku 2050, jelikož žijí od výplaty k výplatě? Odpověď je neúprosná: nikoli.
Komisní mechanismus spravedlivé transformace vyhradí během deseti let sto miliard eur zemím produkujícím uhlí, jako je Maďarsko a Polsko. Ony samy očekávají, že „velmi podstatná část zdrojů“ u nich opravdu skončí.
Podpora regionům závislým na těžbě uhlí je samozřejmě klíčovým prvkem jakékoli spravedlivé transformace. Jenže člověk nemusí být cynik, aby viděl, že částka je úlitbou pravicovým vládám, které Von der Leyenovou podpořily při volbě šéfkou Komise a u nichž se nyní právem obává, že by mohly její erbovní návrh shodit ze stolu. Pověřit vlády, proslulé tím, kolik Evropských fondů v jejich gesci podléhá korupci a rozkrádání, ovšem opravdu nezní příliš moudře.
Von der Leyenová s chutí mluví o zelené dohodě jako o významné strukturální proměně. „Naším cílem je ekonomiku smířit s planetou,“ prohlásila. Ve stejnou chvíli však Evropská unie podpořila a schválila plynovod za několik miliard euro spojující Izrael s Evropskou unií vedoucí přes Řecko, jež svým občanům stále více než cokoli jiného musí připomínat obrovské vězení pro dlužníky.
Naštěstí v Evropě ještě žije naděje. Společně s naší organizací DiEM25 přišla aliance evropských vědců, aktivistů a odborářů s Plánem pro spravedlivou transformaci Evropy. Jedná se o projekt, který hodlá investovat pět procent HDP Evropské unie do bezuhlíkové, spravedlivé a všemi občany sdílené prosperity.
Klimatičtí aktivisté se s komisní imitací Green New Dealu nesmíří. Požadavek na prosazení toho skutečného zní stále hlasitěji, a to nejen na úrovni Evropské unie, ale celosvětově.
Aktivisté nedovolí Evropské unii, aby převzala jejich slogany, aniž by přitom akceptovala i podstatu jejich sdělení. Udržování statutu quo natřeného nazeleno totiž neskýtá v ničem přijatelnou odpověď. Jako je naše krize skutečná, potřebujeme i skutečná řešení.
Článek The EU’s green deal is a colossal exercise in greenwashing původně vydaný deníkem The Guardian přeložil JAN KULIŠ.
Prostředky pro Zelený New Deal pro Evropu mají být vytvořeny obdobou kvantitativního uvolňování, navrženou tak, aby vyhovovala dnes platným pravidlům pro řízení Evropské unie a činnost Evropské centrální banky a Evropské investiční banky. Zkušenost s kvantitativním uvolňováním v minulých letech přitom poskytuje měřítko, jaký objem prostředků je možné takovým způsobem vytvořit, aniž by to vedlo k nebezpečné míře inflace. ECB nemůže podle platných pravidel přímo „natisknout‟ peníze a investovat je do projektů zelené transformace, ale investovat do takových projektů může Evropská investiční banka, ta na to může získat prostředky vydáním dluhopisů, a tyto dluhopisy už může nakupovat ECB. Zároveň není nutné, aby je rovnou všechny nakoupila, stačí když dá najevo připravenost kupovat, kdykoliv by jejich prodej na finančních trzích začal váznout.
Prozatím ECB nakupuje dluhopisy komerčních bank, a ty s nimi spekulují na finančních trzích, protože politika skrblení nedovoluje státům, aby si od bank napůjčovaly peníze na investice do nějakých velkých změn. Když všichni úzkostlivě dbají na „rozpočtovou zodpovědnost‟, nejsou skutečné investice možné. Evropská investiční banka není, narozdíl od členských států EU, žádnými pravidly rozpočtové zodpovědnosti vázána, a tak investovat může. Protože přebytek peněz vytvořený kvantitativním uvolňováním v kombinaci s politikou skrblení, která zaškrtila investice, vedl k tomu, že kdo má peníze, nemá je pomalu kam investovat, a německé státní dluhopisy se prodávají i se záporným úrokem, budou dluhopisy EIB přitažlivé pro soukromé investory, i když bude jejich úrok minimální, úplně postačí záruka ECB, že je kdykoliv odkoupí, pokud by se nenašel žádný jiný zájemce. Může se tak dokonce stát — jak předpokládá Janis Varoufakis, pokud jsem správně pochopil, co na toto téma říká a píše — že ECB nakonec ani žádné nové peníze vytvořit nebude muset, do investic do zelené transformace se prostě přelije soukromý kapitál (byť v minulosti vesměs vytvořený ECB a štědře rozdaný soukromým bankám), který zatím neproduktivně zahálí (anebo v globálním kasinu finančních trhů dokonce škodí).
Nu a protože Česko stále má svou Českou národní banku, možná by se Andrej Babiš mohl Zeleným New Dealem pro Evropu inspirovat nejen k záchraně svých milovaných kohezních fondů, ale i k vlastnímu převratnému investičnímu projektu, kterým se zapíše do dějin Česka jako budovatel formátu Karla IV. Tuším, že Českou investiční banku by nejdřív musel založit, ale mám takový dojem, že něco takového snad už před časem plánovala ČSSD, takže by to byl jen další dobrý nápad z ČSSD, který si Babiš přisvojí, standardní pokračování jeho dosavadní politiky. Objem dluhopisů, jaký by mohla následně ČIB vydat se zárukou ČNB — samozřejmě kdyby Andrej Babiš dokázal přesvědčit radu ČNB ke spolupráci, ale s tím by mu možná pomohl prezident Zeman, ten tam nedávno dosadil pár svých kamarádů —, se dá patrně odhadnout na základě zkušenosti s intervencemi ČNB proti koruně, kterými se ČNB snažila vyvolat inflaci, leč marně.
Samozřejmě jsou v Zeleném New Dealu pro Evropu částí, které se Andreji Babišovi líbit nebudou, zejména část o zemědělství, ve kterém musí zelená transformace skoncovat s velkoprůmyslovým velkopodnikáním, na kterém stojí Agrofert, ale kvůli způsobu financování investic a záchraně kohezních fondů Babiš nemusí prosazovat hned celý Zelený New Deal, dokonce ho kvůli tomu nemusí ani celý číst.