„Evropa teď má svůj Green New Deal...“ napsal Lorenzo Marsili po veřejném představení programu Evropského jara, mezinárodní koalice sestavené pro letošní volby do Evropského parlamentu na podnět DiEM25, Hnutí za demokracii v Evropě 2025. Původně ovšem, než pozornost médií upoutala debata o Zeleném New Dealu v USA, se program Evropského jara jmenoval jen New Deal pro Evropu, bez přívlastku green, zelený.

Jméno Green New Deal se v programu sice objevuje, ale jen jako označení pro jeden dílčí bod — bod, který navrhuje způsob financování potřebných investic do zelené transformace evropského hospodářství. Přesto si Evropské jaro nepřivlastnilo čerstvě módní pojem úplně neoprávněně.

Pro větší zmatení pojmů vyhlásilo DiEM25 kampaň za Green New Deal pro Evropu, ke které může každý připojit svůj podpis. Požadavky kampaně zahrnují kromě plánu, jak získat pro zelené investice prostředky ve výši 5 procent HDP Evropské unie také rámcový plán, do čeho mají být ony prostředky investovány, a způsob rozdělování takových investic.

Zároveň tak vypadá jako stručný souhrn New Dealu Evropského jara i jako obdoba amerického Zeleného New Dealu, jak ho předložili svým komorám Kongresu členka sněmovny reprezentantů Alexandria Ocasio-Cortezová a senátor Ed Markey: navržená rezoluce neobsahuje hotový podrobný program, ale chce zavázat federální vládu USA k vypracování takového programu, stanoví pro něj cíle a rámcově vymezuje žádoucí prostředky.

Evropský Green New Deal v tom nejužším slova smyslu je nakonec vzhledem k americkému Zelenému New Dealu doplňkem, který mu schází. Návrh rezoluce Kongresu neobsahuje způsob, jakým by měl být Green New Deal financován. Shoduje se s programem Evropského jara v tom, že investice by měly poskytovat veřejné finanční instituce, ale nemluví o tom, odkud mají potřebné prostředky získat.

Alexandria Ocasio—Cortezová se sice zmínila o zvýšení nejvyšších sazeb progresivní daně z příjmu alespoň na úroveň před daňovými škrty Ronalda Reagana, až na 70 procent, ale zatím jen v rozhovoru pro CBS. Zároveň kritizuje pravidlo PAYGO (Pay As You Go, „Zaplať cestou“), v současnosti platné jako zákon, podle nějž každý návrh na nové výdaje nebo daňové úlevy musí být spojen s návrhem, jak takové náklady v rozpočtu vyvážit, ať už škrty v jiných výdajích, nebo zvýšením jiných daní.

V této kritice se odvolává na moderní měnovou teorii, podle níž státy mohou v dosti velkorysých mezích platit své výdaje penězi vytvořenými centrální bankou, a tím se přibližuje k plánu DiEM25 a Evropského jara. Green New Deal Evropského jara počítá s financováním zelených investic dluhem, jehož část, v krajním případě i celý, odkoupí centrální banka, pokud to bude potřeba — což dnes platná pravidla Evropské centrální banky a dalších centrálních bank připouštějí, zatímco přímo investovat do čehokoliv produktivního mají centrální banky zakázáno.

V nejširším smyslu, jako celý volební program Evropského jara, je Green New Deal pro Evropu mnohem podrobnější než Green New Deal, o kterém se dnes mluví v USA. Navíc vznikl tak trochu obráceně: americký Green New Deal vychází z nutnosti udržet změny klimatu v mezích, ve kterých se jim ještě dokážeme přizpůsobit, a pro potřebnou zelenou mobilizaci nachází vzor v mobilizaci Rooseveltova New Dealu.

Program Evropského jara má kořeny v Evropském New Dealu DiEM25, přičemž DiEM25 vzniklo v reakci na selhání Evropské unie v řecké dluhové krizi a vzalo si New Deal, program pro vyvedení USA z velké hospodářské krize 30. let, za vzor pro nápravu hospodářských nerovnováh uvnitř Evropské unie; teprve při práci na Evropském New Dealu došli členové hnutí k přesvědčení, že investice v rámci takového programu musí být zelené a že nejvážnější krizí, která nás dnes ohrožuje, je krize klimatická.

Různými cestami nicméně oba rozdílné programy, americký i evropský, dospěly k velmi podobným cílům, a dokonce i šíří záběru se liší méně, než by se na první pohled mohlo zdát.

Dvanáct evropských pilířů

New Deal pro Evropu se skládá celkem z dvanácti pilířů: 1) Demokracie, 2) Pracující, 3) Solidarita, 4) Příroda, klima a evropský zelený přechod, 5) Eurozóna a veřejné finance EU, 6) Dluhy, daně a finanční systém, 7) Migranti, uprchlíci a noví příchozí, 8) Obchod a role Evropy ve světě, 9) Ženy, rovnost pohlaví a práva sexuálních menšin, 10) Technologická suverenita, 11) Umění a kultura a 12) Mládež a vzdělávání.

Z těchto dvanácti pilířů se pouze čtyři, tedy třetina programu, s americkým Zeleným New Dealem zcela míjejí, naopak jiné čtyři pilíře mají opravdu výrazný překryv, a ve zbývající třetině evropského programu najdeme s americkým aspoň průniky.

Shoda s pilířem „Příroda, klima a zelený přechod“ se hledá samozřejmě snadno, oba programy se shodnou na snižování emisí skleníkových plynů, na nutnosti sladit zemědělství s ochranou životního prostředí včetně podpory obdělávání půdy v menším měřítku oproti velkopodnikům, na potřebě připravit se na zvládání katastrof a usilovat o jejich prevenci, na nutnosti přestat si znečišťovat životní prostředí i na potřebě věnovat zvláštní pozornost ochraně moře.

Naopak eurozónou a evropskými financemi se americký Green New Deal pochopitelně nezabývá, USA nemají evropské problémy se společnou měnou a významně velký federální rozpočet mají od založení. Některé body finančního pilíře programu Evropského jara se výslovně odvolávají na USA jako vzor. Podobně větší část pilíře „Demokracie“ se týká potřeby založit v Evropě demokratické federální instituce, jaké USA mají; i americký Green New Deal nicméně zdůrazňuje, že potřebné zelené investice musí být plánovány a rozdělovány demokraticky, za účasti místních komunit a se zvláštním ohledem na zapojení komunit zranitelných, přičemž pro USA je velmi důležitá demokratická účast domorodých komunit.

Celkově je americký Green New Deal méně levicově radikální než evropský, zcela v něm schází obdoba pilíře „Dluhy, daně a finanční systém“, který obsahuje návrhy na založení Evropské lidové banky, na zavedení systému restrukturalizace osobních dluhů nebo registru skutečných vlastníků firem, plány na účinnější danění korporací, na jednotnou evropskou dědickou daň i na zdanění finančních transakcí, návrh na přísnou regulaci finančnictví i plán na odstranění daňových rájů.

Nezabývá se ničím z pilíře „Technologická suverenita“, ve kterém jde například o svobodný internet nebo obranu proti monopolu technologických gigantů. Ani obdobu pilíře „Umění a kultura“ americký Green New Deal neobsahuje, přestože umění a kultura patří k oblastem nabízejícím velký prostor pro pracovní místa nepoškozující životní prostředí.

Práva pracujících i solidarita v něm ovšem významné místo mají, jakkoliv radikálnější body těchto dvou pilířů opět nesdílí. Nepočítá například se založením fondu na podporu převodu podniků do vlastnictví zaměstnanců, nicméně zdůrazňuje jak nutnost vytvářet ve velkém počtu dobře placená zelená pracovní místa, tak význam zapojení odborů do rozhodování, dokonce prosazuje i záruku dobré práce pro každého. Obsahuje také řadu požadavků, které jsou pro změnu splněny v Evropě, jako jsou nároky všech pracujících na dovolenou a na penzi nebo právo organizovat se v odborech.

Nezahrnuje dekriminalizaci drog ani potlačení ochrany svobodného trhu ve prospěch veřejného zájmu, ale požaduje právo na vodu i dostupné, bezpečné a přiměřené bydlení pro všechny, zvláštní pozornost k potřebám tělesně nebo duševně postižených i k potřebám dětí a mládeže, a žádá vysoký standard všeobecně dostupné zdravotní péče.

Přinejmenším zmíněna jsou práva migrantů, stejně jako práva žen a sexuálních menšin. Většina skupin ohrožených hlubokými nerovnostmi, předsudky a diskriminací, včetně žen, je sice jmenovitě pouze zahrnuta do pojmu „hraniční a zranitelné komunity“, pod tímto pojmem jsou však opakovaně zdůrazňována jejich práva jak na dobrou životní úroveň, tak na účast na demokratickém rozhodování.

Vzdělávání, opět na vysoké úrovni a pro všechny, včetně vyšších stupňů, uvádí americký Gren New Deal jako zásadní podmínku zapojení všech Američanů do potřebné mobilizace.

Stejně jako pilíř „Obchod a role Evropy ve světě“, i americký Green New Deal zdůrazňuje povinnost, samozřejmě USA místo Evropy, skutečně odstraňovat záporné dopady svého hospodářství na životní prostředí, ne je jen vyvážet do méně rozvinutých zemí.

Oba programy se shodnou i na povinnosti vyspělých zemí podporovat spravedlivou zelenou transformaci v zahraničí. Drobnou překážkou v dokonalé slučitelnosti obou programů je, že Green New Deal pro Evropu vyzývá, aby se vůdčí silou světové zelené transformace stala Evropa, zatímco americký Green New Deal volá po tom, aby se této vůdčí role chopily USA.