Americký ministr zahraničí Mike Pompeo mluvil na setkání zemí Arktické rady ve finském Rovaniemi o mizejícím ledu v Arktidě jako o velké příležitosti pro těžbu, dopravu a obchodní spolupráci. Vyjmenoval všechny dosud nevyužité zdroje, které se ústupem ledu otevřou a bude možné je využít: 13 % dosud neobjevených ložisek ropy, 30 % ložisek zemního plynu, uran, vzácné kovy, zlato, diamanty, a dosud nevylovené rybářské revíry.

Vypočítal také, o kolik dní se zkrátí nákladní lodní doprava mezi Asií a zeměmi Západu. Arktida se prý může stát Suezským a Panamským průplavem 21. století. Hrozí ovšem, že se do oblasti bude vměšovat Čína se svými nároky. Amerika, ujistil Pompeo, je samozřejmě světovým lídrem v péči o životní prostředí, dosahuje toho ovšem „po americku“, to jest ekonomickým růstem a bez regulací, které nakonec životní prostředí jen zatěžují. Slovní spojení „klimatická změna“ nepadlo ani jednou.

Podobně brutální a přímočarý přístup si jistě najde své zastánce nejen mezi americkými evangelikály a dalšími skalními příznivci republikánů, pro něž jsou regulace skutečným zlem, kdežto klimatická změna báchorkou, kterou si vymýšlejí zkažení a podlí liberálové, případně Číňané. Namísto ustaraného obličeje nabízejí politici jako Pompeo nadšení a pozitivní energii, vždyť přece to, co se jiným jeví jako tragédie, je v jejich pohledu velká příležitost. To zřejmě oslovuje nejen ty, kteří žijí podle hesla „po nás potopa“.

Kdyby na Pompeově místě byl hypotetický ministr ve vládě demokratického prezidenta, mluvil by velmi pravděpodobně podstatně jinak. Trumpův předchůdce Barack Obama v závěru svéhu druhého mandátu v roce 2016 ojedinělým právním rozhodnutím zapověděl těžbu ropy v naprosté většině americké Arktidy (a kanadský premiér Justin Trudeau paralelně v části kanadské).

Přesto není jisté, že bychom slyšeli slova o tom, že by zásoby surovin a další poklady Arktidy měly zůstat zásadně nedotčeny, a že by se z oblasti neměla stát rušná dopravní tepna. A že podobná regulace by byla na místě nejen v Arktidě.

Politická levice hlavního proudu chce také ekonomický růst, od pravice se odlišuje zejména v tom, že ze zisku z tohoto růstu chce formou vyšších daní něco investovat do programů, majících za cíl zahlazovat některé škody, které tento růst způsobuje. A také v tom, že některé nejškodlivější způsoby nabývání tohoto zisku chce regulovat, případně chce růstu dosahovat z části méně škodlivými prostředky.

To není vůbec málo, rozhodně stojí za to bojovat ze všech sil proti tomu, aby se k moci dostávali lidé jako Trump a Pompeo. Ale neřeší to základní problém, který je sám růst jako ústřední dogma, o kterém se nediskutuje. Ani druhé, stejně klíčové dogma, kterým je absolutizované a nedotknutelné soukromé vlastnictví a soukromé podnikání, ze kterého není vyňato nic, ani zdroje nutné k přežití lidstva jako celku.

To neodbytně vyvolává otázku, dá-li se změna klimatu a obecně ekologická krize a přehřátí, přetížení naší planety Země vůbec řešit na politické rovině. Zdá se, že jakékoli opatření, které by bylo skutečně účinné, je zároveň politicky nepřijatelné, protože je příliš radikální: znamenalo by ekonomický pokles, snížení zisků těch, kdo na ničení životního prostředí vydělávají, a zároveň snížení životní úrovně téměř pro všechny. To je, celkem pochopitelně, pro většinu lidí nepřijatelné. Politici všech relevantních stran jen vyjadřují a zástupně vykonávají vůli této většiny.

Vnucuje se myšlenka, zda v takovém případě není přístup, který razí pravicoví politici Trumpova typu — důležité je teď soustředit se na rozvoj, nové technologie a jejich přísliby, využít všechny zdroje, přírodní suroviny i lidský potenciál — doslova odsouzen k úspěchu. Má totiž v sobě mnohem víc pozitivní energie než lavírující, na pohled méně odvážný a jednoznačný přístup většinových politiků na levici.

↗

Kolika lidem bude nakonec cynicky obchodnický Pompeův přístup k tající Arktidě vyhovovat? Foto Arctic pj, flickr.com

Pochopitelně se dá namitnout, že tento pozitivní přístup je ve skutečnosti klam a podvod, že je zcela nezodpovědný. Ale to nic nemění na tom, jak působí na lidi, unavené stálým příbojem zpráv o ekologických škodách, a toužící po tom uslyšet něco povzbuzujícího, ať je to cokoli.

Pro demokratickou levici je nyní klíčové, dokáže-li nabídnout také něco pozitivního, dokáže-li přesvědčit většinu lidí o tom, že jakýkoli její Green New Deal je uskutečnitelný a má konkrétní pozitivní dopady, které převažují náklady s ním spojené. Že jedinou reálně představitelnou budoucností není kolaps, podvýživa, násilí a konec civilizace.

Konkrétní úspěšné občanské aktivity počínaje tou základní, lokální a komunitní úrovní mohou měnit povědomí a priority lidí-voličů. A to může nakonec přivodit změnu přístupu na té nejvyšší úrovni.

Otázka je, zda nebude pozdě. Výmluvné je podle mě to, co se stalo ve Francii při protestech žlutých vest, které se postavily proti plánovanému zvýšení daně z pohonných hmot. To chtěl prezident Macron prosadit coby prostředek na boj proti klimatické změně a pro ochranu životního prostředí.

Ve skutečnosti je to ale přesně součást onoho polovičatého a vlastně falešného přístupu. Nic zásadního se nemění, dál budeme sázet na růst, dál necháme ty nejbohatší bohatnout ze společných zdrojů planety, jen z toho všeho o něco víc vybereme ve formě daní. A část z toho pak využijeme na likvidaci škod.

Daně z pohonných hmot ale někdo zaplatí, a tím, koho se to nejcitelněji dotkne, nebudou největší znečišťovatelé. Nesoulad mezi rétorikou boje proti klimatické změně, kterou dnes už přijala většina politiků na světě — Trump a Pompeo v tomto patří k menšině — a realitou politiky, kterou dotyční provozují, je drsný. U mnoha lidí to může vést k jisté cynické skepsi: ne že by jim na klimatu a životním prostředí nezáleželo, ale prostě nevěří, že je možné s tím něco reálně udělat.

Boj proti takové skepsi, která je dnes jakousi družkou podobně temné deprese, žalu z ekologické katastrofy, je dnes možná vůbec tím nejdůležitějším.