Má ekologická krize vůbec politické řešení?

Filip Outrata

Brutální přístup politiků jako Trump a Pompeo odhaluje polovičatost politiky, která verbálně klimatickou změnu uznává za problém, nic skutečně podstatného však proti ní nedělá. Je k důležitým krokům vůbec možné dospět v rámci politiky?

Americký ministr zahraničí Mike Pompeo mluvil na setkání zemí Arktické rady ve finském Rovaniemi o mizejícím ledu v Arktidě jako o velké příležitosti pro těžbu, dopravu a obchodní spolupráci. Vyjmenoval všechny dosud nevyužité zdroje, které se ústupem ledu otevřou a bude možné je využít: 13 % dosud neobjevených ložisek ropy, 30 % ložisek zemního plynu, uran, vzácné kovy, zlato, diamanty, a dosud nevylovené rybářské revíry.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vypočítal také, o kolik dní se zkrátí nákladní lodní doprava mezi Asií a zeměmi Západu. Arktida se prý může stát Suezským a Panamským průplavem 21. století. Hrozí ovšem, že se do oblasti bude vměšovat Čína se svými nároky. Amerika, ujistil Pompeo, je samozřejmě světovým lídrem v péči o životní prostředí, dosahuje toho ovšem „po americku“, to jest ekonomickým růstem a bez regulací, které nakonec životní prostředí jen zatěžují. Slovní spojení „klimatická změna“ nepadlo ani jednou.

Podobně brutální a přímočarý přístup si jistě najde své zastánce nejen mezi americkými evangelikály a dalšími skalními příznivci republikánů, pro něž jsou regulace skutečným zlem, kdežto klimatická změna báchorkou, kterou si vymýšlejí zkažení a podlí liberálové, případně Číňané. Namísto ustaraného obličeje nabízejí politici jako Pompeo nadšení a pozitivní energii, vždyť přece to, co se jiným jeví jako tragédie, je v jejich pohledu velká příležitost. To zřejmě oslovuje nejen ty, kteří žijí podle hesla „po nás potopa“.

Kdyby na Pompeově místě byl hypotetický ministr ve vládě demokratického prezidenta, mluvil by velmi pravděpodobně podstatně jinak. Trumpův předchůdce Barack Obama v závěru svéhu druhého mandátu v roce 2016 ojedinělým právním rozhodnutím zapověděl těžbu ropy v naprosté většině americké Arktidy (a kanadský premiér Justin Trudeau paralelně v části kanadské).

Přesto není jisté, že bychom slyšeli slova o tom, že by zásoby surovin a další poklady Arktidy měly zůstat zásadně nedotčeny, a že by se z oblasti neměla stát rušná dopravní tepna. A že podobná regulace by byla na místě nejen v Arktidě.

Politická levice hlavního proudu chce také ekonomický růst, od pravice se odlišuje zejména v tom, že ze zisku z tohoto růstu chce formou vyšších daní něco investovat do programů, majících za cíl zahlazovat některé škody, které tento růst způsobuje. A také v tom, že některé nejškodlivější způsoby nabývání tohoto zisku chce regulovat, případně chce růstu dosahovat z části méně škodlivými prostředky.

To není vůbec málo, rozhodně stojí za to bojovat ze všech sil proti tomu, aby se k moci dostávali lidé jako Trump a Pompeo. Ale neřeší to základní problém, který je sám růst jako ústřední dogma, o kterém se nediskutuje. Ani druhé, stejně klíčové dogma, kterým je absolutizované a nedotknutelné soukromé vlastnictví a soukromé podnikání, ze kterého není vyňato nic, ani zdroje nutné k přežití lidstva jako celku.

To neodbytně vyvolává otázku, dá-li se změna klimatu a obecně ekologická krize a přehřátí, přetížení naší planety Země vůbec řešit na politické rovině. Zdá se, že jakékoli opatření, které by bylo skutečně účinné, je zároveň politicky nepřijatelné, protože je příliš radikální: znamenalo by ekonomický pokles, snížení zisků těch, kdo na ničení životního prostředí vydělávají, a zároveň snížení životní úrovně téměř pro všechny. To je, celkem pochopitelně, pro většinu lidí nepřijatelné. Politici všech relevantních stran jen vyjadřují a zástupně vykonávají vůli této většiny.

Vnucuje se myšlenka, zda v takovém případě není přístup, který razí pravicoví politici Trumpova typu — důležité je teď soustředit se na rozvoj, nové technologie a jejich přísliby, využít všechny zdroje, přírodní suroviny i lidský potenciál — doslova odsouzen k úspěchu. Má totiž v sobě mnohem víc pozitivní energie než lavírující, na pohled méně odvážný a jednoznačný přístup většinových politiků na levici.

Kolika lidem bude nakonec cynicky obchodnický Pompeův přístup k tající Arktidě vyhovovat? Foto Arctic pj, flickr.com

Pochopitelně se dá namitnout, že tento pozitivní přístup je ve skutečnosti klam a podvod, že je zcela nezodpovědný. Ale to nic nemění na tom, jak působí na lidi, unavené stálým příbojem zpráv o ekologických škodách, a toužící po tom uslyšet něco povzbuzujícího, ať je to cokoli.

Pro demokratickou levici je nyní klíčové, dokáže-li nabídnout také něco pozitivního, dokáže-li přesvědčit většinu lidí o tom, že jakýkoli její Green New Deal je uskutečnitelný a má konkrétní pozitivní dopady, které převažují náklady s ním spojené. Že jedinou reálně představitelnou budoucností není kolaps, podvýživa, násilí a konec civilizace.

Konkrétní úspěšné občanské aktivity počínaje tou základní, lokální a komunitní úrovní mohou měnit povědomí a priority lidí-voličů. A to může nakonec přivodit změnu přístupu na té nejvyšší úrovni.

Otázka je, zda nebude pozdě. Výmluvné je podle mě to, co se stalo ve Francii při protestech žlutých vest, které se postavily proti plánovanému zvýšení daně z pohonných hmot. To chtěl prezident Macron prosadit coby prostředek na boj proti klimatické změně a pro ochranu životního prostředí.

Ve skutečnosti je to ale přesně součást onoho polovičatého a vlastně falešného přístupu. Nic zásadního se nemění, dál budeme sázet na růst, dál necháme ty nejbohatší bohatnout ze společných zdrojů planety, jen z toho všeho o něco víc vybereme ve formě daní. A část z toho pak využijeme na likvidaci škod.

Daně z pohonných hmot ale někdo zaplatí, a tím, koho se to nejcitelněji dotkne, nebudou největší znečišťovatelé. Nesoulad mezi rétorikou boje proti klimatické změně, kterou dnes už přijala většina politiků na světě — Trump a Pompeo v tomto patří k menšině — a realitou politiky, kterou dotyční provozují, je drsný. U mnoha lidí to může vést k jisté cynické skepsi: ne že by jim na klimatu a životním prostředí nezáleželo, ale prostě nevěří, že je možné s tím něco reálně udělat.

Boj proti takové skepsi, která je dnes jakousi družkou podobně temné deprese, žalu z ekologické katastrofy, je dnes možná vůbec tím nejdůležitějším.

    Diskuse
    Myslím, že jste uhodil hřebík na hlavičku pane Outrato.
    May 12, 2019 v 9.12
    Škoda, že tento článek
    vydržel na první stránce DR jen několik hodin, pan Outrata má vždy co říct a neopakuje už mnohokrát vyslovené.

    Napadá mě: dobře, Macronova daň z pohonných hmot je polovičaté řešení, ale i to Žluté vesty zmařily. Přijala by ale francouzská veřejnost nějaké radikálnější?

    Co třeba letecká doprava.O autech se dá tvrdit, že lidé v místech s nedostatečnou veřejnou dopravou se bez nich lidé neobejdou kvůli práci atp. Naprostá většina cest letadel je zjevně zbytečný luxus. Což tedy leteckou dopravu zdanit tak, že přestane být běžně dostupnou jako tomu bylo ještě před pár desítkami let? To by bylo povyku! letecké společnosti by přišly o kšefty, desetitisíce lidí o práci a ovšem také běžní lidé o dovolenou, na kterou jsou zvyklí.

    Dá se očekávat, že vždy se lidé mezi sebou shodnou na tom, že chránit klima ano, ne ovšem na úkor našich zájmů
    JP
    May 12, 2019 v 10.9
    Ať to zaplatí ti druzí!
    Ve skutečnosti je letecká doprava naopak zvýhodňována (namísto daňově zatěžována): letecký benzín je mnohem levnější, nežli ten "obyčejný". Právě protože je daňově zvýhodněn.

    -----------------------------------

    Ta poslední věta je ovšem tím pravým kamenem úrazu: lidé jsou pro ekologii - ale když to zaplatí někdo jiný. Nikdy to nesmí jít z vlastní kapsy, nikdy to nesmí být na úkor vlastní pohodlnosti.

    To že jsou v ů b e c ještě (v demokraciích) možná nějaká ekologická opatření, to pramení z toho, že většina lidí/občanů si běžně vůbec nedokáže uvědomit souvislosti mezi opatřeními státy a vlastní kapsou.

    Lidé totiž - pokud přijde řeč na nutná ekologická omezení - vždy prohlásí: Ať se o to postará stát! Ať to zaplatí velké koncerny! Jedině s opatřeními takového druhu jsou lidé srozuměni; protože si nedokáží uvědomit, že nakonec to stejně půjde z jejich vlastní kapsy, ve formě vyšších daní či vyšší ceny konečných výrobků. Kdyby si toto lidé uvědomili, zřejmě by ve prospěch životního prostředí nebylo možno udělat už vůbec nic.
    IH
    May 12, 2019 v 11.5
    Dře to, ale jde to!

    Také si myslím, že tento článek Filipa Outraty je možná nejlepší na dané téma, jako obvykle uvážlivý a nebudící polemické nálady.

    Jak jsem se už někde zhruba vyjádřil, zní hezky, mluvíme-li v souvislosti s proměnou klimatu, že lidstvo se tu ocitá na jedné lodi, ale ono to takhle jednoduché opravdu není.

    Vyjádřím se však k příspěvku pana Kubičky ohledně Žlutých vest. Ano, nemalá část evropské, potažmo francouzské, veřejnosti má reakční názory, a to nejen enviromentální, a občas i snahu je vyjadřovat. Je v tom ovšem i doznívání politické angažovanosti za levicové sociální ideály. Někdy jde o souhru okolností, o to, koho mají lidé "v žaludku", po jaké době se o něco bojuje, jak se povedl nástup, jaká je odezva atd. Demonstrace dnes zkrátka asi ještě více než dříve nebudí právě relevantní příčiny.

    Jde ovšem také o to, že lidé Macronovi neuvěřili motivaci ochranou životního prostředí, resp. že bylo správné učinit právě tento krok. Celá situace potvrzuje názory, které jsem na DR již vyjádřil, že na úrovni jedné země, a to i o hodně větší než naše, se jedná o marné snažení. Např. opatření omezující kouření prošla, dokonce i v ČR, jen proto, že se jednalo o celosvětovou vlnu, která zasáhla stejně USA jako Kubu, stejně Německo jako ČR.

    V jednotlivém státě je podle mne třeba dělat přednostně politiku ochrany jejích přírodních, krajinných i urbanistických a památkových hodnot. Zde lze očekávat možnost podpory veřejnosti (bude-li ovšem politika dostatečně rozhodná a nikoli "salámová") a snížení emisí se dostaví jako bonus.

    Opatření prioritně cílená na ochranu klimatu je namístě přijímat aspoň na úrovni EU. Měla by ovšem být dostatečně "sofistikovaná" a přinášet lidem též přínosy, na něž si rádi zvyknou. Zkrácení pracovní doby by znamenalo snížení produkce a omezení poptávky par excellence. Podobně zásadní redukce reklamy. Nebo zastavit výstavbu dálnic a prostředky přesměrovat studentům a seniorům. Co se týče letecké dopravy, bylo by vhodné, aby každý cestující platil startovací a přistávací poplatek (zprvu nějakých 40 EUR). Výnos by opět měl být použit "inteligentně"...
    VK
    May 12, 2019 v 19.5
    Na poznámce Iva Horáka lze demonstrovat, jak návrhy opatření vycházející z moralizování nadměrné osobní spotřeby jsou ve výsledku kontraproduktivní. Konkrétně "zastavit zcela budování dálcic" samo o sobě žádný pokles dopravy nezpůsobí, maximálně tak to, že jezdit autem bude otravnější. V efektu si právě tím znepřátelí většinu lidí a podstatně ztíží prosazení jakéhokoli jiného návrhu.

    Kdyby se naopak vyšlo z reálných údajů - přes polovinu produkce CO2 z automobilové dopravy působí náklaďáky a jejich většinový provoz je tu jen kvůli tomu, že jsou tak laciné, tudíž je lacinější vyrábět na druhém konci světa, než v místě - byloby logičtější úsilí v první řadě zaměřit na redukci nákladní automobilové dopravy. Snížení prodkce skleníkových plynů se tím dosáhne ve stejném rozsahu, jako při boji s osobními automobily, bylo by společenskou většinou naproti tomu nepoměrně příznivěji přijato a pakliže by šlo jen o ni, daleko líp prakticky prosaditelné.

    Úplně by přitom do začátku postačilo zvýšit mýtné tak, aby krylo byť jen aliquotní přímé nákldy na údržbu a výstavbu dopravní cest, jež kamiony způsobují (nyní mýto kryje jen zlomek i těchto přímých nákladů). Jako bonus přijde při podstatné redukci nákladní automobilové dopravy i pokles reálné potřeby dálnic, po dálnicích se volá a staví právě proto, že dvouproudé jedničky zacpává nepřetržitý proud náklaďáků. Tedy by k původnímu cíli vedlo paradoxně právě toto opatření.
    May 12, 2019 v 20.28
    Dúležitý je ten poslední odstavec o skepsi. Myslím, že řada lidí si závažnost klimatické krize uvědomuje, ale nevěří že se s ní něco dá dělat. Nerad to říkám, ale z údajů klimatologů a aktivistů lze opravdu snadno usoudit, že to, co se proti emisím dělá a snad v dohledné době udělá je příliš málo a příliš pozdě.

    Číánky autorů, kteří propojují ekologickou agendu s agendou levicovou, často živí iluze. Za emise můžou velké korporace a kdyby se zkrotily, zátěž nějak spravedlivě rozdělila, tak krizi půjde vyřešit, aniž by se to obyčejných lidí nějak moc dotklo.
    Jenomže vše co se vyrobí, se také spotřebuje. Dva nebo kolik procent lidí na světě vlastní většinu majetku, ale nespotřebovává většinu energie.

    Pokud by například skutečně mělo dělat něco s emisemi letecké dopravy, znamenalo by to, že běžní lidé nebudou létat vůbec.

    Emise mimochodem nejvíce snižuje pokles celkový pokles ekonomiky,, jako v době nedávné krize. Skutečně s mim hnout by mohla krize o dost větší než ta z třicátých let minulého století, se vším co k velké ekonomické krizi patří
    IH
    May 12, 2019 v 20.49
    Pane Klusáčku,
    já jsem výše uvedl velmi stručně příklady, kdy by snížení produkce emisí CO2 (a dalších škod) mohlo být ve veřejnosti průchozí, neboť by jí poskytlo protihodnotu. Příkladem je třeba ono zkrácení pracovní doby. Počet lidí pracujících (efektivněji) v zemědělství dramaticky poklesl, neboť jeho produkce nemůže z povahy věci v zásadě růst. A lidé to (ne vždy snadno) museli akceptovat. Totéž by mělo podle mě postihnout srovnatelně také průmysl a nakonec i obchod. Většina lidí přijme výrazně kratší pracovní dobu (třeba 4 dny v týdnu), bude-li to standard a navíc ještě zvýhodněný.

    Pokud se pokusíme snížit povolenou rychlost na dálnicích na úroveň pro autobusy, vyvolá to odpor (viz SRN), neboť lidé nedostanou nic protihodnotou. Naproti tomu v případě zastavení výstavby dálnic, je možné ušetřené prostředky vhodně rozdělit. Lidé jsou totiž pro výstavbu dálnic ve srovnání s nákupem Pandurů, ne však v porovnání s přidaným vlastním příjmem. O tohle mi šlo, pane Klusáčku.

    Ve zdejších debatách na téma omezení emisí jsme se nedávno dobrali k tomu, že osobní automobilová doprava produkuje asi 10% příslušných škodlivin. To není málo. Vybudování dálnic v ČR nesporně podstatně zvýšilo užívání automobilů a množství najetých kilometrů a totéž stále pokračuje. Také samotná výstavba komunikací a stavebnictví vůbec nejsou v naší souvislosti (přímo i nepřímo) bez zásadních dopadů, ač to není reflektováno.

    Nejsem, pane Klusáčku, zastáncem nákladní dopravy po silnicích. Pouze ji mám v některých případech za přiměřenější než individuální dopravu osob. Diskutovali jsme na toto téma někdy před vánoci a já zamýšlel uvést (ale už neuvedl) jako příklad tohoto přijatelnější dovoz vánočních stromků náklaďákem z Vysočiny do Prahy než individuální zajíždění obyvatel Prahy pro stromky na Vysočinu. Jinak na volném obchodě toho druhu, kdy jeden měsíc se vozí nějaká komodita jedním směrem a další druhým (jde o cosi na způsob akcí v supermarketech), opravdu nelpím ani v nejmenším.
    VK
    May 12, 2019 v 23.50
    De facto není potřeba na napsaném nic měnit. Právě že zastavení výstavby dálnic - ani nesníží produkci CO2 v dopravě, ani není politicky průchozí. Nesníží produkci, neboť nepřítomnost dálnice nikoho, kdo beztak jezdí osobním autem, od toho ježdění neodradí. Jediné co se stane, že to ty jezdící, význanou část lidí-voličů, pekelně naštve, neboť odsoudí k pohybu po cestách zacpaných kamiony bez naděje ke zlepšení. Tím neméně pekelně popudí proti silám navrhujícím taková řešení - což se koneckonců děje v přímém přenosu; tyto síly pak poznenáhlu přestanou mít možnost prosadit i cokoli jiného. Takže to není ani politicky průchozí. V podstatě je prioritní zaměření na výstavbu dálnic a znepohodlňování osobní dopravy při velkorysém odhlédávání od dopravy nákladní od environmentálně smýšlejících perfektní příklad střelby do vlastního kolena.

    Jestliže osobní silniční doprava způsobuje 10 % emisí oxidu uhličitého, nákladní stojí za něco kolem 12 %. Přičemž většina z ní vůbec není nutná. Ve skutečnosti nepotřebujeme část výrobku vyrobit v Británii, převést na zpracování k nám a odvést k finální kompletaci do Holandska. Ani není potřeba vozit přes celou Evropu rajčata z Maroka místo pár desítek kilometrů u nás. Ani vepře z Rakouska vozit přes půl Evropy na jatka do Polska a maso zase zpátky do Rakous. Nic z toho není nutné a k výsledné ceně by přirazilo ve skutečnosti jenom málo, vrátit opět výroby do místa. Všechno tohle je umožněto tím a jenom tím, že je nákladní doprava tak úžasně laciná, takže to vychází přece jen o něco málo laciněji šoupat zboží a meziprodukty sem a tam po celé Evropě a vlastně světě.

    Nákladní doprava je tak úžasně laciná jenom z toho důvodu, že se jí započítává do ceny jenom malý zlomek přímých nákladů, nákladů na výstavbu dopravní cesty a opravu silnic. Ono totiž, od jisté hmotnosti soupravy se intenzita opotřebovávání silnice zvyšuje se čtvrtou mocninou hmotnosti, kamion ničí silnici nepoměrně víc, než ekvivalentní počet menších aut. O nákladech škod na přírodě životním prostředí a globálním oteplení vůbec nemluvě, ty se do ceny nezapočítávají vůbec. Ani halířem. K tomu navíc bez kamionů vůbec není potřeba tolika dálnic, dálnice se staví z významné části proto, že jinak je silnice zacpaná náklaďáky. Jakmile by se třeba jen přímé náklady dopravním firmám naúčtovaly, okamžitě budou účetní rozvahy vycházet jinak a šibování výrobků a zboží sem a tam přes celou Evropu tam a zpátky přestane být výhodnější. Podstatná část veřejnosti - pakliže by šlo jenom o ni a ne o zisky firem/kapitálu - tomu zatleská. Tedy politicky v tomto smyslu průchodnější. S efektem na výsledné vypouštění skleníkových plynů stejným, ba větším, jako při redukci osobní automobilové dopravy.

    Jestliže se program snižování emisí CO2 myslí vážně, je nanejvýš racionální prioritně zasahovat proti nákladní automobilové dopravě, místo prioritně proti osobní, nebo výstavbě infrastruktury. Ale to je jak s jadernou energií. Rovněž by bylo nanejvýš racionální prioritně zasahovat proti uhelným elektrárnám a fungujícíc jaderné nechat na pokoji až do doby, kdy budou zdroje produkující CO2 odstaveny - přičemž se ze strany environmentálních hnutí děje pravý opak.
    May 13, 2019 v 9.22
    Pokud bychom boj za ochranu klimatu brali vážně,
    tak otázka nestojí, zda omezit kamionovou či osobní dopravu, bylo by třeba radikálně omezit obojí. Omezit nejen výstavbu dálnic, ale veškerou výstavbu atd. Zastavit a zvrátit hospodářský růst.
    + Další komentáře